příliš dlouhý den - aneb návrat na starý kontinent

Poslední den ráno Vanda projevila touhu jít se vyfotit na pláž. Bylo jí vyhověno a po chvilce trdlovani na písku jsme se vrátily do hotelu na snídani, zabalit si věci a naskládat kufry do auta.
Na letišti jsme byly asi za půl hodiny, problém ale nastal s benzínem. Paní pokladní se nevedlo načíst kartu. Ani kartu druhou a ani třetí. Zběsile odmítala verzi, že chyba je u ní. Navrhovala vybrat peníze z bankomatu - což jsem zase odmítala já, protože bankomat hlasil poplatek za výběr šest dolarů.
Navíc by to moc nevyřešilo, protože já nevěděla, kolik benzínu do auta potřebuju...
Skončilo to tak, že jsem vypenila a za mohutného nadávání na ameriku jsem odjela o pumpu dál. Tam hodný pán pumpar stojan odblokoval, já natankovala potřebný počet galonu a pak zaplatila. Tou kartou, co vedle nefungovala...
pak už jsme jen vrátily auto, a ani jsme nemusely vysvětlovat, co jsme mu provedly (kolo vypadalo dost ošklive, ale ve skutečnosti jen vyskočil kus poklice...)
No a následoval let do Evropy. V půl jedné jsme odletaly a letely jsme celkem asi 14 hodin s přestávkami v Dallasu a Londýně.
Do Osla jsme přiletěly asi v půl páté místního času, my měly bůh ví kolik ráno. Máme hotel hned na letišti, takže jsme hned zapadly do postele...

Huntington Beach a plno velryb

Ráno jsme posnidaly v hotelu. Zajímavostí byl jen stroj na livanecky - zmáčkl se cudlik a vyjely dva...
po snídani jsme se vydaly do městečka asi dvacet kilometrů vedle - měly jsme jet na výlet s cílem sledovat velryby. Problém začal už u pokladny. Paní tvrdila, že nemáme rezervaci. Pak ji tedy našla, zkasla nás o pět dolarů palivového příplatku a vyrazili jsme.
Nutno říct, že jsme viděly plno delfinu a že tolik delfinu pohromadě jsem nikdy neviděla. Taky jsme viděli lachtany. Ale velrybu??? Ani jednu.
no, v austrálii by vraceli peníze...
odpoledne jsme pak strávily na plazi. Nekoupaly jsme se, ale. Nebylo to kvůli varování před zraloky, ale kvůli vlnám.. Nebyly velké, ale byly tak silné, že dál do moře se jít nedalo.
K večeři hamburger a Vanda si vyžádala i dezert. Novej nápad. Apple pie mi teď leze i ušima....

Přesun zpět k LA a route 66

Ráno jsme vstali neobvykle brzy. Sbalily kufry, odhlasily se z hotelu a před devátou jsme už byly na cestě s Las Vegas.
Snidaly jsme u benzínky cestou. Hot dog a kafe.
Cesta byla dlouhá a celkem nudná, do té doby, než jsme konečně potkaly odbočku na Route 66. Bohužel v Nevadě jsme na ní nenarazily, což mne mrzelo už kvůli okolí cesty - kulisy mohly but mnohem zajímavější.
Uhnuly jsme a několik desítek kilometrů jsme se po matce cest projely.
Asi ve tri už jsme byly v našem posledním hotelu. Ubytovaly se, a šly se placnou. k oceánu.
Večer jsme pak vyrazily hledat jídlo. Proběhla výměna názorů, kdy Vanda tvrdila, že doma ji furt jen čínu a je tedy oprávněné jíst jen tacos.
Vymekla jsem a vlezly jsme do mexické restaurace. Nutno říct, že výborné. Musely jsme cchvíli čekat na stůl, ale vyplatilo se. Jako začátek jsme dostaly ještě teplé nachos s výbornou omáčkou a i vybrané jídlo nezklamalo.
Po večeři jsme se vrátily na hotel a asi se dnes di postele dostaneme před půlnocí...
Nepovedlo se mi alé připojit PC k wi-fi a tak to tu krátce klepu z mobilu a fotky dolozim později...

Válení u bazénu, pomotaný Karel a procházka po Stripu

Ráno se nechtělo (zejména Vandě), vstávat. Nebylo ani moc divu, když do postele se dostala až před druhou hodinou ranní. Nevím čím to je, ale ve Vegas ať děláte co děláte - jít spát v normální čas nejde.

Takže Vandě se nechtělo vstávat, mně zase snídat, Nějak nebyla hlad. Tak jsme se vykodrcaly asi kolem desáté k bazénu, kde jsme se povalovaly. Nejčastější náplní mého dne bylo pozorovat zespodu (lze-li to u bazénu v osmém patře říci) věž, kde ve 108 patře nešťastníci podstupovali řízený volný pád. Až mne překvapilo, kolik jich během dne bylo. Do toho jezdily atrakce v patře 109 a ani pohled zespodu mi osobně moc dobře nedělal.

Asi ve čtyři hodiny Vanda zavelela k odchodu. Převlékly jsme se a vyrazily jsme na večeři. Tentokrát kousek stranou od hotelu, zase na slevu ze slevomatu :-D

Tady si musíme postěžovat na Karla. Nejen, že nás nevedl, ale navíc mluvil z cesty. 3/4 cesty hledal signál a když ho náhodou chytil, mapu ukázal, ale slovní doprovod vůbec neodpovídal mapě ani situaci. Doufáme, že na další přesun ho to mámení z horka přejde...

Při večeři Vanda objevila krásy dabingu a bavila se dabováním amerického fotbalu do češtiny. Jen tedy nevím, proč moderátoři řešili celou dobu bárbíny a růžové šatičky... :-D

Po večeři jsme huply na autobus a odjely na spodní konec Stripu, že se projdeme zpátky a pokocháme se Vegas. Hm. Blbej nápad. Tolik lidí v ulicích snad nebylo ani při sametové revoluci na Letenské pláni. Když už začala být vzteklá i Vanda (tu načala cena horské dráhy v hotelu New York, New York - 40 dolarů nevydýchala, přestože se moc toužila svézt), zavelela jsem k ústupu a jely jsme domů.

V hotelu si pak ještě vyžádala čokoládový shake na dobrou noc (a už jsme kámošky s personálem - tedy kam se vrtnem, tam si uděláme kámoše v hospodě) a šly jsme spát.

Nicnedělání je nějak namáhavější než všechna předchozí činnost....

Vanda ještě skočila pro led, aby byl do pití a přitáhla plný kbelík, protože se zapomněla při nabírání - poslouchala hádající se španělky na chodbě a tak jí zaujaly, že mi scénku o ztracených klíčích od pokoje přehrála hned, jak za ní zaklaply dveře pokoje...

