Jižní Koea - Seoul (den 13)

Na ráno jsem si vymyslela, že posnídám opět v nedalekém Hanoku a že si vystojím frontu na ty (asi) úžasné tousty. Vzala jsem si šaty (původní plán byl si po příletu do Soulu ještě jednou vyprat, ale nějak jsem netušila, kde bych věci sušila a šaty které mám s sebou úplně jesou sousto pro sušičku - tak jsem plán zrušila a zavedla striktní oděvní plán. Ten tedy zahrnoval i nějaké drobné přeprání věcí v ruce, ale každopádně nedával moc prostor pro změny počasí). A tak jsem se vypravila ven. Šaty a džínová bundička. Paní domácí mne radostně ráno pozdravila plus se mi jala vysvětlovat cosi, co můj mozek bez kávy dešifroval jako nějaku větu o záclonách. Je to trochu nepochopitelné, vím. Ale v prachsprosté větě, že je venku zima (jak jsem to dešifrovala až venklu na ulici) s korejským přízvukem na poslední slabiku a mírným šišláním lze asi vzdáleně i záclony najít. Problém je, že normální člověk to zavrhne jako hru mozku a šálení smyslů. Já ne. Já se upnula na myšlenku záclon a ani když mi paní větu zopakovala, jsem moc nepochopila o co jde. No nevadí. Venku mui to došlo. Je ale potřeba říct, že včera byla větší zima. To totiž foukal i studený vítr. Dnes mi to nepřišlo tak strašné.

Když jsem ale došla do hanoku a zjistila jsem, že se i tousty ztratily v překladu a ve skutečnosti jde o croissanty, byla jsem trochu zklamaná. Tedy ono se trochu projevil můj vztah ke croissantům. Já vím že jsou úžasné. Pokud jsou čerstvé a to tyhle rozhodně byly. Ale nevím proč, dobrovolně do nich nikdy nejdu. A nic na tom nemění skutečnost, že když se k nim pak dostanu trochu nedobrovolně, tak jsem nadšena.

Tak jsem opustila frontu a hledala něco jiného. A našla. Pekárnu, kde pekli bagely a k nim bylo možné si vybrat pomazánku dle vlastní chuti (anebo jít do předpřipravených bagelů i s polévkou v podobě menu). Vybrala jsem si olivový bagel se sýrem a k tomu bazalkovou pomazánku a zázvorový čaj, který byl naprosto luxusní. Tak dobrý čaj už jsem dlouho neměla.

Po snídani jsem vyrazila k paláci Čongmjo paláci. Cestou jsem potkala budhistický chrám, který jsem také letmo okoukla, ale pak už jsem dorazila k paláci. Vstupné opět symbolických asi 20 korun. Jenže jsou prý možné jen prohlídky s průvodcem. Ale měla jsem štěstí, zrovna v deset hodin startovala anglicky vedená prohlídka. A bylo 10:06 a já mohla skupinu dohonit. Paráda. A tak jsem o trochu chytřejší. Tedy ne o moc. O korejské historii víím v podstatě tužku a ne že by to prohlídka vylepšila. Vlastně si z ní pamatuji dvě věci. Jednak jezírka v areálu nebyla určena primárně pro okrasu, ale plnila funkci požárních nádrží - stejně tak velké mísy postavené na rozích paláců. Druhak, potomci králů dané dynastie nesou příjmení Lee (těch dynastií bylo více), ale co se týká lidí s příjmením Lee, jde o potomka této královské rodiny (a mezi nimi byl například jeden z králů, který přišel s korejsou abecedou). Nikdo jiný než potomci toto jméno neností. A je jich mrtě. Prý asi 2 miliony.

Každopádně největší královský palác byl zrovna v rekonstrukci, takže jsme z něj viděli jen modré plachty. Což je docela zajímavé, třeba když rekonstruovali v Japonsku nějaký chrám, obtáhli ho plachtou alespoň s obrázkem. A vlastně i v Koreji jsem to viděla. Tady ne. Naférovku přiznaná rekonstrukce (prý hrozilo propadení střechy kvůli sloupům ve špatném stavu, které ji nesou. Po prohlídce jsem pak už vyrazila do centra. Shodou náhod je palác hned naproti obchodnímu centru Suwon - tam jsem se zastavovala posledně, když jsem hledala místo z mého jediného známého Kdrama Vincenzo :). Dnes jsem tudy jen prošla a zamířila do Myeodongu. V mé oblíbené provozovně s bubble tea jsem si dala čaj a pak jsem oběhla pár prodejen s kosmetikou a pokoupila, co mi ještě chybělo. Chtěla jsem i hrnek ze Starbucks - Ne s označením Seoul, ale Jeju (na Jeju ho neměli) a ačkoli vím, kde jsem ho konkrétně viděla, až tam mimo centrum se mi pro něj nechtělo. A v centru jsem viděla několik prodejen Starbucks, ale v žádné ten hrnek neměli. 

