Ráno jsme si připravovaly poslední snídani v Japonsku. A když už - musela být památeční. Takže jsme začmoudily celý hostel. To totiž bylo tak. Vanda chtěla volská oka ke snídani. Fajn. Jenže - je olej opravdu to, co jako olej vypadá? Nebylo to úplně jisté, protože na pánvi se to chovalo spíš jako tekutina s vodou, než jako olej. Ale nebylo zbytí a vajíčka jsem na to klepla.Co to bylo nevím. Ale čmoudilo to pořádně.
No, pokusily jsme se vyvětrat, přičmoudlíky jsme snědly, pobalily a vyrazily na nádraží. Původní plán se totiž měnil. Plán byl zůstat v Hiroshimě, nakoupit suvenýry a na noc se přesunout už do Tokia a na letiště. Změna proběhla v tom, že jsme se rozhodly hned ráno přesunout do Tokia, tam se ještě na něco turisticky kouknout, nakoupit si suvenýry a večer se vydat na letiště. Takže jsme vyrazily na nádraží a nasedly na šinkanzen. Byl krapítek přeplněný, lidé tam stály, ale my měly výhodnou polohu ve frontě na vlak, takže jsme seděly. Po dvou hodinách jsme přestoupily na jiný šinkanzen a ten už byl volný a sedělo se bez problémů. V Tokiu jsme první hledaly volnéé skříňky pro úschovu zavazadel. Ty ale nebyly. Takže jsme musely vzít zavděk úschovně obyčejné, s paní co to obsluhuje. Bylo to stejné, jenže úschovna s paní zavírala v osm a bylo bezpodmínečně nutné to tedy do osmi stihnout. Takový tlak nemám ráda.
No, vyšly jsme z nádraží, chvíly hledaly metro, než nám došlo, že ta hledaná linka možná přes Tokio station nejezdí a tedy jsme popojely kus vlakem. Pak už jsme vylezly u nástupiště výletních lodí právě chvíli před odjezdem poslední lodě, která mířila do parku Hamarikyu.
Cesta lodí trvala asi půl hodiny a probíhala během západu slunce. Na prohlídku parku jsme měly asi tři čtvrti hodiny, ale nebyl to problém, protože nás tenhle park vlastně nijak neuchvátil.
Podle průvodce je poblíž parku ale zdarma vyhlídka na město ve 46. patře mrakodrapu. Co je vtipné, už průvodce neuváděl, kde ten mrakodrap najdeme. Naštěstí jsme holky šikovné a vylučovací metodou jsme ho našly (vyloučily jsme domy které jsou zjevně bytové a ty, které jsou zjevně menší, než 46 pater. Vyhlídka byla super. Až na to, že je ve 46. patře mrakodrapu (a já furt myslím na zemětřesení, že) a navíc k ní vede prosklený venkovní výtah.Takže jsme se tam moc dlouho nezdržely. Pak jsme našly stanici vlaku a dojely zpátky na Tokyo station, kde jsme nakoupily pár nutností (hlavně Vanda bonbony domů) a daly si poslední večeři v Japonsku (rýži, sashimi a oblíbené Gyoza).
Pak už jsme jen chvíli hledaly úschovnu zavazadel (ono Tokyo station je stanice velká jak kráva) a vyrazily na letiště. Tam jsme měly rezervovanou noc v kapsulovém hotelu. Strašně se nám to líbilo. U recepce jsme vyfasovaly trestanecký mundůrek (pyžamo na spaní), ručníky, bačkory, kartáček na zuby...) prostě všechno, co můžeme potřebovat. Naše věci jsme si zamkly do skříňky, osprchovaly se a šly si lehnout. Kapsule samotné jsou dostatečně velké a člověk tam má soukromí, protože si prostě zatáhne roletku a je v kukani. Proti hluku z okolí je možné si pusit šumění příboje, každá kapsule má své světlo, eletrickou zásuvku a dokonce i hlásič ohně.
Ráno ke kapsuli náležela snídaně vydávaná v kavárně o dvě patra výše. Čekaly jsme bufet, ale bohužel - dostaly jsme toust, míchaná vajíčka a salát plus jedno kafe.
Pak už jsme se vydaly na check-in, odevzdaly kufry a samy sedly do letadla. Cesta to byla ukrutně dlouhá. Vlastně jsme vůbec nespaly. Viděly jsme tunu filmů - Rusko samotné je dlouhé na tři filmy a ještě s přestávkama na start, jídlo a poslouchání hudby.
Po těžkých 13 hodinách jsme přistály v Madridu. A uvědomila jsme si chybu, kterou jsem udělala v kapsulovém hotelu. Ve snaze odlehčit batoh jsem vše nepotřebné narvala do kufru. Jenže i formulář na reklamování kufru. Takže jsme si jen v Madridu popovídaly s paní jak to udělat (někam zavolat, nebo najít patřičný odkaz na webu). a kufr jsme nevyreklamovaly.
Vyrazily jsme do hotelu. Původní plán byl si hodit věci na hotel a jít se podívat na Madrid. Jenže po dlouhém letu zmlácené jsme to vzdaly. Jen jsme si u hotelu koupily pití a napůl jeden kebab k večeři a šly s sebou mrsknout do postele.
Ráno jsme vstávaly v šest, doběhly na letiště a začala naše oblíbená hra !!naštvi se na španěla". Už to začalo tím, že jsme (naše chyba), koupily na letišti na poslední jeny sojovou omáčku. Jenže to je tekutina. Chtěly jsme tedy poprosit o odbavení. Jenže španělka za přepážkou, ochota sama, nám za to napočíátala 60 eur. tak jsme jí poděkovaly za spolupráci a omáčku vyhodily. U kontroly se předvedl sekuriťák, který mi asi stokrát španělsky něco říkal a divil se, že netuším co po mě chce. Nám se prostě letiště v Madridu nelíbí ani trochu. A vlastně ani Iberia - když jsme přiletěly do Frankfurtu, zjistily jsme - že máme opět rozbitý kufr. Ten nový. te fatálně, ale vzhledem k tomu že byl fungl novej, tak už mě to naštvalo. Tak jsme rovnou vyreklamovala i kolečka u kufru Vandiného. Paní se snažila říct, že Iberia za to nemůže,, to že pracovníci letiště - jako chápu - ale sakra nikdy jindy se nám to nestalo. Takkže máme formuláře na reklamaci z Tokia a formuláře na reklamaci z Frankfurtu. bude ještě veselo asi. Furt mi cpali telefonní čísla, tak jsme zvědavá, zda s nimi půjde komunikovat přes mail, což vidím jako mnohem lepší postup. Už jen proto, že ty formuláře může poslat.
Kdyby to byl konec anabáze, bylo by to fajn. Ale - nastala poslední fáze "jedeme domů" Lístek na vlak říkal, jeďte vlakem nejdříve na hlavní stanici ve Frankfurtu. To by ale neměly být na letišti dvě vlakové zastávky. Pán v informacích nám poradil. Jak jsme ale stihly zjistit ještě včas - poradil blbě. Tak jsme přeběhly, pánovi jsme ještě v běhu stihla říct, že je úplně blbej - a čekáme na náš vlak. Paráda, měl deset minut zpoždění. Což ovšem znamenalo, že jsme na hlavní nádraží ve Frankfurtu dojely o deset minut později, než jsme měly a asi o tři, než měl odjíždět navazující vlak. Běžet z nástupiště na nástupiště (tj. po schodech dolů a zas nahoru) s 20 kg kufrem je fakt lahůdka. Ze studeného nadýchaného vzduchu jsem tu tak kašlala, až si paní sedící předemnou znechuceně přesedla do jiného vagonu.
No, vlak počkal, teď nás čeká přestup v Norimberku - a protože se zpoždění hromadí a táhneme ho s sebou, snad na nás počká i další, poslední přípoj do Prahy....
Žádné komentáře:
Okomentovat