Rumunsko - zámek Peleš Sinaia

Tentokrát jsme po snídani nechaly auto u vily, protože náš cíl byl v pohodě dosažitelný pěšky. Razily jsme na zámek Peleš. 

A jak už to tak v Karpatech bývá, cesta vedla přímo do kopce. Vzpomněla jsem si na Madeiru a to, jak i jen ranní cesta pro rohlíky znamenala vystoupaných 7 pater. Tady je to vlastně stejné.

Cesta nejprve vedla kolem chrámu v Sinai. Prohlédly jsme si starý i nový chrám, oba jsou součástí jednoho areálu, a vyrazily výš. Další zastávkou už byl zámek Peleš. Ač bylo dnes úterý, opět jsme se trefily do zavíracího dne. Ale asi to až tak nevadilo, poměrně bych se cukala platit prohlídku v ceně 150 lei za osobu (v nejvyšším rozsahu prohlídky tedy). Opět, stejně jako u Branu, jsou zde i české stopy - a to v podobě stejného architekta (Karla Limana). Nicméně historie tohoto zámečku není až tak stará, vznik se datuje do roku 1873.

Nedaleko ještě stojí zámeček Pelisor. Oba zámky stály za to okouknutí i jen zvenčí, ze zámeckých zahrad.

Pak jsme stoupaly dál, až jsme došly na začátek místních turistických tras v městského lesíka. Tady byl místní vodopádek. Další cesta by znamenala další stoupání a po dvou kilometrech bysme došly k vyhlídce Franze Josefa, ale to už Vanda vzdala. I zde tedy byla varování před medvědy,a le přeci jen jsme tu nebyly samy - sem - tam se nějaký pár turistů objevil. Furt jsme byly vlastně ve městě.

Každopádně jsme se tedy otočily (i tak to bylo asi 5 km jedním směrem), a šly pomalu dolů, domů. Doma jsme si na chvíli odfrky a pak jsme vyrazily zpátky do města na kafe. Měly jsme vyhlédnutou jednu kavárnu, ale jak se nakonec ukázalo, nenabízela dortíky. A tak sjme skončily v poměrně předražené kavárně, zato ve vyhřívané plastové bublině a s medvídkem na jedné ze židlí. Daly jsme si tedy kávu, a pak se vrátily domů. Zvažovaly jsme večeři jinde, než u nás doma v restauraci,a le nakonec převládla lonost a neochota jít ven do zimy. Jak zajde sluníčko, už je poměrně znatelná. Takže jsme jen sešly o patro níž a povečeřely opět "doma". Tentokrát jsme dokonce v restauraci byly úplně samy.

Rumunsko - kaskáda Tamina a další nedokončené cesty

Už doma, ve fázi přípravy cesty jsme objevily kaňon "seven ladders". Obrázky třeba zde, aby si mohl každý udělat představu o tom, proč to bylo naše "must have": Kaňon sedmi žebříků 

Jenže jsme narazily na limity naší cesty. Tedy na čas. Dlouho to vypadalo, že je zavřený, nakonec jsem zjistila (ale až v pondělí), že je ještě otevřený, ale v pátek, sobotu a neděli. Škoda, mohly jsme přehodit plány, kdybysme to věděly dřív. Taky jsem si samozřejmě hezky po česku říkala, že jak asi zavřou kaňon a doufala, že tím zavřením rumuni myslí zavřené občerstvení a zip liny. Ale ne, když něco vede po žebříku a po lávce nad vodou v kaňonu, stačí mít na zavření vážně jenom dvířka. Škoda.

Takže jsme zvolily náhradní verzi, kaňon Tamina. I Tam jsou nějaké žebříky a voda, a zavřené to není (Kaskáda Tamina ). Jenže se objevila další překážka, a tou jsou medvědi. Obě zmíněné atrakce leží v místech velkého výskytu medvědů. A když jsem četla o tom, jak se zachovat při setkání, objevila jsem další "milou" zprávu - tedy tu, že před hybernací jsou medvědi speciálně nabuzení pro to, sežrat všechno - tedy jsou více aktivní,a by našli jídlo. V kombinaci s tím, že není sezóna a nebude v místě moc lidí, to neznělo moc dobře.

No, ráno jsme se nasnídaly a vyrazily. Už recenze říkaly, že google nevede dobře. Tak o tom jsme se přesvědčily. Google nás dovedl na místo, kde parkovaly asi čtyři auta, což vypadalo pro start poměrně dobře. Ale jak se později ukázalo, byla to auta místních, kteří bydlí na vršku, kam není úplně radno vyjíždět. Pán běžící z jednoho domu na kopci a stíhající ujíždějící vlak mi ale stihnul říct, že jsme o odbočku vedle.

Tak jsme zase sedly do auta a zkusily odbořku jinde, tam byl ale polský památník. Až ta další to byla. Takže kdo chce na Taminu - je to odbočka těsně před polským památníkem směrem na Brašov. Z Brašova obráceně, odbočka hned za polským památníkem :-D

Nicméně - na místě neparkoval nikdo. Hmm. Pamětlivy rad dělat hluk jsme pustily Spotify nahlas (protože vánoční píseň od Mariah Carey zažene jistojistě i medvěda) a já klackem mlátila cestou do stromů, jako bonus. Najednou, kde se vzal, tu se vzal objevil se velký pes. A pak druhý a třetí. A šli kus s námi. Netvářili se nepřátelsky a tak jsme je braly jako náhradní cíl medvědů a byly trochu klidnější, ač jsme předtím četly i o tom, jaký jsou potulní psi v rumunsku také problém). Nicméně náš doprovod měl nějaké vlastní dobrodružství tak nás za nějakou dobu opustil. A my pokračovaly samy dál. Nicméně cesta stále jen stoupala a po několika kilometrech toho měla Vanda plný zuby. Už už jsme asi byly na vrcholu stoupání, ale Vanda to chtěla vzít oklikou po cestě (trochu lehčí, ale zato delší cesta) a pak už Vanda vypadala, že nedá ani to. Takže se nedalo svítit, tak někde v půli cesty ke kaskádě jsme to otočily a šly zpátky k autu. Ani vodu jsme nepotkaly, natož žebřík.

Doma jsme si trochu odpočinuly a vyrazily okouknout městečko, kde jsme ubytované, tedy Sinaiu. Bydlíme kousek nad centrem, takže netvalo dlouho a obhlížely jsme kavárny a jejich nabídku. Ale ouha! Ceny jak v Karlových Varech. Vypadalo to, že za kafe a dort dáme totéž, co jinde za večeři. Nakonec jsme ale objevily normální, neturistickou, rumunskou cukrárnu a daly si v klidu dort a kafe. Pak jsme pomalu prošly centrum, koupily si v supermarketu vodu a vyrazily domů.

Ale cestou jsem viděla směrovku na lanovku, a rozhodla si ji obhlédnout taky. Neměla být daleko, google ukazoval, že lanovka je 700 metrů od našeho domu. Ale když už jsme šly dlouho a dlouho zase jen a jen do kopce, začala to Vanda googlit a oznámila mi, že k lanovce je to ještě 1500 metrů. Ano, šly jsme k té druhé. Ono totiž je tu lanovek víc, v zimě se tu normálně lyžuje. Takové hezké lyžařské středisko. Harrachov v mnohem větším. A je to tu jako se vším v tuhle dobu - lanovky nejezdí. Respektive jezdí od pátku do neděle, v týdnu jezdí jen ta menší, kterou máme blíž. Ale zas vyjede jen do 1400 metrů a výš se člověk nedostane. A že y chtěl - na vrcholku jsou skalní útvary připomínající sfingu a houby - a je to oblíbený cíl turistů. Ale tak zase nic. Neklapne to, protože jsme tu v blbý čas.

A tak jsme ani k lanovce nedošly, otočily jsme to a vrátily se domů.

Večer už jsme jen daly večeři (Vanda si nechala ohřát včerejší zbytky od její večeře a pak dojedla moje kuře a ještě si objednala hranolky) a šly spát.

Rumunsko - Brašov

Po snídani jsme hodily batohy do auta, odhlásily se z hotelu a vyrazily do nedalekého Brašova. Cesta trvala asi půl hodiny, nicméně z jasného Branu se velmi rychle stala mlhavá cesta plná překvapení. Už při příjezdu do Brašova, při prvním sjezdu do města se z ničeho nic z mlhy na silnici vynořil prodavač kovových trychtýřů. Člověk by čekal kde co, ale tohle? No, trychtýř jsme nepotřebovaly, tak jsme pána jen objely a jely dál. V navigaci jsme měly nastavené parkoviště v centru města, ale když jsme byly skoro u něj, tak ouha - na téměř poslední odbočce policie a uzavřená cesta. Dobře, obkroužily jsme zmateně kruhák ještě jednou a uhly jinam. Tam bylo, shodou okolností také parkoviště, ale beznadějně plné. Nevadí. zastavily jsme, přenastavily navigaci na parkovací dům, kterému jsem se chtěla vyhnout, protože je podle recenzí malý (ve smyslu malého prostoru na parkování) a hrozí sedření auta někým cizím. No ale co už. Jenže cesta do parkovacího domu vedla zase k uzavírce policií. To už jsme nedaly, tak Vanda promptně vyskočila z auta, které jsem postavila opodál a vydala se k policistovi. Už zdálky na něj volala, jestli mluví anglicky, aby nevážila zbytečnou cestu, ale měly jsme štěstí. Mluvil. Takže jsme se dozvěděly, že zas tolik štěstí nemáme a parkovací dům je zavřený. Musíme si najít parkování v beznadějně plném městě na ulici, protože dneska se běží Brašovem maraton a uzavírky tam prostě jsou a budou. Jupí.

Jely jsem tedy dál a naštěstí jedno volné parkovací místo na ulici potkaly. Zaparkovaly jsme, já testla parkovací automat a nic moc, tak jsem zkusila aplikaci k témuž parkování, ale ta se pro jistotu ani nechtěla stáhnout. Takže zpět k automatu. Zvládla jsem naťukat číslo auta, ale nechtělo to po mne jak dlouho chci parkovat. Za mnou stáli nějací dva místní, tak jsem je chtěla pustit nechat parkování zaplatit s tím, že to okoukám, ale nebyli to majitelé auta. Nicméně mne poučili, že dnes se parkuje zdarma. Super. Vzaly jsme si věci, já znovu okoukla automat kdeže se to o parkování zdarma v rumunštině píše a fakt - cena parkovného je pondělí až sobota. Dnes je neděle. Hurá, ušetřily jsme asi 10 lei, tedy asi 50 korun.