Odnesla jsem zakoupené na hotel, trochu si odpočinula, a za chvíli vyrazila k Myeodongu znovu. Teď už jsem koupila jen pár oříšků HBAF a šla na večeři. Samozřejmě jsem si musela dát sýrové galbi. Taky jsem použila osvědčenou metodu jak se zbavit posledních peněz v hotovosti - při placení jsem vysvětlila, že odjíždím a potřebuju se zbavit peněz. Také to tu nebyl problém, takže část útraty za jídlo jsem zaplatila v hotovosti, zbytek doplatila kartou.

Po večeři jsem už jen došla na pokoj a dala se do balení. 

A co se nestalo. Měla jsem příšerně moc těžká zavazadla :). Dovolený kufr 25 kilo k odbavení a příruční zavazadlo 7kg. A já měla tak o 4-5 kilo víc. Prekérka. Navíc vím jistě, že mi budou vážit i příruční zavazadlo (minule to tak bylo a čekala jsem naprosto stejný postup). Přemýšlela jsem co s tím. Snažila jsem se vyházet co nejvíc zbytečného obalového materiálu, ale zas tak moc to nedalo. Nechala jsem na místě i skoro dopatlaný krém ve skle a skoro vypotřebovaný parfém taky ve skle (to jsem tedy plánovala už od začátku a proto jsem s sebou tyhle zbytky brala). Ale furt nic moc situace. Kufr měl cca 26,5 kila a nebylo už kde ubírat.No a kufřík měl asi 10 kilo. Blbé, blbé, blbé. Doplatit váhu zavazadla by vyšlo na 75 eur. Tak jsem googlila a zjistila, že k příručnímu zavazadlu se počítá i malá taška na laptop. A tak jsem z kufříku vytáhla batoh, dala do něj laptop, knížku, svetr a ještě pár těžších věcí (kabely k notebooku a tak) a považovala jsem to za tašku na laptop. Tím jsem příruční kufr dostala do správného limitu. Dál se děj vůle boží.

Osprchovala jsem se ještě a vyrazila na cestu. Původně jsem zvažovala letišní bus, ale nakonec - metrem je to jen jeden přestup a mám na něj na t-money kartičce peníze, tak to vezmu metrem. No, nadávala jsem si už ve startovní stanici. Ten kufr byl fakt těžkej, zejména když mi nefunguje madlo ke kufru (to tedy nefunguje už dlohodobě). No ale na letiště jsem se doplácala. Protože jsem nic neponechala náhodě, už jsem si rovnou stoupla do kraší fronty pro ty, kteří udělali on-line check-in (vybrala jsem si hezky sedadlo v uličce pro let ze Soulu a pak sedadlo u okna pro let z Doha. Paní u přepážky kufr zvážila (ano, měl 26,5 kila), nehla ani brvou a nalepila na něj tag a poslala do letištních útrob. Ještě mi převážila příruční kufřík, ten byl OK a zeptala se, zda je to jediné zavazadlo, tak jsem přiznala ještě tašku na laptop a tu už nevážila, jen na ni také nalepila tag a mohla jsem jít. Tedy ne tak úplně. Ještě jsem musela 5 minut počkat, jestli můj kufr projde. To není nic nového. Už při přeletech jsem zjistila, že to tak tady na letištích chodí. někde jsou dokonce i obrazovky pásu, které si hlídáte, dokud na nich nevidíte svůj kufr. Jde o to, že pak prošel kontrolou a je to OK a nemusíte (asi) s nikým řešit obsah nebo z něj vytahovat baterie. No, každopádně se mi trochu levilo. Plán tedy byl, že v případě, že váha neprojde, tak prostě s těžkým srdcem vytáhnu z kufru sklenici čaje Yuzu, ale silně se mi do toho nechtělo. Tak dobrý. Jsem spokojená.

Prošla jsem kontrolou a byl ještě chvíli čas. Normálně bych se na salonek asi vybodla, protože jsem vážně moc času neměla, ale měla jsem žízeň (ono dojet na letiště a vyřídit to s kufrem vzalo asi 3 hodiny). A pak je taky konec roku, já už žádnou cestu neplánuji, ale volný salonek ještě mám, tak proč ho nechávat propadnout. A tak jsem vstoupila. Nevím, jestli to bylo tím, že je noc,a le pořádně žádné jídlo k dispozici nebylo. Korejský bramborový salát, nějaké kolínka s kečupem a "čínské" polévky k zalití. K pití džus, voda a pivo. No nevadí, dala jsem chybějící tekutiny, zkusila bramborový salát (nic moc) a vyrazila k letadlu.

