Po snídani jsme hodily batohy do auta, odhlásily se z hotelu a vyrazily do nedalekého Brašova. Cesta trvala asi půl hodiny, nicméně z jasného Branu se velmi rychle stala mlhavá cesta plná překvapení. Už při příjezdu do Brašova, při prvním sjezdu do města se z ničeho nic z mlhy na silnici vynořil prodavač kovových trychtýřů. Člověk by čekal kde co, ale tohle? No, trychtýř jsme nepotřebovaly, tak jsme pána jen objely a jely dál. V navigaci jsme měly nastavené parkoviště v centru města, ale když jsme byly skoro u něj, tak ouha - na téměř poslední odbočce policie a uzavřená cesta. Dobře, obkroužily jsme zmateně kruhák ještě jednou a uhly jinam. Tam bylo, shodou okolností také parkoviště, ale beznadějně plné. Nevadí. zastavily jsme, přenastavily navigaci na parkovací dům, kterému jsem se chtěla vyhnout, protože je podle recenzí malý (ve smyslu malého prostoru na parkování) a hrozí sedření auta někým cizím. No ale co už. Jenže cesta do parkovacího domu vedla zase k uzavírce policií. To už jsme nedaly, tak Vanda promptně vyskočila z auta, které jsem postavila opodál a vydala se k policistovi. Už zdálky na něj volala, jestli mluví anglicky, aby nevážila zbytečnou cestu, ale měly jsme štěstí. Mluvil. Takže jsme se dozvěděly, že zas tolik štěstí nemáme a parkovací dům je zavřený. Musíme si najít parkování v beznadějně plném městě na ulici, protože dneska se běží Brašovem maraton a uzavírky tam prostě jsou a budou. Jupí.
Jely jsem tedy dál a naštěstí jedno volné parkovací místo na ulici potkaly. Zaparkovaly jsme, já testla parkovací automat a nic moc, tak jsem zkusila aplikaci k témuž parkování, ale ta se pro jistotu ani nechtěla stáhnout. Takže zpět k automatu. Zvládla jsem naťukat číslo auta, ale nechtělo to po mne jak dlouho chci parkovat. Za mnou stáli nějací dva místní, tak jsem je chtěla pustit nechat parkování zaplatit s tím, že to okoukám, ale nebyli to majitelé auta. Nicméně mne poučili, že dnes se parkuje zdarma. Super. Vzaly jsme si věci, já znovu okoukla automat kdeže se to o parkování zdarma v rumunštině píše a fakt - cena parkovného je pondělí až sobota. Dnes je neděle. Hurá, ušetřily jsme asi 10 lei, tedy asi 50 korun.
Vyrazily jsme do centra. Na náměstí byly trhy, tak jsme si je prošly a nešlo minout svařák. Nejdřív jsem k němu neměla důvěru, ale nakonec jsme ho daly - kelímek 400 ml (!) za 7 lei. A svařák chutnal skvěle. Obešly jsme zbytek stánků a okoukly nabídku trhovců, sem tam i ochutnaly sýr, který prodávali. Pak nás zaujal pravoslavný kostel ukrytý v jednom z domů. Už zvenčí to vypadalo jako kostel, ale jak se otevřely dveře, tak jsme zjistily, že se musí domem projít a kostel stojí až vzadu, za domem na dvorku.
Další cesta vedla k hlavnímu lákadlu - k černému kostelu. Říká se mu tak od požáru, který kdysi utrpěl, ale jde o největší evangelický kostel v Rumunsku, zajímavý i tím, že měl být ještě větší, než je, ale stavitelé se báli, že bude lákat k dobývání o to víc a tak ho zmenšili oproti plánům. Uvnitř je také největší sbírka tureckých motlitebních koberečků na světě, kterou kdysi turecko kostelu věnovalo. A to furt není všechno, ještě je uvnitř řada náhrobků místních, kteří dříve byli u kostela pohřbeni, ale když se hřbitov rušil, přišly náhrobky do kostela, aby bylo zajištěno stálé spojení pohřbených s Bohem, jak původně plánovali.
Z kostela jsem se vyprravily k lanovce. Nevím, co mají místní s ooobr nápisy na kopcích, ale Brašov, postavený v údolí, má kolem sebe kopců dost a dost a na jednom z nich se skví veliký nápis BRASOV. A tam jezdí i lanovka. Dojde se k ní sympatickým městským parkem a tak jsme netušily zádrhel. Koupily jsme si cestu jen nahoru s tím, že to projdeme procházkou dolů, ale překvapení! Už cestou nahoru jsme zjistily, že asi bude někde chyba. Stezka dolů vede i pod lanovkou a my viděly, že je to fakt blátivá cestička v prudkém kopci a lidé, kteří se po ní vypravili mají poněkud potíže to ustát. No ale furt jsme doufaly, že bude dolů i jiná cesta. Nahoře jsme si obhlédly z vyhlídkové plošiny u nápisu město a okolí a hledaly cestu dolů. Jako jsou i jiné cesty. Jsou samozřejmě delší, než přímá cesta pod lanovkou a jedna z nich vypadala i schůdně - jenže po ní zas jezdilo dost cyklistů downhill. To jsme jako taky nechtěly najednou sedět někomu na řídítkách a řítit se z kopce. Vandě navíc nebylo moc dobře a když si ověřila, že fakt neexistuje dolů civilizovaná cesta, jakou jsme čekaly, rozhodly jsme se vrátit zpátky k lanovce. Tam jsme nasedly do kabinky a libovaly si, že se cena jízdného pořeší dole a nemusíme hledat vstupenky nahoře, když tu se otočil místní řidič kabinkové lanovky a ptal se, ze jsme z Polska. Vysvětlily jsme mu tedy jeho omyl, on nám vysvětlil, že u nás byl na Gerlachu (zjevně jsme mu jeho omyl nevysvětlily dostatečně) a domluvil si s námi další výlet na Gerlach. Tak jo, ruku jsme si na to podali :)
Dole jsme tedy doplatily cestu lanovkou dolů a vrátily se do centra, kde jsme si daly kávu. O kus dál si Vanda ještě vymrnila sýrový preclík, sedly jsme do auta a zadaly cestu do nového bydlení. Trochu nás překvapilo, že má být cesta 40 km na hodinu a půl, ale když jsme poskakovaly přískoky v zácpě, pochopily jsme, že je to vinou dopravní situace. Vlastně nechápeme, proč ty zácpy vznikají. Ano, cesta má serpentýny, ale postávat v nich? Jinak nic na silnici nebylo, žádná nehoda, žádné opravy, prostě se jen bez důvodu stojí v koloně. K novému bydlení jsme tedy dorazily až za tmy, ale zjistily jsem, že je tu přímo restaurace, a tedy se nemusíme kodrcat někam na večeři a hledat, kde by mohli dobře vařit. Hodily jsme tedy batohy na pokoj a sešly dolů se najíst. Pak se Vanda ještě snažila zprovoznit Netflix na televizi a sešla kvůli tomu znovu dolů na recepci, aby se dozvěděla, že nemají chytrou televizi (mají, jen to tedy recepční zjevně neví, ale televize nemá internetové připojení, takže nic). Tak to vzdala, vydala ještě nějaké instrukce do ČR Františkovi, a mohlo se jít spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat