Vietnam - cesta domů přes Doha

Ráno v pět jsem vstala, pobalila zbytek věcí a vyrazila z hotelu. Protože hotel je v malinké uličce, kam se nedá zajet, popošla jsem na ulici, vzala telefon, a chtěla si zavolat Grab. Během chvilky jsem měla u sebe taxikáře. Na "ne" nereagoval, vystoupil, a zkoušel to znovu. Dokonce mi koukal do telefonu co jako dělám a to už mě fakt naštval, takže to poměrně schytal. Zjevně mu to ale vůbec nevadilo (a asi i ani nerozumněl). Nicméně za chvilku přijel ten "můj" Grab a odvezl mne na nádraží, až před vchod. Když jsem mu poděkovala s tím, že stejně jedu na letiště busem, který právě přijel, dovezl mne i o těch 50 metrů dál k autobusu. Tam jsem nastoupila a asi 15 minut čekala, než se autobus na letiště vydal.

Odbavený batoh měl najednou 18 kilo.

Měla jsem u sebe ještě pár peněz a plánoval ajsem je utratit, ale v tom mne letiště hodně zklamalo. Ceny byly uvedené v dolarech. To se blbě utrácí dongy. Dala jsem si kafe a paní se ptala, proč sakra mají ceny v dolarech, když chce dongy a její odpověď "dolar OK" mi to jasně vysvětlila :-D Každopádně v duty free shopu jsem Pepovi koupila pakl cigaret. Tedy ne, že bych ho chtěla podporovat, ale cena Marlbor za 25 dolarů mne přesvědčila, že to tam nemůžu nechat. Jenže co zbylé drobné. Něco se za to koupit dalo, ale moc ne, měla jsem asi 2,5 dolaru v přepočtu. Nakonec jsem koupila všude dostupné instantní kafe. V různých stáncích byla cena různá. Někde chtěli i 3 dolary (neptejte se, klik to stojí v Hanoji v centru). A tak když jsem objevila obchůdek s cenou 1,5 dolaru za malou krabičku, tak jsem to vzala a z vděčnosti za dobrou cenovou politiku jsem paní nechala i ten zbytek drobných.

Pak už se nastupovalo do letadla. Let byl poměrně v pohodě. Seděla jsem u okna a vedle dvě vietnamky celou cestu prospaly. Nicméně. Zatímco má Vanda na spolucestující štěstí, já fakt ne. A tak když mi upadlo sluchátko a já ho neviděla, chtěla jsem poprosit pána za mnou, aby se kouknul. Ležel sám na trojce, neměl by to pro něj být problém. Nicméně na úvodní "Can you help me?" naznačil brutálně arogantně, že se se mnou nebude vůbec bavit. OK. Jak jsem po přistání zjistila, musel to chluchátko přitom vidět, protože leželo celou dobu u něj v uličce. Je prostě radost natrefit na debila.

V Doha jsem prošla pasovou kontrolou poměrně rychle. Ona to už avizovala Vanda, že jednak přistáli dřív (a to my nakonec taky - o celou hodinu) a jednak to trvalo krátce. Takže jsem měla dvě hodiny na čekání, než mne vyzvednou na objednaný výlet. A tak jsem stejně jako Vanda zaplula do Costa caffe. A zapomněla na Vandy varování. Měla jsem ještě asi 50 aratrských reálů, a tak jsem si za keš koupila frappé. Jenže krom příchuti tam rvou tuny cukru. A tak jsem asi po dvou napitích zjistila, že to fakt nechci. A tak jediné řešení bylo jít, a koupit si čistě černé kafe a míchat to. Pak se to dalo vypít.

A protože času bylo dost, vytáhla jsem PC a začala dopisovat blog. Když byl čas na vyzvednutí, došla jsem k východu číslo 4 a nastoupila do auta, které přijelo. Už v něm bylo 5 dalších turistů. Dva ze Singapuru, dva z Turecka a jeden z JAR. Vyjeli jsme do pouště. První zastávkou bylo ježdění na velblouchech. Celý ten výlet mi přišel původně takový nezajímavý, ale druhou možností bylo jet ledí se koupat a to mi nakonec nepřišlo zajímavé taky, protože ostrov u Doha, vedro jak v peci, stejně tak teplé moře...to jsem si mohla odpustit. No ale nakonec mne ježdění na velbloudu docela bavilo. Nasedli jsme a po dvou velbloudech jsme vyrazili s průvodcem do pouště. Takový drobný okruh. Pak jsme dostali čaj a měli čas si trochu popovídat s druhou skupinkou. To byli indové. Zajímaví byli Turci. Bratr a sestra. Bratr sdělil, že je "Türkye". To je teď rádoby nový název Turecka, protože někdy loni se Turci rozhodli, že nechtějí znít jako anglicky "krocan". Zjevně se to světově vůbec neujalo. Nikdo nechápal, co je turek zač. On to opakoval několikrát, než jeho sestře došla trpělivost, vy vysvětlila, že jsou "turkey". Pak si vzájemně něco řekli, přičemž bratr furt trval na novém názvu a sestra mu asi říkala, ať neblbne :-D

Další částí programu bylo ježdění v dunách. Odpustili jsme pneumatiky a vyjeli. Různě jsme v písku jezdily nahoru a dolů po dunách a bylo to super. Trvalo to poměrně dlouho a bavilo nás to všechny. Další zastávkou byl sandboarding. My ho s Vandou zažily kdysi v austrálii a tak vím, že není o co stát. Ono tedy to po písku jezdí skvěle, ale jít tu dunu pak nahru v přímém slunci je dost vopruz. Plus tedy písek všude. Daty to karařani měli vychytané ještě víc, protože vytáhli klasické prkno na snowboarding a kdo umí snowboardovat, mohl narvat nohy "jako do vázání" a kopec klasicky sjet na prkně. Kdo neuměl, mohl si sednout. Už tak jsem měla písek všude, takže jsem s díky odmítla. Bratr turek byl po první jízdě natolik zničený, že pak u auta zvracel. Tvrdil tedy že přehřátý byl už včera (a není se co divit v Kataru v červenci).

Poslední zastávka byla u moře. Tam jsme se brouzdali vodou (velmi teplou) a čekali na západ slunce. Dalo se koupat, ale nikdo to nevyužil. No a po západu slunce jsme nasedli to auta, vyjeli z pouště, dohustili pneumatiky, a dojeli zpátky do Doha. Zatímco Vanda byla na letišti už v osm, já se tam dostala až po deváté, jelikož si řidič myslel, že budu ráda, že uvidím Doha a tak nejdříve rozvezl po hotelech ostatní. Já ale moc ráda nebyla. Začal na mne doléhat dlouhý den. Zatímco v Doha bylo devět, já už měla s časovým posunem půlnoc a v letadle jsem nespala...