V letadle jsem měla hodně velké štěstí, protože sedadlo uprostřed (vedle mne) zůstalo prázdné. Nebyl to zdaleka standard,ale pár míst volných bylo. Takže cesta proběhla docela na pohodu, ač to bylo přes 10,5 hodiny letu. V Doha jsem pak jen stihla koupit datle, vystát frontu na salonek, kde se mne pán recepční snažil odlifrovat kamsi naproti do jiného salonku s tím, že mají plno a ten druhý salonek nabízí stejné služby. Skončil ale u sprchy, protože když jsem se ptala na tu, tak tou druhý salonek nedisponuje. A tak mne pustil ke sprše :). Šla jsem tam rovnou, ale bylo plno. Tak jsem prohlásila, že počkám, ale trvalo to víc, než 20 minut. Už jsem z toho byla trochu nervózní (taky jsem neměla úplně mrtě času), ale nakonec jsem se ke sprše probojovala. Takže jsem se osprchovala, převlékla do teplejšího evropského oblečení, stihla dát snídani (bohužel neměli hummus, který tam mívají skvělý) a šla jsem opět na let. Ten byl vysloveně prázdný, takže jsem měla celou sedačku jen pro sebe. Paráda.

Ve Vídni už to šlo ráz na ráz, vzít kufr, dojet na hlavní nádraží (upgradovali vlaky a jezdí nízkopodlažní, což jsem s těžkým kufrem fakt uvítala) a ve Vídni jsem se vyprdla na svoji jízdenku do Prahy a koupila si novou na nejbližší vlak, což byl Regiojet. To mělo tu výhodu, že mi steward vytáhnul do vlaku kufr :) (no a pak jsem taky byla asi o dvě hodiny v Praze dřív). 

Jižní Korea - Seoul (den 12)

Ráno svítilo sluníčko. Vypadalo tokonečně na zas hezký den, dokud jsem nevylezla ven. Venku totiž dost studeně fičelo. Asi přichází podzim.

Zašla jsem si na snídani do řetězce Coffe Bean a dala jsem si muffin s tvarohem a čaj. No, čaj. Bylo to začazené mezi čaji a já to úplně podle popisku (zase) nedokázala dešifrovat. Čaj s medem, mátou a čokoládou mi nějak nebyl jasný, ale jsem od narození průzkumník. Tak abyste věděli, co to je, bylo to kakao, ve kterém byly ponořené dva čaje a jeden z nich byl 100 procentěn mátový. To vše bylo zalité mléčnou pěnou jako na kapučíno, kterou jste ale vytáhli těmi pytlíky s čajem, když už jste to nechtěli louhovat. Takové podzimní pití. Překvapivě to nebylo zlé.

V plánu bylo jít nakupovat, než se vyhrnou davy lidí. Ale pak jsem si řekla, že jsem letos ještě nešla kolem potoka, ač u něj skoro bydlím, a tak jsem se prošla. V tomhle hezkém podzimu je u konce (u vodopádu) udělané posezení s tím, že knihovna. Takhle ráno si tam moc lidí nečetlo, každopádně je to moc pěkné zákoutí.

Když jsem vylezla na úroveň chodníku, zjistila jsem, že naproti se hraje a jsou tam nějaké stánky. Tak se asi kouknu (takhle vznikají ty nachozené miliony kroků). No nebyly to žádné trhy, jak jsem čekala. Bylo to něco náboženského a bylo to velké. Obejít to, aby se člověk dostal zpátky, trvalo vlastně na délku bloku. Jak obejít Václavák.

Pak už jsem se nenechala zdržovat a vyrazila na nákupy do Myeodongu. Jenže. Jenže je tam sice největší prodejna OliveYoung, ale - ale složitě jsem si vybrala krém který chci a oni ho co? Nemají! Obešla jsem ještě další obchody téže značky a nic. A tak jsem se vlastně vrátila až za náboženské sezení a testla obchody OliveYoung tam. A taky nic. A tak jsem to vzdala a koupila jsem sice krém od stejné značky, ne ne úplně ten, co jsem chtěla. Koupila jsem ještě něco i objednaného Wandou - ale furt nemám kosmeticky všechno.

Také jsem znovu zalezla do obchoďáku se spoustou šmuků a našla jsem tvořítko na onigri, takže jsem vzala sobě i Wandě. Jsem já to dokonalá matka :)

Pak jsem nákup odnesla do hotelu, trochu si odfrkla, ale fakt trochu, nějak sama neumím odpočívat - a vydala jsem se na metro. Je neděle, takže ideální den vyrazit do parku. k řece.

A to mne tedy překvapilo ve velkém. Ohromný prostor - lidé tam mají i půjčovny kol a dalšího vybavení a mohou sportovat, krom kol tam i hodně běhají - ale také mají na trávnících rozložené stany a tráví tam zjevně celé odpoledne, možná i den.

Most samotný (Banpo) je známý také z hodně korejských filmů a seriálů. Je dvouúrovňový, nahoře je normálně doprava, dole je to odpočinková zóna. Zase krom sportu se tam lidé procházejí, jsou tam odpočinková křesílka, polštáře, stany. Prodávají se tam ruční výrobky, ovoce atd.

