Dnes se Vandě nechtělo moc cvičit. Zatímco mě se po nových prášcích trochu ulevilo, Vandu začalo bolet břicho. Jsme prostě taková hezká dvojka na cesty.
Posnídaly jsme a Vanda si ještě na chvíli lehla. Já mezitím zaplatila účet. Asi v půl jedenácté jsme se sbalily, rozloučily se s manažerkou hotelu a plánovaly hodit dýško do připravené schránky. Když to viděl jeden z číšníků,, úplně se rozzářil a ať ho nechám mi s tím pomoci. Pak nám ještě ukazoval, že peníze spadly do zamčené kanceláře a budou rozděleny všem. Asi to mělo smysl, ten tip box. Zpětně mi pak došlo, že barman, který přijímal moji platbu se vůbec neměl k vrácení na celou bankovku a čtyři tisíce šilinků mu padly zjevně do kapsy a ostatní naprosto nic.
Vyšly jsme z hotelu s tím, že kus od nás je škola a pokud budou děcka venku, nějaká skupinka dostane náš poslední pytlík bonparů. To jsme udělaly, jen jsme si asi blbě vybraly skupinku. Holčina koukala jak kyselá prdel, poděkovat ani neuměla, ale hlavně to vypadalo, že se nechce ani dělit. To Vanda vyřešila naprosto jednoduše. Zeptala se jí, jestli potřebuje pomoct otevřít pytlík, k čemuž se holčina neměla. Pak pytlík otevřela a postupně narvala do všech natažených dlaní a bylo vyřešeno. Jen já prostě naivně čekala, že tohle zvládnou sami a jen jim řekla, že je to pro všechny a hotovo.
Když jsme došly na hlavní silnici, začaly jsme řešit taxík. Víme, že cena je 20 tisíc dolarů, když je štěstí, tak patnáct. No jo, ale taky je tady Vanda ve svém živlu. První taxik Vandu opravil, že to není 15 kilometrů, ale dokonce 17 a odmítl jít pod dvacet tisíc šilinků (200 korun). Vanda, ač jí bylo blbě, tak tohle odmítla (já byla ochotná těch 20 tisíc uvalit). A šlo se dál. Pak se odrážely takové nabídky taxi co po nás někdo hodil jako naučenou hlášku, na kterou nečeká odpověď a nabídky taxi od pěších. Poslední stanoviště taxiků bylo před koncem vesnice a taky tam stála dala-dala. Ta jela do vesnice vedlejší, tj. asi na půl cesty. Maník nabízející taxi začal na dvaceti a odmítal slevit, Vanda nabízela patnáct a odmítala přidat. Manik vysvětloval cenu benzínu a počet kilometrů, Vanda říkala, že za to jsme jely sem, pojedeme i zpátky (pravda to nebyla ale fakt je, že my nepotřebovaly velký pick-up pro sedm lidí, nám by stačilo normální auto s normální spotřebou). Nakonec to dopadlo tak, že maník pod dvacet tisíc odmítl jít, ale hodil do placu taxikářů hlášku, jestli někdo... A někdo se našel. Naložil nás a vyjely jsme. Vanda, jak je všímavá, okamžitě odhalila, že jezdí jako všichni ostatní - na doraz. Hladové oko auta svítilo do dáli a ano, cestou jsme zajeli na benzínku a nabrali na ostrově všeobecný standard tří litrů benzínu.
Pak jsme dojely tak nějak k místu, kde jsme měly bydlet (hlavní vchod je z pláže, takže kus jsme musely pěšky), sebraly věci a šly. Vilu jsme našly poměrně rychle. Naše pokoje ještě nebyly připravené, ale dostaly jsme řadu informací o tom, jak to tam chodí a že jsme ve vile aktuálně jediné hosté. Ono je vidět, že není sezona, hosté jsou povětšinou jen ti z cestovek ve velkých hotelích a tedy běžné restaurace a podobně zejí prázdnotou.
