Zanzibar - Matemwe - jak jsme jely šnorchlovat a plavat s delfíny

 Ráno jsme vstávaly v šest. V sedm se totiž mělo odjíždět za šnorchlováním a zábavou s delfíny. Na tu se Vanda obzvlášť těší, protože podle videí jde normálně hupnout do vody a plavat si s delfíny volně v oceánu.

Na pláži jsme byly už před sedmou, ale nikde nikdo. Mohly jsme si alespoň nerušeně nafotit východ slunce. Chvíli po sedmé přijela loďka a nabrala nás, přičemž hned po odražení id břehu to narvala přídí do vlny natolik, že nás úplně zlila vlna. Jako začátek dobrý 😊

Asi dvacet minut se plulo k ostrovu. Ostrov Mneba je soukromý (vlastní ho Bill Gates) a nesmí se na něj, u něj se ale kotvit může a šnorchlovat taky. Zajímavé i je, že ostrov je útočištěm pro želvy zelené a žijí na něm i menší antilopy. Každopádně my jsme zakotvili a huply do vody. Já dlouho přemýšlela, jestli tam hupnu taky, když mi plavání fakt dělá problém, usoudila jsem ale, že jak budu mít hlavu pod vodou a nebudu ji zvedat, že to je přesně ten druh pohybu, který půjde. Tak jsme to zkusila a fakt to šlo. Navíc šnorchlování moc pohybu nevyžaduje, většinou se člověk jen vznáší na hladině a čumí dolů. Pohled to byl pěkný, spousta rybiček všemožných barev. Průvodci je přikrmovali, takže rybičky se nám hemžili pod hohama a plavaly doslova na dosah. Taky tam ale byly žahavý potvory, takže čas od času jsme dostaly ránu. Ale i tak dobrý. Škoda jen, že se ukázalo, že se vlastně plave nad jedním útesem, který nebyl rozlohou moc velký a jinak tam není nic k vidění. No, asi po půl až tři čtvrtě hodině jsme vylezly zpátky na loď s tím, že pojedeme za delfíny. Náš průvodce moc neuměl anglicky a my úplně ne vždycky věděly, co nám chce říct, pojmenovávat jednotlivé ryby, které jsme viděly, ho třeba ani nenapadlo. No a když dlouho sedíme na lodi a nic se neděje, tak se ptáme co je. A že můžeme jet. Dozvěděly jsme se, že delfíni dneska nejsou. Pomineme fakt, jak by to mohli vědět, když jsme první, kteří dneska vyjeli a všichni nejdřív šnorchlují. Za chvíli měla Vanda na uchu pána, se kterým výlet domlouvala. Ten jí do telefonu říkal, že delfíni nejsou a jestli je to OK. Vanda mu zase říkala, že to není OK, ale asi trochu také dojížděla na neschopnost vcítit se do někoho, kdo anglicky úplně dobře rozumí. A když pán po několikáté na „it is not OK“ odpověděl „OK, super“, tak se naštvala. Sdělila mu, že jedem zpátky, pánovi na lodi taky a jelo se. Když Vanda do telefonu začala říkat, že nic nezaplatí, tak jsem jí brzdila, že to ať si nechá až na břeh, aby nás nevysadili u ostrova a čau, takže to spolkla, ale bylo jasné, že na to dojde. Zatímco já cestou přemýšlela, kolik může být adekvátní cena za půl hodiny šnorchlování, Vanda si byla jistá, že nic. Že nám zničili výlet, že jsme měly být půl dne na lodi a že nemáme nic a že prostě smůla. Bylo jasné, že na pláži to bude zajímavé. A taky bylo. Sotva jsme vystoupily z lodi, už byl na břehu pán, který Vandě výlet domluvil. V tu chvíli na něj Vanda spustila kulomet, který začínal tím, jestli si z ní dělá srandu a co že to mělo být. Odvyprávěla mu všechno s tím, že chápe, že delfíni se objevit nemusí, ale že by očekávala snahu je hledat, zejména když ještě ve vodě se o delfínech mluvilo. Ostatní lodě také ojížděly dál od ostrova na druhou stranu, zřejmě delfíny hledat. Kulomet byl tak prudký, že pán vůbec neměl šanci se jakkoli bránit. Párkrát se zkusil nadechnout, ale Vanda ho ani nepustila ke slovu, odmítla vůbec myšlenku na nějakou finanční kompenzaci, až pán řekl OK a šel a my taky. Myslím, že jí ale moc nepobíral a rozbory jeho podnikatelského umu šly úplně mimo. Popravdě, vůbec netušíme, co se stalo. Buď se páno na loďce nechtělo jet dál, protože „hakuna matata“, nebo nemusel mít dost benzínu „protože jsme viděly ty dala-dala autobusy co čerpaly tři litry). Těžko říct. Zajímavá je i mentalita chlapců, protože ti si pak sedli vysmátí jak leča na pláž a vlastně jim nic nevadilo a měli radost ze života. Že přišli o 30 dolarů je netrápilo a za mě – já si stejně myslím, že naprostá většina té sumy jde do kapsy třeba majiteli lodě, ale rozhodně ne jim.