Na konci mostu je pak i hodně stánků s občerstvením a to jsem najednouzjistila, že mám ukrutný hlad. A tak jsem si u prvního stánku koupila tteokbokki. To jsouválečky z rýžového těsta v rajčatové pálivé omáčce. Hlad je nejlepší kuchař a tak jsem to slupla jak malinu, jinak musím ale říct, že ač je to lepší než z pytlíku, furt to není mé nejoblíbenější jídlo...

Sotva jsem si s mističkou sedla, začala hrát hudba. A tak koukám, odkud hraje a ono u mostu a z mostu stříká voda. To je totiž tak - most čerpá vodu z řeky a po celé délce má pohyblivé trysky. A v pravidelných intervalech má své "vystoupení". Jde dokonce o nejdelší fontánu tohoto typu na světě. Jde o to, že jsem myslela, že tato vystoupení jsou jenm v noci. To se do proudu vody pouští i různá světla a je to taková duhová oboustranná fontána. Teď tedy most fontánoval bez barevného osvětlení a jen z půlky,a le to stačilo. Bylo mi jasné, že v tom počasí bych do setmění na místě určitě nevydržela.

Pak už jsem se vydala zpět k metru, dojela domů, cestou se dorazila trochou bezmasého bibimbabu a došla domů. Jsem vždycky večer utahaná jak kotě.

No nic, zítra je poslední den, bude předevšímnákupní, protože ještě furt nemám vše (a doufám, že nepřešvihnu váhový limit)

Jižní Korea - Seoul (den 11)

Ve svém pidiubytování tentokrát nemám zase snídaně. Takže jsem vymyslela, že bydlím relativně nedaleko několika kaváren, které jsem si poznačila už minule a nestihla je a tak tam tedy mohu vyrazit na snídani. Cestou jsem to vzala přes park, kde je ve velkém skleněném domečku chráněna před vlivy prostředí ohromná pagoda z 15 století. 

Pak už jsem se blížila kavárně a zjistila jsem, že jde o čtvrť tzv hanoků - tedy malých historických domků, přičemž tato místní čtvrť je pojmuta jako hodně hipserská - kavárny, šperky a tak. Takže jsem zjistila taky, jak naivní jsem byla. Do těch nejlepších kaváren se totiž stojí fronty. Velké fronty. Pak se taky stojí fronty na slané máslové tousty. A ty tedy voní na sto honů, až na to, že je nutné je konzumovat venku. A to se mi moc nechtělo. A tak jsem vlezla nazdařbůh do nějaké jiné kavárny. Samozřejmě taky patřičně upravené propěkné instagramové fotky. Dala jsem si pistáciové espresso (které ovšem nebylo espresso, ale spíš kapučíno - korejci mají v těch kafích dost chaos a mělo mě to varovat, ale ne, já si prostě nedám poradit) a toust. Toust byl sice předpřipravený a masi z pečených žeber unifikované v placce, ale  i tak to bylo dobré. Tedy za cenu dvou večeří :-D

Pak jsem si ještě hanok znovu prošla a vymyslela, že to vezmu nákupní ulicí Insadong a uvidím, co tam mají. Tak mají tam spíš turistické krámy. Čaje, keramiku, suvenýrky. A plno turistických výprav s průvodci. Běs. A tak jsem se zamyslela a vymyslela, že kus odsud je další hanok a v něm jsem minule pořídila levně nějakou kosmetiku. Tak jsem se tam vypravila. Ovšem když už jsem tam skoro byla, zjistila jsem, že jsem si ho spletla :-D. A tak jsem se otočila na podpatku a vyrazila správným směrem kolem turisty přeplněného paláce, ve kterém jsem minule chodila v hanboku (to jsou ty korejské šatičky). Po nějaké době jsem došla správně a trefila jsem i správnou prodejnu kosmetiky. Ale masky, které sháním tam neměli. To je prostě marné, ty už nikde nenajdu.

Prošla jsem si hanok, opět vzáplavách turistů (byl dobrý nápad na první prohlídku Soulu zvolit naprosto neturistické období) a zahlédla i speciálníhopracovníka, který má za úkol tišit lidi. Fakt. Měl žlutou vestičku a na ní nápis, aby byli lidé potichu a mluvili jen šeptem. Taky držel stejnou ceduli. Ono jsem to konstatovala už minule - tahle část staré zástavby je rezidenční a já tam bydlet, davy turistů mne štvou neskutečně moc.

Pak jsem se vypravila skoro domů. Ale byla jsem už dost uchozená a chtěla kafe. A tak jsem se zastavila v první kafárně, kterou jsem potkala. Baskin Robbins. Vybrala jsem si italské afogato. No zase úplně blbě. Dostala jsem v podstatě mléko se zmrzlinou. A byla jsem z toho tak nespokojená, až jsem se šla zeptat, proč je tam mléko a není tam káva. Paní mne informovala, že tam káva je. Já ji naopak informovala, že afogato je jen káva a zmrzlina a mléko tam vůbec nemá co dělat a paní se zacyklila na tom, že káva tam je.