Na letišti jsem navštívila Duty freeshop a měla v plánu si koupit parfém. Překvapila mne ale poměrně vysoká cena. Vanda přitom říkala, že měla slevu 20% a s účtem u qatarairways ještě i další slevu za prolítané míle. Tak nebylo zbytí, a poptala jsem se u paní jak to je. Paní zkoukla můj účet a řekla mi, žer za prolítané míle mi odečkou 47 katarských riálů z ceny. Sleva další žádná (tedy na můj vybraný parfém, na jiné parfémy by sleva asi byla, to měli vystavené). Takže jsem si pogooglila cen u nás, paní jsem sdělila že bohužel, u nás je to furt levnější, a vyrazila do salonku, který jsem zase měla zařízený. První jsem šla do sprchy, vyklepat ze sebe písek. Pak jsem se trochu najedla a protože nebylo volné lehátko, zkroutila jsem se na sedačce a na půl hodiny jsem zabrala.

Pak už bylo čekání nepříjemné i v salonku. Byla jsem strašně unavená. Když na ceduli naskočila brána, vyrazila jsem k letadlu a už se nastupovalo. Nalezli jsme do autobusu k letadlu a v autobuse se nepříjemně dlouho čekalo na další opozdilce. V letadle jsem se zkoutila do sedačky (v uličce) a usnula jsem během rolování na start. Bohužel, nespala jsem moc. Během letu jsem se pořád budila. V celku jsme naspala asi tři hodiny maximálně. Nicméně ráno to stejně bylo nejzajímavější. Když začali roznášet snídani. Letuška držela zenový klid. Já bych na jejím místě kvetla. Lidi jí úplně ignorovali s vozíkem v uličce a furt proudili na záchod. A to fakt extrémně, to jsem snad ještě neviděla. Letuška podala jednu snídani, dva prošli (což pro letušku zanmenalo odblokovat a posunout vozík, počkat, vozík vrátit a pokračovat v činnosti). Pak nalila kafe, prošli tři. A tak furt dokola. A ona drží. Občas trochu protočí oči, ale drží. A usmívá se. I když se paní v klidu postaví k vozíku, takže se letuška nehne, a povídá si s někým v sedadle a u toho popíjí kolu.

Takže to mělo za následek, že zrovna moje snídaně (a snídaně Rumunů vedle mne) čekala skoro až do přistání. A taky to, co se stalo pak. Nebylo se čemu divit. Rumunka vedle mne si objednala kafe, a ten výborný mangový džus. Letuška ho nalila, podává - a jak byla ve stresu a měla toho moc - tak ten kelímek pustila o zlomek sekundy dřív, než měla. Nikdo by nevěřil, kolik bordelu nadělají ubohé dvě deci. Rumuni je měli fakt všude. Na oblečení, v elektronice, na botech i na batohu. Ve snaze jim pomoci letuška rve ubrousky a taky nalévá trochu vody na vyčištění - a tou zlila mne. Ale nestěžuju si, voda je furt lepší, jak ten džus.

Souběžně jsme pak ještě v letadle řešili i zdravotní incident, kdy zkolabovala paní o dvě řady vpravo je už jen detail. Každopádně to zvládla, a ani jí nakonec nevolali sanitku na letiště. Ovšem překvapilo mne, kolik papírů se musí při takové situaci vyplnit!

Přistáváme ve Vídni. Mám tři hodiny do odjezdu vlaku do Prahy. A to se mi zdá moc Tak moc, až hledám alternativy. Jako kdybych nevěděla, že to nemám dělat. Fakt to vím, říkala jsem si i předem, že to nemám dělat. Ale. Kdo by chtěl s batohem o dvaceti kilech čekat ve Vídni. Nevyspalý. A tak jsem začala hledat jiné vlaky. A našla jsem vlak co jede dřív, a není dražší zas o tolik. Zrušila jsem původní rezervaci, koupila novou jízdenku…a při porovnávání cen mezi ÖBB a ČD jsem se uklikla o deset minut. Jeden vlak jel v devět, druhý v 9:10. Inteligentně jsem koupila ten v devět. Když jsem se začala divit, proč není na ceduli nikde napsaný, došlo mi, že bude někde chyba. Byla. Ten vlak nejel z hlavního nádraží, ale z nádraží France Josefa. Podle Google je vzdálené 7 km od hlavního nádraží, a auto by tam bylo za 25 minut. A to už měl ten vlak odjíždět. Super.

Bohužel, jsem to koupila přes České dráhy. ÖBB totiž umožňuje storno v nějakém krátkém časovém limitu, ale ČD vůbec (respektive do 24 hodin před odjezdem, takže pro mne vůbec). A tak se stalo, že jsem do černé díry Českých drah narvala 9 stovek. Nedalo se nic dělat. Koupila jsem si druhou jízdenku na správný vlak a vyrazila jsem do Prahy. Na vlak navazoval rovnou i autobus do Loun, tak jsem nenutila Pepu do Prahy jezdit. Ale když jsem na hlavním nádraží zjistila, že nejezdí metro, tak bych plakala a svého rozhodnutí jsem hořce litovala. Na Florenc jsem došla a i jsem autobus bez problému stihla, ale žádná radost to tedy nebyla. 

Vietnam - Hanoj

Ráno jsem vstávala poměrně brzy. Tentokrát dobrovolně, protože vietmanská či čínská honorace odkvačila už včera. Dobalila jsem, v půl sedmé jsem si došla na snídani (opět sýry a omeleta), jen jsem si raději nedala ani kafe, ani džus. Čeká mne přesun do Hanoje a autobus pojede asi 6 hodin. A i když staví, asi nechci ty záchody moc vidět…

Po snídani jsem si vzala věci a zavolala na recepci, že bych ráda auto, abych mohla udělat check out. OK. Čekám, čekám, a auto nikde. Autobus přitom má jet v 8:15 plus minus těžko říct. A tak začínám být trochu nervozní. Tak volám znovu a sděluji recepční, že mi jede autobus a že by fakt mohla pohnout. OK, prý už jede. Přijel autobus se zmíněnými Francouzi. Jejich vztah k hotelu mi zůstává utajen. Každopádně jsem jako první mohla udělat check out. Paní mi spočítala útratu na nějakých 570 tisíc, a překvapivě neměla zpátky na milion. Heh. OK, stáhla mne tedy o všechny drobný, co jsem měla, což se mi moc nelíbilo kvůli případným nákupům na cestě. Že se tím připravila i o dýško mi už bylo vcelku jedno. Auto na mě čekalo, to už paní věděla, že by neměla riskovat. A já se usadila u vstupu do hotelu, kde mi měl autobus zastavit. Tady jako prdíme na zastávky, stavíme všude.