Vyrazily jsme do centra. Na náměstí byly trhy, tak jsme si je prošly a nešlo minout svařák. Nejdřív jsem k němu neměla důvěru, ale nakonec jsme ho daly - kelímek 400 ml (!) za 7 lei. A svařák chutnal skvěle. Obešly jsme zbytek stánků a okoukly nabídku trhovců, sem tam i ochutnaly sýr, který prodávali. Pak nás zaujal pravoslavný kostel ukrytý v jednom z domů. Už zvenčí to vypadalo jako kostel, ale jak se otevřely dveře, tak jsme zjistily, že se musí domem projít a kostel stojí až vzadu, za domem na dvorku.

Další cesta vedla k hlavnímu lákadlu - k černému kostelu. Říká se mu tak od požáru, který kdysi utrpěl, ale jde o největší evangelický kostel v Rumunsku, zajímavý i tím, že měl být ještě větší, než je, ale stavitelé se báli, že bude lákat k dobývání o to víc a tak ho zmenšili oproti plánům. Uvnitř je také největší sbírka tureckých motlitebních koberečků na světě, kterou kdysi turecko kostelu věnovalo. A to furt není všechno, ještě je uvnitř řada náhrobků místních, kteří dříve byli u kostela pohřbeni, ale když se hřbitov rušil, přišly náhrobky do kostela, aby bylo zajištěno stálé spojení pohřbených s Bohem, jak původně plánovali.

Z kostela jsem se vyprravily k lanovce. Nevím, co mají místní s ooobr nápisy na kopcích, ale Brašov, postavený v údolí, má kolem sebe kopců dost a dost a na jednom z nich se skví veliký nápis BRASOV. A tam jezdí i lanovka. Dojde se k ní sympatickým městským parkem a tak jsme netušily zádrhel. Koupily jsme si cestu jen nahoru s tím, že to projdeme procházkou dolů, ale překvapení! Už cestou nahoru jsme zjistily, že asi bude někde chyba. Stezka dolů vede i pod lanovkou a my viděly, že je to fakt blátivá cestička v prudkém kopci a lidé, kteří se po ní vypravili mají poněkud potíže to ustát. No ale furt jsme doufaly, že bude dolů i jiná cesta. Nahoře jsme si obhlédly z vyhlídkové plošiny u nápisu město a okolí a hledaly cestu dolů. Jako jsou i jiné cesty. Jsou samozřejmě delší, než přímá cesta pod lanovkou a jedna z nich vypadala i schůdně - jenže po ní zas jezdilo dost cyklistů downhill. To jsme jako taky nechtěly najednou sedět někomu na řídítkách a řítit se z kopce. Vandě navíc nebylo moc dobře a když si ověřila, že fakt neexistuje dolů civilizovaná cesta, jakou jsme čekaly, rozhodly jsme se vrátit zpátky k lanovce. Tam jsme nasedly do kabinky a libovaly si, že se cena jízdného pořeší dole a nemusíme hledat vstupenky nahoře, když tu se otočil místní řidič kabinkové lanovky a ptal se, ze jsme z Polska. Vysvětlily jsme mu tedy jeho omyl, on nám vysvětlil, že u nás byl na Gerlachu (zjevně jsme mu jeho omyl nevysvětlily dostatečně) a domluvil si s námi další výlet na Gerlach. Tak jo, ruku jsme si na to podali :)

Dole jsme tedy doplatily cestu lanovkou dolů a vrátily se do centra, kde jsme si daly kávu. O kus dál si Vanda ještě vymrnila sýrový preclík, sedly jsme do auta a zadaly cestu do nového bydlení. Trochu nás překvapilo, že má být cesta 40 km na hodinu a půl, ale když jsme poskakovaly přískoky v zácpě, pochopily jsme, že je to vinou dopravní situace. Vlastně nechápeme, proč ty zácpy vznikají. Ano, cesta má serpentýny, ale postávat v nich? Jinak nic na silnici nebylo, žádná nehoda, žádné opravy, prostě se jen bez důvodu stojí v koloně. K novému bydlení jsme tedy dorazily až za tmy, ale zjistily jsem, že je tu přímo restaurace, a tedy se nemusíme kodrcat někam na večeři a hledat, kde by mohli dobře vařit. Hodily jsme tedy batohy na pokoj a sešly dolů se najíst. Pak se Vanda ještě snažila zprovoznit Netflix na televizi a sešla kvůli tomu znovu dolů na recepci, aby se dozvěděla, že nemají chytrou televizi (mají, jen to tedy recepční zjevně neví, ale televize nemá internetové připojení, takže nic). Tak to vzdala, vydala ještě nějaké instrukce do ČR Františkovi, a mohlo se jít spát.

Rumunsko - Bran

Po snídani jsme se vybatolily na hrad Bran. Recenze říkaly, že když se tam nejde hned ráno, tak lze čekat brutální fronty a když jsme vylezly z hotelu a viděly ten mumraj, tak jsme byly ochotné i věřit. Už tahle ráno bylo všude plno lidí, aut i autobusů. Nicméně tedy žádná fronta u pokladny nebyla a i nahoru k hradu se šlo vlastně volnou cestou.

Co budu povídat, hrad je velké zklamání. Já tedy moc nečekala, ale i tak jsem furt zklamaná byla. V hradu není průvodce. Cestu označují šipky a u všeho jsou velké tabule s popisem toho, co člověk vidí. V rumunštině a angličtině. Zjevně existuje i audio verze prohlídky, tu nám ale nikdo nenabídl a on-line na stránkách hradu dostupná není. Lidé chodí zběsile jak se jim zachce a obvykle nic nečtou. I tak se tvoří ucpávky. Místa také lidé chodí v protisměru a ucpávají ještě víc.

Hrad sám o sobě je po x-té modernizaci, jako všechny hrady. Tady se ale vývoj nezastavil a tak poslední modernizace hradu proběhla až ve 20. století, konkrétně kolem roku 1920. Je to vlastně první hrad, na kterém vidím, že tam jde reálně bydlet. Místnosti manželky tehdejšího krále jsou příjemné a budí útulný dojem. Samozřejmě tedy koupelna a podobné prostory buď není, nebo nebyly prohlídce dostupné, ale třeba terasa pro rodinné stolování venku byla naprosto super.

Každopádně převažují negativa. Hrad se snaží, krom expozice strašidel ve 4. patře má i další pokusy o vychytávky typu "časový tunel" a "expozice dobových mučících nástrojů". Expozice strašidel se snaží zakomponovat pověsti o drákolovi a dalších ve spojení s moderní technikou a promítá krátké smyčky videí a strašidelné zvuky. Děti to asi ocení. My se pobavily anglickými překlady-nepřeklady. Místní rumunský výraz lálale byl do angličtiny přeložen jako "lala" a to tedy ani Vanda neidentifikovala. Díky videoexpozici ale už víme, že je to normální víla.

Časový tunel a mučící nástroje jsou atrakce zpoplatněné zvlášť. Opět nám nikdo vstupenku u pokladny nenutil, šla ale koupit i na místě. Každopádně jsme poděkovaly a odmítly. Vzhledem k poměrně ubohé prohlídce jsme nečekaly nic, co by mohlo být zajímavé.

K hradu patří i park, tak jsme prošly i ten a nakonec zamířily ven. Venku nával zhoustnul ještě víc a fronty na vstup do hradu se už začaly tvořit. Kolem poledne v mimosezoně. Nechtěla bych to tu vidět v sezoně a to ani před hradem, ani na hradě.

Okoukly jsme místní stánkaře, krom klasických pouťových kravin nabízí i sýry, místní sladkosti, svařák a vyřezávané rumunské lidové cokoliv.

Vyrazily jsme na kafe. Takže v celém podhradí není kavárna?! Tedy je. Jedna. Dohromady s restaurací a v jednu hodinu zoufale plná. Nakonec jsme vyrazily obhlédnout poslední možnou restauraci, kterou jsme ještě měly v rukávu pro případnou večeři. Vypadala dobře a ani nebyla plná a tak jsme vlezly dovnitř s dotazem, zda si můžeme dát jen kávu. Prý ano. Tak jsme se usadily a objednaly si. Když objednávka přišla, už od pohledu jsem nebyla spokojená (jak mi někdo cpe promíchané drahé latté jsem říčná), ale to kafe bylo navíc studené. Vanda měla to samé, takže jsem šla vrátit kafe dvě. Pán se omluvil, zpěnil mléko a dolil :). No, nepomohlo to. Takže jsem mu šla kafe vrátit znovu. Pak tedy udělal nové. Furt promíchané, ale alespoň teplé. Dalším plusem pána bylo, že se tedy omlouval asi stomionkrát.

Po kafi jsme vyrazily ven. Plán byl si projít okolní les, protože ze skal okolo je krásně vidět hrad. Jenže počasí tomu nepřálo. Krom toho, že po včerejším dešti bylo mokro, je na zemi i spadané listí a to cestě do hroznýho krpálu moc nesvědčí. Vanda to vzdala rovnou s tím, že na mne na louce na sluníčku počká. Já se na kus svahu vyšplhala, ale pak mi došlo, že se asi nedostanu zpátky, tak jsem to vzdala. 

Prohlédly jsme si místní kostelík patřící k hradu a místní kostel, který je hned poblíž. Mezi oběma kostely stojí jen nějaká bouda, ve které zjevně někdo bydlí (na dvorku bylo v lavoru prádlo). Starý kostel je kamenný, malý a hezký. Kostel vedle vypadá opraveně ve smyslu, že má novou fasádu. Uvnitř se opravuje a na google recenzích je patrné, že dlouho (už před šesti lety někdo psal, že se snaží na opravách pracovat). Co je ale záhada je to, že u kostela, téměř hned před vchodem jsou čtyři čerstvé hroby. Jakože fakt čerstvé. Poslední je z října 2022 a ještě na něm jsou všechny květiny a věnce. Další hrob je ze září 2022 a nejstarší z roku 2021. Do kostela se nedá jít, pohled dovnitř dával jasně najevo, že tam probíhají práce na opravě. 

