Málem jsme neletěly. Tedy od začátku to nebylo v plánu, ale když Turkish airlines vyplatily odškodnění za poslední let, proč to nevyužít na podzimní dovolenou. Tak dlouho jsme váhaly kam, až se vyprodaly levné letenky z Prahy na Sicílii, kterou jsme zvažovaly. A tak, přestože Vanda prohlásila, že je už stará na to létat z Vídně, nebylo zbytí. A nakonec jsme se toho chytly s nadšením, protože jsme objevily letenky za 10 euro do Bukurešti. Nakoupily a těšily se.
Jenže. Jenže nás obě pomalu začalo škrábat v krku. A zatímco mne to nejhorší po dvou dnech začalo přecházet, Vandu ne. Jenže ten její moribundus nebyl moc vidět. Moc nekašlala, nesmrkala a to, že se cítí pod psa sice ventilovala, ale zas ne tak moc. A tak den před odletem, když jsem z ní tahala, jestli letíme nebo ne, se furt neuměla vyžvejknout. Večer mi přinesla i občanku pro odbavení do letadla a vypadalo to, že nakonec poletí. Takže když večer, kdy jí pravidelně bývá nejhůř, prohlásila, že nikam neletí, nechtěla jsem věřit. Když jsem uvěřila a šla stornovat co by šlo, zjistila jsem, že krom vlaku do Vídně vlastně už nic stornovat nejde. Ani auto,a ni hotel. A to se u mne projevily skrblické geny (musíme je mít, když Marek je jednotka skrblictví v naší rodině...) a zavelela jsem, že to tedy ne. A že se poletí. (Že není Vanda pozitivní jsem věděla - test si udělala už večer před tím, když jí i vylétla teplota).
Vanda to nesla těžce, ale prý neměla vůbec sílu protestovat. A tak se sebrala, šla naházet pár věcí do batohu a spát. Spánek to byl mizernej i na mé straně. Furt jsem myslela na tu chudinku, co teď bude trpět a říkala jsem si, co budeme dělat, když se nám v Rumunsku složí nadobro. No, rozhodnutí jsem nechala na ráno, že uvidím, jak bude vypadat. Z mého pohledu vypadala docela dobře, i když zpruzele. Z Vandina pohledu jí prý bylo fakt zle. To jsem tedy pochopila až ve vlaku do Vídně, kdy cestu trávila zabalená v dece a se zimnicí. A ve Vídni už sama řekla, že domů nejede, neb je to delší cesta, než se dostat do postele v Bukurešti. A tak se letělo.
Po přistání jsme půjčily auto, trochu zvláštním způsobem, předávka pod blikající žárovkou moc nedávala naději vidět případné šrámy, no ale vyjely jsme. Podivným provozem, kdy moc nechápu především místní kruhové objezdy jsme dorazily domů, nějaký místní bezdomovec nám i ukázal volné parkovací místo (a chudák nic nedostal, protože nemáme peníze v hotovosti) a ubytovaly jsme se. Já ještě zaběhla nakoupit naproti do Carefourre snídani a vedle do pekárny večeři a šlo se spát.
Ráno po snídani jsme dohodly program. A tedy zatímco Vanda se vrátila do postele, já vyrazila nejdřív koupit vedle do lékárny Drill na krk a pak metrem k vile bývalého vůdce země Ceausescu. prohlídka začínala v angličtině až za 45 minut, ale získala jsem pohled na vilu bez turistů. Nikdo tam nebyl a já si v klidu koupila v kavárně kafe a poseděla na zahradě vily. Pak už byl čas prohlídky, kdy jsme vyfasovali hezky po východoevropsku návleky na boty a vyrazily. I průvodkyně byly východoevropsky nezáživná. Většina prohlídky byla o tom, kdo který exponát Ceausescovi daroval. Prohlídka vrcholila pověstnou zlatou koupelnou a lázněmi v domě, které měly snad všechno, včetně velkého bazénu s mořským vlnobitím.
Po prohlídce jsem se vrátila domů. Zašla jsem ještě pro čaj, aby měla Vanda teplé pití a pokochala se rumunským systémem výstavby, kdy rumuni pojali myšlenku, že v totálně zdevastované části města je nejnutnější udělat chodník ze zámkové dlažby. Nutnější, než opravit tu budovu, u které je dlažba pokládána. A tak se nasype písek, začne se dláždit. Pak se dláždí z druhé strany a písek furt leží. A po takové pláži v centru města se lopotí matky s kočárky a babky s manželi na vozíčku (fakt).
No, Vandě jsem přinesla ten čaj, takže Vanda si uvařila hrnek a pak jsme vyrazily ven už obě. Cílem byla prodejna knih, která má úžasný interiér a kavárnu. Jenže kavárna byla zavřená, takže jsme se pokochaly, udělaly pár fotek a vyrazily dál. Kavárnu jsme objevily naproti, takže jsme daly kafe a pak věnovaly čas procházce po městě a prohlížení místních památek. Nejvíc nás asi uchvátil Stavropuleos Monastry. Malinký kostelík s úžasným dvorem a podloubím. No, pochodily jsme asi to hlavní, co lze v centru a nejbližším okolí vidět, ke konci jsme ale už vynechaly plánované Cimigiu Gardens a Palác Parlamentu a vrátily se k jídelním ulicím s cílem se najíst. Ale najednou jsme viděly domy, které trochu vypadaly jako atomový dóm v Hirosimě. Prostě "nedokončené" střechy. Šly jsme to okouknout blíže a zjistily jsme, že to tak mělo být a mají to vlastně všechny domy v okolí parlamentu. Tím jsme ale měly na dohled i Parlament a tak jsme to k němu stočily a při západu slunce jsme se ještě pokochaly touhle monumentálností. Jde o největší administrativní budovu na světě a zajímavé může být, že z plánovaných 1100 místností uvnitř je dnes hotovo jen 400. Ale vzhledem k tomu, jak nahodile svítila okna, tak to vypadalo, že tady se udělaly dvě místnosti, tamhle čtyři a o kus dál další tři :) Ale asi jen vypadalo, nějakou logiku to musí mít i v Rumunsku :)
Pak už byl čas najít restauraci na večeři, usadit se a objednat si. Vanda si dala těstoviny, já chtěla kuřecí prsa se sýrem, ale nikdo mi neřekl, že kuře je pod sýrem obalené. Prostě to byl řízek na kterém byl ještě sýr. Zatímco Vanda byla spokojená, já moc ne. No ale najedly jsme se, a to bylo cílem. Zaplatily jsme a dorazily domů úplně uchozené.
První poznatky z Rumunska: všude tu jde platit kartou. Nikde (krom těch největších památek a center) tu nemluví anglicky, ale i tak to nějak vždycky jde.
Žádné komentáře:
Okomentovat