A protože jsem byla utahaná a neměla s sebou bojovnou Wandu, kávu jsem jí tam nechala, vysvětlila cosi o tragických službách a šla pryč.  Paní sice nabízela, že si můžu kafe koupit a dolít, ale co to jako je?

O kus dál jsem objevila jinou kafárnu a tam už jsem nic neponechala náhodě a dala si černé amerikáno. No. Pít se to dalo, ale že by to bylo úplně dobrý kafe...

Pak jsem cestou domů už jen potkala samoobsluhu, kde měli yuzu čaj - grapefruitový. Ten jsme si minule s Wandou oblíbily a tak ho nutně potřebujeme co nejvíc. Což je ale bohužel pro každou jedna sklenice, moje váhové limity pro kufr nejsou nafukovací. 

Doma jsem nákup uložila, na chvíli si odfrkla a pak vyrazila do města. Původně jsem chtěla nakupovat, ale to asi není dobré dělat, když jsem hladová. Takže bohužel v jednom obchodě s dobrými cenami jsem vybraný košík nechala, protože prodavačka na mě furt mluvila co všechno mají super a to i přes to, že jsem jí třikrát řekla, že pomoc nepotřebuji. Takže počtvrté už dostala košík a šla jsem. Pak jsem zjistila, že už mne lidi fakt rozčilují a že tedy vyrazím na nákup přes den. A že bude lepší si dát večeři.

Tu jsem si dala u babičky z Myeodongu a jejích nudlí. Jen jsem si tedy nedala nudle, ale galbi (což je vývar s masem a velkým množstvím cibule a jí se to s rýží) a pak už jsem vyrazila domů.

Jižní Korea - Seoul (den 10)

Ráno jsem vstala tak, abych si pobalila a nejpozději v 5:45 vyjela. Sice je půjčovna jen tři kilometry od mého aktuálního bydlení, ale navigace říká, že je to na deset minut jízdy. Nakonec jsem vyjela chvíli po půl a říkala jsem si, že jsem asi dcera svého otce. Ten také všude chodí nepřiměřeně brzy. No ale nakonec se ukázalo, jak to bylo prozíravé. Napoprvé jsem půjčovnu netrefila, musela jsem chvíli kroužit v okolí. Když jsem dorazila k předání auta, akorát jsemkrásně stihla první autobus v šest na letiště. V půl sedmé už jsem seděla u brány, zkontrolovaná a dokonce i s kávou a snídaní. Naprostý časový luxus.

Let trval asi hodinu a nijhak moc vyhlídkový nebyl, ač jsem seděla připravená u okýnka na správné straně (cvestou do Soulu na sedadle F). Jenže furt byly mraky a nic nebylo vidět.

V Soulu jsem si vyzvedla kufr a dojela do svého bydlení. Moc mne mrzí, že "moje" z loňska nebylo volné. Nebydlím teď až tak hezky v centru, ale kousek dál. Naštěstí byl můj pokoj volný a task jsem se mohla už někdy v 11 ubytovat ve svém minipokojíčku akorát na postel (kufr už tu nerozložím) a ještě menší koupelničkou (sprchovat se můžu v poklidu na záchodové míse).

Blbé bylo, že v Soulu pršelo. Naštěstí jsou na to Soulští vybavení a tedy jsem si mohla půjčit deštník a nejsem nucena si svůj koupit, ale i tak. Došla jsem do centra, dala jsem si ver svém oblíbeném podniku svůj oblíbený ledový čaj a než jsem ho dopila, začal naprostý slejvák. A tak jsem asi hodinu trávila brouzdáním po obchodech. Při té příležitosti jsem zjistila, že naše (moje a Wandy) oblébené pleťové masky nejsou. Nikde. To je dost prekérka. Máme je rády a chtěly jsme se zazásobit...

Asi po hodině už byl ale čas na moji dnešní "zábavičku". Ta byla na tohle počasí jak dělaná. Měla jsem zamluvené kosmetické ošetření. Došla jsem tam, dostala jsem skříňku, obleček, musela jsem sundat řetízek a náušnice a šla jsem si sednout na gaučík, na kterém se myjí nohy :-D

Ke koupeli nohou jsem dostala čajík a paní recepční mne několikrát vyfotila. Focení hostů tady dělají automaticky, asi vědí, že je to žádané. Navíc to fotí šikovně tak, aby bylo vidět logo salónu. Takže win-win.

