Jak jsem předpovídala, ráno bylo poměrně skautské. Čaj jsme uvařily, jídelní hůlkou zamíchaly. Ale vajíčka nám tentokrát v konvici praskla, navíc místní konvice je nějak rychlejší, tedy tři vařící cykly stačí tak na vajíčka naměkko :)
Ale povedlo se a po nezbytném Vandině namalování jsme vyrazily ven. Cílem byla největší místní atrakce poblíž parku Nara koen. Jak už jsem včera naznačila, jsou to jelínci. Jeleni se zde procházejí naprosto volně mezi lidmi. Jsou stále divocí a volní, ale pohodlní. Na lidi si zvykli a ti je za to krmí. A ne jen tak obyčejně, ale jeleníma sušenkama. Deset jich lze koupit za 150 jenů na každém rohu.Sotva jsme viděly jeleny, tak jsme narazily na festival jídla. Okoukly ho a zjistily, že je až do pěti hodin a proto jsme jeho návštěvu odsunuly až na cestu zpátky.
První naše zastávka byla v budhistickém chrámu Todai-dži. Zde je ohromný, téměř patnáctimetrový budha (váží asi 500 tun) a jedná se o největší bronzovou sochu na světě. Pravdou je, že teprve když se do chrámu vkročí, člověk si uvědomí, jak moc ohromná je to socha. Navíc chrám samotný je jednou z největších dřevěných budov světa.
V chrámu jsou samozřejmě i další sochy, největší atrakcí ale je otvor za sochou jednoho z budhových ochránců. Ten otvor je 50 cm a kdo se jím prý protáhne, ten v životě dosáhne osvícení. No jde to samozřejmě hlavně japoncům a to ještě především dětem. Bavily jsme se dost dlouho představou, jak otvor zašprajcneme a bude se kvůli nám muset chrám, který vydržel někdy od roku 700, zbourat. padesáticentimetrový otvor tam není jen tak - padesát centimetrů také měří nosní dírka sochy obrovského budhy, který v chrámu stojí. Takže jde vlastně o to protáhnout se budhovi nosní dírkou....
Po návštěvě chrámu jsme navštívila místní záchody - ne neměly ani vyhřívané sedátko, ani žádnou techniku, byly to ještě horší záchody než v Kjotu v císařském paláci - zmiňuju je hlavně proto, že to byly záchody na plném parkovišti - vždy přijede autobus, turisti vyčůrat a běžet do chrámu. A zde je naprosto volně, na poličce u každého záchodu volně ložený toaletní papír, který lze vzít, když dojde hlavní rolička u mísy. No je pro Čecha dost zvláštní podívaná...u nás by nevydržel ani po dobu návštěvy prvního autobusu...
Po návštěvě chrámu taky nastal ten čas, kdy jsme i my koupily sušenky pro jeleny. Hezky jsme si je rozpůlily s tím, že první bude krmit Vanda, já to zaznamenám - a pak opačně. Jenže člověk míní, jelem mění. Jak jelez zjistil, že má Vanda sušenku, začal se k Vandě stahovat. Přicházel další a další a ten co přišel zezadu, Vandu kousnul do zadku. Vanda kapitulovala a všechny sušenky radši hned vydala. Tím bylo krmení rychle ukončeno.
Následovala procházka k dalšímu chrámu, k Tasuga Taiša. Ten je známý především tím, že cestu k němu lemuje plno lucerniček, které se dokonce dvakrát do roka rozsvěcejí.
Po procházce parkem a po prohlídce chrámů jsme vyrazily zpět. Cílem další zastávky byl food festival. Vanda konečně objevila sladkost, kterou jí doporučili její japonští kamarádi. Je to něco jako buchtička ale s tvrdší skořápkou, plněná fazolovou pastou. Doporučení nebylo jen tak do větru. Opravdu to bylo moc dobré. Dokonce tak moc, že jsme si další koupily na večer domů (stačí jedna, protože je to moc sladké, ale výborné). Já vím, že pojem fazolová pasta zní divně. Ale už jsme tu snědly fazolové pasty dost na to, abysme věděly, že jakkoli je to divné, je to fakt dobré.
Další zastávkou na food festivalu bylo sushi. Pán u stánku prodával po jednom kousku, vždy samostatně balené a vždy balené do listu wasabi, místo mořské řasy. Koupily jsme si každá jeden kousek - Vanda s krevetou, já s lososem. Oba byly opět výborné. Festival Vanda zakončila tím sladkým rýžovým, co jsme si už kupovali v Nikkó - jen tady to nebylo ohřívané nad ohněm a za mě - já raději teplou verzi.
Z festivalu jsme pak šly do centra městečka, procházely krámky a v podstatě čekaly, až bude pět a my budeme moci na večeři (otevřou restaurace). Dnes jsme se, pod vlivem food festivaly, rozhodly pro sushi. Vlezly jsme do podniku running sushi a každá si brala z pásu to sushi, na jaké měla chuť. Přesněji já jsem si brala. Vanda studovala jídelníček a pak si objednávala talířky přímo u kuchaře, protože ty, co chtěla, zrovna nejezdily. Stačily čtyři talířky sushi, abysme měly dost. Zaplatily jsme a vyrazily domů. Už i docela vymrzlé, protože zrovna dneska se udělalo dost chladno.
Nicméně tím se s Narou loučíme a zítra se opět přemisťujeme. A bude to velké - další zastávkou je Himeji. Místo, kde má Vanda kamarády z amerického programu a kteří se nemohou dočkat (a Vanda taky). Zítra se tedy ještě všichni nepotkají, ale i tak nás bude čekat na nádraží jedna, tak která se nás ujala a u které budeme bydlet - Risa.
Žádné komentáře:
Okomentovat