Dnes se vstávalo už v
šest. Luply jsme do sebe snídani a běžely na vlak. Čekal nás výlet asi 150 km
za Tokio, do městečka Nikko. Plus je dnes tím šťastným dnem, od kdy nám platí
Japan Train pass a my můžeme jezdit 14 dní vlakem jak se nám zlíbí. Takže jsme
vyrazily na nádraží, které máme od bytu coby kamenem dohodil. Dojely jsme na
větší nádraží o dvě stanice dál a tam nás čekala první atrakce dne - Šinkanzen.
Kus cesty vedl právě tímhle supervlakem. Paráda. Šinkanzen má vlastní
nástupiště oddělené od ostatních vlaků. Co má společné se všemi dalšími vlaky i
metrem je organizace nástupiště. Na zemi jsou vyznačené dveře vlaku a žluté
čáry. Na nich stojí cestující v pořadí tak, jak přišli - normální fronta na
vlak. Úžasný je, že se dveře s těmi naznačenými trefí. Takže jsme nastoupily,
vybraly si místo (vlak má sedadla k rezervaci a sedadla nerezervovaná - my se
nechtěly zdržovat rezervací, tak jsme to riskly a v pohodě, bylo si kam
sednout), a vyjely. S naším vlakem (ta-dam, ta-dam) to nic společného nemá. Prostě
to hladce jede. Že jedete rychle vidíte jen podle toho, že jste rychlejší než
auta, pokud jedeme souběžně se silnicí. Zatáčky jsou pak jak v letadle - vlak
se trochu naklopí a je to. Takhle jsme jely asi 45 minut. Pak jsme přestoupily
na místní vlak, který ale zase pro změnu vypadá jako metro. tj. málo míst k
sezení na to, že se jede asi taky 40 minut. Když jsme se dokodrcaly do Nikko,
většina turistů běžela na autobus. Tvořily se děsné fronty a autobusy jezdily
sem a tam, fronty se nezmenšovaly. Vyrazily jsme pěšky. První zastávkou byl
most Shinkyo. Na tom místě údajně Shodo Shonin překročil podle
pověsti řeku Daiya na hřbetech dvou obrovských hadů. Původní most byl postavený
v roce 1636 a sloužil výhradně pro šoguna a císařské posly. Ten zničila povodeň
a nynější most, který je 28 metrů dlouhý a 7 metrů široký, pochází z roku 1907.
Dále jsme vyrazily ke
komplexu chrámů o kousek výš. Nejzajímavější z nich je chrám Toshogu. Do
každého chrámu je možné jít, jen je nutné zaplatit vstupné. Nebo je také možné
koupit hromadnou vstupenku - my ale nenašly kde. Nicméně po prohlídce všeho
veřejně přístupného jsme se vypravily i dovnitř chrámu Toshogu. Uvnitř je
několik zajímavostí - jednak jedna část chrámu zdobená rytinami slonů, které
ale řezbář nikdy neviděl - překvapivě vypadají i vcelku jako sloni. Křížení s
ochechulí a divokým prasetem. Dále chrám ukrývá i známé zobrazení opic -
nevidím zlo, neslyším zlo, nemluvím zlo. A pak - je zde koťátko. Největší
národní atrakce. Každý japonec se u vchodu, nad kterým koťátko spinká zastaví,
a fotí. Tím je vchod zabarikádovaný a trvá ukrutně dlouho jím projít. Průvodce
ovšem upozorňuje na to, že roztomilost koťátka turista neocení. A fakt ne.
Nerozumíme, proč je z toho národní trhák, ale je. Za koťátkem začínají příkré
schody, téměř do nebe. Napočítaly jsme jich 206. Když je člověk vysupí, najde
hrobku samotného velkého šoguna rodu Tokugawa.
Chrámy jsou úžasné, v
jednom jsme získaly i výklad v japonštině o akustice místnosti, včetně
praktické ukázky. V současné době se však hodně chrámů v oblasti opravuje.
Zajímavé je, že i tak je možné je navštívit, nebo je vytažený ven
"oltář" a je možné se pomodlit. Nejzajímavější však je, alespoň z
našeho pohledu, oprava chrámu Sanbutsu. Kolem chrámu je totiž postavený celý
nový dům - taková domová matrjoška - a dělníci chrám opravují pěkně v suchu
domova... A že ten chrám není zrovna prcek...
Bohužel, místo je
strašně rozsáhlé a my neviděly všechno, co jsme chtěly. Už se pomalu začalo
stmívat a my vyrazily zpátky v vlaku. Cestou jsme ale potkaly pána, který na
ulici vyráběl cosi zajímavého a dost lidí to kupovalo. Bylo tam napsáno, že je
to z rýže, mělo to světlou a tmavou barvu a bylo to napíchnuté na špejli tak,
že to připomínalo vlastně sněhuláka. Tak jsme to riskly. Zejména fakt, že se to
potíralo sojovou omáčkou byl dost znepokojivý - ale ve výsledku to vlastně i bylo
dobré. Asi až to příště potkám na ulici, tak nezačnu jásat nadšením, ale dobré
to bylo.
Cesta zpět utekla
poměrně rychle, protože jsme ji unavené prospaly. Zpáteční Šinkanzen byl
podstatně víc plný, než ten ranní. Doma už zbývalo jen najít něco k večeři a
jít si lehnout. Když už celý den riskujeme, tak jsme riskly i večeři. Já Rámen
s něčím (ráže a kuřecí maso), Vanda neriskovala a dala si to, co včera, plus
jsme si na zkoušku objednaly tři knedlíčky Gyoza. Vanda tvrdila, že je nemusí,
ale mně chutnaly moc - jen jsem si je tedy nenamáčela do sojové omáčky, jako
všichni okolo.
Tím s Tokiem končíme -
zítra se přesunujeme do Kawagučiko.
Žádné komentáře:
Okomentovat