Po koupeli už jsem šla na ošetření. Trochu jsem paní kosmetičku nepotěšila. Začala mi telefonem vysvětlovat, že mi nemůže udělat peeling, protože mám citlivou pleť od sluníčka. Vím. Už u umyvadla s nohama jsme to s paní recepční řešily. Že jsem spálená. Že jsem právě přiletěla z Jeju (a že je tam krásně, ale draze říkala paní recepční).

Tak jsme tedy vyřešily problém tak, že peeling vynecháme a přidáme o trochu víc dalšího ošetření.

Tak jsem si lehla na vyhřívané lehátko, a paní kosmetička začala. Každou chvíli mi něco patlala, utírala, patlala, přejížděla nějakým přístrojem a zase patlala, včetně zlata na obličej :)

Do toho i průběžně znovu fotila. Dostala jsem i masáž zad, šíje a samozřejmě obličeje. To vše prokládané krémy, teplými ručníky atd. Dvě hodiny hýčkání. Na závěr jsem dostala masku a masáž nohou, pak ještě mikroproudovou masáž, vodu Evian a mohla jsem jít. Nádhera.

Vyrazila jsem do města, okoukla co se změnilo a navštívila dvanáctipatrový obchoďák Daiso. Tam jsem tedy nevydržela a nějaké kraviny nakoupila. 

Pak už byl čas se jít najíst, tak jsem opět našla svoji nejoblíbenější restauraci se sýrovým galbi a nadšeně povečeřela. Kdyby mi to nebylo blbý, chodila bych tam teď každý večer.

No a to je pro dnešek všechno, koupila jsem si už jen v 7/11 u ubytování pití a jdu si lehnout.

Jižní Korea - Jeju Island (den 9)

Dnešní ráno nevypadalo moc povzbudivě. přestože podle předpovědi už pršet nemělo, ostrov nevypadal, že by předpověď viděl. Zataženo, mokro, nevlídno.

Tomi trochu kazilo plány. A tak jsem nejdřív pomalu posnídala, pobalila a odhlásila se z hotelu. Recepční naposledy vyndal moje auto z řady, já naložila kufr a vyrazila. Protože zrovna nepršelo, zkusila jsem toho využít a testnout další z vodopádů, kterými přímo disponuje město Seogwipo. Já vím, že jsem si už říkala, že na vodopády kašlu, ale neodolala jsem. A tak jsem dojela asi o dva kilometry dál, zaparkovala, zaplatila vstupné (40 korun) a vyrazila na cestu (asi 500 m od parkoviště). A ano. Tuny čínských turistů opět stály frontu na fotku z toho správného kamene, ze kterého je vidět vodopád asi nejlépe. Jako já vím, že si nemůžu úplně stěžovat na turisty, když sama jsem turista, ale...

Když jsem sedla do auta, furt počasí nevypadalo dobře. A tak jsem zadala cíl cesty - jeju stone park. Tedy ne, že bych potřebovala vidět množství sošek po korejsku z lávy, ale předpokládala jsem ji nějakou vnitřní variantu. Jako nejraději bych navštívila lávový tunel, ale ten je bohužel aktuálně zavřený :(

Vyrazila jsem k cíli. Samozřejmě, zase to trvalo půl dne. Místní předpisy jsou fakt tragický, plus se k rychlosti přidávají i další lahůdky. Údajně korejci neumí řídit ve smyslu znalosti pravidel. Proto je všechno jak pro blbý. Takže například semafory. Pokud jedete rovně, čekáte zelenou. Pokud odbočujete doleva, potřebujete zelenou šipku doleva. Jen zelená nestaří a jet na ni doleva nejde. Naopak doprava se může na červenou (pokud nic nejede). Do toho navíc semafoty občas problikávají oranžovou, která vám říká že "pozor, ze strany by mohlo něco přijet". No a tam, kde nejsou semafory, tam se jezdí tak nějak jak to vyjde. Experimentálně několikrát ověřeno, pravidlopravé ruky tu v podstatě nikdo nezná. Tyhle semaforový problémy vedolu k tomu, že hrozně dlouho trvá, než můžete jet. Plus to taky občas někdo zaspí a projede na červenou. To taky vede asi k tomu, že každý se na semaforu rozjíždí děsně pomalu. No jak říkám. Fakt jsem se snažila. Ale ruku do ohně za sebe nedám. To bude vědět časem půjčovna :-D. Ani nevím, kolik tu stojí pokuty... (A doufám, že to nezjistím).

V každém případě jsem původně plánovala jít na nejvyšší horu ostrova, horu Hallasan. Nicméně celý týden bylo jasné, že je to blbost. Hora je vidět snad odevšad a vždy měla vrchol v mracích, takže soukat se tam by bylo zbytečný.

