Ráno jsme vstávaly za kuropění. Už v 5:20 nám měl odjíždět autobus na letiště. Vstávaly jsme ve 4:40 s tím, že v pohodě stíháme. Nakonec jsme ale z hotelu odcházely ne v pět, jak jsme měly v plánu, ale v pět deset. No, naštěstí byla zastávka pět minut od domu, takže se stíhalo i tak. Dokonce jsme i koupily v pohodě v automatu lístky. Přemlouvat spolučekající na levnější jízdné nemělo smysl, neb nás na letiště nejelo požadovaných deset, ale jen šest. I tak jsme působily jako vedoucí výpravy, neb lístky se kupovaly až podle nás a stanoviště k čekání se vybíralo taky až podle nás.
Na letišti jsme paní letušku trochu vyvedly z míry tím, že letíme sice do Madridu, ale s cílovou stanicí Tokio. Když už jsme se ještě opovážily požádat o místa vzadu u okna, byl oheň na střeše. Dozvěděly jsme se, že sedadla na přání jsou za příplatek a že pokud nechceme platit, budeme sedět tam, kam nás posadí. A vůbec, že na letu do Madridu ani nemá sedadla vedle sebe. Vanda dostala sedadlo v páté řadě, já ve dvacáté. Vanda byla neskutečně nakrknutá, ale neposlouchala to ona letuška, ale opět jen já.
Další cesta proběhla v podstatě podle očekávání. Před obědem jsme si ještě daly poslední italské kapučínu a pak už se nasedalo. Jen v letadle do Madridu jsme zorganizovaly přesuny, pána ze sedadla 20A se na náš pokyn posadil na sedadlo 5A a Vanda si přesedla ke mně. Pak už let probíhal klidně, za chvilku jsme byly v Madridu.Madrid ale podle očekávání nebyl. Nesnídaly jsme a měly poměrně hlad. Jenže v Madridu jídlo začínalo na 10 eurech, i obyč voda za 1,60 půl litr. Nakonec jsme tedy vzaly za vděk umělými sendviči z automatu.
Z Madridu se odlétalo včas. Naše sedadla byla vzadu, ovšem uprostřed. Vanda opět začala špačkovat když zjistila, že letadlo není rozvržené 3-5-3, jak čekala, ale jen 2-4-2. Tedy sedět u okna, nikdo nás už neprudí. Nakonec vedla nás stejně nikdo neseděl, jen na kraji řady nějaká japonka. Cesta byla poměrně opruz. Nevěděly jsme, jak se uvelebit, furt tam někdo coural...Vanda toho naspala poměrně málo, já spala až asi poslední tři hodiny letu. Vlastně jsme byly ráda, že jsme přistály.
Pak ovšem začala ta správná bojovka. Prošly jsme kontrolama, vyzvedly kufry a ejhle - můj kufr měl totálně proražený dvě kolečka za čtyř, tím je neschopný pochybu. Plus má i odražený zámek, což jsme zjistily později. I snažily jsme se reklamovat. Byl to trochu problém. Iberia nemá v Tokiu zastoupení a řeší to pozemní personál letiště v Tokiu. Nejdřív s problémem nechtěli nic mít, protože oni za to nemůžou a my nemáme pojištění. Ujistiliy jsme je ale o právech platících v Evropě, což byl náš případ vzhledem k letecké společnosti, koupenému lístku atd. Paní šla telefonovat a přišla s řešením, že nám dá papír, my si koupíme kufr a v Madridu pak budeme chtít kufr proplatit. Proti předchozímu návrhu, že to opraví a přivezou (a co s věcma atd.) mi to přišlo jako dobré řešení. netušila jsem ovšem, co to způsobí. Limit na kufr máme určený na 10 tisíc jenů. Paní ještě upozorňovala, ať raději kupujeme levnější, protože nám nemusí chtít proplatit celou částku. OK. Jenže - celé odpoledne strávené ve městě, kde nepoznáte obchod od parkoviště, dokud nedojdete až na místo samotné....jediné kufry, které jsme viděly byla za třeba 70 tisíc jenů. To prostě ještě bude problém, který sežere čas.
Nakonec jsme alespoň zařídily lístky na vlak a na metro, navečeřely se a vydaly se zase zpátky domů s tím, že zítra už snad něco uvidíme.
Bydlíme kousek od dvou stanic dráhy, legrační ale je, jak je byteček malý. Kdo zná naší ložnici, tak ať si představí, že do ní narveme kromě dvou postelí, televize, ledničky a stolečku ještě kuchyňskou linku a koupelnu s vanou...
Žádné komentáře:
Okomentovat