Včera večer jsme si nakoupily věci ke snídani. Abysme udělali snídani pestřejší, koupily jsme vajíčka s tím, že tedy můžeme dát míchaná. Jaké bylo ráno překvapení, když jsme zjistily, že náš Kjótský byt nemá žádný vařič, dokonce ani nádobí. Má jen dva hrnky, dvě misky, dva talíře a příbory. Naštěstí se řešení našlo, jako se najde vždycky. Vajíčka jsme připravily pěkně po skautsku, v rychlovarné konvici. Nemáme moc možností jak určit dobu přípravy, takže je možné je v podstatě mít jen natvrdo nebo méně natvrdo. Ale i tak to svůj účel plní.
Ke snídani nám ještě trochu vadí absence zeleniny. Ne, že by tu zeleninu neměli. Mají - ale pekelně drahou. Můj duch skota odmítá zaplatit za jedno rajče nedozrálé barvy skoro 300 jenů. Pod Fuji jsem ještě urvala okurku - asi 2 cm v průměru a délky 15 cm za 130 jenů. I to bylo dost, ale čert to vem. tady zatím nic. takže snídáme jen toustový chléb, sýr, šunku a teď tedy vajíčka.
Po snídani jsme se vydaly ke Kyoto station na vlak a vydaly se do Inari. Tady je šintoistická svatyně, respektive komplex svatyň. Ty jsou zasvěceny božstvům rýže a saké a cesty zde lemují tisíce červených torii. Hlavně jsou tu vyobrazeny lišky, jako poslů Inary s tím, že mají v tlamách klíč, jako klíč od rýžových sýpek.Bylo tam moc pěkně - jenže - je to prostě známé turistické místo. Takže turistů tolik, že se nedalo vcelku hnout. To mi zrovna radost nedělá, takže jsme se snažily podívat a pak honem pryč. Co se nám tu líbilo byla místní výuka angličtiny. Sypeme si popel na hlavu, že jsme nevyužily poznatků z Adélčina edunomádění a nezkusily to taky. přistoupil k nám japonský chlapeček s tím, že Hello - Koničiva. A začala série otázek, které četl z papíru: How are you? Can I ask you some question? Where are you from? Do you like Kyoto? Thank you for answers. Bye - Arigato. Poslušně jsme odpovídaly, protože nám to přišlo děsně roztomilý. Kolem chlapečka horda dalších spolužáků - chlapeček byl asi nejprůbojnější ze třídy. Až pozdě nám došlo, že jsme se ho měly taky na něco zeptat, i když já myslím, že by nedal ani jednoduchou otázku jak se jmenuje...Protože všechno jen četl z papíru. Ale jako systém výuky mi to přišlo super - vyrazit za turisty a mluvit s někým opravdovým.
Z Inari naše další cesta vedla k císařskému paláci. Ale nějak jsme byly unavené a chtěly kafe (mmch dodnes jsme tu žádné neměly). Jenže ony tu kavárny jaksi nejsou. Po nějaké chvíli jsme našly pekárnu a vedle ní stolečky. Vlezly jsme dovnitř, usadily se a zjistily, že je to spíš restaurace, než kavárna. Ale kafe měli, tak jsme si z restaurace kavárnu udělaly - jen paní vedle u stolku koukaly divně a obsluha nám nedovolila vzít si ke kafi nic z pekárny, ačkoli to byl propojený obchod. Tak jsme daly kafe a pekárnu jsme vyplenily potom, Pečivo bylo zajímavé - Vanda v podstatě měla housku sypanou cukrem a já ciabatu plněnou zelenou sladkou fazolovou pastou. Jako dobré to bylo, ale opět - vyhledávat to nebudu.
Cesta vedla kolem zámku Nidžó-džo, do kterého jsme nešly a pokračovaly jsme až k císařskému paláci Gošo. Ten jsme prošly celý a strávily tam poměrně dost času. Přestože průvodce píše, že nepatří k těm zajímavým chrámům v Kjótu, nám se dost líbil, zejména zahrady. Naopak poměrně v hrozném stavu (na japonskoú tu mají záchody. Staré, často v japonském stylu (tj. něco jako položený pisoár) a bez vyhřívaných prkýnek :)) - nicméně i tak jsou čisté.
Cestou z císařského paláce začalo ukrutně pršet, takže jsme se vydaly domů. Večeři jsme našly už blízko domu v jisté vlastně kavárně - kde vaří asi jen čest jídel a v podstatě evropských. takže Vanda dala špagety Napolitana a já maso s omáčkou a rýží a dostaly jsme k tomu i příbor. Pak už jsme v nepřestávajícím dešti doběhly domů s tím, že dneska končíme dřív.
Co se týká nového přístroje, je to hezká nová hračka. Zatím testujeme, taky mi dlouho trvalo, než jsem pochopila, že nenatáčím video, jak jsem si myslela, protože je na video jiný postup, než byl u starého...ale ono to půjde....
Žádné komentáře:
Okomentovat