Pomalu jsme se procházkou vrátily zpátky do hotelu (se zastávkou na trdelník) a před večeří si trochu odfrkly. Pak jsme zvažovaly, zda dát pánovi s mizernou kávou šanci. Překvapivě se nám i zaplnil hotel (asi hodně rumunů vyjelo na sobotu za drákulou) a asi by šlo jíst i v hotelu. Menu napovídalo, že bysme si i vybraly - ale nakonec jsme vyrazily k pánovi, co neumí vařit kafe. Když jsme tam přišly, nikdo v hospodě nebyl. Krom kytaristy, který hrál prázdnému lokálu. Pán byl poměrně rád, že nás zase vidí a my si objednaly. Já zkusila místní transylvánskou fazolovou polévku, Vanda si dala hamburger. Spokojené jsme byly obě a byly jsme rády, že hospoda dostala druhou šanci.

Rumunsko - přesun do Transylvánie

Prší. To jsme tedy věděly předem, ale plán byl strávit deštivý den pobytem v termálech. Jenže to by Vanda nemohla být nemocná. Termály by asi nebyly to pravé. A tak měníme plány. Ráno po snídani už ani neodpovídáme urputnému domácímu na dotazy kdy vypadneme, balíme a odcházíme dát věci do auta (před hodinou určenou k opuštění bytu, nevím tedy co tak plašil). Před autem nám výjezd kdosi blokuje jiným autem, ale nevadí, stejně je plán ještě skočit do města. Když se asi po půl hodince vracíme, už je možné normálně vyjet.

Míříme do Rašnova. Mapa ukazuje cestu na tři hodiny, počítala jsem dvě. To bude tím, že jsem to měřila od termálních lázní na kraji Bukurešti. Takže ještě hodinu bereme přískokama po městě. Taková velkoměstská klasika. Jedeme, a podle plánu, přestává asi v poledne pršet. Paráda. Kdyby pak ovšem asi ve dvě zase nezačalo. Takže v Rašnově parkujeme a prší. OK. Nevadí, google tvrdí, že neprší, tak se toho budeme držet :-D. Jdeme do kavárny. Výborné hodnocení, ale jsme v ní samy a pán obsluhující v ní sedí v bundě. Netopí. OK, dáváme kafe. To dobré je a navíc potřebuji nabít telefon (svoji nabíječku jsem si nevzala a Vandy kabel není USB, tedy jsem jely podle navigace bez připojení ke zdroji energie a mobil to dost vyčerpalo). Dopíjíme kafe, fotíme si citadelu nad městem (bohužel uzavřenou) a plánujeme odjet, když tu vidíme další kavárnu. A výrazně lepší, než byla ta první. No, co se dá dělat. Furt prší, kavárna nás láka...musíme dát ještě jedno kafe. Vybíráme bankomatu pár drobných pro případ, že by někde nešlo platit kartou (ač se nám to ještě nestalo) a jdeme.  Mají i plno zákusků. Tak neodoláme a objednáváme Pavlova dortík. Tak aby bylo jasno - ač je to Pavlova dort snad celosvětově, tak v Rumunsku ani náhodou. No, ale máme ukazováčky, které byly pro tento případ stvořeny. Takže ukazujeme, objednáváme druhé kafe a spokojeně si lebedíme v teple, u okna s výhledem na citadelu.

Pak už je opravdu čas vyrazit směr drákulov. Za dvacet minut jsme v Branu. Místní klasika. Asi jako když si představíte Hřensko. Plno stánků, obvykle s plyšovou koalou (neptejte se, nevím proč) a i trpaslíci se našli. Ubytováváme se. Pokoj s výhledem na hrad je skvělý, jen si říkáme, že pro zachování pověsti pro turisty (pravý Dracula tu nikdy nežil) by bylo fajn mít na pokoji věnec česneku a nějaký ten kříž. No nic, mezery v podnikatelském plánu.

Mezitím se setmělo a tak se jdeme projít blíž k hradu. Uděláme pár fotek a razíme na večeři. Ale ouha. Naastává hon na večeři, jaký jsme už dlouho nezažily. Podle google dobrá restaurace za rohem. Jdeme tam. Branka sice zavřená, ale nezamčená, na zdi svítí neon podniku, uvnitř se svítí a sedí tam lidi. Přesto, když tam vejdeme, se dozvídáme, že je zavřeno. Aha. Vypadá to skoro jako "postavili si hospodu u cesty na Písek, ale chodili jim tam lidi". Trochu to potvrzují i některé recenze. Nevadí, jdeme jinam. Vynecháváme ty okázale turistické v centru a jdeme do další, dobře hodnocené hospody, cca 400 metrů odsud. Tak jo. Přijdeme tam, už ve dveřích nám pán říká, že je to určené jen pro rezervace. pokud ji nemáme, tak smůla. Noooo, ale dneska asi můžeme milostivě dovnitř. Uvnitř jeden stůl hostů. Dostáváme další informaci, že nemůžeme platit kartou. To by nevadilo, když už jsem si vybrala peníze, ale i tak bysme musely počítat, co si můžeme dát, navíc mne pánovo chování už fakt dost štve. Terminál tam mají, jen jakože "nefunguje". OK, jdeme jinam a Vanda začíná být nespokojená. OK, zaplujeme do restaurace, o které google neví. Sedneme si, vezmeme si jídelní lístek a - jídla drahá i na turistické poměry a nabídka jen na stránku. Nesměle Vandě navrhuji, jestli mě zabije, když budu chtít jít pryč. Nezabije, ale nemá k tomu daleko. Jdeme zpět do centra a zvenčí okukujeme nabídku turistických hospod, kterými jsme na začátku pohrdly. Pak to bere Vanda do vlastních rukou a vede mne za roh. Tam restaurace a já odhodlaná se tam najíst. Jdeme dovnitř, sedáme si, bereme si jídelní lístek, a - zase nic. Většina jídel z jehněčího, pro Vandu vůbec nic, já bych si ze zoufalství objednala špagety s houbami z předkrmů. To je totiž další problém - jídla jsou hrozně velká. Bohatě by stačila poloviční porce všeho vlastně. Nakonec jsem zase Vandě navrhla odejít a protože by tu i Vanda měla problém se tu najíst, tak to odkývala a jdeme. Víme, že vedle je další tratoria. Tam se vrháme přímo po jídelníčku, než si sedneme. OK - mají těstoviny, pizzy, výběr. Sedáme si, nicméně už to naše vrhnutí se po jídelníčku z nás asi udělalo hosty, na které je potřeba dát si pozor. A pokračujeme v tom i dál. Objednáváme si a protože je tu pivo levnější jak voda, objednávám si pivo. Přijde pán, Vandě naleje colu do malé broušené dvoudeckové skleničky. Mně přinesl láhev piva (jupí, dostanu Staropramen :-)) a natahuje se po té samé skleničce. To ho tedy brzdím s tím, že to není sklenička na pivo a chci jinou. to se zas nepozdává pánovi, který se i před tím se slušnosti zeptal odkud jsme, tedy by mohl vědět, že mám pravdu :-D. Tvrdí mi, že půllitry má na piva jiná a ne na tohle. Jsem odhodlaná tedy raději demonstrativně pít z lahve, ale nakonec svůj půllitr do patřičného skla dostanu. Když pak dostaneme jídlo, vypadá všechno skvěle, jen já nedostala chleba. A pán si chodí, obsluhuje jiné a chleba furt nikde. Když si o něj říkám, opět jsem divná, když mi říkal, že bude za chvíli. Oponuji tím, že jídlo mám na stole a nevím proč čekat na chleba. Tak ošatku dostanu, ale tím tedy přátelství nevybuduji, to dá rozum. Nicméně já jsem spokojená, moje maso s hořticí a chlebem je výborné (pán mi ještě vnutil zeleninu, ale úplně zbytečně). Vanda má mírné výhrady k pizze, kterou si objednala. Platím kartou a i bych dala dýško, kdyby se to nějak nabídlo. Ale pán to naťukal do terminál a plať, tak platím. Asi tam druhý den na večeři už nesmíme :-D

Na druhou stranu, jsem si vědoma toho, že hledat dobrou restauraci třeba v tom již zmíněném Hřensku by taky byl asi oříšek...

Rumunsko - Bukurešť

Málem jsme neletěly. Tedy od začátku to nebylo v plánu, ale když Turkish airlines vyplatily odškodnění za poslední let, proč to nevyužít na podzimní dovolenou. Tak dlouho jsme váhaly kam, až se vyprodaly levné letenky z Prahy na Sicílii, kterou jsme zvažovaly. A tak, přestože Vanda prohlásila, že je už stará na to létat z Vídně, nebylo zbytí. A nakonec jsme se toho chytly s nadšením, protože jsme objevily letenky za 10 euro do Bukurešti. Nakoupily a těšily se.

Jenže. Jenže nás obě pomalu začalo škrábat v krku. A zatímco mne to nejhorší po dvou dnech začalo přecházet, Vandu ne. Jenže ten její moribundus nebyl moc vidět. Moc nekašlala, nesmrkala a to, že se cítí pod psa sice ventilovala, ale zas ne tak moc. A tak den před odletem, když jsem z ní tahala, jestli letíme nebo ne, se furt neuměla vyžvejknout. Večer mi přinesla i občanku pro odbavení do letadla a vypadalo to, že nakonec poletí. Takže když večer, kdy jí pravidelně bývá nejhůř, prohlásila, že nikam neletí, nechtěla jsem věřit. Když jsem uvěřila a šla stornovat co by šlo, zjistila jsem, že krom vlaku do Vídně vlastně už nic stornovat nejde. Ani auto,a ni hotel. A to se u mne projevily skrblické geny (musíme je mít, když Marek je jednotka skrblictví v naší rodině...) a zavelela jsem, že to tedy ne. A že se poletí. (Že není Vanda pozitivní jsem věděla - test si udělala už večer před tím, když jí i vylétla teplota).

