Naše nové ubytování má poměrně slabé matrace na tatami, takže pro mne bylo spaní poněkud tvrdé. Vanda říkala, že jí to nijak nevadilo...
Snídaly jsme míchaná vajíčka a pak vyrazily na vlak. V plánu totiž byl výlet vlastně k moři - na ostrov Miyajima. Nejdříve jsme jely kousek vlakem a později jsme přešly na ferry, které nás na ostrov během deseti minut převezlo. První cesta z ferry vedla přes nezbytné turistické atrakce typu nabízíme všechno možné jídlo a suvenýry. Než jsme turistickou uličkou prošly, byly jsme chudší asi o tisíc jenů, neb jsme testly rybí "sušenku" a pak místní sladké pečivo (já plněné fazolovou pastou, Vanda plněné čokoládou).
První cesta vedla k velké červené torii, která stojí kousek od břehu v moři. Než jsme tam došly, objevily jsme možnost povozit se loďkou. A vypadalo to dost exoticky. Místní lodička ovládaná bidlem z bambusu a každý cestující dostane rýžový kloubouk (což jak se ukázalo, je děsně praktická věc - stíní to proti sluníčku). Loďka měla i svoji průvodkyni. V podstatě netušíme, co povídala - ale byla u toho ukrutně roztomilá. Po většinu času mluvila japonsky, ale patřičně to prožívala. Nám sem-tam nahlásila něco pokusem o angličtinu. Vůbec jsme jí nerozumněly, ale ona vždy čekala odkývání, Tak jsme jí kývaly a tvářily se patřičně podle toho, jak se tvářila ona. Takže jsme kopírovaly úsměv, překvapení, zaujetí...byla to sranda. Loďka jela chvilinku - projely jsme torii a zpátky. Pak jsme s samotné slavné bráně došly blíž a patřičně se vyfotily. taky jsme prosily někoho, aby nás vyfotil - ale opět se potvrdilo naše známé - nikdy neprosit Japonce. to co předvedli by se zarámovat nedalo. Fakt, že ohromná červená brána ve vodě nebyla vidět, byla jen drobnost.
Od moře jsme dál pokračovaly do vnitrozemí - ke stanici lanovky, kterou jsme se nechaly vyvézt na kopec nad mořem. Je to zhruba 500 výškových metrů a lanovka je rozdělená na dvě části. Ve spodní části jezdí vajíčka jako třeba v alpách - do jedné kukaně narvou osm japonců. Druhá část je kabinka, kam narvou neuvěřitelný počet turistů. To je dost kontraproduktivní, když to prezentují jako lanovku se scénickým výhledem. při tom množství turistů není vidět nic. Nahoře je možnost turistických tras - buď jít ještě cca půl hodiny do kopce na vyhlídku a další chrámy, nebo cca hodinu dolů, nebo jet dolů zase lanovkou. Vzhledem k tomu, že byl nad mořem opar a nic moc nebylo vidět, vzdaly jsme se myšlenky na cestu nahoru. Vyrazily jsme tedy turisticky zpátky dolů. Byla to poměrně náročná cesta s hodně schody, ale pěkně lesem.
Dole jsme si daly zmrzlinu ve sladké teplé housce. Sotva jsme si s ní sedly, Přihasil si to k nám jelen. Na ostrově žijí podobně, jako v Naře, naprosto v poklidu mezi lidma. Zmrzlinu jsme mu dát odmítly. Tak chňapnul po mapě ostrova, co mi koukala z kapsy tašky na foťák. I tu jsme mu tedy odmítla nechat sežrat. Chvíli jsme se o mapu přetahovaly bez zjevného vítězství. Já uhájila půlku, jelen půlku sebral. Pak přišla paní od stánku s koštětem a jelena zahnala.
U moře jsme si chvíly sedly, já i otestovala vodu - na koupání pro otužilce, ale na nohy v pohodě šlo brouzdat mořem. Pak už jsme zamířily zpátky na ferry a na vlak do Hiroshimy.
V Hiroshimě jsme přemýšlely, co k večeři. Vanda prosazovala sushi a já ostatně nebyla proti. vygooglily jsme nejbližší a vyrazily. Uvnitř to bylo divné. Vlastně bez jídelního lístku, kuchař neuměl anglicky. Vždycky jsme ukázaly na nějakou vystavenou rybu (a že jsme často netušily co to je) a kuchař ukňahňal sushi. to postavil na stůl před nás. Žádnej talířek, hezky na desku stolu. Byly jsme dost zmatené. Ve výsledku - neměly jsme hlad, to ne. Sushi bylo výborné. Nicméně taky dost drahé na naše představy . Vypadly jsme poměrně rychle. Vlastně jsme vůbec nevěděly, jak se tam chovat, zjevně jsme tam nepatřily ani omylem.
Tramvají jsme dojely domů, nakoupily snídani na zítra, daly si ještě čaj před spaním a odpískaly jsme návštěvu onsenu, který máme za rohem. Zítra nás čeká poslední den, který z velké části strávíme přesunem zpět na sever, do Tokia...
Žádné komentáře:
Okomentovat