Grand Canyon a pořádný horror na dobrou noc

Dnes jsme vstaly brzy a dokonce někdy kolem půl deváté odcházely z pokoje k autu. Cílem byla snídaně zakoupená na americké verzi slevomatu. Byla dobrá. Obě jsme si objednaly omeletu, Vanda navíc ovocný talíř. Já navíc kávu, která je zde průběžně dolévána, což je skvělý vynález. Stejně tak to funguje s vodou. Pokud si někdo objedná k jídlu jen vodu, dostane jí sklenici s ledem a opět je průběžně dolévána a to vše zdarma...

Po snídani, která trvala dost dlouho a tedy naše původní časové plány přišly vniveč, jsme se vypravily směr Grand Canyon. Karel se s cestou moc nepáral a vlastně jen vytyčil směr. Na jedné odbočce jsme pak usoudily, že "asi tudy". Bylo to tak a dojely jsme. Grand Canyon je indiánské území a tedy v něm neplatí náš koupený celoroční vstup do národních parků USA a musely jsme zaplatit nové vstupné, což děsně rozčilovalo Vandu. K tomu jsme si koupily let nad kaňonem. Pilot byl srandovní, protože aplikoval schéma "jééé vy jste z Prahy, neznáte Jardu Nováka"...ptal se, zda známe jistého Poláka, když je to tam někde u nás. No, neznáme...

Každopádně ovšem byl let úžasný.

Pak jsme indiánským autobusem postupně navštívily turistickou zajímavost "postavili jsme vesničku jakože indiánský ranč", pak skywalk a pak další místečko u kaňonu. Skywalk si Vanda i prošla, já s díky odmítla a počkala jsem jí na pevné zemi. Přišla s tím, že to bylo hezké, ale zase ne až nějak úchvatné.

V každém případě jsme obě byly opět uchvácené tím, co jsme viděly a i rozlohou, kterou to zabírá. Není to jen velká díra v zemi, je to obrovská díra v zemi a asi žádná fotka to nedokáže vykreslit...

Než jsme objely všechny krásy kousku kaňonu, byl už skoro večer. Po návratu jsme se navečeřely opět v hotelu a jeho restauraci z padesátých let :-D a .... nastal skoro konec světa. jednoznačně prohlašuji, že Vanda není moje dcera.

Vyjely jsme výtahem do 106 parta našeho hotelu, jak je vzletně nazýván vrchol věže - na vrcholek světa. zatímco já vydýchávala tu výšku, Vanda už okoukla atrakce o patro výš a chtěla to jít zkusit.

Tak jo. Jsme ve Vegas.

Zatímco Vanda si užívala, já umírala hrůzou...

Naštěstí přežila a můžeme jít spát. Jsou skoro dvě ráno. Dnešek byl dlouhý. Zítra plánujeme veget u bazénu...

Hoover Dam a změny plánů

Ráno jsme vstaly a šly se nasnídat dolů, do samoobslužné restaurace. Dost nás zaskočilo, že cena byla pro obě 45 dolarů, protože Vanda je sice z nejhoršího venku a dneska prospala celou noc, ale přeci jen - snědla dva lívanečky. Prostě i když jsme chtěly, nic moc jsme do sebe nedostaly....

Bufet byl ale plný a rozmanitý, zejména krabí nohy nás zaujaly. Když si je někdo nesl na talíři, bimbaly mu z talíře venku...

Po snídani jsme se připravily na hledání auta a vyrazily. Našly a vyjely směr Hoover Dam. V plánu bylo přehradu navštívit a pokračovat ke Grand kaňonu. Jenže už toho nějak máme dost, Vanda je ráda, že je ráda, je děsné horko...

Prostě měníme plány. Dnes byla na pořadu dne jen přehrada. Cestou jsme ještě nabraly benzín, což bylo složité, protože benzínka nechtěla přijmout žádnou kartu. Paní u pokladny byla protivná jak činže, až jsme nakonec musely vytáhnout hotovost a nabrat benzín za hotové...

Pak už nebránilo nic dojet na přehradu. Tu jsme viděly a nutno říct, že to stojí za to. Jen v jiné roční době. Než jsme došly od auta na hráz a zpátky, umírala nejen Vanda, ale už i já. Nevím, kolik je stupňů, ale asi milion...

Cestou zpátky jsme přemýšlely co dělat. Já navrhovala bazén, Vanda chtěla nákupy. Vyhrály nákupy. Když jsme se vrátily domů, chtěla jsem vyzkoušet ten bazén. Oblékla jsem si plavky, a vyrazila. Tenhle hotel je dokonalá změť. Někam dojít, to je jak celodenní tůra. Stejně tak cesta k bazénu. A když jsme tam došly, zjistily jsme, že je zavřený! Chápe to někdo? Tady je vedro i o půlnoci, ale provozní doba bazénu je 9-19 hodin. Chcíp.

No tak nic. Vrátily jsme se na pokoj, zase se převlékly a vyrazily na večeři mimo místní mraveniště.

Původně bylo v plánu taco, ale naše milované Taco Bell nebylo v dohledu. Využily jsme King Burger. Pak jsme nahlédly do suvenýrárny a šly domů spát.

Zítra snad pojedeme ke kaňonu, ačkoli se nám moc nechce, v tom vedru ani klimatizace nechce fungovat, natož my. Nicméně podle pozměněných plánů poslední den ve Vegas nebudeme zcela jistě dělat nic....

Death Valley - poušť uprostřed léta, prostě paráda...

