Kuřecí chrupavky a vyděšená servírka

Dnes jsme si chtěly přispat. Ale to by si někdo jiný nesměl usmyslet, že je dobré si jít v sedm ráno vyprat oblečení, popřípadě se vysprchovat. Prostě za dveřma pokoje byl takovej hluk, že jsme vstaly taky. Daly jsme snídani, umyly si hlavy, Vanda se začala malovat - a v tu chvíli jsem zjistila, že asi za dvacet minut nám jede vlak. Čekat na další by znamenalo přestupovat nějak víc a chaotičtěji. Budiž Vandě ke cti, že to zvládla a na vlak jsme dorazily včas. 

Také jsme zjistily, že celá cesta úzkokolejkou (na kterou se nevztahuje JR pass) vedla kolem Fuji a tedy jsme se mohly kochat výhledy. To cestou tam v zamračeném počasí nešlo.

Asi dvakrát jsme ještě musely přestoupit, než jsme se dostaly do Šinkanzenu na Kjoto. Usadily jsme se, začaly poklimbávat a v tu chvíli dorazil průvodčí. Ukázala jsem mu JR pass, ale něco na něm dlouze studoval. No ukázalo se, že jedeme Šinkanzenem NOZOMI. Na ten se JR pass také nevztahuje - jedná se o nejrychlejší Šinkanzen, který umí jet až 270 km v hodině. Také to předvedl. Ta rychlost už opravdu cítit byla a za okny se pozadí míhalo poměrně rychle. Výpravčí byl překvapivě rozumný a nechal nás být s tím, že příště si máme dát pozor. Takže jsme vlastně získaly o zážitek navíc, protože tohle fakt svištělo pořádně. 

Asi za dvě hodiny jsme byly v Kjotu. Zde, opět došlo na to, že Vanda a mapa se nesnesou. Nejen, že si mapu otáčí tak, jak stojí a nedokáže se oreintovat v normálně položené mapě, ale i rozporuje mé velení. Já chtěla z nádraží zamířit vpravo. Vanda tvrdily, že tam žádný východ není a že je jediný vlevo. No zblbla mne tak, že jsme ušly s kuframa skoro kilometr, než nám došlo, že je něco blbě. Na druhý pokus, po vrácení se na nádraží a zkusmo testnutí mnou původně navržené cesty to vyšlo. Bydlíme kousek od nádraží. Dům jsme našly rychle a relativně rychle se nám i povedlo vlámat se do chránky. Tentokrát byla odolnější a tak jsme fakt musely točit číselníkem a čekat na lupnutí.

Ubytovaly jsme se a vyrazily jsme ven. Na dnešek jsme neměly žádné velké ambice - cílem bylo jen najít obchod s elektronikou a dokoupit chybějící - tedy adaptér na SIMkartu a nabíječku na foťák, kterou jsem někde ztratila. Elektro jsme našly, to problém nebyl. Několikapatrový obchoďák od fénů po televize. Jenže - náš foťák má jednak špatný objektiv, jehož oprava by stála totéž, jak nákup nového. Plus mu chybí ta nabíječka. Nabíječku pan prodavač nemohl pochopit vůbec. Vždy došel k názoru, že potřebujeme adaptér do zásuvky. A objektiv stál tolik, co foťák. Pán tedy nabízel levnější Tamron, ale i tak mi cena přišla dost vysoká - vím, že už jsem kdysi hledala a našla o půlku levnější možnosti. Jenže co s tím? Řešení se našlo, samozřejmě - jenže znamenalo vrátit se zase domů, protože jsem zapomněla pas. A pas je velmi důležitá věc, pokud chcete nakupovat "duty free".

Takže okolnostmi donucené, máme nového mazlíka - D5300. Už se nabíjí, zítra můžeme fotit.

Nicméně k ničemu to průběžným čtenářům asi nebude, protože je tady děsně pomalá wi-fi a tedy asi bude možné zadávat text na blog jen bez obrázků....

Po nákupu, kdy jsme získaly ještě další slevu za to, že platíme kartou VISA, ač nechápu proč, jsme hledaly něco k večeři. Nic moc jsme nenacházely - až najednou restaurace. Vlezeme tam a ono echt japonská. U dveří se klaní, vedou nás na místo, nesou nám teplé ručníky. Nevíme co s nima a tak soudíme, že je to na utření rukou před jídlem. Ostatně tak to fungovalo třeba v letadle Emirates. Že je něco blbě poznáváme už podle lidí, co sedí vedle. Divně koukaj. Úplně nám to dochází, když jeden z číšníků začne cosi japonsky na pár sedící také kus od nás. Evidentně evropani taky nevěděli a tak se zachovali stejně, jako my. No blbě to bylo. Měly jsme si do toho utřít ruce nakonec asi.

Objednáváme jídlo. Dlouho váháme, ale já nakonec testuju rybu a Vanda kuře s hranolkama. Přinesou ještě jakousi neznámou zeleninu nakládanou v něčem poměrně dobrém - Vanda to nechce, protože zelenina vypadá podivně. Pak přinášejí to, co jsme si objednaly z anglického jídelního lístku. Začínáme jíst. Já rybou echt unešená nejsem. Vandě ale chutná a domlouváme se na půlení porcí. Pak Vanda ochutná své jídlo. Ochutná podruhé a tváří se divně. Podle ní dostala jen kuřecí chupavky. Kontrolujeme jídelní lístek. A ono jo. Ono si je objednala. To je tak, když se koukne na jídelní lístek, vidí se že kuře a víc se nečte a rovnou se předpokládá, že je to kuřecí pokorn jako mají v KFC. Vanda ztrácí chuť k jídlu. Už nechce ani mojí rybu, jen dojídá hranolky. 

Žádáme o účet, platíme za večeři tolik, co jinde za večeře dvě. Na tácek dávám bankovky a drobné, chybí vrátit pár fufníků. Balíme se a odcházíme. To však vyvolává infarktovou situaci u naší servírky. Chytá se za hlavu, prosí, ať zůstaneme a pečlivě nám vrací našich pár fufníků (v přepočtu asi dvacetikoruna). Ano. Víme, že tady se spropitné nedává. Že tomu systému japonci nerozumí. Ale že dvacka vyvolá až takové vášně, to jsme nečekaly. No tak získáváme své drobné, s úklonamy vycházíme z podniku kam už asi nepůjdeme a těšíme se zase do postele....