Tam, kde vytížená železnice vede středem chrámu...

Nastal čas odjezdu z Kjota. Moc se nám nechtělo. Mně osobně se Kjoto líbí i víc, než Tokio. Ale dnes jsme se přesunovaly o kousek vedle, do Nary. Původně mne napadlo jít ještě před cestou do onsenu pod Kyoto tower, ale tento nápad Vanda vetovala. Při přemýšlení co dál jsme nakonec po zvážení všech pro a proti (nutnost opustit byt do 10 hodin, cena úschovy zavazadel...) rozhodly, že jedeme rovnou do Nary. Pobalily jsme tedy své saky-paky a vypravily se na nádraží. Ani jsme moc nezjišťovaly časy vlaků, protože víme, že vlak no Nary jezdí každou chvíli. Dokonce vlak dvojího druhu - courák a rychlejší vlak. Expres se tomu úplně říkat totiž nedá. Vybraly jsme si ten rychlejší, protože jsme předpokládaly, že bude míň narvanej turisty, protože nestaví právě na turisty vyhledávaných místech. Ale i tak byl narvanej až až.

Cesta do Nary trvala asi 45 minut a náš nový byt jsme našly hodně rychle. Právě se zde uklízelo. Tak jsme jen šouply kufry za dveře a vyrazily ven. Cílem byl chrám, který leží na druhé straně od hlavní turistické atrakce ve městě (tam se chystáme zítra). Vyrazily jsme a šly a šly...zjevně dobře, podle map, které jsme potkávaly po cestě, ale furt nic. Až jsme potkaly obchodní dům. Chopila jsem se šance odskočit si na záchod. Nutno podotknout, že zatímco Kjóto nemělo vyhřívaná sedátka, Nara je má. Navíc tu má i konečně ty záchody co hrajou (na jedno zmáčknutí čudlíku se line melodie 25 vteřin) plus další vychytávku - odsavač pachů přímo z mísy.

No než jsem zase otestovala záchod, Vanda objevila zmrzliny - a nekupte to s 30% slevou vzhledem k Halloweenu. Takže jsme to testly - Vanda příchuť "monster neon", já "vampire kiss". 

Pak jsme pokračovaly dál a konečně našly to, co jsme hledaly - chrám Heijo Palace. Nara byla prvním stálým hlavním městem Japonska. Proto potřebovala, logicky adekvátní chrám. Tenhle adekvátní zřejmě byl. Od severu k jihu měří zhruba kilometr, od východu k západu dokonce 1,3 kilometru. Co je úplně nejzajímavější - jeho středem vede železnice. A to treť ukrutně vytížená - každých pár minut tu prosviští vlak. A to by to nebylo Japonsko, kdyby tu neměli další ze zbytečných povolání - u trati stojí DVA(!!!) zřízenci (každý z jedné strany tratě) a upozorňují lidi, aby přecházeli, nebo naopak trať nepřecházeli (to jako kdyby lidi byli blbí a nepochopili, že červené světlo a stažené šraňky znamenají blížící se vlak).

Chrám samotný vlastně za moc nakonec nestál. Jediné, co bylo ukrutně zajímavé byla probíjhající výstava asi ikeban(?) - vlastně moc nevíme, o co šlo. Víme jen, že se slaví slouho a že včera byl v areálu koncert. Ale o co jde nám nebyl schopný říct žádný z postávajících uvaděčů. Neuměli anglicky. Tak jsme zase vyrazily směrem domů. Bylo furt poměrně brzy a tak jsme přemýšlely co s načatým odpolednem. V Naře zjevně dávají lišky (tedy spíš jelínci,ale o tom zítra) dobrou noc. Prošly jsme tedy ulici se suvenýry a zapadly do kavárny na kafe a lívanec se zmrzlinou. Jako fajn je, že tu mají kavárnu. Šílené ale je, že jeden hrnek kafe tu stojí tolik, co jedna večeře. Co je ještě vtipnější, cukr se tu asi odvažuje zlatem. když Vanda požádala o další cukr, dostala přesně jeden.

Po kafi jsme si ještě prohlédly pár suvenýrků, nakoupily si zítřejší snídani a vyrazily jsme domů. Tam jsme zjistily, že doma není jednak na čem vařit (to je fuk, protože vajíčka už umíme v konvici), ale hlavně že tu není jediný talíř, ani lžička na zamíchání čaje. Jediné, co tu vlastně je, je hrnek.

Po krátkém odpočinku jsme vyrazily zpátky k centru (lze-li oblast nádraží považovat za centrum). Vanda už při předchozí cestě objevila řízkárnu a požadovala večeři tam. Já tedy nebyla moc nadšená, ale co už. Vanda dokonce překonala svoji nechuť platit u automatu - totiž - tady se jídlo řeší asi dvojím způsobem. Buď si člověk klasicky objedná (a nejčastěji pak na stůl dostane účet, který po jídle vezme a cestou ven zaplatí u kasy), nebo objednávku vyřeší nejdřív a vše dál s kuchařem řeší jen lístečkem o zaplacení jídla. Tahle řízkárna byla varianta dvě - takže bylo nutné v automatu u vchodu navolit objednávku, zaplatit a pak už počkat na jídlo. Povedlo se a bylo to dobré. Trochu legrační bylo Vandy zjištění, že nedostala "tatarku", jako já. Šla si o ni říct. Dozvěděla se, že to není tatarka, ani majonéza. Kuchař se přišel podívat, co myslí - a nastaly dohady o cenu, protože kuchař to neuměl říct. Nejdřív se mi zdálo, že říká německy 15, což jsem vyhodnotila jako blbost. Pak furt opakoval pět. Až pak, když jsem vytáhla peníze jsme se domluvili, že za tatarku co není tatarka chce padesát.

Takže Vanda byla spokojená.

Zbývalo vyřešit problém se snídaní. Nebylo zbytí, zahnány do kouta jsme ukradly v řízkárně hůlky na zamíchání čaje. V prodejně potravin, kde mají i jídla na ohřátí a nějaká jídla i sami připravují jsme vyžebraly plastovou lžícovidličku (nože se tu prostě nevedou). Takže zítřejší snídaně je relativně vyřešená, ale stejně bude dost skautská.