Sedím, čekám…a v tu chvíli mi to došlo! Ta ženská mi nevrátila pas! Tak nutím pána z ochranky volat na recepci, to zase nezvládal, tak mi jen předal telefon a asi nám to s paní recepční došlo současně. Každopádně říkala, že pas už je na cestě. Ufff. Auto mi pas přivezlo běherm chvilky. Co bych dělala, zjistit to v autobusu, to fakt netuším…

Autobus přijíždí za chvilku, zase náš známý „light“ sleeper. „Mazaně“ si lehám na zadní pětku – podle Čechů z výletu k nim nikdo během cesty nechtěl, a lépe se tam člověk rozloží i s věcmi. Ale chyba lávky! Lidé furt a furt nastupovali, až byla plná nejen zadní pětka, ale i uličky! A já zase byla za skrčence s nohama kolem batohu. A co hůř, nějak mi v té zadní konstrukci (dvě patra ležení nad sebou a vzadu tedy hodně konstrukce) nefungovala síť, takže jsem nemohla cestu zpestřovat brouzdáním na netu a ještě tam mizerně fungovala klimatizace, takže tam bylo vedro. Asi v kombinaci všech faktorů plus hodně zatáček paní vedle mě pak průběžně několikrát začala zvracet. Naštěstí velmi civilizovaně do pytlíku, ale i tak se to skvěle sdílelo takhle v kontaktní formě cestování. A protože autobus stavěl každou chvilku, cesta se protáhla na nějakých 7 hodin jízdy. A čirého utrpení. Syn od blinkací paní byl nachlazený, kašlal co mohl. Měl sice respirátor, ale taky hlad a tak spořádaně lupnul chips, respirátor nasadil. Pak zas sundal, lupnul chips a nasadil respirátor. A takhle zodpovědně až do Hanoje.

V Hanoji jsem si zavolala Grab, ignorovala všechny nabídky postávajících taxikářů, a nechala se odvézt do hotelu, radostně se přivítala s paní recepční, převzala obálku od Vandy s penězma, které jí zbyly když poslední večer byla v Hanoji sama, a vyrazila do města. Ještě jsem si s paní recepční dohodla placení až později, podle situace s penězma. Když nebudu utrácet moc, zaplatím keš a když utratím všechno co mám, zaplatím kartou...

Nejprve jsem vyrazila do supermarketu nakoupit nějaké potraviny, které doma potřebuji. Nákup jsem zašla vyložit do hotelu, vypila si venku koupené smoothie, a zase vyrazila brouzdat ven. Mezitím si Vanda objednala ještě nějaké nákupy a já položila i dotaz Kubovi, jestli něco nechce. Myslela jsem řasy, řasové křupky, nebo tak něco a tak mne překvapila odpověď, že mám dovézt Pho. Jako nejlépe nalít do plastové lahve polévku koupenou na ulici. Projevila jsem se jako krutoteta a odmítla toto přání vyplnit.

Vanda si přála, mimo jiné, ještě i lžíce na polévku, ale cena prodejců se dost lišila od ceny, kterou si Vanda představovala. Zkoušela jsem dle pokynů cenu stlačit, ale na Vandinou úroveň se to nedalo. Na večeři jsem si došla do naší oblíbené restaurace na Pho (tam ostatně naposledy večeřela i Vanda před odletem). Pak jsem se ještě trochu poflakovala po okolí, sem-tam něco nakoupila a i mírně usmlouvala a potkala jsem obchůdek se smoothie. Nakonec jsem se rozhodla pro ovoce se salkem a kokosovým mlékem. Jak to byl stánek s nápoji, trochu mne ve výsledku překvapilo, že ovoce bylo na kusy a zalité salkem, ale jako osvěžující dezert to bylo dobré. Každopádně jsem byla nastavená na to smoothie, takže jsem si ho o kus dál ještě taky dopřála. Vím, hýřím. Ovoce za 40 tisíc dongů (cca 40 korun) a smoothie za 30 tisíc (30 korun). No a vzhledem k tomu, že ráno vstávám brzy, jsem se někdy v půl deváté odkýblovala do hotelu, zaplatila jsem kartou, narvala všechny věci do batohu, a šla spát...

Vietnam - Tu Lé

Ráno v hotelu byla překvapivé od samého začátku. Místní „vietnamská honorace“, co možná byla čínská honorace, se šla podívat na východ slunce. A protože jsou hlasití fakt neuvěřitelně, tak jsem s nimi vstávala už před šestou. Halekali tam přitom více, než hodinu.

Marná snaha se sanit spát. Každopádně náladu trochu vylepšila úžasná snídaně. Krom klasických asijských polévek a vajíček na mnoho způsobů byly i sýry! To se hned pozná francouzský vliv. Ne, že by tu sýry vůbec nebyly, párkrát jsme je na vajíčka dostaly, ale ukrojit si kus sýra? No tak to už jsem neměla, co jsem tady.

Po snídani jsem zašla na recepci se poptat na možnost půjčení motorky. Den za 250 tisíc, půlden za 150. OK, vzala jsem půl dne. Prý až budu připravená, mám si zavolat o auto, které mne odveze na parkoviště. No tak jo. Zavolala jsem si a dozvěděla se, že aut je v mém okolí několik, a mám si tedy nějaké odchytit. No to se dobře řekne, ale hůř udělá. Buď bylo auto plné, nebo nejelo vůbec. A tak jsem se na parkoviště vypravila pěšky. Tam jsem zahlásila vrátnému u vjezdu, že chci motorku, ten mi podal přilbu, klíčky a postavil mě k motorce. Aha. Jenže to nebyl automat. A tak se mu to snažím říct, ale on ani ťuk. Jako fakt mne dostává, že (pro mne) univerzální slova vůbec nepobírají. Naštěstí měla motorka digitální budíky, včetně ukazatele rychlostí. Tak na ně ukazuji a on mi zas ukazuje na řazení. Tak ukazuju, že to nechci (nemůžu to chtít, to jsem si na youtube nenastudovala :-D). Nakonec se domluvíme a dostávám asi něčí stroj (v zavazadlovém prostoru to má bundu i cigarety). OK. Na to, že je to čtyřhvězdičkový hotel, tak dostávám spolehlivě stroj v nejhorším stavu, s benzínem asi v polovině, přičemž sotva vyjedu kus od čerpací stanice, zmizí další dílek. Paráda na to, že hodlám stoupat do výšin :)

Cestu mi krapet komplikuje situace, že tady jsme jeli na výlet už před pár dny. Ale i tak se vydávám k vyhlídce, kde jsem už byla, jen občas zastavuji a kochám se jak se mi zachce. Podle Google by za vyhlídkou měla být ještě další. Jak se ale ukazuje, už je tam jen památník padlým hrdinům, na kterém lze skvěle sušit kukuřici a pak sjezd do dalšího okresu. Ten by mne i zajímal, ale zas mi kocháním uběhlo dost času a brát si motorku na celý den nechci. Sjíždím jen kousek, kde u domu místní babka nabízí litrové PETlahve s benzínem. Rukama nohama se domlouváme, že chci dvě, ona mi tedy „natankuje“ a opět se rukama nohama domlouváme, kolik za to. Nemám nejmenší pochyby, že jsem jí zaplatila litry alespoň čtyři, ale cena 40 korun za dva litry mi přišla poměrně OK i tak. A navíc můžu domů, protože motorka už hlásila poslední čárku benzínu a já ani nevěděla, kolik se na ni dá ujet.

