Náš dnešní hotel uprostřed ničeho nabízel snídaně roznášen, výběrem z jídelníčku. Já si vybrala vaječnou omeletu se špenátem, Vanda dětské menu s tím, že nemá hlad. Přála bych si vidět to dítě, které tohle malé menu do sebe narve. Na talíři byly dva lívance, javorový sirup, něco, co jsme mylně pokládaly za zmrzlinu (ve skutečnosti slané našlehané máslo), míchaná vejce a slanina. Vanda zvládla asi čtvrtku lívance, ale i tak lepší něco, než nic.
Po snídani jsme zase narvaly kufr do auta a vyrazily směr Death Valley. Tady zklamal Karel. Podle všeho to nebylo daleko, cestu ale křížila americká vojenská základna. U vchodu vojáček hlásil, že tamtudy neprojedeme, ale když zahneme doleva....
Ne. Karel doleva jet odmítal. Takže jsme si zajely asi 150 km podle Karla.
Death Valley se takhle nejmenuje pro nic a za nic. Klimatizace v autě jela naplno a stejně bylo vedro a venku bylo ještě větší. Hezké byly cedule s nápisy, že být venku po 10 hodině se nedoporučuje. Národní park Death Valey není ale žádné tintítko. Vlastně žádný z parků. Projet ho je záležitost desítek, až stovky kilometrů. Občas jsme fotily i jen z auta, občas jsem vyskakovala jen já.
Vandě přestával působit paralen a ven odmítala chodit. Nadchla ji jen část nazvaná umělcova paleta, kdy písečné skály hrají všema barvama, jinak jí v podstatě park obsahující jen písek nezajímal.
Z parku to bylo do Las Vega coby dup na místní poměry, tedy asi 200 km. Dojely jsme dálnicí o sedmi pruzích. Karlovy hlášky typu "přeřaďte se do pruhu na druhé straně silnice" byly téměř infarktové :-D
Dojely jsme k hotelu, zaparkovaly (parkoviště o asi 5, možná 6 patrech a nedohledné šířce) a doufáme, že až budeme auto hledat, tak ho najdeme...
Mezi tunou automatů a dvěma tunama lidí jsme našly recepci, ubytovaly se, odpočinuly si a vyrazily ven. Hned jsme ale zjistily, že to nebude jen tak. Tady je totiž poušť, víme. Tedy i v osm večer je nedýchatelno. Vanda začala kolabovat - točila se jí hlava, chtělo se jí zvracet...koho by napadlo lézt s angínou do pouště.
Vrátily jsme se do jistoty klimatizovaného hotelu a povečeřely. Už nějakou dobu jsem si říkala, že by nebyl špatný klasický americký burger - tak se nám to poštěstilo. Hned ve vstupní hale je restaurace ve stylu 50 let. Tak jsme si u blonďaté Marylin objednaly (já burger, Vanda salát) a porce jsme ani jedna nedojedly.
Vanda původně jíst nechtěla, ale dostala to příkazem a nakonec ožila a tvrdí, že se jí dost ulevilo. Tak snad už se to bude lepšit...
Žádné komentáře:
Okomentovat