Po snídani jsme se vybatolily na hrad Bran. Recenze říkaly, že když se tam nejde hned ráno, tak lze čekat brutální fronty a když jsme vylezly z hotelu a viděly ten mumraj, tak jsme byly ochotné i věřit. Už tahle ráno bylo všude plno lidí, aut i autobusů. Nicméně tedy žádná fronta u pokladny nebyla a i nahoru k hradu se šlo vlastně volnou cestou.
Co budu povídat, hrad je velké zklamání. Já tedy moc nečekala, ale i tak jsem furt zklamaná byla. V hradu není průvodce. Cestu označují šipky a u všeho jsou velké tabule s popisem toho, co člověk vidí. V rumunštině a angličtině. Zjevně existuje i audio verze prohlídky, tu nám ale nikdo nenabídl a on-line na stránkách hradu dostupná není. Lidé chodí zběsile jak se jim zachce a obvykle nic nečtou. I tak se tvoří ucpávky. Místa také lidé chodí v protisměru a ucpávají ještě víc.
Hrad sám o sobě je po x-té modernizaci, jako všechny hrady. Tady se ale vývoj nezastavil a tak poslední modernizace hradu proběhla až ve 20. století, konkrétně kolem roku 1920. Je to vlastně první hrad, na kterém vidím, že tam jde reálně bydlet. Místnosti manželky tehdejšího krále jsou příjemné a budí útulný dojem. Samozřejmě tedy koupelna a podobné prostory buď není, nebo nebyly prohlídce dostupné, ale třeba terasa pro rodinné stolování venku byla naprosto super.
Každopádně převažují negativa. Hrad se snaží, krom expozice strašidel ve 4. patře má i další pokusy o vychytávky typu "časový tunel" a "expozice dobových mučících nástrojů". Expozice strašidel se snaží zakomponovat pověsti o drákolovi a dalších ve spojení s moderní technikou a promítá krátké smyčky videí a strašidelné zvuky. Děti to asi ocení. My se pobavily anglickými překlady-nepřeklady. Místní rumunský výraz lálale byl do angličtiny přeložen jako "lala" a to tedy ani Vanda neidentifikovala. Díky videoexpozici ale už víme, že je to normální víla.
Časový tunel a mučící nástroje jsou atrakce zpoplatněné zvlášť. Opět nám nikdo vstupenku u pokladny nenutil, šla ale koupit i na místě. Každopádně jsme poděkovaly a odmítly. Vzhledem k poměrně ubohé prohlídce jsme nečekaly nic, co by mohlo být zajímavé.
K hradu patří i park, tak jsme prošly i ten a nakonec zamířily ven. Venku nával zhoustnul ještě víc a fronty na vstup do hradu se už začaly tvořit. Kolem poledne v mimosezoně. Nechtěla bych to tu vidět v sezoně a to ani před hradem, ani na hradě.
Okoukly jsme místní stánkaře, krom klasických pouťových kravin nabízí i sýry, místní sladkosti, svařák a vyřezávané rumunské lidové cokoliv.
Vyrazily jsme na kafe. Takže v celém podhradí není kavárna?! Tedy je. Jedna. Dohromady s restaurací a v jednu hodinu zoufale plná. Nakonec jsme vyrazily obhlédnout poslední možnou restauraci, kterou jsme ještě měly v rukávu pro případnou večeři. Vypadala dobře a ani nebyla plná a tak jsme vlezly dovnitř s dotazem, zda si můžeme dát jen kávu. Prý ano. Tak jsme se usadily a objednaly si. Když objednávka přišla, už od pohledu jsem nebyla spokojená (jak mi někdo cpe promíchané drahé latté jsem říčná), ale to kafe bylo navíc studené. Vanda měla to samé, takže jsem šla vrátit kafe dvě. Pán se omluvil, zpěnil mléko a dolil :). No, nepomohlo to. Takže jsem mu šla kafe vrátit znovu. Pak tedy udělal nové. Furt promíchané, ale alespoň teplé. Dalším plusem pána bylo, že se tedy omlouval asi stomionkrát.
Po kafi jsme vyrazily ven. Plán byl si projít okolní les, protože ze skal okolo je krásně vidět hrad. Jenže počasí tomu nepřálo. Krom toho, že po včerejším dešti bylo mokro, je na zemi i spadané listí a to cestě do hroznýho krpálu moc nesvědčí. Vanda to vzdala rovnou s tím, že na mne na louce na sluníčku počká. Já se na kus svahu vyšplhala, ale pak mi došlo, že se asi nedostanu zpátky, tak jsem to vzdala.
Prohlédly jsme si místní kostelík patřící k hradu a místní kostel, který je hned poblíž. Mezi oběma kostely stojí jen nějaká bouda, ve které zjevně někdo bydlí (na dvorku bylo v lavoru prádlo). Starý kostel je kamenný, malý a hezký. Kostel vedle vypadá opraveně ve smyslu, že má novou fasádu. Uvnitř se opravuje a na google recenzích je patrné, že dlouho (už před šesti lety někdo psal, že se snaží na opravách pracovat). Co je ale záhada je to, že u kostela, téměř hned před vchodem jsou čtyři čerstvé hroby. Jakože fakt čerstvé. Poslední je z října 2022 a ještě na něm jsou všechny květiny a věnce. Další hrob je ze září 2022 a nejstarší z roku 2021. Do kostela se nedá jít, pohled dovnitř dával jasně najevo, že tam probíhají práce na opravě.
Pomalu jsme se procházkou vrátily zpátky do hotelu (se zastávkou na trdelník) a před večeří si trochu odfrkly. Pak jsme zvažovaly, zda dát pánovi s mizernou kávou šanci. Překvapivě se nám i zaplnil hotel (asi hodně rumunů vyjelo na sobotu za drákulou) a asi by šlo jíst i v hotelu. Menu napovídalo, že bysme si i vybraly - ale nakonec jsme vyrazily k pánovi, co neumí vařit kafe. Když jsme tam přišly, nikdo v hospodě nebyl. Krom kytaristy, který hrál prázdnému lokálu. Pán byl poměrně rád, že nás zase vidí a my si objednaly. Já zkusila místní transylvánskou fazolovou polévku, Vanda si dala hamburger. Spokojené jsme byly obě a byly jsme rády, že hospoda dostala druhou šanci.
Žádné komentáře:
Okomentovat