Když jsem se vrátila zpátky do vesnice, ještě jsem uhnula z hlavní silnice na chvíli do rýžových polí a k domům na kůlech. Ty se tady staví typicky. Jednak kvůli záplavám, jednak kvůli vší havěti, která žije na zemi. Pak se vracím na parkoviště, vracím motorku a nikoho stav benzínu vůbec nezajímá. I když tedy vracím plus minus to, co jsem vyjela.

Koukám, že na úrovni parkoviště je vchod do „kouzelné jeskyně“. Jdu tam, se mnou jde ještě jedna malá holčička s maminkou. Umí anglicky, maminka učí angličtinu v Hanoji ve školce. Tak si tak povídáme, a já zjišťuju, že jsem jeskyni dost podcenila. Měla jsem ji za takový vietnamský diskopokus pro děti (i podle obrázků), ale ona je ro regulerně velká jeskyně i s jezírkem, pravda, nějaké sošky jsou tam pro děti přidané. Co je horší, já bych se tam fakt ztratila. Vůbec jsem za chvilku netušila, kudy ven. Možná i díky konverzaci o tom, jestli mám ráda zmrzlinu a Elsu. Část cesty se holčička i rozhodla mne držet cestou za ruku, takže jsme byly regulérní kámošky :-D

Pak už byl čas si zavolat auto a nechat se odvézt do pokoje.

Začínají se trochu honit mraky a foukat větřík a tak je ideální čas na to se sebrat, převléknout do plavek a jít do termálních pramenů. Zase jdu dolů pěšky. Ani se nesnažím nikoho volat.  Jsem u bazénů sama. Překvapivě, dobře hodinu, tam není ani obsluha :-D. Když se pán objevil, vypadal trochu překvapeně, že mne tam vidí. A jak by byl překvapen, kdybych se před jeho příchodem stihla utopit :-D

Nicméně se bohužel krom obsluhy objevují ještě jako bonus dělníci. A přímo u bazénu začínají budovat betonový chodníček. Paráda. Na nic se tak dobře nekouká, jako na cizí práci :-D

Asi po šesté si volám auto a spolu s dalšími se nechávám dovézt domů (nahoru chodit fakt odmítám). Převleču se, umyju si hlavu a razím na večeři. Pěšky, samozřejmě. To tedy do kopce je taky, ale dá se to. U večeře narážím na mého známého francouze. Mám pocit, že má něco společného s hotelem, každopádně druhý den odjíždí s kuframa do Hanoje, tak nevím. Ale sedává s personálem, mne se furt ptá na spokojenost… A tak i dneska. Prý co jsem dělala a byl dost překvapený tím, že jsem si vzala motorku a vyjela na vyhlídku…

Tady vůbec dost lidí překvapuje i to, že jsem sama. Paní s holčičkou v jeskyni se na to taky ptala, pán z ochranky při čekání na auto taky a nejvíc je číšník v hotelu, který se každý den u večeře hrozně diví, že si objednávám jednu porci jídla, že chci jíst hned a že na nikoho nečekám. Ostatní se zeptat neumí, tak se jen diví, koukají na mě a děsně „nenápadně“ o mě mluví.

Každopádně zítra odjíždím, takže si po večeři ještě pobalím, nastavím si budík a můžu jít spát….

Vietnam - Tu Lé

Trochu mne překvapilo, že se naši domácí snažili nás zbavit co to šlo :). A tak byl odjezd naplánován už na 8:15. Pro všechny. Všichni mířili do Hanoje, jen já ještě o kus dál, do Tu Lé. To jsem ještě doma zjistila, že je tam termální pramen a termální lázně a usoudila jsem, že relax po třech týdnech akce ve Vietnamu bude fajn. Úplně mi nedocvaklo, že termální lázně při 36 stupňích asi nebudou to pravé ořechové. No ale co se dá dělat.

Autobus do Hanoje odjel včas, já na svůj čekala asi o hodinu déle. Pak přijel místní drobný kostitřas. Plný krámů natolik, že jsem si neměla ani kam sednout, respektive kam dát nohy, protože pod sedadlem byly nějaké pytle. A tak jsem dala nohy na pytle a s kolenama u brady jsme jeli. občas jsme zastavili, ale vždy jen abysme převzali nějaký balík, nebo naopak nějaké zboží někomu vydali. A pak sjme byli v Tu Lé. Autobus mne vyhodil přímo u brány hotelu a já trochu zalapala po dechu. To není hotel, to je kopec. Abych to trochu uvedla, Nghia Lo, kde jsem bydlela doteď je asi ve 250 metrech nad mořem. Brána hotelu je asi v 500 metrů nad mořem a nejvyšší část, kde jsem byla (což není zdaleka nejvyšší část komplexu) bylo v 880 metrech. Hotel je tedy na kopci jak kráva a po celém kopci je rozmnístěný. Někde je restaurace, o kus jinde recepce, do toho chatičky s výhledem... Aby to klienti přežili, všude je vozí elektrické vozíky. Stačí zavolat na recepci a odvoz si vyžádat.

U brány měl vrátný seznam hostů, tak si mne našel, zavolal vozítko a to mne dovezlo do recepce. Pán tedy říkal, že jsem tam brzy (asi v 11, zatímco ubytovat je možné se až ve tři), ale že zjistí, zda není nějaký pokoj volný. A byl. Přeci jen, není sezona. Nevyfásla jsem tedy pokoj s nerušeným výhledem, což mne trochu zklamalo, ale i tak to stojí za to.

Jak jsem se usalašila v pokoji, sebrala jsem se a vyrazila na pěší obhlídku areálu. Bylo to sice kus do kopce, ale zas mi bylo blbý si kvůli tomu volat vozík. Nad námi je ještě velký zábavní park - lanové centrum, nějaké blbinky další atrakce na vyřádění se, bazén a velká zip line na druhou stranu údolí. Vanda by zaplesala, protože je to fakt ohromně dlouhý. Okoukla jsem i bazén u restaurace a došla až dolů k bráně. Naproti je kavárna, kde jsem se zkusila zeptat na půjčení skůtru. Pán volal všude možně, ale nakonec mne odmítnul. Nevadí, okouknu možnosti kam jet a případně se poptám na recepci.