Vanda to nesla těžce, ale prý neměla vůbec sílu protestovat. A tak se sebrala, šla naházet pár věcí do batohu a spát. Spánek to byl mizernej i na mé straně.  Furt jsem myslela na tu chudinku, co teď bude trpět a říkala jsem si, co budeme dělat, když se nám v Rumunsku složí nadobro. No, rozhodnutí jsem nechala na ráno, že uvidím, jak bude vypadat. Z mého pohledu vypadala docela dobře, i když zpruzele. Z Vandina pohledu jí prý bylo fakt zle. To jsem tedy pochopila až ve vlaku do Vídně, kdy cestu trávila zabalená v dece a se zimnicí. A ve Vídni už sama řekla, že domů nejede, neb je to delší cesta, než se dostat do postele v Bukurešti. A tak se letělo.

Po přistání jsme půjčily auto, trochu zvláštním způsobem, předávka pod blikající žárovkou moc nedávala naději vidět případné šrámy, no ale vyjely jsme. Podivným provozem, kdy moc nechápu především místní kruhové objezdy jsme dorazily domů, nějaký místní bezdomovec nám i ukázal volné parkovací místo (a chudák nic nedostal, protože nemáme peníze v hotovosti) a ubytovaly jsme se. Já ještě zaběhla nakoupit naproti do Carefourre snídani a vedle do pekárny večeři a šlo se spát.

Ráno po snídani jsme dohodly program. A tedy zatímco Vanda se vrátila do postele, já vyrazila nejdřív koupit vedle do lékárny Drill na krk a pak metrem k vile bývalého vůdce země Ceausescu. prohlídka začínala v angličtině až za 45 minut, ale získala jsem pohled na vilu bez turistů. Nikdo tam nebyl a já si v klidu koupila v kavárně kafe a poseděla na zahradě vily. Pak už byl čas prohlídky, kdy jsme vyfasovali hezky po východoevropsku návleky na boty a vyrazily. I průvodkyně byly východoevropsky nezáživná. Většina prohlídky byla o tom, kdo který exponát Ceausescovi daroval. Prohlídka vrcholila pověstnou zlatou koupelnou a lázněmi v domě, které měly snad všechno, včetně velkého bazénu s mořským vlnobitím.

Po prohlídce jsem se vrátila domů. Zašla jsem ještě pro čaj, aby měla Vanda teplé pití a pokochala se rumunským systémem výstavby, kdy rumuni pojali myšlenku, že v totálně zdevastované části města je nejnutnější udělat chodník ze zámkové dlažby. Nutnější, než opravit tu budovu, u které je dlažba pokládána. A tak se nasype písek, začne se dláždit. Pak se dláždí z druhé strany a písek furt leží. A po takové pláži v centru města se lopotí matky s kočárky a babky s manželi na vozíčku (fakt).

No, Vandě jsem přinesla ten čaj, takže Vanda si uvařila hrnek a pak jsme vyrazily ven už obě. Cílem byla prodejna knih, která má úžasný interiér a kavárnu. Jenže kavárna byla zavřená, takže jsme se pokochaly, udělaly pár fotek a vyrazily dál. Kavárnu jsme objevily naproti, takže jsme daly kafe a pak věnovaly čas procházce po městě a prohlížení místních památek. Nejvíc nás asi uchvátil Stavropuleos Monastry. Malinký kostelík s úžasným dvorem a podloubím. No, pochodily jsme asi to hlavní, co lze v centru a nejbližším okolí vidět, ke konci jsme ale už vynechaly plánované Cimigiu Gardens a Palác Parlamentu a vrátily se k jídelním ulicím s cílem se najíst. Ale najednou jsme viděly domy, které trochu vypadaly jako atomový dóm v Hirosimě. Prostě "nedokončené" střechy. Šly jsme to okouknout blíže a zjistily jsme, že to tak mělo být a mají to vlastně všechny domy v okolí parlamentu. Tím jsme ale měly na dohled i Parlament a tak jsme to k němu stočily a při západu slunce jsme se ještě pokochaly touhle monumentálností. Jde o největší administrativní budovu na světě a zajímavé může být, že z plánovaných 1100 místností uvnitř je dnes hotovo jen 400. Ale vzhledem k tomu, jak nahodile svítila okna, tak to vypadalo, že tady se udělaly dvě místnosti, tamhle čtyři a o kus dál další tři :) Ale asi jen vypadalo, nějakou logiku to musí mít i v Rumunsku :)

Pak už byl čas najít restauraci na večeři, usadit se a objednat si. Vanda si dala těstoviny, já chtěla kuřecí prsa se sýrem, ale nikdo mi neřekl, že kuře je pod sýrem obalené. Prostě to byl řízek na kterém byl ještě sýr. Zatímco Vanda byla spokojená, já moc ne. No ale najedly jsme se, a to bylo cílem. Zaplatily jsme a dorazily domů úplně uchozené.

První poznatky z Rumunska: všude tu jde platit kartou. Nikde (krom těch největších památek a center) tu nemluví anglicky, ale i tak to nějak vždycky jde. 

Zanzibar - let domů a overbooking letu

Vstávaly jsme ve tři. Ve 3:30 byl dům hluboce ponořen do ticha a já začala být nervózní. Za chvílis e ale otevřely dveře, náš domácí přišel s tím, že OK, jedeme a jestli nevadí, že s námi jede ještě další cestující. Jako nevadí. Ale my platily 15 dolarů cestu a že by se někdo namáhal vrátit nám polovinu? Nenamáhal. Slečny navíc byly děsně v klidu, ještě se musely převléknout a podobně, takže jsem je začala popohánět, ale španěla to nerozhodí, takže pohoda dál. Na letiště jsme dorazily asi dvě hodiny před odletem, což by bylo v pohodě, pokud by Vanda nevezla divné věci, že.  

Takže zatímco celník, které mi kontroloval pas měl potřebu mi vyprávět, že má má stejné datum narození jako mám já (a dokonce den a měsíc odpovídá i u jeho sestry ač nejsou dvojčata), Vanda řešila důležitější otázky lidstva. Vysvětlovala jinému celníkovi, že si veze kytku monsteru, a že za ni nedá úplatek 5 dolarů, protože je nemá. Že jediné, co jí zbylo, je 5 tisíc šilinků (cca 50 korun). A velkoryse nechala na mně je nenápadně vytáhnout tak, aby celník neviděl těch zbývajících 121 tisíc. To se mi zjevně povedlo a tak celník nic nenamítal, a na úplatek vystavil papír. No a Vanda ten papír obratem zneužila u všech následujících kontrol na letišti, které už samozřejmě odhalily i jackfruit. Což vyvolalo také dost překvapení. Ale měla ten papír, ze za jackfruit platila, přeci. Takže všechno prošlo v klidu, všichni jen důležitě koukli na papír.

Poslední v řadě pak byl další z celníků, který se opět divil, že Vanda veze monsteru. Ptal se, co s ní bude dělat (pěstovat), kde ji vzala (“koupila”) a za kolik. Tady Vanda plácla naprosto bez váhání cenu 20 tisíc šilinků (cca 200 korun), čímž potvrdila představu o blbém turistovi, který platí hrozný prachy zbůhdarma. Tím tedy nebyla vůbec nápadná, a prošla celou další mašinerií letištní kontroly naprosto v pohodě. Jackfruit navíc narvala do své plážové slaměné kabelky. Nechápu, jak je možné, že to ta kabelka vydržela. Ale živou duši by nemohlo napadnout, že v ní táhne 20 kg jackfruitu...

Když jsme sedly do letadla, přišla SMS od Turkish airlines. Že je možné vybrat alternativní let a co pro to udělat. Bylo ráno, my vstávaly brzo, tak jsme sdělení pochopily úplně až asi v půlce letu. Nejdřív jsme nechápaly že nejde o let ze Zanzibaru, pak co se nabízí...nakonec to ale docvaklo. A my vlastně zjistily, že alternativní let nám nijak nevadí. Z Istanbulu jsme měly v plánu letět do Vídně, tam přespat a ráno dojet vlakem do Prahy. Hotel ve Vídni lze zrušit a tedy není problém pořešit alternativy, které Turkish nabídnou. To jsme ale netušily, že si to představujeme jako Hurvínek válku.

Po příletu jsme hledaly, kde vše vyřešíme. To znamenalo dost běhat po letišti. Lidi, letiště v Istanbulu je velký jak kráva a co hůř - je celé propojené. Není to třeba jako na JFK nebo v Praze, kde se pohybujete v rámci svého terminálu. Kdepak. Všechny terminály propojené, velká hala, spousta odboček, patra do toho - chaos. A v tom běháme my a náš jackfruit.

Až jsme došly k odmítnutým letům. Tam ale Vandě řekli, že máme počkat až na náš gate. Že je to aktuální, ale že teď řeší odmítnuté španěly a kdo kdy jednal s rozhořčeným španělem ví, že na to nutně potřebuje plnou kapacitu. Tak jsme šly na kafe do Starbucks. Tam pán tedy tvrdil, že jediné kafe které je schopen udělat je čokoládové frapučíno. nebyla síla ho přesvědčit na něco jiného a tak jsme tedy měly čokoládové frapučíno. Vanda si vybrala svoji hodinu na wifi a sjížděla pravidla pro náhrady za odmítnuté lety. také jsme zjistily, že ve stejný čas letí letadlo do Prahy. A tak jsme šly k odmítnutým letům znovu s nabídkou výměny letu do Vídně za let do Prahy. I jsme opět operovaly možností zrušit hotel. Bylo nám řečeno opět, ať počkáme na gate. A hotel ať neřešíme, že to se nějak udělá.

A tak jsme čekaly. Asi ve čtyři jsme došly na gate a když začalo odbavení, Vanda se prodrala k přepážce a sdělila, že jsme dobrovolníci na změnu letu. Pán byl zjevně dost rád, ono někoho odmítat asi není příjemné. Nicméně jsme musely počkat až dokud všichni nenastoupí do letadla. pokud by někdo nedorazil, letěli bysme tímhle letem. Ale dorazili asi všichni (krom jednoho chudáka, který dorazil až po uzavření boardingu, a taky měl smůlu a neodletěl.