Každopádně Vanda vysmátá nebyla a tak když jipřed hotelem potkal masaj se svým obvyklým „ahoj, jak se máš“, Vanda nejdřív posunky naznačovala, ať toho nechá. Plus zuřivě koukala. Jenže masaj tyhle emoce ani nezná a tak to, bláhový zkoušel dál. Bohužel blbě. Na otázku „odkud jsi“ si i zkusil tipnout a Vandy se zeptal, jestli je z Ruska. To se chlapci fakt povedlo, takže rozjetá Vanda pokračovala v kulometu proč by doprčic měla být z Ruska, jestli masaj žijící na pláži někde u Afriky ví, co je Rusko zač. No, předpokládám, že masaj vůbec netušil, o čem je řeč, ale pochopil, že víc řešit nemá.

Na hotelu jsme ovšem neplánovaně stihly snídani. Vrátily jsme se kolem deváté a snídaně jsou do desíti, takže pohoda. Daly jsme snídani a přesunuly se k bazénu, kde jsme začaly vybírat, kam se přesuneme dál. Příští noc má totiž tenhle hotel plno. To nás fakt mrzí, protože to tu milujeme. Paní majitelka i přišla s tím, že hotel vedle má volno (a asi čekala, že pak se jí vrátíme), ale to asi nechceme. Přeci jen, procházky při odlivu tu nejsou tak úžasné a příliv bohužel přichází dost pozdě. No ale původně plánované Nungwi jsme zavrhly taky, protože nějak se nám nechce mezi moc lidí 😊

Dospěly jsme k názoru, že se asi vrátíme do Kiwengwa, ale ještě jsme vybraly hotýlek asi o dva kilometry dál, než jsme teď. Místní majitelka říkala, že je krásný, ale nevěděla, jaká je u něj pláž. A tak jsme se sebraly a vycházkou po liduprázdné pláži jsme se vypravily do vedlejší vesnice to okouknout. Tam jsme nejprve objevily políčka místních v oceánu, na kterých pěstují řasy a pak i ten náš vybraný hotel. Byl vážně hezký ale. Okolí mne úplně nenadchlo a moře už vůbec ne. Bylo to stejné, jako je tady. Plno ježků. Tak nic, vrátíme se a vybereme něco v Kiwengwa.

Cestou se k nám opět, chudáci, přidali dva Masajové, načež Vanda zase začala svůj kulomet, ale kluci prostě mají naučené fráze a víc nepobírají a když začala o obtěžování a tak, tak byli úplně mimo a netušili, co jim říká. Já vím, že jsme na ně zlé, ale to se nedá, vážně je to neskutečně otravné a zkoušely jsme i zkratky dlouhého rozhovoru o ničem jakože „díky, nic co nabízíš nechceme“, ale to nepomůže, oni tu svoji básničku odvyprávět prostě musí.   Je zajímavé, že se třeba nepoučí z reakcí turistů. Prostě ne, furt si jedou to své otravné dokola. Pán v Kiwengwa v hotelu i říkal, že je asi lepší to s nima probrat, ale to by člověk celý den nedělal nic jiného. I když vidí, že jdeme a povídáme si, tak prostě čekají, že si povídat přestaneme a začneme mluvit s nimi.

Když jsme se vrátily z procházky, vybraly jsme bydlení v Kiwengwa (a tedy obdivujeme Horoušánské, kteří to na dovolené dělají běžně, protože nám to zabere víc jak půl dne řešení, ale možná to je i místem, já mám a měla jsem obecně problém tu něco vybrat). Pak jsme si daly místní odpolední čaj a koláček, zahrály si karty a pak se šly pomalu připravit na večeři. U večeře jsme s Němci vedle u stolu probraly jejich výlet na farmu koření (tam se nechystáme, absolvovaly jsme to na Srí Lance a asi v příjemnějším duchu) a šly si lehnout.