Noc proběhla zhruba jako včera. Vanda se budila, trpěla a ládovala se paralenem. Ráno jsme vstaly a já rozhodla, že jdeme na snídani. Vanda chtěla bojkotovat a zase nejíst, ale já už usoudila, že hladovky bylo dost.
Náš dnešní hotel uprostřed ničeho nabízel snídaně roznášen, výběrem z jídelníčku. Já si vybrala vaječnou omeletu se špenátem, Vanda dětské menu s tím, že nemá hlad. Přála bych si vidět to dítě, které tohle malé menu do sebe narve. Na talíři byly dva lívance, javorový sirup, něco, co jsme mylně pokládaly za zmrzlinu (ve skutečnosti slané našlehané máslo), míchaná vejce a slanina. Vanda zvládla asi čtvrtku lívance, ale i tak lepší něco, než nic.
Po snídani jsme zase narvaly kufr do auta a vyrazily směr Death Valley. Tady zklamal Karel. Podle všeho to nebylo daleko, cestu ale křížila americká vojenská základna. U vchodu vojáček hlásil, že tamtudy neprojedeme, ale když zahneme doleva....
Ne. Karel doleva jet odmítal. Takže jsme si zajely asi 150 km podle Karla.
Death Valley se takhle nejmenuje pro nic a za nic. Klimatizace v autě jela naplno a stejně bylo vedro a venku bylo ještě větší. Hezké byly cedule s nápisy, že být venku po 10 hodině se nedoporučuje. Národní park Death Valey není ale žádné tintítko. Vlastně žádný z parků. Projet ho je záležitost desítek, až stovky kilometrů. Občas jsme fotily i jen z auta, občas jsem vyskakovala jen já.
Vandě přestával působit paralen a ven odmítala chodit. Nadchla ji jen část nazvaná umělcova paleta, kdy písečné skály hrají všema barvama, jinak jí v podstatě park obsahující jen písek nezajímal.
Z parku to bylo do Las Vega coby dup na místní poměry, tedy asi 200 km. Dojely jsme dálnicí o sedmi pruzích. Karlovy hlášky typu "přeřaďte se do pruhu na druhé straně silnice" byly téměř infarktové :-D
Dojely jsme k hotelu, zaparkovaly (parkoviště o asi 5, možná 6 patrech a nedohledné šířce) a doufáme, že až budeme auto hledat, tak ho najdeme...
Mezi tunou automatů a dvěma tunama lidí jsme našly recepci, ubytovaly se, odpočinuly si a vyrazily ven. Hned jsme ale zjistily, že to nebude jen tak. Tady je totiž poušť, víme. Tedy i v osm večer je nedýchatelno. Vanda začala kolabovat - točila se jí hlava, chtělo se jí zvracet...koho by napadlo lézt s angínou do pouště.
Vrátily jsme se do jistoty klimatizovaného hotelu a povečeřely. Už nějakou dobu jsem si říkala, že by nebyl špatný klasický americký burger - tak se nám to poštěstilo. Hned ve vstupní hale je restaurace ve stylu 50 let. Tak jsme si u blonďaté Marylin objednaly (já burger, Vanda salát) a porce jsme ani jedna nedojedly.
Vanda původně jíst nechtěla, ale dostala to příkazem a nakonec ožila a tvrdí, že se jí dost ulevilo. Tak snad už se to bude lepšit...

americké zdravotnictví a Sequoia park

Noc byla zajímavá. Asi ve dvě ráno byla Vanda zase vzhůru a trpěla. Nabízela jsem opět nemocnici, ale prý vydrží do rána. Nový paralen a nové usnutí.

Vzhůru byla v sedm a opět trpěla, bolely jí uši. Hotel měl v koupelně zářivku (předchozí hostel nikoli) a já se mohla Vandě podívat do krku. To rozhodlo. Krk kropenatý hnisavými ložisky, že by Zelenda, milovník puntíků, zaplesal.

Dojely jsme do nemocnice a byly úspěšné, protože byli ochotní nás ošetřit. Celé to bylo zajímavé. Jednak probíhá dělba práce. Vanda „prošla rukama“ celé řady lidí. U jedné paní jsme vyplnily vstupní formulář o tom, kdo Vanda je. Pak Vanda dostala náramek s kódem, kterým ji identifikovali. Další paní se Vandy vyptala, co jí je a případně co jí není. Zdravotní bratr nás odvedl na vyšetřovnu. Další sestra zjišťovala, zda chceme zprávu. Další sestra se ptala na co je Vanda alergická, zda prodělala nějaké operace atd.  Pak přišel doktor a Vandu prohlédnul. Zjistil v krku to, co já a nabídl dvě možnosti řešení – buď tablety, nebo jednorázově injekci penicilínu. Zvolily jsme jednoznačně injekci. Tak přišla další sestra a odvedla nás na ošetřovnu a usadila do čekárny. Netrvalo dlouho a zavolali nás, zdravotní bratr řekl Vandě, že injekce bude do zadku a že jestli jí vadí, že je to zdravotní bratr, zavolá jinou sestru. Nám to nevadilo. Další zdravotní sestřička informovala, jak to celé proběhne a že chvíli tam pak budeme sedět kvůli případné alergické reakci…

Bratr píchnul injekci a průběžně na nás furt někdo chodil koukat. Další cesta vedla do kanceláře ohledně papírů. Tam měla paní problém všechno vyplnit, až jsem nevydržela, stoupla si jí k monitoru a ukazovala do jaké kolonky co narvat. Veselé bylo, že ČR stále vedli jako Československo…

Až pak celá anabáze skončila a my mohly domů. Celé to trvalo asi hodinu.

Shrnutí? Americké zdravotnictví je nesrovnatelně lepší v osobním přístupu. Každý, kdo s námi mluvil se představil a opravdu jsme vnímaly, že je lidsky zajímáme. Ptali se průběžně, zda něco nepotřebujeme, Vandy se stále ptali jak jí je, jak snáší injekci atd.

Na druhou stranu, jak se u nás řeší soukromí pacientů – tady žádné není. Vyšetřovna jsou židle oddělené závěsem. Ošetřovna stejně tak. Nevidíte, ale slyšíte co se děje vedle. Nemocniční chodby plné pacientů na postelích..

Ale co se týká přístupu, u nás se mají co učit. I ta dělba práce mi připadá ve výsledku efektivní.

Samozřejmě nevíme, nakolik jsme měly péči jinou, než běžný uživatel.

Do hotelu jsme přijely asi v deset. Rychle pobalily a zjistily, že už jsme zmeškaly snídani. Odhlásily jsme se a vyrazily pryč z města. Do Sekvojového parku jsme přijely asi ve dvanáct. Vyjely stoupání do 2000 m.n. a kochly se sekvojemi. Ze začátku bylo na Vandě vidět, že se jí ulevilo. Chtěla se fotit, lezla po šutrech…ale za čas už jí to unavovalo. Proto jsme návštěvu odpískaly, sjely opět krásnou mnohakilometrovou serpentinou dolů a vyrazily směr hotel. Vanda usnula skoro hned, jak sedla do auta. Přesun byl dlouhý a do hotelu jsme dojely kolem osmé. Vanda neměla hlad a já byla líná dojít si pro něco k večeři, takže opět jdeme spát bez večeře…

Yosemite - kapající vodopád a věci, které se neříkají

Vstaly jsme ráno poměrně brzy a protože náš hostel (ano hostel, ovšem čistější a uživatelsky vlídnější, než hotel v SF) nabízel snídaně formou „udělej si sám“ a to lívanečky, do jejihž výroby se nám nechtělo, namazaly jsme si chleba zbytkem sýra a vyrazily směr Yosemitský národní park.