Pak nás odvedli opět k přepážce odmítnutých letů a čekaly jsme. Nevím moc na co. Po nějaké době jsme dostaly papír o overbookingu a odškodnění, letenky na ráno do Prahy a táhly jsme zase přes celé letiště ven z tranzitního prostoru k přepážce hotelů. Tam si nás pán zapsal, sdělil nám, že budeme bydlet v pětihvězdičkovém hotelu v centru Istanbulu (hotel Mercury) a že si máme sednout a čekat, že za deset minut si pro nás někdo přijde. tak jsme si sedly a čekaly. Chodil se seznamy furt někdo. Zřejmě měly Turkish blbej den a overbookovali fakt všechno. My ale čekaly dobře hodinu, než přišel někdo, kdo nás vyvolal. Sedly jsme do autobusu a jely jsme. Bylo už asi osm večer, my díky věčnému "tady chvilku počkejte" už asi od čtyř neměly žádnou vodu a bylo jasné, že spánku moc neužijeme. A taky že ne. Jely jsme asi hodinu a půl (!!!) a nakonec jsme skončily úplně jinde, než v Istanbulu a i v jiném, než tříhvězdičkovém hotelu. Večeři jsme ani moc nepoptávaly, ale šly jsme na ni a nadšené jsme nebyly. Voda jen v kelímcích jak v letadle, tedy asi po deci a o další a další jsme museli říkat číšníkovi. Polévka byla dobrá, ale salát už ne, pak byly kuřecí paličky a rýže a když se Vanda ptala, zda nemají něco bez masa, tak číšník vůbec nechápal. Vedle se stejně začal rozčilovat pán, že je na něco alergický a vlastně neví, jestli jídlo může jíst nebo ne. Ani na to mu nikdo neodpověděl. No, pobraly jsme kelímky s vodou, dezert jsme už nechaly být a šly na pokoj. Ten byl ohromný, ale nic úžasného to nebylo. Každopádně na těch pár hodin spánku to relativně stačilo, i když tedy nebyli vybavení na tyhle stavy - já třeba vážně potřebovala krém - ten bych jistě v pětihvězdičkovém hotelu měla. Tady ale ani náhodou. Že jsme měla zubní pastu a kartáček byla jen pustá náhoda...

Každopádně - bylo to megaotravný a odškodnění je vzhledem k délce toho letu (Istanbul - Vídeň) vlastně směšný. Ale i tak jsme ráno byly v Praze dřív, než bysme tam dojely z Vídně. Takže pro nás asi ve výsledku dobrý. Ale že bych příště chtěla být ten s černým Petrem, to asi ani náhodou. Služby k takovému problému nic moc, ač se jedná o Turkish. Chápu, že v okolí letiště moc hotelů v Istanbulu není, ale jet hodinu a půl tam a pak hned ve tři ráno zase zpátky...není to dobře vymyšlený...

Zanzibar - Stone Town - poslední den na ostrově

Ráno šla Vanda cvičit, já napsala blog a pak šup do plavek a do moře. Příliv pomalu vrcholí a byla by škoda se naposledy nevykoupat. Když Vanda docvičila, hupla na chvíli do moře taky. Pak už jen sprcha a snídaně - teď už jsme to měly vychytané a tak požádaly o guacamole i vajíčka. Všechno klaplo.

Posnídaly jsme, dobalily a vypravily se na dala-dala. to si přeci naposledy nenecháme ujít. Sotva jsme došly k silnici (a odmítly několik nabídek na taxi) dala-dala přijela. Poměrně prázdná, ale jak se zastavovalo na dalších a dalších zastávkách, lidé přibývali. A zatímco místní jsou dost skladní, my moc ne. Ale hrdinně jsme nesly zlé pohledy - pán on nás vybral na cestu a na pětitisícovku se nenamáhal vrátit (cca 50 krun), ač víme, že regulované jízdné je 3000 šilinků za obě (tedy 30 korun). A tak jsme se nerozpakovaly sedět za tři, když za tři a kus platíme :-D

Ve Stone Town jsme vyrazily k hotelu. Měly jsme zabookované ubytování na stejném místě, kde jsme přebývaly po našem příletu. Tam jsme si uložily batohy (dostaly jsme i stejný pokoj jako posledně) a vyrazily zpět na Daraji market s cílem koupit koření (Vanda na kurzu koření pečlivě zapsala, co potřebuje).  To znamenalo projít trh, kde každý stánek je stejný a nabízí to samé. Vyslechnout, proč zrovna tento stánek je nejlepší a nejlevnější.. pak se rozhodnout a vybrat co chceme koupit. Pak zjistit, že to až tak levné není. Zkusit smlouvat. Zkusit víc smlouvat a pak odejít a zkusit to vedle. Ne, že by mne to bavilo. Vandu smlouvání baví, ale nejsem si úplně jistá, že jí to bavilo i tady. A bez debat jsme tu přeplatily hodně.

Cestou od sekce trhu stánků s kořením jsme ještě potkaly prodejce s vajíčkama a jackfruitem :) Vanda se zeptala na cenu a zapomněla zavřít pusu i smlouvat. Zatímco tady se za desetikilový jackfruit platí asi 2,5 tisíce, pán na trhu chtěl 15 tisíc šilinků, tedy 150 korun. V tu chvíli se Vanda rozhodla, že bere větší. Pán chtěl 20 tisíc a Vanda radostně zaplatila. Podle pána v našem hotelu je normální cena tak poloviční. i tak byla Vanda ukrutně spokojená. Dovlekla jackfruit domů (cestou si musela koupit tašku, protože na její taštičku připravenou jackfruit nerostl. To by potřebovala nějaké dítě jackfruitu...). Chvíli jsme si odfrkly a vyrazily jsme znovu ven. Prošly pár obchodů nabízejících tanzanity (modré kameny, které se vyskytují jen v Tanzánii, přirovnat je lze asi k českému granátu nebo vltavínu). Pak jsme si chtěly sednout na smoothie, ale slyšely jsme hudbu a viděly něco barevného. Šly jsme se tedy podívat a ono jelo barevné auto a za ním pochodovali barevní lidé. Prý indický svátek. Nedává to moc smysl, když to má být svátek jara, ale asi možná, když na jižní polokouli je zima(?). Podrobněji o svátku třeba zde .

Vrátily jsme se zpátky na nábřeží s tím, že teď už je čas na džus, ale padl nám do oka plovoucí bar. Zrovna k němu někoho vezla loďka. Koukaly jsme, jak se o ni přihlásit, že chceme taky, ale nový příchozí do baru nás nějak zaznamenal a řekl o nás převozníkovi :)

A tak jsme se ocitly na plovoucím baru. Objednaly jsme si čerstvý džus a míchu ovoce a relaxovaly s pohledem z moře zpět ke Stone Town. A protože v baru bylo to odpoledne asi šest lidí, měla servírka takový frmol, že na naši mísu ovoce dočista zapomněla. Tak jsme zaplatily, nechaly se odvézt zpátky na břeh a vydaly se znovu okouknout tanzanity. To jsme usoudily, že je asi nechceme a přešly jsme k další části plánu - škemrání o monsteru. Aneb u katedrály a slave marketu v centru města rostl strom. Kolem něj roste velká monstera. A o té Vanda usoudila, že ji musí mít. A že se poptá, zda si může kus uždíbnout. Počítala i s platbou, ale na tu nedošlo. Průvodce po slave marketu, kterého Vanda oslovila, byl tak překvapený, že jí uždíbnutí odsouhlasil a dokonce jí i sehnal nůž. Dokonce peníze nechtěl. Především proto, že ho to překvapením tedy vůbec nenapadlo :)

Pak jsme se vydaly k forodhani parku na večeři. Cestou jsme si daly kokos (opět tisíc šilinků) a zkusily koupit misku z ebonitového dřeva nebo kokosu. Vanda ji chtěla na smoothie, ale v tomhle případě jsme narazily. za misky z kokosu chtěli místní víc, než za kolik se ty samé misky prodávají u nás. Když to jednomu prodejci Vanda říkala (a cenu přehodila na šilinky), prodejce se upřímně divil, že u nás také platíme šilinky :-D. myslím, že správný obsah sdělení vůbec nepobral. Nebo nechtěl pobrat. Prostě jsme myšlenku misky opustily. 

Pak už byl jen čas povečeřet (klasicky zanzibar pizzu) a jít spát. Ráno je naplánován odjezd na letiště na 3:30

Zanzibar - Kiwengwa - další šnorchlovací výlet

Ráno proběhlo tak nějak standardně, snídani jsme daly podle včerejšího plánu a na jejím konci byly trochu rozčarované, že jsme vedle u stolu viděly míchaná vajíčka i quacamole na jednom talíři. Plus tedy džus tentokrát přišel až když jsme si o něj řekly a až na konci snídaně. Hakuna matata.

Protože však příliv je stěhovavý, bylo po snídani dost času se cachtat, což jsme dělaly až někdy do dvanácté. Pak jsme se šly nenápadně projít s tím, že urveme nějaký výlet ještě. Plán byl se dostat k bariéře, což asi chce průvodce, který ví kudy jít. Sehnat výle tchce trochu taktiky, musí se jít "jako náhodou" kolem těch, co výlety nabízí. Když si je člověk sám najde, je v horší vyjednávací pozici, protože jasně výlet chce. No takže jsme se procházely na těch správných místech, když nám pán za deset dolarů na osobu nabídl výlet typickou místní lodí na bariéru se šnorchlováním na útesu. Z minulých zkušeností mne hlavně zajímalo, jak se asi tak člověk dostane z vody zpátky na loď, která je poměrně vysoká. Minulá loď měla takové chabé schůdky a vyšplhat se po nich bylo docela zajímavé. Tohle vypadalo, že schůdky nemá. Pán tvrdil něco o vodě po kotníky. OK, Vanda začala smlouvat v šilincích a ze 45 tisíc chtěla pána stáhnout na 35, ale vzhledem k času (trávíme v Kiwengwa poslední odpoledne) jsem jí doporučila přijmout konsensus 40 tisíc šilinků za soukromou plavbu (to je 400 korun, tedy dvě stovky na osobu za dvouhodinový výlet). Domluvili jsme se ještě, že nejlepší bude vyplout ve dvě odpoledne, kdy je příliv nejnižší. 

My se vrátily k vile na lehátka a ještě chvíli jsme se cachtaly.

Ve dvě jsme se vrátily k lodi, nastoupily a vyrazilo se. Nejdřív jedno místo. Pán skočil do vody s tím, že jde hledat hvězdice a zda jdeme s ním. No šly bysme. Ale zjevně tam byla hloubka a furt mne strašilo jak asi zpátky do lodi. Tak hledal sám. Našel ale jen jednu. Nevadí, koukly se na ní, podivily se, že je tuhá jak kámen (jsme ještě takhle hvězdici v ruce nedržely) a vrátily ji zpět. Popojely jsme naší plachetničkou o kus dál, kde jsme to zkusili znovu a tam bylo hvězdic strašně moc. Když jsme se vynadívaly, jelo se k bariéře. Tam už šnorchlovalo pár jiných lodí a bylo to tam zhruba stejné jako u ostrova Mneba. Po šnorchlování nám lodička dojela nad mělčí místo, ale stejně to znamenalo vyhupnout nahoru. Fakt netuším, jak by se to dělalo na hloubce. Za nás pěkný výlet vážně na dvě hodiny.

Zaplatily jsme, zašly se vysprchovat a pak jsme chtěly jít na smoothie. Jenže tam zase probíhala svatba a asi na nás neměli moc čas, prostě zejména mně udělali mangové lassie vlastně ne moc dobré. Takže docela zklamání. Jejich spropitné záleží na zítřejší snídaní.

Z lassie už jsme šly rovnou po pláži na večeři. Vzaly jsme to na drzovku přes velký hotel co je u pláže a využily jsme jejich fotomísta (houpačky a hnízdo) na vyfocí. Pak jsme pokračovaly dál. Ale zase se přidaly masajové, byli echt otravní a vlastně je bavilo nás štvát, takže to vydrželi extrémně dlouho. Fakt jsme rády, že tohle bylo asi poslední "milé" setkání s nimi-

Večřeři jsme si naplánovaly opět na molu. Vanda si objednala tuňáka, já chobotnici a spokojeně jsme se najedly. Pak už jen cesta domů, a spát. Zítra jedeme zpět do Stone Town.

Zanzibar - Kiwengwa - jak se nám turistická Afrika začíná silně zajídat.

Spalo se dobře, jen jsme nyní asi kousek od mešity. Dokonce asi několika mešit. Což se projeví ve čtyři ráno a pak i v pět :)

Snídaně se podává ve vedlejším hotelu, kde já si objednala klasicky omeletu a Vanda se nechala zlákat na avokádový toust. Toust byl bez vajíčka, což mělo varovat. Avokádový toust ve skutečnosti byl toust a miska quacamole. Ale bylo ho dost a tam máme na zítra ďábelský plán, že já si objednám vajíčka, Vanda quacamole a toust dle našich představ si splácáme sdílením snídaně dohromady :)

Bohužel, příroda nám nepřeje a tak někdy před snídaní vrcholil příliv. Po snídani, když jsme se vybatolily z vily ven, by se ještě dalo koupat, ale foukal dost silný vítr a Vanda koupel vzdala hned a já až za chvíli. Je super být 3 týdny u moře a skoro se nekoupat...

Dopoledne jsme se válely na lehátku u moře, ale foukal vážně silný vítr a my se přesunuly na dvoreček vily, kde jsme byly trochu chráněné vedlejšími budovami. Vila je super, na prázdné pláži a je tam klid. Má ale jednu nevýhodu. Velké hotely mají strážce, které nedovolí vtíravým prodejcům čehokoli obtěžovat hosty v areálu. Takže tady nikomu nebrání zevlit přes plot a řvát na nás. Jako v tomhle je kulturní ne rozdíl, ale propast. Já chápu, že jim to připadá normální, ale točí mne to víc a víc. Stejně jako ty debaty furt dokola o ničem, ač chápu, že jejich součástí života je komunikace - ostatně když jsem se šla včera projít bez Vandy, pán naprosto nechápal, proč si s ním nechci povídat, že nemusím být přeci sama, že on se projde se mnou. Možná by to nevadilo, nebýt ty debaty furt stejný, dotěrný dotazování kde člověk bydlí (asi se podle počtu hvězdiček hotelu určuje cena) a tak.

Když jsme se šly s Vandou projít, začalo trochu pršet, ale poměrně brzy přestalo. jen silný vítr foukal dál. Cestou z procházky jsme si zašly vedle do hotelu (tam, kde snídáme) na mangové lassie (mango s jogurtem) a pak jsme ještě chvíli zkoušely polehávat na dvorku. Pak jsme to vzdaly.

Osprchovala jsem se od navátého písku a vyrazily jsme do města. Původně google říkal, že pořídíme zanzibarskou pizzu, ale nakonec se ukázalo, že nikoliv a na daném místě nikdo takový nestojí. No škoda. Vyrazily jsme tedy podél silnice dál s tím, že třeba dojdeme do restaurace, kterou jsme si vyhlédly při našem posledním pobytu tady, ale nedošly jsme do ní kvůli lokální restauraci, která stála hned vedle. A jak tak jdeme, tak najednou, uprostřed ničeho, takový typický starý americký fast food. Tedy nebylo to ani staré, ani americké, ale vypadalo to tak. Majitel byl přítomen a měl zjevně radost z toho, jak nám to připadá roztomilé. Nakonec jsme tedy večeřely hamburgera tam. Byl moc dobrý. A protože je majitel Ital, podnik se jmenuje "Sí hamburger". Je fakt roztomilé, jak v místních podmínkách drží takové ty standardy typu logo. Krabičky na hamburgery mají potištěné, ale pytlíky na hranolky zdobí logo vytištěné na papír, vystřižené a nalepené na pytlík :)

Na konec jsme se ještě majitele (původem z Říma) ptali, zda má vážně v nabídce i pravé italské gelato, které je na ceduli. A prý ano. Vanilkové nebo směs zanzibarského koření. Já testla to koření. Vanda nechtěla, že je plná. Takže mi pak půlku mé zmrzliny odjedla :)

Pak jsme se  už vypravily domů, chvíli poseděly na terase a pak se odkýblovaly do pokoje.

Napadlo nás ještě zkusit nějakého doporučovaného průvodce ze skupin na facebooku. Že bysme mohly domluvit výlet na zítra. Ha! To byl nápad. Zkusila jsem dva. Jeden za výlet za delfíny, který měly holky z hotelu ve vedlejší vesnici za 35 dolarů a my tedy za těch 30 (kdyby proběhl) - nabídnul pán bez uzardění za 120 dolarů bez jídla! Že prý je v ceně všechno. Auto, loď i vstup. Tak se ptám jakýže vstup. A prý se na Mneba island platí vstup. Takže proběhla výměna názorů, kdy jsem mu psala, že jsem tam před několika dny byla a že žádný vstup se neplatí a my že jsme platily 35, tak proč že si myslí, že zaplatím 120. Zpátky přišla odpověď, že OK, že tedy 110 s ovocem! Debata ještě chvíli pokračovala a obdobně i s druhým doporučovaným průvodcem a my zjistily, že nechceme nic. Zjevně tu platí, že super je turista, který v rámci jednoho výletu zaplatí týden zevlování a o ostatní se starat nemusím. A to tedy podporovat nechci. Fakt, že se najdou lidi, kteří zaplatí nehorázné ceny vede k tomu, že je to tady takové, jaké je. Když my se na pláži hádaly o kokos za tisícovku, vedle z hotelu vyšli dva turisté, vzali ten samý kokos za tři dolary a byli spokojení. To je pak těžký. A barva kůže mi nedovolí se dostat na místní ceny, pokud nejsem mimo oblast turistického ruchu, kterou je tady fakt snad jen jih.

Že jsme si vybraly blbě destinaci jsem věděla od začátku, teď se to jenom potvrzuje. Možná, že kdybych neměla problémy s krkem, někdy v půlce bysme to i otočily směrem dolů, ale takhle to nešlo a tady to máme. (Pro info, krk se mi lepší. Není to úplně OK, ale ty hrozné bolesti už nemám).

No hlavně že víme, kam příště neletět. Zkusíme zítra odchytit průvodce alespoň tady k bariéře, to bych viděla jako zajímavou záležitost.

Zanzibar - vracíme se do vesnice Kiwengwa

Dnes se Vandě nechtělo moc cvičit. Zatímco mě se po nových prášcích trochu ulevilo, Vandu začalo bolet břicho. Jsme prostě taková hezká dvojka na cesty.

Posnídaly jsme a Vanda si ještě na chvíli lehla. Já mezitím zaplatila účet. Asi v půl jedenácté jsme se sbalily, rozloučily se s manažerkou hotelu a plánovaly hodit dýško do připravené schránky. Když to viděl jeden z číšníků,, úplně se rozzářil a ať ho nechám mi s tím pomoci. Pak nám ještě ukazoval, že peníze spadly do zamčené kanceláře a budou rozděleny všem. Asi to mělo smysl, ten tip box. Zpětně mi pak došlo, že barman, který přijímal moji platbu se vůbec neměl k vrácení na celou bankovku a čtyři tisíce šilinků mu padly zjevně do kapsy a ostatní naprosto nic.

Vyšly jsme z hotelu s tím, že kus od nás je škola a pokud budou děcka venku, nějaká skupinka dostane náš poslední pytlík bonparů. To jsme udělaly, jen jsme si asi blbě vybraly skupinku. Holčina koukala jak kyselá prdel, poděkovat ani neuměla, ale hlavně to vypadalo, že se nechce ani dělit. To Vanda vyřešila naprosto jednoduše. Zeptala se jí, jestli potřebuje pomoct otevřít pytlík, k čemuž se holčina neměla. Pak pytlík otevřela a postupně narvala do všech natažených dlaní a bylo vyřešeno. Jen já prostě naivně čekala, že tohle zvládnou sami a jen jim řekla, že je to pro všechny a hotovo.