Takže mířím na Stone park, ale projíždím serpentýnama kolem hory Hallasan. Sunu se padesátkou max, takže se tak kochám a lituji, že nejsou žádná panoramata. Ale najednou vidím odbočku na Jeolmul Natural Recreation Forest . A přeci když je hnusně a mlha, je nejlepší jít do lesa. Odbočuji tam a platím vstupné (20 korun osoba, 60 korun malé auto). Parkuji a vyrážím do lesa. Jsem poměrně zklamaná. Jít tady do lesa znamená jít do připraveném chodníčku s připraveným rozcestím a různýmisochami podél cesty. Hmmm, tady asi dlouho nevydržím. Jdu a trochu se divím, že mne ukazatele nedovedou tam, kam ukazují. Třeba k rybníčku. Nepřijde mi to divné. A tak se vypravím k nějakému prameni. Jsem ráda, že zmizely chodníčky a jde se "jen" upravenou cestičkou. Jde se přitom hodně do kopce. Hodně. Když vylezu nahoru, pramen nikde. Furt mi nic není divné a opět kouknu na rozcestí, které říká, že když se dám doleva a pak asi po 150 metrech znovu doleva, budu po dalších 200 metrech na parkovišti. Tak jo, to jako ukázka asi stačí. Nahoře je dostatek mlhy abych byla spokojená a nulový výhled kvůli mlze tak, jak jsem čekala. Balím to, jedu pryč. A tak se dám doleva, pak zase doleva....a jdu. Fotím si každou blbost a při tom se za mnou objeví nějaká paní. Něco mi říká. Nevím co, ale úplně si nechci povídat. Paní je ale urputná a vytahuje mobil, mluví do překladače. Nejde jí to, musí to opakovat a mne to moc nebaví. Její dotaz zní, kam jdu. No já nevím kam jdu. Jdu dolů. Nechci si povídat. Nicméně paní následně překvapuje. Prý jestli vím, že jdu po cestě, která je na několik hodin. Aha? No nevím, nahoře se psalo 200 metrů. Ona že to plánuje jít celé odpoledne. Ahááá?

No nakonec mi vysvětlila, že ať jdu za ní, že mi cestu ukáže. Ha, překvapení? V lesíku plném postavených cestiček lze zabloudit a umřít?

Paní mne dovedla na místo, kde se dvě cesty křížili, poslala mne na jednu stranu s tím, že do půl hodiny budu na parkovišti. Sama se vydala na stranu druhou. Hmmm. Zajímavé. Nebýt paní, bloudím tam dosud. By mne zajímalo, kdy by mne napadlo se vrátit...

No nic, do půl hodiny jsem byla na parkovišti, na Stone park jsem se vyprdla a jela jsem dál, směrem k Jeju city a mému bydlení. Pár kilometrů od lesa (a furt v lese) jsem objevila památník 3/4. Pamatujete na tu skálu, ze které shodili v Seogwipo zajatce? Tak to je přesně ono.

Jak jsem zjistila, jde o poměrně novou věc. Ne historicky, ale ochotou ji zkoumat a přiznat. Jde o to, že na Jeju začaly roku 1948 ohromné nepokoje, které byly hrozně brutálně potlačeny. Tomu je věnován památník. Musím se přiznat, že jsem to nedala. Nejde jen o těch asi 300 lidí shozených z útesu, ale o tisíce lidí, o hroznou brutalitu a tak. Prošla jsem první patro, a musela odejít.

Cestou jsem se ještě zastavila na kafe.

Pak už jsem dojela do Jeju city, do svéoho penzionu (bydlím jinde, než poprvé, ale stále blízko letiště). Vzala jsem benzín a zítra ráno budu doufat, že stihnu letadlo. Letí mi v 7:45 a autopůjčovna otevírá pro vrácení auta v 6:00. Ptala jsem se, zda to stihnu a pán se tvářila že asi "jen tak tak". Tak budu doufat...

V prodejně za rohem jsem si koupila od paní kimbap k večeři a víc se nehodlám pro dnešek už hnout z postele, cítím se nějak uštvaně :-D

Jižní Korea - Jeju Island (den 8)

I dneska jsem nakonec byla brzy vzhůru a tedy i brzy na snídani. Z hotelu jsem také odjížděla kolem deváté, bylo však potřeba vyřešit složitou dopravní situaci vzniklou různým přeparkováváním aut, aby se mohlo vyndat moje auto a pak se taky v okolí objevily dvě auta která chtěla vjet vedle do hotelu a jedno k nám. Protože ale u vjezdu stálo přeparkovávané auto, musel recepční vysvětlit, že pokud poslední auto necouvne, abych já mohla vyjet, budeme tam stát nadobro. To taky způsobilo, že jsem nezadala do navigace správné místo (ono to chvilku vezme, než ho vždycky najdu – využívám kombinaci Google a místní navigace a někdy se názvově nesnesou). Tak jsem nazdařbůh klikla do mapy, že asi sem a upravovala to až později. Tak se také stalo, že jsem najednou jela vyhlídkovou silnicí.