Jakkoli se nám donesly zvěsti, že kus je uzavřený kvůli moru, my žádné omezení nepotkaly. Cestou od vstupu jsme musely zastavovat na každé vyhlídce a kochat se výhledem. Později, když jsme se dost nabažily jsme zamířily k mohutnému Yosemitskému vodopádu. Zábava začala hned na parkovišti, kde byly cedule varující turisty, aby k vodopádu nelezli. Varovaly důkladně! Kam se hrabou naše zprávy s utrženýma prstama před Silvestrem. Tady byly rentgenové snímků nešťastníků, kteří přes zákaz k vodopádu lezli a nedolezli. Zlomené ruce, nohy, fraktura lebky.

Když jsme dorazily k vodopádu samotnému, brada nám poklesla. Ten pohled se nedá popsat slovy. Z výšky dolů…nepadalo nic. Sem tam něco ukáplo. To bylo všechno. Podle popisků měl takový stav být někdy na podzim. Sucho ale udělalo svoje. Takže jsme se vyfotily tam, kde nic nebylo a co napadlo Marcelu? Vlézt pod vodopád. Vanda se postupně stávala apatickou a tak čekala slušně mezi lidmi a já se vypravila nahoru.

Konverzace v podobě řečí o bolesti v krku či uší byla zakázána a tedy jsme s Vandou v průběhu dne vlastně nemluvily...

Nahoře pod vodopádem bylo malilinkaté jezírko. Spíš louže. Lidi si v ní cachtali nohy. Tak jsem se taky pocachtala a vypravila se zpátky za Vandou. Ruce, nohy i lebku mám celé. Ale komu se kdy povede stát přímo pod yosemitským vodopádem. K druhému bratříčkovi jsme ani nešly, to nemělo smysl.

Vyděly jsme i další zajímavosti, jako El Capitan (kus skály na které hrozně vysoko povlávali horolezci) atd., ale Vanda byla unavená a my se vypravily pomalu zpátky do civilizace.

V hotelu začala veselejší část dne. Vandě nebylo dobře, stěžovala si na uši, brečela bolestí. Já volala naší pojišťovně jak postupovat, pán mi poslal formulář pro doktora. Problém byl ovšem ten, že hotel měl neskutečně blbou wi-fi. Po několika pokusech protlačit formulář drátama panu recepčnímu jsem to vzdala a zaplatila si u Vodafonu vlastní mobilní data. Pak pan recepční formulář obdržel a vytisknul. Celá tahle drobnost trvala víc, než hodinu a já vážně nechápu, proč pojišťovna ten formulář nedává lidem preventivně ještě před cestou.

Mohly jsme vyrazit do nemocnice. Problém byl ten, že Fresno je velké město. Nemocnic habakuk. Když jsme k jedné dorazily, byla zavřená a podle paní na telefonu musíme jinam. Moc jsme ale nepochopily kam a problém byl i ten, že už byla noc, my měly papíry pro lékaře, ale neměly papír od ubytování a otočit se někde ještě jednou, už netrefíme zpátky do hotelu. Taky jsme nevěděly, zda další nemocnice (vzdálená 10 km) bude ta pravá nebo budeme jezdit jak slepička s kohoutkem.

Usoudily jsme, že se vrátíme a uvidíme. Vanda se nadopovala paralenem a dokonce i usnula. Ani jsme v tom všem nevzpomněly na večeři.

odjezd ze San Francisca

Odjezd ze San Francisca byl opět nervydrásají.
Ráno se Vanda vzbudila horká a s tím, že nemůže polykat. S rýmou se potýká už druhý den a máme za to, že hlavním viníkem je megabus, který na nás několik hodin chrlil zimu, která nešla regulovat.
No ale po paralenu se jí trochu ulevilo, tak doufáme, že to není angína a nebudeme testovat kvality amerického zdravotnictví.
Z hotelu jsme se odhlásily (a zatajily jsme, že jsme ztratily jeden klíč od pokoje -z původně předaných dvou jsme vracely jeden. Kam se poděl druhý je ve hvězdách...), našly jsme si svoji zastávku autobusu č. 19 a dojely do centra, kde jsme za pomoci japonky, která také hledala dopravu na letiště, našly stanici rychlodráhy. Nebylo ovšem v našich silách koupit lístek. Musely jsme žádat o pomoc paní v kukani, ale jak už to tak s paními v kukaních bývá, nechtěla poradit ani BŽ.
Poradil až pán v kukani. Ovšem fakt by nás nenapadlo, že si musíme najít cenu, tu naťukat do přístroje atd. atd.
Na letišti jsme našly půjčovnu aut, vystály ohromnou frontu a dozvěděly se, že máme smolíka. Pán chtěl můj řidičský průkaz (ten, co o něm paní v Austrálii prohlásila, že neví, zda je to řidičák, nebo průkazka do knihovny). předkládaný mezinárodní řidičák prostě odmítal uznat. Propadaly jsme beznaději, protože už je karambolů celkem dost. Vanda na pána skoro ječela a já neměla moc sil jí brzdit. Vyžádala jsem si tedy supervizora. Ten tedy opakoval to samé, ale domluvili jsme se, že půjde vše zařídit, pokud budu mít fotku řidičáku.
A v tuto chvíli nastupuje na scénu rytíř v bílém brnění v podobě Pepy, který byl naštěstí díky časovému posunu doma, řidičák podle instrukcí našel, naskenoval a poslal a tedy jsme do 15 minut půjčení auta vyřídily.
Vanda mezitím seděla zhroucení pod přepážkou, protože už toho na ní bylo opravdu moc...

Pak tedy ještě trochu zahaprovalo odjíždění z parkoviště, kde opět paní z budníku chtěla k autu vidět řidičák a řidičák v mobilu se jí nelíbil stejně jako řidičák mezinárodní...chvíli brmlala, ale pak asi usoudila, že tolik jí neplatí, a pustila nás...
Vyrazily jsme tedy směr yosemity, kde dnes nocujeme. Večeři jsme si koupily cestou jen v podobě sýra a chleba a Vandě se přitížilo, takže zatímco já tohle dopisuju, ona lehá a s novým paralenem usíná...

San Francisco II. - dočkaly jsme se!!!

Ráno jsme ještě ležely v posteli a pomalu se probíraly a najednou to přišlo! Dva otřesy - pokud to k něčemu přirovnat, tak asi jako když dům u silnice míjí těžký náklaďák. Jenže náklaďák to nebyl. Rámus u toho nebyl, ale slyšet to bylo, jak se otřásl celý dům, takový hučivý zvuk. Podle internetu to zemětřesení mělo intenzitu 1,7.

