Mrtvý číňan a dilema posledního kousku pizzy

Let probíhal vcelku klidně. Než jsme se nadály, už jsme přistávali. Vystoupily jsme z letadla, vyzvedly naše kufry a vydaly se směr Mestre v low-cost variantě. Tedy nikoli přímým busem za 8 nebo 12 eur, ale místní dopravou v ceně autobus za euro dvacet a následně vlak za tři eura. Mělo to pár nevýhod. Malých. Třeba jsme v autobuse musely poslouchat dvě češky, které letěly s námi. Celou cestu rozebíraly všechno možné, od módy po vlastní vztahy. Ty názory tesat a pak je tím mlátit...

V plánu bylo v Trevisu najít úschovnu kufrů na nádraží a město si prohlédnout. Zvěsti pravily, že to stojí za to a i pohled z autobusu naznačoval to samé. Bohužel, úschovna zavazadel se v Trevisu nevede. Tak operativní změna plánu a cesta rovnou do Mestre. Dvacet minut a byly jsme tam. Pak začala ta správná bojovka. Vyrazily jsme podle mapy s vědomím, že hotel je blízko nádraží. Aha. Ale kde? Jdeme, jdeme, hotel nikde, periferie města na dohled. Zanechala jsem Vandu s kuframa a šla hledat sama. Číslo popisné 19, kde měl sídlit náš hotel, jsem našla. Ale sídlil tam hotel úplně jiný. V recepci valili oči, kroutili hlavou. Zkusila jsem ještě jeden obchod se suvenýry se stejným výsledkem. Nic. Poslední možnost - volat. Vytočíme číslo a já zneužívám Vandu. je mi jasné, že to zvedne číňan (podle názvu hotelu a vůbec podle celé čtvrti) a představa, že komunikuju s italským číňanem po telefonu v angličtině, se mi moc nelíbila. Usoudila jsem, že Vanda má teď natrénováno. Hovor byl dlouhý. Hodně. Jediný kdo se z tak dlouhého hovoru radoval, byl náš operátor, kterému naskakovala suma na měsíčním účtu. Výsledek - nedalo se domluvit nic a číňan pro nás přijde. Čekáme a čekáme. Po nějaké době se vynoří číňan. Domluvíme se, že jde pro nás a vyrazíme. No, vyrazíme...i želva je rychlejší. tak pomalou chůzi jsem snad v životě neviděla. Bála jsem se, že číňan cestou určitě umře. Dovedl nás k hotelu a my pochopily, proč jsme ho nemohly najít. HOTEL je vzletné pojmenování pro ubytování v soukromí, v jednom z mnoha bytů. Překvapila mne i společná koupelna pro asi tři pokoje, o čemž v podmínkách nebylo jediné slovo. Neprotestuji jen proto, že zbytek pokojů je zjevně prázdných a budeme tu samy.

Takže bydlíme hned naproti nádraží, máme wi-fi a přemýšlíme co dál. Volba padá na náhradní program - jít se cournout po Benátkách. Jdeme zpátky na nádraží, nasedáme na vlak a po ani ne deseti minutách přijíždíme do Benátek. Vystupujeme, já zatlačuju slzu v oku, když si vzpomenu na náš první rodinný výlet právě vlakem do Benátek a jdeme se "ztratit", jak to označuje Vanda. Prostě nazdařbůh jdeme uličkama. Občas trochu zaprší, ale vcelku je hezky. Zkoušíme samozřejmě i zmrzku a nacházíme se na náměstí sv. Marka. Z něj cestou kolem našeho posledního hotelu míříme zase zpátky. Na každém rohu vzpomínáme na naší poslední návštěvu předloní s babičkou a dědou. je to zábava.

U nádraží hledáme něco k večeři. Vanda trvá na pizze. Nacházíme pizzerii, která vypadá solidně a rozhodujemese, že se navečeříme venku u stolku na ulici. Objednáváme pizzu. Olivovou a špenátovou. Půlíme a každá si dáváme od každé půlku. Začínáme mít ale obě problém. Jsme zvyklé si to nejlepší nechávat na konec. Ale ani jedna se nemůže rozhodnout, která z objednaných pizz je ta lepší. Nakonec, opravdu v rámci posledních soust obě soudíme, že lepší je ta špenátová. Dojídáme, platíme, jdeme na vlak a do postele.