Když jsme došly na hlavní silnici, začaly jsme řešit taxík. Víme, že cena je 20 tisíc dolarů, když je štěstí, tak patnáct. No jo, ale taky je tady Vanda ve svém živlu. První taxik Vandu opravil, že to není 15 kilometrů, ale dokonce 17 a odmítl jít pod dvacet tisíc šilinků (200 korun). Vanda, ač jí bylo blbě, tak tohle odmítla (já byla ochotná těch 20 tisíc uvalit). A šlo se dál. Pak se odrážely takové nabídky taxi co po nás někdo hodil jako naučenou hlášku, na kterou nečeká odpověď a nabídky taxi od pěších. Poslední stanoviště taxiků bylo před koncem vesnice a taky tam stála dala-dala. Ta jela do vesnice vedlejší, tj. asi na půl cesty. Maník nabízející taxi začal na dvaceti a odmítal slevit, Vanda nabízela patnáct a odmítala přidat. Manik vysvětloval cenu benzínu a počet kilometrů, Vanda říkala, že za to jsme jely sem, pojedeme i zpátky (pravda to nebyla ale fakt je, že my nepotřebovaly velký pick-up pro sedm lidí, nám by stačilo normální auto s normální spotřebou). Nakonec to dopadlo tak, že maník pod dvacet tisíc odmítl jít, ale hodil do placu taxikářů hlášku, jestli někdo... A někdo se našel. Naložil nás a vyjely jsme. Vanda, jak je všímavá, okamžitě odhalila, že jezdí jako všichni ostatní - na doraz. Hladové oko auta svítilo do dáli a ano, cestou jsme zajeli na benzínku a nabrali na ostrově všeobecný standard tří litrů benzínu. 

Pak jsme dojely tak nějak k místu, kde jsme měly bydlet (hlavní vchod je z pláže, takže kus jsme musely pěšky), sebraly věci a šly. Vilu jsme našly poměrně rychle. Naše pokoje ještě nebyly připravené, ale dostaly jsme řadu informací o tom, jak to tam chodí a že jsme ve vile aktuálně jediné hosté. Ono je vidět, že není sezona, hosté jsou povětšinou jen ti z cestovek ve velkých hotelích a tedy běžné restaurace a podobně zejí prázdnotou. 

Vanda si venku lehla u stolu na lavici, dostaly jsme welcome drink a čekaly jsme. Asi v půl jedné bylo vše hotovo a mohly jsme se ubytovat. Myslíme, že jsme si vybraly správně. Pokoj je moc pěkný, s výhledem na oceán a dům je hned na pláži. jen snídat budeme chodit do vedlejšího hotýlku na pláži.

Vanda si pak lehla a já se šla projít. Tahle část pláže je bez velkých hotelů a tedy vcelku bez masajů. Ne úplně, ale je to dost znát. Napadlo mne, že jsme ještě nezkusily strategii "nemluvím anglicky" a jen co se přihnal první nabízeč zájezdů, tak jsme ji zkusila. Zrovna asi blbě. Jemu to nevadilo, furt lezl za mnou. Mimo jiné mi vysvětloval, jek nemůžu chodit bez bot, protože jsou tu ježci. taky jednoho vytáhl, aby mi ho ukázal, protože jsem ježka zřejmě nikdy neviděla. U políček s řasami mi vyprávěl (furt anglicky bez ohledu na to, že přeci "nemluvím anglicky") jak se pěstují - že nějakou dobu rostou (a kousek utrhl abych si sáhla . je to jak plastový kousek co lze pořídit ve zverimexu do akvária), pak se sklidí a na pláži usuší. Pak se to dodává číňanům, který jsou po tom říční do kosmetiky. Víc si nepamatuju a doplňující dotazy jsem mít nemohla, dá rozum. Také říkal, že nabízí zájezdy :) a mimo jiné i cestu na bariéru. ta je tady kolem celého ostrova. Tam že jsou hvězdice, útes na šnorchlování a tak a že je teď v době odlivu nejlepší doba vyrazit. Pach chtěl ty klasické věci jako kde bydlím a tak, ale byla jsem jak Fučík.

Cestou jsem potkala ještě pár nabízečů zájezdů ale masaje vlastně ne. Po nějaké době jsem se otočila a vrátila na pokoj, kde jsem sebrala Vandu a šly jsme vedle do spřáteleného baru na džus. Aktuálně tam probíhala svatba, takže jsme měly dost prostoru hodnotit a kritizovat :)  

Po džusu jsme se vrátily na pokoj s tím, že jsme potřebovaly dořešit cosi Vandě do školy. Pak už byl čas na večeři, tak jsme se sebraly a vyrazily do vesnice. Tam by podle google měli dělat i zanzibarskou pizzu, na tu ale Vanda neměla chuť a neměla chuť ani na dobře hodnocenou restauraci s mořskými plody a tak sjme se vracely zpět k pláži, až jsme natrefily na podivnou místní restauraci. Podivnou nejen vzhledem, který byl ve stylu barevně nabarvím opuštěnou zřícenou stodolu, dám tam stoly a budu si hrát na světového, takže tam dám velkou lednici na nápoje, ve které se bude krčit jedno víno a nad ní dám prázdné lahve od místního alkoholu. Ale i tak jsme se zkusily podívat na menu. Pán radostně odběhl někam úplně mimo objekt, aby přinesl menu s cenama, ze kterých nám padaly oči z důlků. Takové ceny za jídlojsme neplatily ani v hotelu v Matemwe. Tak jsme poděkovaly a šly dál s tím, že už prostě dojdeme na molo a najíme se tam.

To jsme udělaly, přivítaly se s místní servírkou jako staří známí a objednaly si. Vanda si objednala hamburger (obří, ani jsme nevěřila, že ho sní) a já salát s chobotnicí, což byl krok špatným směrem, protože chobotnice byla sice výborná, ale salát už moc ne. K tomu všemu ananasový džus, který tam mají výborný.

Během večeře se setmělo, takže cesta domů už vedla za tmy, ale hotely podél pláže svítí dostatečně, na pláži není moc možností kde zakopnout, takže jsme to došly bez problémů. Jen tedy bydlíme od mola dál, celé to vzalo asi dva kilometry, jak se ukázalo. Přímá cesta trvala půl hodiny.

Zanzibar - Matemwe - jak jsme jely šnorchlovat a plavat s delfíny

 Ráno jsme vstávaly v šest. V sedm se totiž mělo odjíždět za šnorchlováním a zábavou s delfíny. Na tu se Vanda obzvlášť těší, protože podle videí jde normálně hupnout do vody a plavat si s delfíny volně v oceánu.

Na pláži jsme byly už před sedmou, ale nikde nikdo. Mohly jsme si alespoň nerušeně nafotit východ slunce. Chvíli po sedmé přijela loďka a nabrala nás, přičemž hned po odražení id břehu to narvala přídí do vlny natolik, že nás úplně zlila vlna. Jako začátek dobrý 😊

Asi dvacet minut se plulo k ostrovu. Ostrov Mneba je soukromý (vlastní ho Bill Gates) a nesmí se na něj, u něj se ale kotvit může a šnorchlovat taky. Zajímavé i je, že ostrov je útočištěm pro želvy zelené a žijí na něm i menší antilopy. Každopádně my jsme zakotvili a huply do vody. Já dlouho přemýšlela, jestli tam hupnu taky, když mi plavání fakt dělá problém, usoudila jsem ale, že jak budu mít hlavu pod vodou a nebudu ji zvedat, že to je přesně ten druh pohybu, který půjde. Tak jsme to zkusila a fakt to šlo. Navíc šnorchlování moc pohybu nevyžaduje, většinou se člověk jen vznáší na hladině a čumí dolů. Pohled to byl pěkný, spousta rybiček všemožných barev. Průvodci je přikrmovali, takže rybičky se nám hemžili pod hohama a plavaly doslova na dosah. Taky tam ale byly žahavý potvory, takže čas od času jsme dostaly ránu. Ale i tak dobrý. Škoda jen, že se ukázalo, že se vlastně plave nad jedním útesem, který nebyl rozlohou moc velký a jinak tam není nic k vidění. No, asi po půl až tři čtvrtě hodině jsme vylezly zpátky na loď s tím, že pojedeme za delfíny. Náš průvodce moc neuměl anglicky a my úplně ne vždycky věděly, co nám chce říct, pojmenovávat jednotlivé ryby, které jsme viděly, ho třeba ani nenapadlo. No a když dlouho sedíme na lodi a nic se neděje, tak se ptáme co je. A že můžeme jet. Dozvěděly jsme se, že delfíni dneska nejsou. Pomineme fakt, jak by to mohli vědět, když jsme první, kteří dneska vyjeli a všichni nejdřív šnorchlují. Za chvíli měla Vanda na uchu pána, se kterým výlet domlouvala. Ten jí do telefonu říkal, že delfíni nejsou a jestli je to OK. Vanda mu zase říkala, že to není OK, ale asi trochu také dojížděla na neschopnost vcítit se do někoho, kdo anglicky úplně dobře rozumí. A když pán po několikáté na „it is not OK“ odpověděl „OK, super“, tak se naštvala. Sdělila mu, že jedem zpátky, pánovi na lodi taky a jelo se. Když Vanda do telefonu začala říkat, že nic nezaplatí, tak jsem jí brzdila, že to ať si nechá až na břeh, aby nás nevysadili u ostrova a čau, takže to spolkla, ale bylo jasné, že na to dojde. Zatímco já cestou přemýšlela, kolik může být adekvátní cena za půl hodiny šnorchlování, Vanda si byla jistá, že nic. Že nám zničili výlet, že jsme měly být půl dne na lodi a že nemáme nic a že prostě smůla. Bylo jasné, že na pláži to bude zajímavé. A taky bylo. Sotva jsme vystoupily z lodi, už byl na břehu pán, který Vandě výlet domluvil. V tu chvíli na něj Vanda spustila kulomet, který začínal tím, jestli si z ní dělá srandu a co že to mělo být. Odvyprávěla mu všechno s tím, že chápe, že delfíni se objevit nemusí, ale že by očekávala snahu je hledat, zejména když ještě ve vodě se o delfínech mluvilo. Ostatní lodě také ojížděly dál od ostrova na druhou stranu, zřejmě delfíny hledat. Kulomet byl tak prudký, že pán vůbec neměl šanci se jakkoli bránit. Párkrát se zkusil nadechnout, ale Vanda ho ani nepustila ke slovu, odmítla vůbec myšlenku na nějakou finanční kompenzaci, až pán řekl OK a šel a my taky. Myslím, že jí ale moc nepobíral a rozbory jeho podnikatelského umu šly úplně mimo. Popravdě, vůbec netušíme, co se stalo. Buď se páno na loďce nechtělo jet dál, protože „hakuna matata“, nebo nemusel mít dost benzínu „protože jsme viděly ty dala-dala autobusy co čerpaly tři litry). Těžko říct. Zajímavá je i mentalita chlapců, protože ti si pak sedli vysmátí jak leča na pláž a vlastně jim nic nevadilo a měli radost ze života. Že přišli o 30 dolarů je netrápilo a za mě – já si stejně myslím, že naprostá většina té sumy jde do kapsy třeba majiteli lodě, ale rozhodně ne jim.

