Ráno šla Vanda cvičit, já napsala blog a pak šup do plavek a do moře. Příliv pomalu vrcholí a byla by škoda se naposledy nevykoupat. Když Vanda docvičila, hupla na chvíli do moře taky. Pak už jen sprcha a snídaně - teď už jsme to měly vychytané a tak požádaly o guacamole i vajíčka. Všechno klaplo.
Posnídaly jsme, dobalily a vypravily se na dala-dala. to si přeci naposledy nenecháme ujít. Sotva jsme došly k silnici (a odmítly několik nabídek na taxi) dala-dala přijela. Poměrně prázdná, ale jak se zastavovalo na dalších a dalších zastávkách, lidé přibývali. A zatímco místní jsou dost skladní, my moc ne. Ale hrdinně jsme nesly zlé pohledy - pán on nás vybral na cestu a na pětitisícovku se nenamáhal vrátit (cca 50 krun), ač víme, že regulované jízdné je 3000 šilinků za obě (tedy 30 korun). A tak jsme se nerozpakovaly sedět za tři, když za tři a kus platíme :-D
Ve Stone Town jsme vyrazily k hotelu. Měly jsme zabookované ubytování na stejném místě, kde jsme přebývaly po našem příletu. Tam jsme si uložily batohy (dostaly jsme i stejný pokoj jako posledně) a vyrazily zpět na Daraji market s cílem koupit koření (Vanda na kurzu koření pečlivě zapsala, co potřebuje). To znamenalo projít trh, kde každý stánek je stejný a nabízí to samé. Vyslechnout, proč zrovna tento stánek je nejlepší a nejlevnější.. pak se rozhodnout a vybrat co chceme koupit. Pak zjistit, že to až tak levné není. Zkusit smlouvat. Zkusit víc smlouvat a pak odejít a zkusit to vedle. Ne, že by mne to bavilo. Vandu smlouvání baví, ale nejsem si úplně jistá, že jí to bavilo i tady. A bez debat jsme tu přeplatily hodně.
Cestou od sekce trhu stánků s kořením jsme ještě potkaly prodejce s vajíčkama a jackfruitem :) Vanda se zeptala na cenu a zapomněla zavřít pusu i smlouvat. Zatímco tady se za desetikilový jackfruit platí asi 2,5 tisíce, pán na trhu chtěl 15 tisíc šilinků, tedy 150 korun. V tu chvíli se Vanda rozhodla, že bere větší. Pán chtěl 20 tisíc a Vanda radostně zaplatila. Podle pána v našem hotelu je normální cena tak poloviční. i tak byla Vanda ukrutně spokojená. Dovlekla jackfruit domů (cestou si musela koupit tašku, protože na její taštičku připravenou jackfruit nerostl. To by potřebovala nějaké dítě jackfruitu...). Chvíli jsme si odfrkly a vyrazily jsme znovu ven. Prošly pár obchodů nabízejících tanzanity (modré kameny, které se vyskytují jen v Tanzánii, přirovnat je lze asi k českému granátu nebo vltavínu). Pak jsme si chtěly sednout na smoothie, ale slyšely jsme hudbu a viděly něco barevného. Šly jsme se tedy podívat a ono jelo barevné auto a za ním pochodovali barevní lidé. Prý indický svátek. Nedává to moc smysl, když to má být svátek jara, ale asi možná, když na jižní polokouli je zima(?). Podrobněji o svátku třeba zde .
Vrátily jsme se zpátky na nábřeží s tím, že teď už je čas na džus, ale padl nám do oka plovoucí bar. Zrovna k němu někoho vezla loďka. Koukaly jsme, jak se o ni přihlásit, že chceme taky, ale nový příchozí do baru nás nějak zaznamenal a řekl o nás převozníkovi :)
A tak jsme se ocitly na plovoucím baru. Objednaly jsme si čerstvý džus a míchu ovoce a relaxovaly s pohledem z moře zpět ke Stone Town. A protože v baru bylo to odpoledne asi šest lidí, měla servírka takový frmol, že na naši mísu ovoce dočista zapomněla. Tak jsme zaplatily, nechaly se odvézt zpátky na břeh a vydaly se znovu okouknout tanzanity. To jsme usoudily, že je asi nechceme a přešly jsme k další části plánu - škemrání o monsteru. Aneb u katedrály a slave marketu v centru města rostl strom. Kolem něj roste velká monstera. A o té Vanda usoudila, že ji musí mít. A že se poptá, zda si může kus uždíbnout. Počítala i s platbou, ale na tu nedošlo. Průvodce po slave marketu, kterého Vanda oslovila, byl tak překvapený, že jí uždíbnutí odsouhlasil a dokonce jí i sehnal nůž. Dokonce peníze nechtěl. Především proto, že ho to překvapením tedy vůbec nenapadlo :)
Pak jsme se vydaly k forodhani parku na večeři. Cestou jsme si daly kokos (opět tisíc šilinků) a zkusily koupit misku z ebonitového dřeva nebo kokosu. Vanda ji chtěla na smoothie, ale v tomhle případě jsme narazily. za misky z kokosu chtěli místní víc, než za kolik se ty samé misky prodávají u nás. Když to jednomu prodejci Vanda říkala (a cenu přehodila na šilinky), prodejce se upřímně divil, že u nás také platíme šilinky :-D. myslím, že správný obsah sdělení vůbec nepobral. Nebo nechtěl pobrat. Prostě jsme myšlenku misky opustily.
Pak už byl jen čas povečeřet (klasicky zanzibar pizzu) a jít spát. Ráno je naplánován odjezd na letiště na 3:30
Žádné komentáře:
Okomentovat