Vstávaly jsme ve tři. Ve 3:30 byl dům hluboce ponořen do ticha a já začala být nervózní. Za chvílis e ale otevřely dveře, náš domácí přišel s tím, že OK, jedeme a jestli nevadí, že s námi jede ještě další cestující. Jako nevadí. Ale my platily 15 dolarů cestu a že by se někdo namáhal vrátit nám polovinu? Nenamáhal. Slečny navíc byly děsně v klidu, ještě se musely převléknout a podobně, takže jsem je začala popohánět, ale španěla to nerozhodí, takže pohoda dál. Na letiště jsme dorazily asi dvě hodiny před odletem, což by bylo v pohodě, pokud by Vanda nevezla divné věci, že.
Takže zatímco celník, které mi kontroloval pas měl potřebu mi vyprávět, že má má stejné datum narození jako mám já (a dokonce den a měsíc odpovídá i u jeho sestry ač nejsou dvojčata), Vanda řešila důležitější otázky lidstva. Vysvětlovala jinému celníkovi, že si veze kytku monsteru, a že za ni nedá úplatek 5 dolarů, protože je nemá. Že jediné, co jí zbylo, je 5 tisíc šilinků (cca 50 korun). A velkoryse nechala na mně je nenápadně vytáhnout tak, aby celník neviděl těch zbývajících 121 tisíc. To se mi zjevně povedlo a tak celník nic nenamítal, a na úplatek vystavil papír. No a Vanda ten papír obratem zneužila u všech následujících kontrol na letišti, které už samozřejmě odhalily i jackfruit. Což vyvolalo také dost překvapení. Ale měla ten papír, ze za jackfruit platila, přeci. Takže všechno prošlo v klidu, všichni jen důležitě koukli na papír.
Poslední v řadě pak byl další z celníků, který se opět divil, že Vanda veze monsteru. Ptal se, co s ní bude dělat (pěstovat), kde ji vzala (“koupila”) a za kolik. Tady Vanda plácla naprosto bez váhání cenu 20 tisíc šilinků (cca 200 korun), čímž potvrdila představu o blbém turistovi, který platí hrozný prachy zbůhdarma. Tím tedy nebyla vůbec nápadná, a prošla celou další mašinerií letištní kontroly naprosto v pohodě. Jackfruit navíc narvala do své plážové slaměné kabelky. Nechápu, jak je možné, že to ta kabelka vydržela. Ale živou duši by nemohlo napadnout, že v ní táhne 20 kg jackfruitu...
Když jsme sedly do letadla, přišla SMS od Turkish airlines. Že je možné vybrat alternativní let a co pro to udělat. Bylo ráno, my vstávaly brzo, tak jsme sdělení pochopily úplně až asi v půlce letu. Nejdřív jsme nechápaly že nejde o let ze Zanzibaru, pak co se nabízí...nakonec to ale docvaklo. A my vlastně zjistily, že alternativní let nám nijak nevadí. Z Istanbulu jsme měly v plánu letět do Vídně, tam přespat a ráno dojet vlakem do Prahy. Hotel ve Vídni lze zrušit a tedy není problém pořešit alternativy, které Turkish nabídnou. To jsme ale netušily, že si to představujeme jako Hurvínek válku.
Po příletu jsme hledaly, kde vše vyřešíme. To znamenalo dost běhat po letišti. Lidi, letiště v Istanbulu je velký jak kráva a co hůř - je celé propojené. Není to třeba jako na JFK nebo v Praze, kde se pohybujete v rámci svého terminálu. Kdepak. Všechny terminály propojené, velká hala, spousta odboček, patra do toho - chaos. A v tom běháme my a náš jackfruit.
Až jsme došly k odmítnutým letům. Tam ale Vandě řekli, že máme počkat až na náš gate. Že je to aktuální, ale že teď řeší odmítnuté španěly a kdo kdy jednal s rozhořčeným španělem ví, že na to nutně potřebuje plnou kapacitu. Tak jsme šly na kafe do Starbucks. Tam pán tedy tvrdil, že jediné kafe které je schopen udělat je čokoládové frapučíno. nebyla síla ho přesvědčit na něco jiného a tak jsme tedy měly čokoládové frapučíno. Vanda si vybrala svoji hodinu na wifi a sjížděla pravidla pro náhrady za odmítnuté lety. také jsme zjistily, že ve stejný čas letí letadlo do Prahy. A tak jsme šly k odmítnutým letům znovu s nabídkou výměny letu do Vídně za let do Prahy. I jsme opět operovaly možností zrušit hotel. Bylo nám řečeno opět, ať počkáme na gate. A hotel ať neřešíme, že to se nějak udělá.
A tak jsme čekaly. Asi ve čtyři jsme došly na gate a když začalo odbavení, Vanda se prodrala k přepážce a sdělila, že jsme dobrovolníci na změnu letu. Pán byl zjevně dost rád, ono někoho odmítat asi není příjemné. Nicméně jsme musely počkat až dokud všichni nenastoupí do letadla. pokud by někdo nedorazil, letěli bysme tímhle letem. Ale dorazili asi všichni (krom jednoho chudáka, který dorazil až po uzavření boardingu, a taky měl smůlu a neodletěl.
Pak nás odvedli opět k přepážce odmítnutých letů a čekaly jsme. Nevím moc na co. Po nějaké době jsme dostaly papír o overbookingu a odškodnění, letenky na ráno do Prahy a táhly jsme zase přes celé letiště ven z tranzitního prostoru k přepážce hotelů. Tam si nás pán zapsal, sdělil nám, že budeme bydlet v pětihvězdičkovém hotelu v centru Istanbulu (hotel Mercury) a že si máme sednout a čekat, že za deset minut si pro nás někdo přijde. tak jsme si sedly a čekaly. Chodil se seznamy furt někdo. Zřejmě měly Turkish blbej den a overbookovali fakt všechno. My ale čekaly dobře hodinu, než přišel někdo, kdo nás vyvolal. Sedly jsme do autobusu a jely jsme. Bylo už asi osm večer, my díky věčnému "tady chvilku počkejte" už asi od čtyř neměly žádnou vodu a bylo jasné, že spánku moc neužijeme. A taky že ne. Jely jsme asi hodinu a půl (!!!) a nakonec jsme skončily úplně jinde, než v Istanbulu a i v jiném, než tříhvězdičkovém hotelu. Večeři jsme ani moc nepoptávaly, ale šly jsme na ni a nadšené jsme nebyly. Voda jen v kelímcích jak v letadle, tedy asi po deci a o další a další jsme museli říkat číšníkovi. Polévka byla dobrá, ale salát už ne, pak byly kuřecí paličky a rýže a když se Vanda ptala, zda nemají něco bez masa, tak číšník vůbec nechápal. Vedle se stejně začal rozčilovat pán, že je na něco alergický a vlastně neví, jestli jídlo může jíst nebo ne. Ani na to mu nikdo neodpověděl. No, pobraly jsme kelímky s vodou, dezert jsme už nechaly být a šly na pokoj. Ten byl ohromný, ale nic úžasného to nebylo. Každopádně na těch pár hodin spánku to relativně stačilo, i když tedy nebyli vybavení na tyhle stavy - já třeba vážně potřebovala krém - ten bych jistě v pětihvězdičkovém hotelu měla. Tady ale ani náhodou. Že jsme měla zubní pastu a kartáček byla jen pustá náhoda...
Každopádně - bylo to megaotravný a odškodnění je vzhledem k délce toho letu (Istanbul - Vídeň) vlastně směšný. Ale i tak jsme ráno byly v Praze dřív, než bysme tam dojely z Vídně. Takže pro nás asi ve výsledku dobrý. Ale že bych příště chtěla být ten s černým Petrem, to asi ani náhodou. Služby k takovému problému nic moc, ač se jedná o Turkish. Chápu, že v okolí letiště moc hotelů v Istanbulu není, ale jet hodinu a půl tam a pak hned ve tři ráno zase zpátky...není to dobře vymyšlený...
Žádné komentáře:
Okomentovat