Dnes jsme spaly déle. Nebylo kam spěchat, vlaky jezdí každou chvíli. Ráno nás ovšem ještě před přesunem čekalo to nejdůležitější - přebalit kufry z rozbitého kufru do kufru nového. při tom nám došlo, jak je naší rodinnou tradicí nejen po celém světě rozvážet kočičí chlupy - ale i odpadky. A to už od Vandina nejútlejšího mládí, kdy převážela kameny z Řecka do Loun a nevybalené je pak vyhazovala na Mallorce. Pokračovat můžeme mojí bundou, která skončila v Miami, nebo keckama v Las Vegas. Tak náš kufr holt skončil mezi odpadky v Tokiu.
Po tomto smutném úkonu už nebylo na co čekat. Vzaly jsme své saky-paky a vyrazily na vlak. Nevím čím to je, ale zdálo se nám všechno nějak strašně těžké. Vanda soudí, že je to tím, že tu furt jenom běháme po schodech a jíme jenom rýži - jakože je pak výrazně oslabená. Tokijským vlakem jsme přejely na sběrné nádraží a nasedly na vlak směr Fuji. Sotva jsme se usadily, už jsme se skamarádily. Vlastně ještě před tím nám bodrá japonka ukázala, že japonci nejsou vořezávátka a mají fígl na všechno - tedy i na kufry ve vlaku. Vždy po pár sedadlech je na ně místečko. Takže jsme kufry uhnízdily, usedly a japonka měla potřebu se kamarádit dál - dala nám dva balíčky čehosi. Tedy přesně víme čeho - ono se to prodává i u nás jako japonský snack. Kdysi jsem to i koupila, a pak nám to doma hrozně dlouho leželo, protože to nikdo nechtěl. Tak přesně tohle nám podala, vylepšené o to, že každý kus snacku byl obalený mořskou řasou. A teď problém. Člověk to vlastně ani nechce, ale když už nám to cpe, tak si to vezme. A pak to vlastně ani vůbec nechce ochutnat, ale když už to dostal...
No ve výsledku se to jíst dalo a snad i pomalu mořské řase přijdu na chuť...ale že bych to musela opakovat, to asi ne... Abysme se japonce pomstily, darovaly jsme jí naše dvě tyčinky, které prý Vandě taky extra nechutnají. Prý to chutná jako syrové těsto říkala (a tak jsme usoudily, to musí japoncům chutnat)...
Po hodině jízdy nás čekal další přestup, na místní úzkokolejku, která nás vyvezla do výšin hor kolem Fuji. Sotva jsme po další hodině jízdy vylezly z vlaku, začalo pršet. Paráda. Kopce v mlhách, Fuji ani koutkem oka nikdo z nás nezahlédl...
Došly jsme do hotelu a chtěly se ubytovat, to ale šlo až ve tři. takže jsme si jen uložily kufry vydaly se to oblídnout.
Městěčko Kawagučiko je jak z japonského hororu. Nebo brácha Pripjati. Prostě vypadá, jako by se tu zastavil čas, všechno je divné a do toho rozhlas vyhrává optimistické hlášky "vítáme Vás v Kawagutchiko"...Každého hned napadne, že by si měl jít do místních suvenýrů zajít koupit lano. A to jako vážně, protože kousek odsud je les sebevrahů. Vanda mi o něm vyprávěla nadšeně celou procházku kolem jezera. Do roku asi 1960 nikdo neřešil mrtvoly v místních lesích. Teď už jsou místní lesy vybavené cedulkami s telefony na psychiatry... Bezpečné je prý chodit po vyznačených cestách, jinde se může o nějakou mrtvolu zakopnout. Za rok prý běžně 200 kousků...
Japonci by asi nebyli japoncema, kdyby se nevyřádili pro turisty - takže na jezeře plave plno šlapacích labutí a dokonce i jedna šlapací panda. Na jezeru jezdí výletní loď, která vypadá, jako kdyby právě tahle jízda měla být její poslední a jezero lemují stánky se suvenýry. Ty jsou zajímavé, protože obsahují i plno jídla u kterého je zajímavé hádat, co to vůbec je. Například je pravda, že jsou japonci ujetí na tyčinky Kit-kat. Tolik příchutí, to člověk nevymyslí - je tu malinová, jahodová, cheesecake nebo i čaj matcha.
Ve tři hodiny jsme se ještě zastavily v supermarketu pro nákup snídaně a šly se ubytovat. Ubytování je pěkný. Bydlíme v hostelu s hodnocením asi 9,6. Jako zaslouží si to. Na hostel v Bogenu to nemá, ale i tak. Klasický japonský domeček s posuvnými dveřmi, spíme na tatami, zouvá se hned u recepce... Zatím to i vypadá, že jsme tu samy.
Po ubytování jsme přemýšlely co dělat. Den byl tak rozhrkaný, navíc se tu brzy stmívá, takže vyrazit někam na nějakou vycházku nemělo smysl. Rozhodly jsme se den předčasně ukončit, navečeřet se a jít najít co zítra. Jenže - jak bylo relativně brzy, restaurace měly zavřeno. takže jsme nakonec v samošce koupily špagety do mikrovlnky (už hotové jídlo), pak ještě želé coby dezert a vypravily se v setrvalém dešti zpátky domů se navečeřet.
Doufáme jen, že zítra pršet přestane...
Žádné komentáře:
Okomentovat