Tak jsem se šla projít do města, ušla jsem v tom vedru pořádný kus a zjistila, že městečko je poměrně nudné. Hodně kaváren, překvapivě hodně kadeřnictví, prodejen skůtrů, zeleniny, ale vlastně nic zajímavého. Tak jsem se otočila a došla zpátky. U mého kámoše, po kterém jsem původně chtěla skútr jsem si dala matcha latté a sedla jsem si na zahrádku se super výhledem do rýžových polí. Vtipné je, že pro ně je to asi nudný výhled do polí, protože má na zahrádce takový "instagramový" koutek na focení s umělýma kytkama a houpačkou... Každopádně latté bylo dobré moc. Já už výlety vzdala a tak jsem hned dole zůstala. Tam má hotel právě termální lázně, ve kterých je ale i bazén s chladnou vodou. V lázních vůbec nikdo nebyl. Usalašila jsem se a kochala se výhledem na bazén a rýžová pole.

Asi po čtvrté se ale všechno změnilo. Do bazénu naběhly děti, nějaká rodina i s babičkou. Babička tedy seděla na lehátku. A začal klasický dětský mumraj v bazénu a bylo po klidu. Tak jsem se přesunula do termálního bazénu. Nebyl až tak horký. Tedy zápěstí jsem do vody ponořit nemohla, ty mám asi spálená nejvíc, ale jinak to šlo. Jenže přihrnuli se další hoteloví hosté.Jako asi 10 ženskejch. Vanda vypozorovala, že čím je žena ve Vietnamu asi na vyšší pozici (počítáno od bankovních úřadnic výše), tak má pěstěnou manikůru atd. No tak tyhle měly i permanentní makeup. Začaly se fotit a dělat děsnej rozruch. Bylo s nima i pár asi manželů, ti se ale zdejchli na druhej konec bazénu a babky nechali nacvičovat své pózy na focení a poskakovat je ve vodě. Jak jich bylo hodně, tak bylo až zábavné je pozorovat, protože to fakt bylo neuvěřitelné, nikdy jsem to neviděla :-D

Nicméně se ve vodě nedalo být, protože to okupovaly ony. A tak jsem vylezla, poležela na lehátku a pak se oblékla s tím, že se najím venku. Jenže. Jenže poblíž hotelu jsou vlastně jen kavárny, ale vývařovna žádná. A tak jsem to vzdala. Koupila jsem si ještě jeden bubble tea, nechala jsem si zavolat vozík a odvézt se k pokoji. Tam jsem se převlékla a došla jsem si (už pěšky) na večeři. Jako je to tu drahý. Večeře za cenu čtyř v Hanoji. No ale co už. Jako bonus jsem byla v celé ohromné jídelně naprosto sama. A tak jsem si objednala (salát z banánového květu s kuřecím masem) a navečeřela se. Dobré to bylo, ale nevím, zda se zítra raději neprojdu. Nikdo nic nechtěl, tak jsem si šla vyfotit západ slunce a najednou za mnou běží servírka, abych jí podepsala účet :-D. Já myslela, že nahlášení čísla pokoje stačilo, a ono ne :)

Každopádně cestou k pokoji (taky pěšky) jsem potkala místního manažera na skútru. A došlo mi to pán je zcela jistě Evropan a tipla bych, že Francouz. Však se taky hotel jmenuje francouzsky. A on se (mimo jiné) fakt ptal, kam jdu. Ani jsem nechtěla věřit, že takovou otázku fakt položil, ale jo. Zjevně tu fakt nikdo pěšky nechodí. Ale vlastně se ani moc nedivím :)

Z

Vietnam - Nghia Lo

Ráno byla snídaně v 8:15. Dostali jsme místní verzi palačinek, které jsou mírně tlustší a plněné ovocem. V 9 hodin se vyjíždělo. Prý jsme byli včera pomalí, a Tom, náš průvodce neví, jak dnes všechno stihneme. Ale trochu přehání, kdyby si nedal šlofíčka v restauraci na obědě, stíhalo by se pohodově. 

Tentokrát jsme vyrazili na druhou stranu, než včera. Nejdřív jsme jeli zase kouknout na čajové plantáže. Když jsme zaparkovali skútry, ukázalo se, že je parkujeme u garáže, kde se pěstují houby. Tak jsme nahlídli. Moc jsme toho neviděli krom dlouhých závěsných vaků, které visely od stropu. Prošly jsme čajovou plantáž a dozvěděli se, že vláda dávala 5 tisíc čtverečních metrů čajových plantáží narozeným do roku 1993. A tak rodiče Tomovi změnili rok narození. Ha. Když jsemse ptala, jestli to jde, tak odpověď byla, že "všechno jde zařídit".

Pak jsme pokračovali dál a podezřívám Toma, že některé cesty byly jen za účelem vyřádit se na skůtrech. Jinak nemělo důvod zajíždět na úzké prudké cestičky podél čajovníkových plantáží (protože pak se dalo vyjet pohodlnou cestou), nebo cestou, kdy se muselo přejet potok atd. Na druhou stranu, jak jsem fakt neuměla jezdit na skútru, tak teď furt neumím :-D, ale baví mě to. Furt tedy nedávám prudké úzké zatáčky, ale jinak vcelku dobré.

Dál cesta vedla kolem vodopádu (a pod ním prý je šamanova chýše). Proběhly srandičky na moji včerejší připravenost pláštěnkou a tedy že tam mám druhý domov, ale jinak fakt. Šamana je třeba dobré se chodit ptát, jaký datum svatby je nejlepší. A tak. Fungující šaman v socialistické zemi.

Další cesta vedla přes různé vyhlídky do údolí a zastavili jsme také u stromu, který jsme tedy nepoznali, dokud jsme nedostali kousnout do listu. Skořice! Živou jsem ji tedy ještě nikdy neviděla...

Pomalu jsme od čajových plantáží přecházeli na vyhlídky na rýžová pole. Ale už byl čas dát oběd a to jsme tedy vychytali naprosto přesně. Jak jsme se usadili, spustil se ohromnej liják. Oběd byl naprosto výbornej, v podstatě obložený talíř vším možným, plus luxusní dýně nakrájená na proužky a rychle osmahnutá s česnekem, solí, kořením a cukrem.

Po obědě ještě paní hostinská vytáhla velkou pikslu s alkoholem a kobrou. A že jestli chceme. Z druhé české části výpravy se přihlásil budoucí ženich. A tak jsem to riskla taky, jen tedy jsem chtěla míň, než celou štamprli. No. Popsat se to asi nedá. Je to jako třeba slivovice, ale s podivnou příchutí. Můj nový nejoblíbenější alkohol to tedy nebude. Nicméně paní měla naložené v alkoholu kde co a prý to sama vyrábí. Včetně toho, že tam rve ty hady. Do alkoholu. Živé. A protože kobra je jedovatá, prý to potřebuje silný alkohol...

