Ačkoli jsme dneska spaly jako mimina víc,, než 12 hodin, vstávat se nám ráno moc nechtělo. Po osmé jsme se neochotně hrabaly z pelechu na snídani. Poté se Vanda ještě musela namalovat, takže na desátou jsme vesele vyrážely ven. Venku svítilo sluníčko jak o život a bylo děsné horko, což mi Vanda neustále opakovala - donutila jsem ji totiž se obléknout - v plánu byla lanovka na kopec a co já vím, jaké je počasí tady v horách...
Nejdříve jsme ale zamířily na parkoviště u jezera, kde tlampač vesele vítá turisty jásavým "welcome to Kawagutchi-ko lake". Vanda tvrdila, že takhle za slunečného dne je to ještě hororovější, než včera za deště a mlhy. Právě odjížděla výletní loď po jezeře, takže jsme si koupily vstupenky (to by nebylo japonsko, kdyby se neprodávaly v automatu) a rovnou jsme se nalodily. Projížďka byla spolu s dalšími asi šesti cestujícími asi dvacetiminutová šup sem-šup zpátky, ale účel splnila. Konečně jsme viděly Fuji.
Po vystoupení z lodi jsme se přemístily o kousek dál, na stanici lanovky. Vanda se zamilovala do jejího názvu - KACHI KACHI YAMA ROPEVAY a asi to celé byla atrakce zejména pro děti, protože na lanovce byli zajíčci, stejně jako u vchodu a nahoře u stanice lanovky byl zaječí chrám. Vše nahoře se týkalo toho, co udělat, abysme byly šťastný a splnily se nám přání - takže hladit zajíce po prdelce, bimbat na zvon v ohromném srdci s výhledem na Fuji, nebo koupit sádrový talíře a prohazovat je slaměným věncem. Když jsme se dostatečně vyjásaly a pokochaly výhledem na Fuji, přemýšlely jsme co dál. Vše jsme stíhaly v poměrně rekordním čase a protože Vanda furt prudila, z vyhlídky byl výhled také přímo do čertova údolí a nahoře na kopci byl v 1000 metrech asi nedostatek kyslíku, já přistoupila na myšlenku, že sjedeme lanovkou dolů, dojdeme na nádraží a odjedeme do čertovy kolébky - zábavního parku Fuji-Q.
V tu chvíli přestalo být Vandě horko, ochotně nesla batoh a jásavě téměř běžela k nádraží. Dojeli jsme jednu stanici a byly jsme tam. Zaplatily vstupné (tento park má několik možností - základní je zaplatit jen vstup a pak si atrakce případně vybrat jednotlivě. To jsme zvolily my. Hlavním cílem totiž byl strašidelný dům. Údajně největší na světě. No, abych to trochu shodila už v úvodu - japonci se mají co učit třeba od Hollywoodu. Tolik nevyužitých šancí co tam bylo!
Strašidelný dům jsme našly poměrně rychle, když jsme se mapy chopila já - Vanda nás vedla úplně na druhou stranu parku - z toho vyplývá - nikdo Vandu nepouštějte samotnou do lesa, když se umí ztratit i v zábavním parku.
Lístek se opět kupoval v automatu a u vchodu hlídal nemocniční personál v zakrvácených mundůrech - šlo o děsivou nemocnici. Vystály jsme krátkou frontu a uvedli nás asi v deseti lidech dovnitř. Nejdřív běžel film o ztracené dívčině v nemocnici plné krve, odřezaných rukou, nohou a hlav. Když chytili i holčinu a pila se jí zakousla do hlavy, film skončil a my šli dál. Nezbytné focení se zajímavým efektem, kdy zazní děsivý zvuk a podsekne se židle. Dál už pak byly pouštěné skupinky postupně - my tedy šly samy dvě. Nutno říct, že děsivé to nebylo ani trochu. Třeba po Londýnském dungeonu byl tohle hodně slabý odvar. Jde se přítmím až tmou, všude okolo zašlé nemocniční vybavení, občas někde leží figurína s oříznutou končetinou nebo vykuchaným břichem. Realistické to ale není ani trochu. Sem tam občas někde zaječí z reproduktoru nějaká paní. Sem.tam se objeví maskovaný zřízenec a snaží se člověka vyděsit. Pár světlých momentů to mělo, třeba když se přešlo na prkna co sama vrzala, ale to asi bylo všechno. Nic moc.
Vanda pak přemýšlela, jakou horskou dráhu "zkusí". Jenže obě největší znamenaly čekání ve frontě dvě hodiny kontra dvě minuty jízdy. To i Vanda uznala, že to je moc. Vyměnila horskou dráhu za zmrzlinu a jelo se zpátky.
Závěrem dne byl v plánu ještě onsen. V našem městečku jich je několik - jeden i přímo s výhledem na Fuji, ale podle průvodce má svá dobrá léta za sebou, plus nemá venkovní sekci. Vybraly jsme si tedy jiný, který má bazénky i venku. Překvapivě jsme ho našly docela snadno. Zaplatily vstup a vešly dovnitř - tam jsme se cachtaly ve venkovních termálních pramenech, nicméně byly na nás moc horké - nejvíc horkou vodu uvnitř onsenu jsme téměř ani netestly. i tak jsme vylezly ven spařené jak kuřata a těšily se na večeři. Jenže ouha - vyhlídnutá restaurace byla plná, vedle taky - prostě malé městečko s málo restauracemi. Takže jsme stejně jako včera koupily v samošce špagety, ty jsme si doma ohřály a po ukrutně nabitém dni se těšíme do postele. Zítra se odsud přesouváme do Kyota.
Žádné komentáře:
Okomentovat