Když jsme sem jely, říkala jsem, že zemětřesení chci zažít. Jen malé a ukázkové. Takže to přišlo jako na objednávku. Malá ukázka toho, jak to vypadá. Nutno dodat, že z větší ukázky bych už asi měla nahnáno...

Poté, co jsme na google zjistily o co šlo a kde bylo epicentrum, jsme zašly na snídani. Tentokrát byly donuty a kafe - snídalo se opět na pokoji.

Po snídani jsme vyrazily směr Lombard street - nejklikatější ulice světa:

Pak jsme se vydaly směr stará tramvaj, cestou jsme to ovšem vzaly přes obchod, kde já ulovila kabelku a Vanda Martensky, mimo jiné. Nutno říct, že ty jí já osobně moc závidím.

Pak už jsme se vydaly tramvají zase zpátky přes kopec na naší stranu. Tam jsme měla trochu problém dostat Vandu z obchodů (a asi i proto si nic nekoupila, protože prostě matka prudila) a vydaly jsme se hledat bus okružní jízdy městem. Našly a vydaly se na téměř tříhodinovou okružní jízdu, při které jsme viděly snad všechny čtvrti ve městě (čínskou, japonskou, ruskou, italskou..) a projely si i Golden Gate.

Tam ukrutně foukalo, konce mostu byly v mlze...prostě počasí zrovna moc nepřálo. Ale viděly jsme a zmrzlé jsme dorazily zase na výchozí místo. Domů jsme došly pěšky (už se trochu orientujeme - ne moc, ale mírně jo), koupily si opět sendvič v Subway k večeři (a měly jsme už potřetí ten samý) a chystáme se do postele.

San Francisco - město, ve kterém nefungují mapy

Dnes ráno jsme vstaly a šly snídat. Snídaně trochu překvapila. Bylo to divné už včera, když pan recepční tvrdil, že snídaně jsou v recepci - malé místnůstce, kde se dva nevyhnou...

Snídaně tedy obsahovala kafe a pár croisantů - nabraly jsme si a šly se nasnídat do pokoje. Přitom jsme usoudily, že když google tvrdí, že za 40 minut dojdeme k molu, tak dojdeme.

Vyrazily jsme a po nějaké době, co jsme šly úplně rovně jednou ulicí - jsme byly úplně jinde, než jsme čekaly. To samé se nám stalo už den předem. Prostě podle mapy se nedá orientovat a nevím, kde je zakopaný pes. Já myslím, že se běžně orientuju dobře, dokonce i směr vytyčím - tady ale ani náhodou. Nechápu, jak tu lidé mohu žít.

Každopádně po pořádné zacházce jsme dorazily k molu právě včas, kdy se naloďovalo. Vyrážely jsme na Alcatraz.

V tu chvíli jsem byla adept na klienta Alcatrazu a Vanda na pokraji smrti. Celou cestu byla protivná až hrůza a až teprv u lodi, kdy už jsem přemýšlela, jakou smrtí umře mi řekla, že je jí špatně.

Tady bych odbočila. V Kalifornii je horko. Velké. Nemáme hlad. Vandu jsem včera večer donutila jíst pořádně asi po dvou dnech. Tedy jsem nabyla dojmu, že je Vandě špatně z hladu. Alcatraz ale nedisponuje občerstvením, což je divné, protože wi-fi je dostupná...

No každopádně se Vandě ulevilo až po návratu na pevninu a vypití koly...

Alcatraz byl zajímavý. Viděli jsme dokument o tom, že to není/nebyla jen věznice, ale také třeba vojenská pevnost, útočiště svobodných indiánů, nebo domov malých dětí...

Když jsme si vše prohlédly, jely jsme zpátky na pevninu a já vyhlásila odpočinkový den. Dodnes jsme se nikdy nedostaly na hotel před devátou hodinou, což jsem měla v úmyslu dnes změnit a navrhla jsem odpoledne strávit v obchodě, pak koupit večeři a domů...

Tak se stalo. Vanda si koupila dvoje boty, kabelku a peněženku, bylo jí už dobře :-D a doma jsme byly opravdu v šest, ovšem hlavně proto, že jsme domů nešly podle mapy, ale jely autobusem - naší oblíbenou linkou 10, kterou už máme natrénovanou.

Přesun do San Francisca....aneb JEDNOU to třeba bude veselá historka....

Ráno jsme vstávaly ve čtyři, pobalily kufr, odhlásily se z hotelu, doběhly na autobus...abysme zjistily, že nejede v pět, ale až v šest ráno. Furt asi dobrej počin, jelikož později se ukázalo, že jeden pán měl lístek na termín o týden později, než potřeboval jet...
Do San Francisca jsme dojely bez problémů. Cestou na zastávce jsme si koupily kafe a docela to uteklo. Netušily jsme ale, že v San Franciscu čeká série pohrom.
Začalo to hned po výstupu z autobusu. dovlekly jsme se na autobus, nastoupily, pan řidič řekl cenu, já vytáhla peníze, on zavelel strčit do přístroje - a pak mi sdělil, že přístroj nevrací peníze a já mám smolíka. To jsem se tedy bránila, on že peníze u sebe nemá a nemůže mi vrátit, že je to tam napsané a že je to moje chyba. Já zas že to tedy ne, že on přikázal strčit do přístroje a že sakra vidí. On ať si zavolám supervizora, já že ne, že ať volá on...Dopadlo to vesele. Pan řidič na naší zastávce zastavil autobus, nechal vystoupit lidi a čekal na supervizora. To vše pro dolar sedmdesát, jak se pak ukázalo. Lidé vystoupili, způsobně čekali na další bus, my čekaly na verdikt. Dopadlo to tak, že supervizor řekl, že jsme blbý, protože je to všude psané, že přístroj nerozměňuje. Že není kdy číst a že řidič přikázal, to neřešil. Vyhádaly jsme ovšem lístek zdarma, který jsem ale původně nechtěla, že ho ten den již nevyužijeme. Omyl! Využily a několikrát!
Dovlekly jsme se do hotelu. Už při přihlášení se mi zdálo něco divného...netrvalo dlouho a zjistila jsem co to je. Dostaly jsme pokoj. Špeluňku. Bez záchodu, bez koupelny, bez klimatizace. Naproti z okna hrála televize a to okno bylo normálně na dosah. Záchody na chodbě. Bez záchodu ovšem. ten jsme našly jen jeden. Restrooms se jinak ve všech případech říkalo samotné sprše. A co nejhůř, byl tam hnusnej bordel. Tedy chápu, že ode mne to zní blbě. Ale můj bordel je můj bordel. domácí a vlastní. Spát v pokoji s dekou zašpiněnou čímsi a plné cizích vlasů...to je fakt ekl. Zout si boty bych taky nemohla...
Šly jsme za recepční, zda by šlo pokoj vyměnit. Tak prý nešlo, mají plno.
Paráda. Bojovala jsem sama se sebou, Vanda skoro brečela zoufalstvím - nešlo to. Obětovala jsem již zaplaccenou noc v domě špíny a zarezervovala hotel jinde. Drahej až hanba. Ne proto, že potřebujeme luxus nejvyšší. to není. Ale protože v SF jsou prostě hotely drahý jak prase. Takže jsme teď chudý jak kostelní myši, protože potřebujeme mít postel, ve které se dá spát.
Sbalily jsme kufr a vydaly se směr nový hotel.
Problémem SF jsou ovšem autobusy. Nemají zastávky. Tedy mají a místní je asi i znají. Běžný turista je na ulici ale nenajde. Když jsme tedy usoudily, že tam co čekají místní něco přijede, uspěly jsme. Přijel bus. Problém byl, že jel na druhou stranu, než jsme potřebovaly, což jsme zjistily poměrně pozdě, téměř na konečné. Vystoupit a čekat na další. S kufrem, batohem, nervama skoro v kýblu.
Přijel bus. Jel správným směrem, což jsme dost dlouho nevěděly. Ale pak jo! Našly jsme hotel a ubytovaly se. Doufáme, že nemáme tenhle hotel zaplacený 2x, protože i jednou jsou to miliony, nicméně indicie trochu straší, že to nebude snadné...
I dákl to nebylo pro slabé nátury: šly jsme se projít. zabloudily. hledaly autobus, našly, konečně se dostaly domů a jdeme spát.
SF ze srdce nenávidíme. Je to tu divné, ve městě to smrdí, všude divné existence.
Nechápeme, co je na tom městě zajímavého.