Po obědě se jelo dál a stoupalo se serpentýnama výš a výš, vždy s nějakou zastávkou na výhledy. Dost mi celou cestu chyběla Vanda. Já nemohla za jízdy fotit všechno zajímavé, co jsem kde potkala - krávu uprostřed cesty, co se nechce hnout a musíme jí objíždět pomalu pangejtem, vesnici, kde nemají problém zabrat hlavní silnici celý pruh sušením kukuřice, pána co vezl živé prase na motorce a mnohem víc.

Nakonec jsme vystoupali asi do 1000 metrů nad mořem, na největší vyhlídku. ta tedy byla jako vyhlídka zbudovaná, byla tam i restaurace a parkoviště a také to byl hlavní bod pro paragliding. Žádná fotka dostatečně nevystihne, jak tam bylo krásně. Ten výhled byl úžasný.

Když jsme se dost pokochali, vzali jsme to ještě přes pár místeček v rýžových polích rovnou domů. Byla to docela dálka. Prý jsme najeli 130 kilometrů. Každopádně musím říct, že to stálo za to. Dva plné dny od rána do večera, a to úplně. Pravda, úvodní popis si trochu zapřeháněl, když mluvil o 4 dnech a třech nocích. Ve skutečnosti to tedy byly tři noci, ale jen dva dny plné výletů, ale super. Musím říct, že Vandě by se tu moc líbilo. Není to tu ještě moc, vlastně vůbec, turistický kraj a ač ten náš výlet byl trochu turistický, tomu se nedá vyhnout, bylo to super. I tím, že jsme jezdili mimo silnici po běžných cestách jako jezdí místní.

Spokojenost velká.

No, výlet končí, zítra se přesunuju dál....

Vietnam - Nghia Lo

Přestože jsem byla unavená z pětihodinového přesunu autobusem z Hanoje, spalo se mi poměrně špatně. Pořád jsem měla obavy o to, jak Vanda dorazí na letiště, ačkoliv bylo jasné, že dobře. To se také potvrdilo, i když bez problému to nebylo. Místo varianty nechat se Grabem dovézt k autobusu na letiště jsme nakonec vymyslely, že možná bude lepší jet motograbem až na letiště. Ukázalo se, že to není dobrý nápad. Platí se tam totiž mýto a to chtěl motocyklista nelogicky zaplatit zvlášť, a to Vanda už ani neměla z čeho, navíc to i odmítala, neb cena je v aplikaci jasně daná. Plus ještě bloudil, jezdil v protisměru... No nakonec se ale zdárně na letiště dostala a odletěla do Doha.

Já mezitím posnídala s ostatními, kteří tu také tráví pár dní. Jde o rodinu z ČR (rodiče, dospělá dcera a její nastávající manžel) a ačkoli se jindy čechům spíš vyhýbáme, teď je to takové vlastně dobré zpestření. Dostali jsme ke snídani Banh Mi, vyzkoušeli skůtry, a vyrazili na první den výletu. Nejdříve jsme jeli prohlédnout si místní trh. Musím říct, že na "Perlu" z delty Mekongu nikdo nemá. Místní průvodce, Tom, je šikovný, ale nezná všechno a nedokáže úspěšně proplouvat mezi požadavky místních a našimi, jak se později ukázalo. Trh nabízel v podstatě to samé, co trhy jiné. Maso, zeleninu, ovoce, a nějaké domácí drobnosti. Viděli jsme tady i prodávat psí maso a bůvolí. A protože češi, kteří tu sjou se mnou cestují obvykle trochu jiným způsobem než my s Vandou (nechávají si vše zařídit a spoléhají tedy na ostatní a na průvodce), trochu jsem asi překvapila snahou na trhu nakupovat. Nejprve jsem si všimla prodávaných semínek. Tom ale nevěděl, co chci, protože anglické názvy rostlin, ze kterých se vaří neznal. Nakonec jsem podle obrázků vydedukovala, a nakoupila. Neudělat to, to by mi Vanda neodpustila :)

Pak jsem ještě chtěla kokos, to se tedy postupně a váhavě přidali i ostatní.

Dál se jelo na čajové plantáže a to občas cesta tedy vedla i trochu dobrodružným terénem, ale nebylo to nic hrozného. 

Pak následoval oběd, domluvený v místní vývařovně. Bylo to asi dobré, ale vůbec jsem neměla v tom vedru chuť jíst. Pít ano, vypili jsme každý několik plechovek džusu, protože jsem neviděla vůbec vodu v lednici. Nakonec jsme ji našli a chtěli ji koupit. Už jsme měli zaplaceno, takže to znamenalo nové placení. A paní chtěla za půllitru 10 tisíc. Jenže za tu cenu lze koupit lahev vody litr a půl. Tak jsem zašmátlala v peněžence, vytáhla sedm tisíc a že mám jen to a jestli to stačí. Nestačilo. OK, vodu jsem vrátila do lednice (měla jsem v motorce ještě svoji) a najednou se paní rozmyslela, že OK, že 7 tisíc stačí (cca 7 korun). No jo. Jenže tím založila precedens. Proč by ostatní platili 10 tisíc za vodu, když já ji mám za 7. A začala hádka o tři koruny. Cestující dcera čechů je trochu ráznější a tak odmítala ty tři tisíce doplatit. Skončilo to tak, že nepochodili. Vodu si museli koupit o kus dál, protože ani jedna strana nevyměkla...

I další cesta vedla čajovými plantážemi. Jelo se nahoru až do hor serpentýnou do vesnice Hmongů. Hmongové jsou jedna z menšin, které ve Vietnamu žijí. Neumí Vietnamsky, mluví svým vlastním jazykem a ten nemá s Vietnamštinou nic společného. Ve vesnici rastou stoleté čajovníky. Prý dávají nejlepší čas, vzhledem ke svému věku. A tak jsme zašli i do továrničky, která téměř na koleni ten čaj zpracovává. Dostali jsme ochutnat a v tom vedru by mi chutnalo cokoliv :-D. Ptala jsem se, zda čaj i prodávají. Prý ano. A přinesli dva pytlíky. Jeden, 250g, byl za 100 tisíc dongů a druhý, 500g byl také za 100 tisíc dongů. Tak proč nevzít větší, že. Paní přinesla etikety, čaj oblepila, já platím, a v tu chvíli to přišlo. Odběhla, něco drmolila, a přinesla jiný sáček čaje s etiketou a že to byla chyba. V tu chvíli je těžké se dohadovat. Zjevně jsem dostala horší čaj, než jsempůvodně koupila. Nutno dodat, že i horší čaj přímo z plantáže bude lepší, než cokoliv z obchodu, navíc za tu cenu to bylo furt pěkné. Ale pocit, že vás podvedli cíleně i takhle mimo civilizaci je smutný. A právě mi vadilo, že náš průvodce tomu přihlíží . Jako ano, nemám žádný důkaz, chyba to nějaká být mohla, ale furt tu zůstává to ale...

