Ráno v hotelu jsme si kvalitně užily pořízenou snídani. Doteď jsme se o ní staraly samy, teď nám připravili snídaňový bufet. Takže jsme vyzkoušely skoro všechno - míchaná vajíčka, párečky, zeleninový salát i ovocný salát...
Po snídani si Vanda ještě umyla vlasy a skoro jsme pak nestíhaly šinkanzen na jih :) Jet šinkanzenem do Hiroshimy znamenalo vybrat si, zda chceme přestupovat, nebo ne. Náš šinkanzen jel asi oklikou a tudíž se naskýtala možnost cca v první třetině cesty vystoupit a dojet to šinkanzenem jiným. Bylo by to rychlejší o cca 20 minut. Usoudily jsme, že je nám to jedno. Připloužily jsme se do Hiroshimy kolem jedné hodiny po obědě. Skočily jsme na tramvaj a vystoupily cca 200 metrů od našeho nového domova. Paní v recepci říkala, že ubytovávají až od tří, ale že máme štěstí a náš pokoj je připravený. opět japonský způsob - spíme na tatami.Náš pokoj je (hurá :( ) ve čtvrtém patře bez výtahu. takže jsme nahoru dotáhly kufry, převlékly se (je tu poměrně teplo) a vyrazily ven. Cílem bylo dát si někde kafe, ale to jsme nepotkaly. Zato jsme hned vpadly do "Piece memorial park". Takže vlastně hned jsme vyrazily do muzea. Nutno říct, že Vandu to nebavilo. Už asi v tu chvíli se začal projevovat puberťák, ale zatím to nebylo tak markatní. Tiše chodila, dívala se na exponáty a tvrdila, jak je to trapný, popřípadě nechutný.
Za mne osobně - špatně se mi to neslo. netušila jsem, že to místo tak špatně ponesu, ale muzeum i celý park byl tedy dost temné místo. Všude plno turistů, hlavně tedy japonských škol. Opět proběhla povinná konverzace s turisty, ale tentokráte jsme nezaváhaly, takže víme, že školáci, kteří s námi mluvili byly z Ósaky. V podstatě to probíhalo stejně, jako poprvé. ten nejodvážnější a nejprůbojnější školák mluví, kolem něj stojí hlouček ostatních a pochechtává se.
Muzeum bylo zajímavé. Jednak ukazovalo Hiroshimu po výbuchu, jednak ukazovalo co dělá radiace s lidským tělem a jednak ukazovalo příběhy lidí. To bylo asi nejhorší. Vždy byl exponát, bylo uvedeno jak daleko od epicentra ten dotyčný člověk byl, zda přežil, popř. jak rychle umřel nebo že se nikdy nenašel. Exponáty byly nejen kusy oblečení, ale třeba bota (kterou maminka poznala podle toho, že si jí holčička dělala sama tak, aby jí ladila ke kimonu - holčička se nikdy nenašla), Nebo svačina, kterou si chlapeček už nesnědl, protože byla totálně na uhel. Exponáty ukazovaly i mostní konstrukce pokroucené horkem, zdi do kterých jsou zaražené střepy nebo vstup do banky, kde zůstal jen stín člověka, který seděl na schodech. Dost depresivní místo.
Z muzea jsme se chystaly projít si celý park, ale potkaly nás dvě japonky a daly se do řeči o tom, zda jsme byly v muzeu, jaké z toho máme pocity a jak se díváme na možnost světového míru.
Pak už jsme si prošly celý park až k Atomovému dómu. Tam je několikrát uvedeno, že dům postavil český architekt. Dóm jsme obešly a protože se začalo stmívat, počkaly jsme do tmy, abychom ho viděly nasvícený. Pak jsme se vydaly směrem k našemu domu, a předpokládaly jsme, že cestou potkáme večeři. Ale ne. To se buď nelíbilo mně nebo Vandě. Vanda postupem cesty začala být zamlklá a jízlivá. Potkaly jsme samoobsluhu a koupily jsme si snídani na ráno. pak jsme dál hledaly večeři. Furt nic. Už to vypadalo, že se budeme muset otočit a jít zpátky - a v tu chvíli tam byla. Restaurace. Rodinný podnik. Mělo to jen jednu vadu. Uvnitř nabízeli jen okonomiyaki. To je Hirošimská specialita - ale Vanda nafoukla držku a že to jíst nebude. tak jsem si objednala jenom já a čekala jsem, že až to Vanda ochutná, objedná si taky. Vypadalo to skvěle, mohly jsme sledovat celou přípravu - jenže Vanda se sekla a že to ochutnávat nebude a začala řvát.
Když večeři pán připravil, ochutnala jsem a bylo to výborný. Donutila jsem to Vandu ochutnat - ta ale ostentativně vzala do pusy suchou nudli a hotovo. Tak jsem jí z podniku poslala čekat ven, protože kdo se na ní má koukat. Výsledek je ten, že tu teď bulí do polštáře, zatímco já píšu blog. Plus má zabavenej mobil.
Kdyby nehrozilo, že si těžkej batoh budu muset nosit sama, tak bych jí snad i zabila.... :)
Tak ja prave Kubikovi nekoupil v LA kvetinac. Kubik nahodil oblicej nejutrapenejsiho ditete a zacal ronit slzy, az mne prepadl pocit, ze jsem nejhorsi otec pod sluncem, ale nepovolil jsem a ted, po precteni blogu, me tesi, ze nejsem tak hrozny otec, jako ty jsi hroziva krutomatka! Chudinka Vanda! ;-D
OdpovědětVymazat