americké zdravotnictví a Sequoia park

Noc byla zajímavá. Asi ve dvě ráno byla Vanda zase vzhůru a trpěla. Nabízela jsem opět nemocnici, ale prý vydrží do rána. Nový paralen a nové usnutí.

Vzhůru byla v sedm a opět trpěla, bolely jí uši. Hotel měl v koupelně zářivku (předchozí hostel nikoli) a já se mohla Vandě podívat do krku. To rozhodlo. Krk kropenatý hnisavými ložisky, že by Zelenda, milovník puntíků, zaplesal.

Dojely jsme do nemocnice a byly úspěšné, protože byli ochotní nás ošetřit. Celé to bylo zajímavé. Jednak probíhá dělba práce. Vanda „prošla rukama“ celé řady lidí. U jedné paní jsme vyplnily vstupní formulář o tom, kdo Vanda je. Pak Vanda dostala náramek s kódem, kterým ji identifikovali. Další paní se Vandy vyptala, co jí je a případně co jí není. Zdravotní bratr nás odvedl na vyšetřovnu. Další sestra zjišťovala, zda chceme zprávu. Další sestra se ptala na co je Vanda alergická, zda prodělala nějaké operace atd.  Pak přišel doktor a Vandu prohlédnul. Zjistil v krku to, co já a nabídl dvě možnosti řešení – buď tablety, nebo jednorázově injekci penicilínu. Zvolily jsme jednoznačně injekci. Tak přišla další sestra a odvedla nás na ošetřovnu a usadila do čekárny. Netrvalo dlouho a zavolali nás, zdravotní bratr řekl Vandě, že injekce bude do zadku a že jestli jí vadí, že je to zdravotní bratr, zavolá jinou sestru. Nám to nevadilo. Další zdravotní sestřička informovala, jak to celé proběhne a že chvíli tam pak budeme sedět kvůli případné alergické reakci…

Bratr píchnul injekci a průběžně na nás furt někdo chodil koukat. Další cesta vedla do kanceláře ohledně papírů. Tam měla paní problém všechno vyplnit, až jsem nevydržela, stoupla si jí k monitoru a ukazovala do jaké kolonky co narvat. Veselé bylo, že ČR stále vedli jako Československo…

Až pak celá anabáze skončila a my mohly domů. Celé to trvalo asi hodinu.

Shrnutí? Americké zdravotnictví je nesrovnatelně lepší v osobním přístupu. Každý, kdo s námi mluvil se představil a opravdu jsme vnímaly, že je lidsky zajímáme. Ptali se průběžně, zda něco nepotřebujeme, Vandy se stále ptali jak jí je, jak snáší injekci atd.

Na druhou stranu, jak se u nás řeší soukromí pacientů – tady žádné není. Vyšetřovna jsou židle oddělené závěsem. Ošetřovna stejně tak. Nevidíte, ale slyšíte co se děje vedle. Nemocniční chodby plné pacientů na postelích..

Ale co se týká přístupu, u nás se mají co učit. I ta dělba práce mi připadá ve výsledku efektivní.

Samozřejmě nevíme, nakolik jsme měly péči jinou, než běžný uživatel.

Do hotelu jsme přijely asi v deset. Rychle pobalily a zjistily, že už jsme zmeškaly snídani. Odhlásily jsme se a vyrazily pryč z města. Do Sekvojového parku jsme přijely asi ve dvanáct. Vyjely stoupání do 2000 m.n. a kochly se sekvojemi. Ze začátku bylo na Vandě vidět, že se jí ulevilo. Chtěla se fotit, lezla po šutrech…ale za čas už jí to unavovalo. Proto jsme návštěvu odpískaly, sjely opět krásnou mnohakilometrovou serpentinou dolů a vyrazily směr hotel. Vanda usnula skoro hned, jak sedla do auta. Přesun byl dlouhý a do hotelu jsme dojely kolem osmé. Vanda neměla hlad a já byla líná dojít si pro něco k večeři, takže opět jdeme spát bez večeře…