Pak jsme zamířili k větší zajímavosti - chrámu Meiji-jinqú. I tam nakonec byla svatba, opět s japonkou v kimonu a i dalšími hosty v kimonech. Taky tam bylo tedy podstatně víc lidí. A bylo možné si koupit Omikuji. Takže jsme si zaklepaly takovou upravenou rumba koulí, z ní vypadla bambusová špejle s číslem. Podle toho čísla se koupilo samotné Omikuji - tradiční japonská báseň:
Katashi tote omoi tayumaba nanigotomo
Naru koto araji hito no yononaka
Vandě Omikuji řekla v podstatě to, že nemá při neúspěchu skončit, ale všechno má zkoušet dál a dál, znovu a znovu. (Kdo se diví, jak to víme, tak byla Omikuji verze i v angličtině).
Z chrámu jsme zamířily na nejrušnější tokijskou křižovatku Shibuya. Vypadá děsně chaoticky, když davy lidí přechází všemi směry. My musely (to snad jinak ani nejde), navštívit na této křižovatce Starbucks. Jeho výhodou totiž je umístění. Je přímo na tom nejvýhdnějším rohu křižovatky a hlavně - v patře. Ten výhled je k nezaplacení. Tedy k zaplacení - výhled má cenu dvou ledových káv. Dneska totiž bylo celý den ukrutné horko.
Po přestávce jsme hledaly sochu Hačiko (pes, který čekal na svého mrtvého pána tak dlouho, než taky sám umřel). Ale nenašly jsme. Hledání jsme vzdaly a vyrazily k císařskému paláci. Ten je tedy monumentální - ale je k vidění jen z dálky. Nedá se k němu jít - podle průvodce to lze jen dvakrát do roka. Takže tahla zastávka byla velmi rychle vyřízena a vyrazily jsme na Ueno - díky internetu jsem měla zprávy, že na této stanici, hned naproti výlezu ze stanice lze koupit levně kufr. A fakt - díky cizím lidem, kteří poskyttli informaci, MÁME KUFR v limitu za 9.900 jenů. Ať zkusí Iberia cokoli namítat. Osobně to není můj favorit na kufr roku, ale párkrát s ním někam cestovat půjde. Trochu uvázla komunikace když jsme chtěly paragon, ze kterého bude zřejmé, že jde o kufr, ale nakonec to klaplo a mnoha úklonami jsme se vyplácali z obchodu. Takže zbytek dne nás čekalo nošení kufru kam se hneme. Hnuly jsme se k dalšímu chrámu - Senso-ji. Tam postupně padla tma, my ze spousty stánků vybraly k ochutnání kraba (ten byl relativně málo rizikový, oproti jiným lahůdkám, ze kterých šel občas strach). Cestou zpátky jsme ještě z protilehlého břehu obhlédly Skytree a jely zase metrem, které upozorňuje, že v případě zemětřesení máme zachovat klid, zase domů. Poblíž bytu jsme se ještě navečeřely v podobném typu restaurace, jako včera. Jen jsme měly tentokrát obě rýži. Já se zeleninou a masem, které se nakonec ukázalo být játry (hmmmm :( ) a Vanda smažené kuře taky s rýží, jasně.
PS: Včera jsem zapomněla napsat, jak zručný jsem kasař. K bydlení jsme měly dokonalé instrukce. Přesné fotky kudy jít, kde zatočit. Paráda. Trefily jsme bez problémů. Klíč od bytu měl být ve schránce. Schránka je kódována. Stačilo na číselníku vytočit kód typu tři doleva, dva doprava a sedm opět doprava. To nás ovšem dokonale zmátlo. Chyběla možnost nějakého potvrzení otočení. Točily jsme jak divé a nic. Došlo nám, že takhle to nepůjde. Vanda se snažila klíč vylovit dírkou na vhazování dopis, ale to nešlo. Kombinace točení číselníku, hrubé síly a palce na vnitřní straně zámku jsme to ale daly!
Vadou ovšem je, že tu schránku furt neumíme otevírat a i další instrukce v dalších městech mluví o kódu na schránky....
Žádné komentáře:
Okomentovat