Dnes z pochopitelných důvodů nejsou fotky.

Universal studios - a přišlo i to zemětřesení!

Ráno jsem vytáhla Vandu z postele o chlup dříve. daly jsme snídani, sbalily batůžek s vodou a vyrazily. Dnes nás čekal veskrze zábavný den - mířily jsme do Universal studios.

Cesta netrvala dlouho, náš hotel stojí přímo u linky, která míří potřebným směrem. Po vystoupení z metra jsme přesedly na shuttle, který nás dopravil až k samotným branám zábavy, do kterých jsme vešly po červeném koberci.

Nevím jak popsat to, co se uvnitř odehrávalo. Asi postupně, po nejzajímavějších atrakcích.

Úvodem je však jen potřeba říct, že žádná z recenzí na netu nebyla špatná, což hodně vypovídá a v tomhle případě se opravdu ani v nejmenším nejednalo o vyhozené peníze. Hollywood jasně dokázal, proč kraluje světu.

První jsme jely na prohlídku ateliérů. Vozíky jezdí po ateliérech, ukazují místa, kde se co natáčí, od místních šou po např. sérii CSI. Člověk jasně vidí, proč se tomu všemu říká továrna na sny.Nic není pravé, všechno je jen velmi výborně vyrobené, všude velké výrobní haly, sklady telefonních budek či laviček všeho druhu.... Součástí okružní jízdy jsou dvě "velké" atrakce a jedna z nich je úžasná. Vanda tedy velmi ocenila i tu druhou, ale mne nezaujala až tak moc.

Tou první však je King Kong 360 - autobus vjede přes úvodní naaranžovaný rozbitý prohlídkový autobus dovnitř velké ateliérové haly. Tam je tma si  a lidé jsou vyzváni nasadit si 3D brýle. Pak začne něco neuvěřitelného. Na obou stranách vozíku se strhne drama mezi King Kongem a dinosaury. Kdyby jen to, tak je to skvělé, ale 3D brýle tomu dodávají autenticitu, dojem 360 stupňů ji umocňuje, navíc na cestující občas nějaký ještěr plivne a do toho se vozík klepe a padá ze srázu přesně podle děje. Lidé ječí a ječí úplně oprávněně, zejména když už to vypadá, že tyranosaurus sežere i je.. Tomu se vážně říká dokonale představená realita. Druhou, podobnou atrakcí byly scény k filmu rychle a zběsile - auta se honí, vozík s diváky se natřásá...

Cestou jsme viděly i scény z dalších filmů, jako Čelisti nebo Psycho. Za zmínku stojí i zemětřesení...autobus opět vjede do ateliéru, který představuje stanici metra. V tu chvíli přijde zemětřesení, všechno se začne třást, Najednou se propadne střecha a na nás se řítí náklaďák, který se zastaví tesně před námi a začne hořet. V tu chvíli do stanice vjíždí vlak, narazí do cisterny, vykolejí a opět se řítí na nás, všechno se bortí. Když to vypadá, že jsme vše ustáli, do stanice se po schodech valí masy vody...

Další atrakcí byli Simpsonovi. Virtuální horská dráha. Hezká, překvapivá, ale nenadchla a podruhé jsme na ní nešly. Zato vodní svět, který následoval byl opět jedinečný. Jednalo se o živé představení. My seděli na místech, kde jsme údajně mohly být mokré. A taky byly :-D

Jednalo se o sérii efektních kaskadérských triků, opět s nečekaným závěrem, hodným Hollywoodu - když na scénu malého "divadélka" vletí a havaruje letadlo, Nelze nic, než dávat pozor, aby se brada moc neošoupala o podlahu. Naprosto oslnivé bylo, že scéna projde totální destrukcí, která však je naprosto vratná tak, aby za hodinu mohlo začít přestavení znovu...

Další atrakcí, která nás dostala, byl Jurský park. Jedná se o "horskou dráhu"...ta jede po vodě a zpočátku to vypadá jako poklidná jízda. Kulisy přesně jak z filmu, otevřou se vrata a jsme na pastvině brontosaura. Scéna se ale začne měnit s příchodem masožroutů...vše vrcholí uvnitř budovy, ve tmě kde se schovává tyranosaurus. Vozík se najednou blíží k vodopádu. Je vidět, že koleje vedou přesně do něj a každému je jasné, že bude durch. Najednou, ani nevíte jak, se voda rozestoupí a objeví se Vám těsně u hlavy další tyranosaurus. Únik sešupem po kolejích dolů je vysvobozením. Vodní sprcha ovšem čeká dole po sjezdu. Zmáčený je každý. Nutno dodat, že na to jsou všichni upozorněni, po výstupu jsou k dispozici papírové utěrky a hlavně - ve 35 stupních to každý vítá a uschne dříve, než by i chtěl...