Každopádně Vanda vysmátá nebyla a tak když jipřed hotelem potkal masaj se svým obvyklým „ahoj, jak se máš“, Vanda nejdřív posunky naznačovala, ať toho nechá. Plus zuřivě koukala. Jenže masaj tyhle emoce ani nezná a tak to, bláhový zkoušel dál. Bohužel blbě. Na otázku „odkud jsi“ si i zkusil tipnout a Vandy se zeptal, jestli je z Ruska. To se chlapci fakt povedlo, takže rozjetá Vanda pokračovala v kulometu proč by doprčic měla být z Ruska, jestli masaj žijící na pláži někde u Afriky ví, co je Rusko zač. No, předpokládám, že masaj vůbec netušil, o čem je řeč, ale pochopil, že víc řešit nemá.

Na hotelu jsme ovšem neplánovaně stihly snídani. Vrátily jsme se kolem deváté a snídaně jsou do desíti, takže pohoda. Daly jsme snídani a přesunuly se k bazénu, kde jsme začaly vybírat, kam se přesuneme dál. Příští noc má totiž tenhle hotel plno. To nás fakt mrzí, protože to tu milujeme. Paní majitelka i přišla s tím, že hotel vedle má volno (a asi čekala, že pak se jí vrátíme), ale to asi nechceme. Přeci jen, procházky při odlivu tu nejsou tak úžasné a příliv bohužel přichází dost pozdě. No ale původně plánované Nungwi jsme zavrhly taky, protože nějak se nám nechce mezi moc lidí 😊

Dospěly jsme k názoru, že se asi vrátíme do Kiwengwa, ale ještě jsme vybraly hotýlek asi o dva kilometry dál, než jsme teď. Místní majitelka říkala, že je krásný, ale nevěděla, jaká je u něj pláž. A tak jsme se sebraly a vycházkou po liduprázdné pláži jsme se vypravily do vedlejší vesnice to okouknout. Tam jsme nejprve objevily políčka místních v oceánu, na kterých pěstují řasy a pak i ten náš vybraný hotel. Byl vážně hezký ale. Okolí mne úplně nenadchlo a moře už vůbec ne. Bylo to stejné, jako je tady. Plno ježků. Tak nic, vrátíme se a vybereme něco v Kiwengwa.

Cestou se k nám opět, chudáci, přidali dva Masajové, načež Vanda zase začala svůj kulomet, ale kluci prostě mají naučené fráze a víc nepobírají a když začala o obtěžování a tak, tak byli úplně mimo a netušili, co jim říká. Já vím, že jsme na ně zlé, ale to se nedá, vážně je to neskutečně otravné a zkoušely jsme i zkratky dlouhého rozhovoru o ničem jakože „díky, nic co nabízíš nechceme“, ale to nepomůže, oni tu svoji básničku odvyprávět prostě musí.   Je zajímavé, že se třeba nepoučí z reakcí turistů. Prostě ne, furt si jedou to své otravné dokola. Pán v Kiwengwa v hotelu i říkal, že je asi lepší to s nima probrat, ale to by člověk celý den nedělal nic jiného. I když vidí, že jdeme a povídáme si, tak prostě čekají, že si povídat přestaneme a začneme mluvit s nimi.

Když jsme se vrátily z procházky, vybraly jsme bydlení v Kiwengwa (a tedy obdivujeme Horoušánské, kteří to na dovolené dělají běžně, protože nám to zabere víc jak půl dne řešení, ale možná to je i místem, já mám a měla jsem obecně problém tu něco vybrat). Pak jsme si daly místní odpolední čaj a koláček, zahrály si karty a pak se šly pomalu připravit na večeři. U večeře jsme s Němci vedle u stolu probraly jejich výlet na farmu koření (tam se nechystáme, absolvovaly jsme to na Srí Lance a asi v příjemnějším duchu) a šly si lehnout.

Zanzibar - Matemwe - Vanda vaří

Po snídani se šla Vanda smočit a já si v klidu trpěla na lehátku. Dovolená snů. Taky mi začaly docházet prášky. Vanda mi ale slíbila, že až dovaří, tak zajdeme do lékárny…

V jedenáct hodin to vypuklo. Lekce vaření v zahradě hotelu. A hezky po Zanzibarsku na zemi. Vanda chtěla naučit vařit místní curry (a čapátí), další účastník kurzu chtěl i kuře. Začalo se krouháním kokosu na kokosové mléko. Já se občas zvedla za lehátka a šla dělat fotky. Ono vůbec vypadám vtipně, protože na lehátku neležím, ale sedím. Ležet je pro mne horší, jak sedět. Ale zase jsem si gratulovala, že jsem na kurz vaření nešla taky, protože bych to na zemi a na sluníčku silně nedávala. Kurz trval dvě hodiny a končil konzumací uvařeného jídla. Byla jsem přizvána, že mají hory jídla. Musím říct, že vlastně nevím, co jsem jedla, protože jíst na zemi na sluníčku s hlavou co třeští nebylo úplně ideál. Manžel paní, která vařila s Vandou se zrovna vrátil z potápění se a on i jeho dcera byli dost hladoví na to, aby kvanta jídla snědli. Takže jsme se odporoučeli vedle (Vanda si ještě s paní hlavní šéfkuchařkou domluvila případné konzultace na dálku), Vanda si odpočinula a vyrazily jsme do vesnice do lékárny.

Tu jsme našly, popsaly jsme lékárnici co potřebujeme, ta nám ukázala vitrínku s oobr baleními léků, ze kterých si prostě člověk odebral jedno platíčko a my si vybraly. Diclofenak. Když jsem se ptala na cenu, nemohla jsem si nevšimnout významného pohledu, který po sobě lékárnice hodily. A že prý 5 tisíc. Já jako vím, že mě natáhly, ale když je vám blbě, je poslední co chcete smlouvat cenu o léky. Vanda mne ještě přesvědčila, ať si raději vezmu platíčka dvě. Zaplatily jsme tedy a vrátily se do hotelu. Tam jsem progooglila, co jsme vlastně koupila a zjistila jsem, že mám Diclofenac v dvojnásobné dávce v tabletě, než se u nás prodává. A naše poloviční dávka se doporučuje jen 3x denně max. Tak jsem usoudila, že půlka bude stačit. Taky jsem se dočetla, že nástup tlumení bolesti je pozvolný a tak jsem si ho raději vzala už v šest, s tím, že v sedm bude večeře a pak tak akorát začne působit, až půjdu spát.

Před večeří šla ještě Vanda domluvit výlet. Zkusila to už v naší oblíbené „restauraci“, kam chodíme na džus. Pán kromě dělání džusů prý zařizuje i výlety. Jen nechtěl na Vandinu cenu přistoupit (a džus se mu dnes moc nepovedl) a tak jsme šli zkusit štěstí na pláž. Vanda šla tedy nakonec po pláži sama, protože já měla výletů už dost. Stihla se pohádat s pánbem na výlety u hotelu, když ten jí začal tvrdit, že soukromý výlet (jen my dvě na lodi) za 35 dolarů není (holky z vedlejšího pokoje ho ale překvapivě měly), tak ho Vanda poslal do háje a šla lovit dál. Přišla poměrně za chvíli s tím, že je domluvený výlet na šnorchlování a delfíny za 30 dolarů a vyjíždí se v sedm ráno. OK. Holka je to šikovná.

Ono je to tu s výlety vůbec sranda. A se vším. Za všechno se platí hrozné ceny v uvážení, že průměrný měsíční příjem místního člověka je asi 140 dolarů. Turista klidně přeplácí i desetinásobek ceny pro místní. To jako bez problémů – za placku večer na marketu chtěli 3000, přičemž u paní ve stánku někde v lese jsme ji koupily za 300. Takže se nabízí otázka, do jaké černé díry všechny ty prachy tečou. Tipla bych, že jde o černé díry kapes evropských a jiných majitelů nemovitostí, lodí atd. Vždyť jen facebook je plný skupinek typu „pojeďte se mnou na Zanzibar“, všechno vám zorganizuju a skoro nic za to nechci… A když si přeberete co máte platit, paní podnikavá získá nejen dovolenou pro sebe zdarma…

No nic, po zajišťování výletu jsem tedy lupla prášek a šla na večeři. Jen časový odhad se trochu nepovedl. Prášek začal působit už u večeře. Byla jsem hrozně unavená. Jako na potvoru Vanda chtěla i dezert. Ale nutno říct, že jsem ji nakonec nechala u stolu a šla si lehnout. Než Vanda stihla přijít, já stihla podivný sen o čarodějnicích a po krátkém vyrušení jsem spala poměrně pokojně dál. Asi do jedné. Pak už prášek přestal působit, ale s ohledem na výlet a jeho časové plánování jsem nechtěla brát druhý, tak jsem do rána trpěla bez prášku. Nicméně posun to byl, spala jsem poměrně dobře a řekla bych, že tohle je lepší, jak brufen, co jsme měla doteď.