Cestou se pak nebe zatáhlo a začalo pršet. Poměrně dost. Nikdo, kromě mě neměl pláštěnku (tedy předpověď dést ukazovala, nebyl důvod si pláštěnku nevzít pro jistotu). No ale byla jsem vyhlášena maximálním šamanem z Čech, když mám pláštěnku a ani místní ji nemá. No tak jo :-D

Další cesta, a to se mi naopak na výletu líbilo, vedla zase čajovými plantážemi, se zastávkami na různých vyhlídkách tak, že domů jsme se vrátili už mírně po západu slunce. Celý den jsme tedy opravdu věnovali výletu. Najeli jsme prý asi 70 kilometrů, což zas není tak moc.

Večer jsme dostali výbornou večeři, přinešenou tedy z nějaké vývařovny, ale to nikomu nevadí, a Tom vytáhl místní pálenku z rýže a kokosu. Dobré to bylo taky. A je tu i speciální lednice na pivo. Tom asi hostíí Čechy poměrně často :-D 

A mezitím i Vanda přistála v Doha a odjela na domluvený výlet do pouště. Po návratu ještě vymetla duty free shop a ustlala si na pobočce v koupeném salónku. 

Vietnam - Ha Long

 Ráno se vstávalo brzy. Už v 6:30 byla plánována na horní palubě lekce Tai-chi. Šla jen Vanda a nakonec cvičilo asi jen čtyři nebo pět lidí. V sedm byla snídaně a pak se odplouvalo, Schválně jsme si vybraly trasu lodí dozadu do zátoky, protože tam se ještě drží pár tradičních rybářských vesnic na vodě. Jinde nejsou, vláda je systematicky ruší pod záminkou dostupnosti lékařské péče a školního vzdělání, ale možná prostě jen vadí turistickému ruchu. Ono celá zátoka Ha Long je jeden velký turistický lunapark. Strašně se tam staví další a další ooobr velké betonové hotely, je tam velký lunapark atd a tak asi není vhodné koukat na chudé rybáře mezi útesy. To co jsme ostatně viděly my, byla asi z 90% turistická atrapa rybářské vesnice na vodě. I s kavárnou a galerií (kup si obrázek jen za 15 dolarů a za stejnou cenu si tu dej oběd. Takže jsme sice viděly to, co jsme vidět chtěly, ale ve výsledku jsme asi byly zklamané. Korunu tomu dodala poslední zastávka – opět s perlami. Nejen, že zase přišly informace o tom, jak se vlastně perly pěstují, protože se pěstují cíleně, ale především bylo možné si perly koupit. A tady přišel Vandy čas. Sice se jí to zdálo drahé, na druhou stranu to vzala jako suvenýr. Prostě má perlu z Ha Long bay.

Nicméně tady musím odbočit k Vandy narozeninám – darovala jsem jí Glamping (tedy takové nóbl spaní v přírodě). Sama o tom mluvila, že to chce. Ale už neřekla, že to chce pro Františka. A tak pár dní po narozeninách přišla s tím, že je zklamaná a smutná. A Glamping měl tu skvělou vlastnost, že šel stornovat. A tak jsme to stornovali, a Vanda si koupila tyč domů na pole dance. A měla radost z narozeninového dárku číslo 2. Jenže se ukázalo, že tyč na pole dance má vadu a pr Vandu je nepoužitelná. A tak se Vanda pokoušela ji prodat. To se jí povedlo i se ziskem 1000 korun (jak to dělá fakt nevím) a k narozeninám si koupí novou tyč (dárek číslo 3), ale ta je levnější. A tak si k narozeninám (dárek číslo 4) koupila právě tu perlu. A uprostřed ničeho, byl nejen obchod s perlami na vodě, ale brali i karty. 😊 No, později se ukázalo, že terminál nemají bezkontaktní, ale pro zákazníka všechno a tak paní dojela na naši loď, kde jsem měla kartu fyzicky, a mohla jsem jí zaplatit tedy kartou. Pohoda 😊

Pak už to šlo poměrně ráz na ráz. Museli jsme si zabalit a opustit pokoje, následoval dřívější oběd (divnost nošení na stůl nás už ani nevzrušovala a ano, rýže přišla opět skoro poslední) a asi v půl 12 jsme byli v přístavu a ve 12 jsme vyjížděli směr Hanoj.

V tu chvíli se z toho stalo trochu sledování času. Domna jsme totiž měly plán – Vanda má 14 dní dovolené a tak já zůstanu ve Vietnamu o týden déle. A tak tohle byl Vandy poslední výlet a zítra letí domů. A když já přemýšlela co dělat dál a kam jet, našla jsem možnost výletu, který pořádá už zmíněná paní Mai. Jenže to znamenalo odjet ještě odpoledne po návratu z Ha Long bay. A tak jsem koukala na hodinky, zda stihnu odjet (a ještě si vyzvednout u švadleny šaty).Nakonec jsme byly ve tři v hotelu. Přeházely jsme věci z batohu do batohu, a vyrazily jsme ke švadleně. Ta měla vše připravené a tak jsme si to jen vyzkoušely,. Vanda ještě požadovala drobné úpravy, zaplatily a šly. Daly poslední džus a došlo na loučení. A v tu chvíli to tedy bylo echt drsné a výborný nápad začal vypadat méně výborně. Plakaly jsme obě.

Mne vyzvedl Grab a vezl mne na autobusové nádraží, kde na mě čekal instruovaný řidič ze spacího vozu. Ťěšila jsem se na spací autobus jak o něm vyprávěl Marek, ale bohužel. Byla to zase ta soft spací verze, kterou už jsme s Vandou jely. Nastoupila jsem, a vyrazila na cestu do 5 hodin vzdáleného Nghia Lo.

Vanda mezitím plánuje v Hanoji poslední nákupy, balení a večeři a ráno odlet do Doha. Stihla toho hodně. Nakoupit si ovoce (jen paní u hotelu neměla jackfruit, zrovna jak na potvoru). Koupila si (a vyjednala super cenu) kabelku a dokonce si začla i na novou pedikůru, tentokrát už se spokojeným výsledkem. Taky si znovu došla do obchodu, kde si nechávala šít šaty a kde jí ještě paní upravovala nějaké drobnosti. Paní potěšila nejen doplatkem, ale i poznámkou, že jí dá skvělé hodnocení na internet. No a poslední byla v plánu večeře. To si došla do naší oblíbené vývařovny na Pho. Tedy objednala si nudle. A jako vždy bez masa. ale dostala i s masem. Když to reklamovala, viděla, jak paní jen maso seškrabuje dolů z porce. Nicméně nakonec se holky dohodly, že dostane znovu udělané nudle. Pak už byla spokojená.

Vietnam - Ha Long

 Ráno jsme si pobalily své saky paky a rozdělily je na dvě hromádky. Jedna zůstane v oji (a skládá se z velkého báglu), a druhou bereme s sebou (a jde o malý batůžek). Budeme přeci jen pryč jen jednu noc. Původně jsem myslela, že prostě objednám pokoj v Hanoji našim báglům, rozuměj objednám pokoj v kuse na pět nocí, ale nakonec jsem zjistila, že hotel je na výletní alternativy připraven a není problém si v něm nechat na noc batoh jen uskladněný.