Obecně je organizace výborná. Kde se čeká, jsou lidé většinou pod plachtou ve stínu a smáčení vodní mlhou, což je příjemné a hlavně to dělá čekání snesitelné. Také díky za radu neznámým na internetu - čekací fronty lze "obejít" tím, že se pasujeme do "single" jezdců. Nesedíme sice úplně vedle sebe, ale frontu výrazně zkrátíme...

Jurský park nás zaujal natolik, že jsme ho jely asi třikrát. Stejně tak Mumii. Další ze série reálných horských drah,, ovšem opět dokonale vypracovaná. Jede se po tmě, mumie straší a najednou je před námi zeď. Vozík zastaví milimetr od ní. Lidé si nestihnou ani vydechnout, když v tu chvíli začnou za zdi vylézat pavoucí...a šimrají Vás na nohou. Zejména ženský ječej jak o život a dupou nohama...:-D Dráha pak jede po stejné trase ještě pozadu zpátky. Opět jsme to střihly asi 3x.

AtrakceTransformers nás nezaujala, krom okamžiku vypálení střely na vozík. Jedná se o 3D horskou dráhu. Vypálená střela se jakoby zastaví každému u nosu...a v tu chvíli cítíte žár. Nádhera.

Park obsahuje plno dalších atrakcí jako např. Shrek nebo ukázku výroby speciálních efektů...

Strávily jsme v parku asi 11 hodin a vyřádily se jak malé děti. Nicméně hrozí, že od teď nám všechny atrakce budou připadat jako slabý odvar...

PS: Pro mého bratra - píšu blog na koleni v autobuse cestou do SF. Chyby tam jistě jsou, kurzor mi přeskakuje kam se mu zachce a pořádně na text nevidím...!

Los Angeles...město andělů - lidí s trpělivostí vůči MHD

Ráno jsme si mírně přispaly, pak jsme se nasnídaly (klasická americká snídaně v podobě toustu, sýru, džemu a křupinek - tedy velmi rozmanitá) a vyrazily do města. V plánu bylo hned vyhledat společnost, u které jsme měly zakoupenou okružní jízdu, ale plány jsou od toho, aby se měnily. Po výlezu z metra jsme hned narazily na chodník slávy, zabočily opačným směrem a kochaly se hvězdama a hvězdičkama...

Pak už nastal čas "tour" po LA. Tady jsme u jádra pudla. Popravdě nechápu, proč to lidi dělaj. Jako ano, v zájmu "vidět všechno" bylo fajn se po LA projet a výlet absolvovat. Ale vážně pochybuju, zda má cenu byť jen tu ze slevomatu v americké verzi. Nejdříve nás vyvezli k hlavnímu lákadlu města:

...ale pak nás pán začal vozit po Beverly Hills a přilehlých kopcích a ukazovat nám slavná vrata:

(nevím, zda si pamatuju dobře a všechno - ale zleva doprava po řádcích jsou to vrata Q. Tarantina, B. Marse, nevím, J. Lopez, J. Biebra, J. Deepa)

A tak mne fakt zajímá PROČ. To jako fakt někoho zajímá???
Nejlepší trapas přišel v závěru, kdy jsme projížděli Rodeo Drive a řidič zahnul do uličky, co obhospodařuje zásobováním restaurace a kam je do těch restaurací průhled. Že jako někdy tam někdo obědvá. Al Pacino nebo kdo nevím a je mi to jedno...ale já fakt nevím. Co by dělali, kdyby tam nějaký chudák fakt obědval??? To vím, někoho jsme viděli o kus dál v restauraci. Halekali, mávali a řidič obdivně pogratuloval tomu, kdo si všiml... (kdo to byl fakt nevím, Vanda tvrdí, že nějaký basketbalista). To fakt nemůže ten člověk vůbec zajít na jídlo?
No nic. Viděly jsme.
Výlet měl plus v tom, že vedle nás seděla paní z Kanady, co se táhla do LA čtyři dny s úplně malým miminem navíc. Co jsou proti tomu naše dva dny v letadle...

Po předůležité exkurzi po slavných vratech, jsme se ještě trochu prošly po chodníku slávy, zjistily, kudy vede cesta do Hollywoodu:

(v malém to asi není vidět, ale nápis HOLLYWOOD vzadu v pozadí)

...a řešily co dál. Tady se dostávám k andělské trpělivosti s MHD. Metro v LA je, ale minimálně. Sice několik tras, ale vlastně se skoro nekříží a taky skoro nikam nevedou. Veškerá doprava funguje autobusy po povrchu. TO JE HRŮZA!
Rozhodly jsme se dojet  na molo v Santa Monice. Cesta na hodinu kodrcání. Zpátky ve večerní špičce dokonce skoro dvě hodiny. Děs běs.
Cestou tam byly ještě přestávka, protože autobusová trasa vedla kolem další zajímavosti LA, na kterou jsem i stihla zapomenout a průvodce jí taky tak nějak vynechává:

Poté, co jsme se dostatečně nadýchaly vůně asfaltu jsme pokračovaly do Santa Moniky. Musím uznat že molo v Santa Monice má dost do sebe. Zvažovala jsem i zkusit horskou dráhu, ale nakonec jsme si molo jen prošly, daly si večeři (naše oblíbené Taco Bell) a jely domů (a ještě před večeří nám i došla baterie ve foťáku). I tak se mi líbilo, přestože bylo narvané k prasknutí a divím se, že kůly pořád stojí a drží...

Úmorný přesun na jiný kontinent a tam hned chyběl Carlos!

Přesun do států byl všechno možný, jen ne hezky strávený čas. Nevyspalé jsme byly už v Oslu, protože na podivných letištních sedačkách fakt spát nejde, přestože se o to pokouší každý druhý. Navíc se vedle nás usadila na noc polská rodinka s ječící dcerou. A ta ječela vždy, když jí něco nebylo po chuti, což bylo furt. Její otec pro změnu na tablet koukal jen bez sluchátek...

Na letištích jsme po vzoru Prahy taky všechny ochranné složky zajímaly. Průběžně a všude. Byla to jistota. Vždy buď Vanda, nebo já...skenovaly jednu, nebo druhou. Zajímavý byl můj scan v Londýně kdy scanner vyhodnotil jako nebezpečná moje kolena. By mne zajímalo proč.

