Vstaly jsme ráno poměrně brzy a protože náš hostel (ano
hostel, ovšem čistější a uživatelsky vlídnější, než hotel v SF) nabízel
snídaně formou „udělej si sám“ a to lívanečky, do jejihž výroby se nám
nechtělo, namazaly jsme si chleba zbytkem sýra a vyrazily směr Yosemitský
národní park.
Jakkoli se nám donesly zvěsti, že kus je uzavřený kvůli
moru, my žádné omezení nepotkaly. Cestou od vstupu jsme musely zastavovat na
každé vyhlídce a kochat se výhledem. Později, když jsme se dost nabažily jsme
zamířily k mohutnému Yosemitskému vodopádu. Zábava začala hned na
parkovišti, kde byly cedule varující turisty, aby k vodopádu nelezli.
Varovaly důkladně! Kam se hrabou naše zprávy s utrženýma prstama před
Silvestrem. Tady byly rentgenové snímků nešťastníků, kteří přes zákaz
k vodopádu lezli a nedolezli. Zlomené ruce, nohy, fraktura lebky.
Když jsme dorazily k vodopádu samotnému, brada nám
poklesla. Ten pohled se nedá popsat slovy. Z výšky dolů…nepadalo nic. Sem
tam něco ukáplo. To bylo všechno. Podle popisků měl takový stav být někdy na
podzim. Sucho ale udělalo svoje. Takže jsme se vyfotily tam, kde nic nebylo a
co napadlo Marcelu? Vlézt pod vodopád. Vanda se postupně stávala apatickou a
tak čekala slušně mezi lidmi a já se vypravila nahoru.
Konverzace v podobě řečí o bolesti v krku či uší byla zakázána a tedy jsme s Vandou v průběhu dne vlastně nemluvily...
Nahoře pod vodopádem bylo malilinkaté jezírko. Spíš louže.
Lidi si v ní cachtali nohy. Tak jsem se taky pocachtala a vypravila se
zpátky za Vandou. Ruce, nohy i lebku mám celé. Ale komu se kdy povede stát
přímo pod yosemitským vodopádem. K druhému bratříčkovi jsme ani nešly, to
nemělo smysl.
Vyděly jsme i další zajímavosti, jako El Capitan (kus skály
na které hrozně vysoko povlávali horolezci) atd., ale Vanda byla unavená a my
se vypravily pomalu zpátky do civilizace.
V hotelu začala veselejší část dne. Vandě nebylo dobře,
stěžovala si na uši, brečela bolestí. Já volala naší pojišťovně jak postupovat,
pán mi poslal formulář pro doktora. Problém byl ovšem ten, že hotel měl
neskutečně blbou wi-fi. Po několika pokusech protlačit formulář drátama panu
recepčnímu jsem to vzdala a zaplatila si u Vodafonu vlastní mobilní data. Pak
pan recepční formulář obdržel a vytisknul. Celá tahle drobnost trvala víc, než
hodinu a já vážně nechápu, proč pojišťovna ten formulář nedává lidem
preventivně ještě před cestou.
Mohly jsme vyrazit do nemocnice. Problém byl ten, že Fresno
je velké město. Nemocnic habakuk. Když jsme k jedné dorazily, byla zavřená
a podle paní na telefonu musíme jinam. Moc jsme ale nepochopily kam a problém
byl i ten, že už byla noc, my měly papíry pro lékaře, ale neměly papír od
ubytování a otočit se někde ještě jednou, už netrefíme zpátky do hotelu. Taky
jsme nevěděly, zda další nemocnice (vzdálená 10 km) bude ta pravá nebo budeme
jezdit jak slepička s kohoutkem.
Usoudily jsme, že se vrátíme a uvidíme. Vanda se nadopovala
paralenem a dokonce i usnula. Ani jsme v tom všem nevzpomněly na večeři.
Žádné komentáře:
Okomentovat