Pak jsme si došly na snídani, a čekaly jsme, kdy si nás přijde vyzvednout někdo, kdo ví kam jedeme :-D A někdy po osmé také dorazil. Usadily jsme se do autobusu – turistické limuzíny. Noooo, sedadla byla velkorysá, ale že by se v nich sedělo echt příjemně…to vlastně moc ne. Cesta by trvala asi dvě hodiny, kdybychom jednak neobjížděli víc hotelů v Hanoji a nesbírali lidi a taky kdybychom neměli čůrací zastávku. No, čůrací a prodejní. Zastávka byla u obchodu s perlami. Jako ne, že by Vanda o perle neuvažovala, ale vadil jí ten systém, si perlu koupit na parkovišti u záchodů. Nicméně jsme obhlédly jak se perly získávají, protože to bylo součástí prodejny. Pak jsme zase zasedly do autobu a zhruba do půl hodiny jsme parkovaly v přístavu. Tedy já nejdřív myslela, že je to hotel a divila se, proč další zastávka. Ale byl to přístavní terminál. Tady nás rozdělili do skupin a nechali chvíli čekat. Asi ve dvanáct se šlo na loď. Nejdříve nastoupit do menšího člunu, povinně si navléknout oranžové záchranné vesty (to se tu musí všude) a dojeli jsme na větší loď kotvící opodál.Na ní jsme dostali welcome drink a klíče od kajuty. Ta byla super. Vyfásly jsme třílůžkovou v prvním patře. Ještě byly nějaké kajuty v přízemí, ale jestli vypadaly odlišně nevím. Každopádně kajuta byla i s koupelnou. Velká spokojenost.

Pokud se někdo náhodou diví, že četl pozorně a stejně se nedočetl o nákupu zájezdu, pak se divit nemusí. Nepsala jsem o tom. Deltu Mekongu jsme měly ošéfovanoui tak napůl – už z domova jsme měly kontakt na výbornou (a rodinou už prověřenou) průvodkyni v Can Tho. Proto jsme i výlet v My Tho nechali koňovi (respektive recepci hotelu). Tehdy nám pán připadal skvělý, ale nakonec (v porovnání s „Perlou“ z Can Tho až tak dokonalý nebyl. Ač rozhodně měl výlet připravený také hezky). No a podobně to bylo s výletem do Halong Bay. Kontakt na paní Mai jsem našla na www.vietnamista.cz . Byla všemi doporučována a tak jsme si výlet pořešily u ní. Ono je vcelkujedno, kde se výlet koupí, stojí to zhruba stejně všude. Jde spíš o kvalitu služeb a jejich obsah (jak jsme se přesvědčily ostatně s pedikúrou včera).

Takže jsme se uvelebily na pokoji a vyrazily na oběd. Ten se podával v jídelně, zatímco loď pomalu vyplouvala z přístavu. K obědu toho bylo moc, jen to bylo podáváno zvláštním způsobem. Pro náš stůl o šesti lidech vždy třeba talíř krevet dohromady. A pak talíř zeleniny a zas talíř něčeho. Takže jsme si jednak museli vzájemně jídlo podávat, jednak třeba rýži přinesli až ve chvíli, kdy už byla většina masa snězená.

Po obědě jsme si s Vandou vzaly plavky a vyrazily jsme na horní palubu. Vanda se švihla opalovat na sluníčku, já zalezla do stínu a kochala se výhledem. Asi ve tři hodiny jsme dopluli na místo první zastávky. Přesunuli jsme se na menší loď a dojely k molu, kde byly naskládány kajaky. Do těch jsme nalezli (na lodi nás jelo asi 15 celkem) a vyrazili mezi skalami. Bylo to super a voda megateplá. Nicméně výlet se trochu zvrtnul, když už jsme byli skoro na pláíži, na kterou jsme mířili. Pláž byla za jednou skálou, a když jsme tam zahnuli, najednou nás překvapily ne vysoké, ale dost silné vlny. V podstatě málokdo na plážičce (která měla si metr na šířku) přistál. Většina na ní více či méně cíleně ztroskotala 😊. Vtipné bylo, že jsme nasedali do kajaků, a každy dostal pod zadek svůj erární ručník. No úplně zbytečně. Všechny byli mokré a nedala bych ruku do ohně za to, že se na loď všechny vrátily.

Po vylezení z lodi jsme se mohli jít koupat. Jenže to byl druhý kámen úrazu. Moře bylo běsně špinavé. Jakože fakt hodně. Sice jsme do něj všichni vlezli, ale ne na dlouho. V tu chvíli také Vanda zjistila, že nemá jednu náušnici. Dostala ji ode mne k Vánocům a zrovna nedávno ji vyreklamovala za nový kus, protože původní špatně držela. No a pak stačí dovolená a nemá nic…

Když se tedy rozhodlo, že jedeme domů, došlo na vylévání vody z kajaků a pokusy nasednout a odjet. A jak se vilila voda z jednoho kajaku a ten odjel, náš kajak se v přílivu zaplnil hned v zápětí. Posádka, která jela s námi z toho byla viditelně nešťastná. Nakonec většina lidí odjela, čímž nám s Vandou ale neměl kdo pomoct s vylitím kajaku. A pán hlavní organizátor Vandu posadil do kajaku k jednomu výletníkovi, se kterým předtím jel sám a mně vysvětlil, že bych mohla jet lodí a kajak že se potáhne za ní. OK. Jenže nalez do lodi, která má palubu dost vysoko. No, nakonec se to za cenu jedné mé modřiny na koleni povedlo. Nicméně ještě před tím jsem dostala jedním uvolněným pádlem do hlavy tak silně, že mám jednak bouli, jednak mi to shodilo z očí sluneční brýle. Už jsem myslela, že je nikdy neuvidím, ale nakonec jsem je naštěstí stihla odchytit.

Na lodi jsem se od poškrábaného a dobitého pána z posádky dozvěděla, že je překvapen, včerejší výlet že byl úplně v pohodě a dokonce nebylo ve vodě ani tolik bordelu a odpadků. No, co se dá dělat. Dojeli jsme lodí zpátky k molu, nabrali chrabré kajakáře a vrátili se na loď. Tam nás ještě čekala lekce vaření (jen jsme velmi vlažně balili závitky do rýžového papíru) a happy hour na baru (kup dva drinky, dostaneš třetí zdarma).

Večeře se podávala na horní palubě při západu slunce, stejně trochu nešikovným způsobem, jako oběd. No a když jsme vyčerpaly svoji happy hour, a daly každá dva drinky, abychom měly třetí zdarma, šly jsme spát.