Přeskok na Heatrhow byl dvouhodinová záležitost. Docela jsem byla zvědavá. Projely jsme hodně velkých letišť a nutno říci, že organizaci tam mají vždycky výbornou. Stejně Heathrow. Přesunuly jsme se mezi terminály, vystály frontu, abychom vysvětlily, že jsme si balily samy a pak...opět potkaly polskou rodinku. Už se zdravíme jak staří kámoši a tedy víme, že také letí do LA. Vanda zpruzelá doufá, že nebudou sedět poblíž nás. Jak jsme později zjistily, letěly sice na stejné místo jako my, ale jiným letadlem...
To ale nebyl konec útrap Londýna. My na letišti nenašly jsme Starbucks!!! Prostě tam nebyl! Letiště jak kráva, spíš několik krav a kafe si nekoupíte. Tedy jo, bylo tam Nero café, ale to Vanda odmítla. Prostě se upnula na Starbucks. Tak nic. Letělo se dál. Klepala s námi únava a já doufala, že na letu v délce 9,5 hodiny to zalomíme a vzbudíme se až v Dallasu. Chyba lávky. Spát nešlo. Jen poklimbávat. Palubní systém American airlines byl podivný, filmy se promítaly v nerozluštitelných cyklech...děs. Výborné naopak bylo jídlo, Vanda si dala těstoviny se sýrovou omáčkou, já masové koule s kaší. Průběžně se doplňovalo pití a set-tam i svačinka. Jednou ze svačin byla i zmrzlina - výborný nápad, který jsem zažila poprvé...
V Dallasu jsme pobily chvíli. Zaujalo nás jen, že jsme si musely vzít kufr (ač odbavený až do Santa Any), přenést ho k dalšímu pásu a poslat si ho do našeho letadla. Nevíme co je to za systém, ale naštěstí na něj upozorňují...
Letiště v Dallasu má hned dva Starbucks na jednom terminálu. Tu disproporci by tedy zjevně někdo vyšší (Bůh?) měl řešit...
Také se opět projevilo, jak jsme důvěryhodné, protože nás požádal o pomoc s nalezením letu nějaký pán. Nerozumím tomu. Zjevně byl místní, nebo alespoň místně hovořící. proč si nenašel někoho z letištního personálu??? My jen zjistily, že na tabuli odletů jeho destinace není. A doporučily mu letištní personál :-D Podle mého byl na jiném terminálu...
Pak tříhodinový přeskok do Santa Any. Výborné vesnické letišťátko, kde jsme pobraly kufr a vyrazily na shuttle. Myšlenka byla, že se necháme dovézt na nádraží a dojedeme vlakem. Myšlenka výborná, kdyby...
Na nádraží nebyl nikdo v pokladně. Hned vedle pokladny stál automat, ale nějak nesouhlasil s naší platební kartou. Když se konečně vsoukal do pokladny Carlos, vyžádal si pas (pro lístek na vlak???) a  začal po-ma-li-čku všechno zařizovat. Pak nám řekl, že vlak už stejně asi nestihneme. A další jede v 22:59 (bylo 20:38). Rozhodly jsme se, že stihneme. Vlak stál na peróně, my vyrazily...a nestihly.
Vlak na LA jel z druhé koleje, ke které se muselo nadchodem po milionech schodů.
Mne v tu chvíli přepadla trudnomyslnost. Chtěla jsem už jen a jen postel a místo toho čekání na nádraží. Zjevně totiž i pán od shuttle zvolil možnost nádraží blbě. Vím, že na netu jsem koukala, že vlaky do LA jezdí častěji - jen mne nenapadlo vyžadovat nějakou konkrétní zastávku vlaku.Chyba, Vlak zde za dvě hodiny projel jeden, na nástupišti jen ochranka a my. A pak jeden nákladní vlak. Ten tedy stál za to. TOLIK vagónů jsme ještě neviděly a tak vysokých taky ne. Klidně by mohli převážet všechny slony světa...
Do LA jsme dojely kolem půlnoci. Výhodou bylo, že už z vlaku jsme zahlédly neon našeho hotelu a tedy jsme se nemusely nijak orientovat a vyrazily jsme na jistotu mezi několika spícími bezdomovci a partičkou místních nespících smažek.
Vyžádaly si klíč od pokoje a padly mrtvé do postelí...

OSLO

Cesta začala legračně. Nejprve byly problémy se zavazadlem. Letíme s jedním kufrem, který je jako matrjoška - skrývá kufr druhý. Převážení v Lounech ukázalo 22 kg. Letenka dovoluje kil 15, ale členství mezi přáteli ČSA mělo tuto váhu navýšit zdarma na 23. Potud teorie. Praxe vypadala jinak. Paní pátrala v PC, nevěděla, telefonovala, pátrala, telefonovala...už to vypadalo, že matrjošku rozebereme a hezky odbavíme dva kufry ve správném limitu, jenže to by znamenalo problémy při cestě zpátky...
Nakonec paní vše vyřešila s tím, že jí systém sice ukázal platbu, ale to že nemá řešit, Prý příkaz nadřízené. Takže zas netušíme, jak to bude cestou zpátky. Asi veselé...
Pak už se odehrávaly jen drobnosti - Vandu si vybrali pro kontrolu zavazadel, ale Vanda byla bez zavazadel, takže kontrola nebyla vykonána, tak jí alespoň prohlédli boty. Pak jsem si ještě popovídala s paní prodávající noviny, protože jsem cítila potřebu zastat se nebohého cizince, který si šel koupit brambůrky, držíc láhev pití, které koupil jinde. Paní logicky chtěla platit i pití pod heslem "každý je hajzl".
Po těchto radovánkách už byl čas nastoupit na palubu, kde jsme způsobily kolaps, neb paní, které měla sedět u okna si omylem sedla o řadu dál. Chvíli trvalo, než nám došlo, že to prostě neprohodíme a tak jsme paní usadily do uličky a samy se narvaly k okénku...
Pak už  netrvalo dlouho, my byly nad Berlínem a já popíjela kávu...
V Oslu jsme byly coby dup. Vyzvedly kufry, abychom je hned zase uložily do úschovny, koupily jízdenku na vlak do centra a vyrazily. Oslo hlasem kapitána hlásilo 16 stupňů, ale bylo příjemně. Navštívily jsme královský palác, Národní galerii, kterou si vydupala Vanda, přístav - ale bohužel už bylo hodně hodin a žádná výletní plavba fjordem už nebyla plánována. Pak jsme ještě navštívily pevnost a měly procházek tak nějak dost. Vrátily jsme se tedy na hlavní ulici a hledaly něco k jídlu, což nebylo snadné vzhledem k závratným norským cenám vlastně všeho. Našly jsme kebab. Výborný. Snědly jsme ho na lavičce u místní katedrály, prohlédly suvenýrárnu naproti a vypravily se zpátky na vlak na letiště.
Tady teď sedíme, snažíme se nějak vměstnat na křesla, která na první pohled vypadala ideální na spánek - ale nejsou - a rády bychom trochu pospaly do rána, než poletíme dál...