Vanda si venku lehla u stolu na lavici, dostaly jsme welcome drink a čekaly jsme. Asi v půl jedné bylo vše hotovo a mohly jsme se ubytovat. Myslíme, že jsme si vybraly správně. Pokoj je moc pěkný, s výhledem na oceán a dům je hned na pláži. jen snídat budeme chodit do vedlejšího hotýlku na pláži.
Vanda si pak lehla a já se šla projít. Tahle část pláže je bez velkých hotelů a tedy vcelku bez masajů. Ne úplně, ale je to dost znát. Napadlo mne, že jsme ještě nezkusily strategii "nemluvím anglicky" a jen co se přihnal první nabízeč zájezdů, tak jsme ji zkusila. Zrovna asi blbě. Jemu to nevadilo, furt lezl za mnou. Mimo jiné mi vysvětloval, jek nemůžu chodit bez bot, protože jsou tu ježci. taky jednoho vytáhl, aby mi ho ukázal, protože jsem ježka zřejmě nikdy neviděla. U políček s řasami mi vyprávěl (furt anglicky bez ohledu na to, že přeci "nemluvím anglicky") jak se pěstují - že nějakou dobu rostou (a kousek utrhl abych si sáhla . je to jak plastový kousek co lze pořídit ve zverimexu do akvária), pak se sklidí a na pláži usuší. Pak se to dodává číňanům, který jsou po tom říční do kosmetiky. Víc si nepamatuju a doplňující dotazy jsem mít nemohla, dá rozum. Také říkal, že nabízí zájezdy :) a mimo jiné i cestu na bariéru. ta je tady kolem celého ostrova. Tam že jsou hvězdice, útes na šnorchlování a tak a že je teď v době odlivu nejlepší doba vyrazit. Pach chtěl ty klasické věci jako kde bydlím a tak, ale byla jsem jak Fučík.
Cestou jsem potkala ještě pár nabízečů zájezdů ale masaje vlastně ne. Po nějaké době jsem se otočila a vrátila na pokoj, kde jsem sebrala Vandu a šly jsme vedle do spřáteleného baru na džus. Aktuálně tam probíhala svatba, takže jsme měly dost prostoru hodnotit a kritizovat :)
Po džusu jsme se vrátily na pokoj s tím, že jsme potřebovaly dořešit cosi Vandě do školy. Pak už byl čas na večeři, tak jsme se sebraly a vyrazily do vesnice. Tam by podle google měli dělat i zanzibarskou pizzu, na tu ale Vanda neměla chuť a neměla chuť ani na dobře hodnocenou restauraci s mořskými plody a tak sjme se vracely zpět k pláži, až jsme natrefily na podivnou místní restauraci. Podivnou nejen vzhledem, který byl ve stylu barevně nabarvím opuštěnou zřícenou stodolu, dám tam stoly a budu si hrát na světového, takže tam dám velkou lednici na nápoje, ve které se bude krčit jedno víno a nad ní dám prázdné lahve od místního alkoholu. Ale i tak jsme se zkusily podívat na menu. Pán radostně odběhl někam úplně mimo objekt, aby přinesl menu s cenama, ze kterých nám padaly oči z důlků. Takové ceny za jídlojsme neplatily ani v hotelu v Matemwe. Tak jsme poděkovaly a šly dál s tím, že už prostě dojdeme na molo a najíme se tam.
To jsme udělaly, přivítaly se s místní servírkou jako staří známí a objednaly si. Vanda si objednala hamburger (obří, ani jsme nevěřila, že ho sní) a já salát s chobotnicí, což byl krok špatným směrem, protože chobotnice byla sice výborná, ale salát už moc ne. K tomu všemu ananasový džus, který tam mají výborný.
Během večeře se setmělo, takže cesta domů už vedla za tmy, ale hotely podél pláže svítí dostatečně, na pláži není moc možností kde zakopnout, takže jsme to došly bez problémů. Jen tedy bydlíme od mola dál, celé to vzalo asi dva kilometry, jak se ukázalo. Přímá cesta trvala půl hodiny.
Žádné komentáře:
Okomentovat