Nic proti, obvykle to stojí za to. A tak i dneska. Vyjela jsem kopeček a otevřel se výhled na moře a do krajiny a příhodně i parkoviště. A tak jsem zaparkovala, vzala jen mobil na fotky (doklady a peníze jsem nechala v autě, protože tady auto trezor je. Tady je trezor i když jen necháte mobil a peníze ležet na stole a odejdete od toho…). Každopádně udělala jsem pár fotek a pak se otočila. A zůstala štajf. Pod útesem, kus nad mým autem byl budhistický chrám s ohromným budhou. Překvapení. 

A tak jsem šla fotit chrám. Vystoupala moře schodů a zjistila, že nad chrámem je ještě jeskyně. A to byl problém, protože jsem s sebou měla jen ten mobil. A mobilem tu platit nejde. Tedy jde, ale jen Samsung pay. Nechápu proč. U nás není rozdíl čím platím bezkontaktně, tady ano. Nejde platit bezkontaktně ani Revolutkou. Ničím. A tak mi jeskyně za vstupné 20 korun zůstala utajena, protože jít to dolů pro peníze a znovu nahoru se mi ani trochu nechtělo a paní v kase se na tu dvacku ulakomila na to, aby mne pustila bez ní. Každopádně to velká jeskyně nebyla, lidé co šli přede mnou byly venku cobydup.

A tak jsem jela dál. Další zastávka na Hwasun beach a pak už jsem přejela k cíli mé dnešní cesty, hoře Songaksan. 

Parkoviště bylo beznadějně plné, parkovat jsem musela kus za parkovištěm v kopci u krajnice. Zaznamenala jsem tam i jeden ťukanec mezi auty, no spíš se o sebe dvě auta jen opřela nárazníkem, ale běhali kolem toho dost zmateně. Já bych asiprvní trochu popojela, abych viděla, jestli se vůbec něco stalo. No ale asiati.

Vstupné se tentokrát neplatilo. Když jsem se vydala ke stezce po útesu, zaujala mne nejdřív informační tabule u schodů vedoucích na pláž. Pojednávala o tom, co je temný turismus a to mne zaujalo a tak jsem těch pár schodů na pláž sešla. A překvapení! Ono ne temný turismus, ono válečné pozůstatky. Viděla jsem to v nějakém dokumentu doma, tak teď i na živo. Vykutané jeskyně pod horou, odkud japonci startovali své sebevražedné čluny. Zajímavé. V podstatě nešlo jen o tunely, celá hora byla v systému japonské obrany a i kus dál od moře jsou další pozůstatky po Japoncích.

Pak už jsem se vydala na stezku po útesech. Moc pěkné, jen bohužel útes nešel obejít celý. V cca půlce byl opravovaný a uzavřený kus. Tedy oni to psali už na začátku,a le to by člověk musel umět korejsky. No a tadyjsem tedy transparent nepřelejzala :) a naopak se tedy se všemi ostatními otočila a vrátila se zpět.

Měla jsem v plánu ještě stezku Jusangjeollidae, ale navigace mne odvezla úplně jinam. Sice k moři, ale jinam. Ale měli tam obchod, takže jsem si koupila kafe s ledem a pak jsem usoudila, že už mám nějak úplně dost a že jedu domů. Cítila jsem se nějak sluníčkem uškvařená (tady na Jeju je asi 26 stupňů a spolu s vlhkostí to sice není vražedné, ale nepříjemné ano).

Doma jsem vrátila auto a před večeří jsem si trochu odfrkla. Pak už jsem si prošla pár obchůdků a vybírala kam na večeři. Vybrala jsem si jeden podnik, ale překvápko. Pán za barem tvrdil, že je zavřeno. Vylezu ven, venku poutač pro hosty a na dveříchje napsáno, že otevřeli už před hodinou. OMG. Jako já vím, že se tohle v Koreji stává. Že prostě nechtějí mluvit anglicky. Tak ale proč je venku plakát v angličtině???

No nic, pánovi jsem řekla co si o něm myslím (což bylo asi úplně fuk) a šla dál. A tambyla místní vývařovna. Měli pár položek. Původně jsem si chtěl dát bibimbap, ale vedle u stolu měli řízek, tak jsem usoudila, že ten si mám dát taky. Byl to řízek přes celý talíř. Nedal se ani dojíst a stál naprosto směšnou částku. K tomu samozřejmě kimvi, ředkev a další. Taky vývar. Tady mají tak dobré vývary obecně! Tenhle bylmírně pálivý a dostanete ho v misce jen tak čistý, na pití. Mňam!

No a pak už jsem si jen koupila pití do hotelu a vrátila se domů. Zítra se vracím na sever ostrova. 

Jižní Korea - Jeju Island (den 7)

Večer jsem díky rannímu vstávání a nabitému programu odpadla dost brzy a tak jsem opět byla brzy vzhůru. A tak jsem už před osmou šla na snídani. Ta se podává v 11 patře s krásným výhledem. Asi takovým, jako mám z pokoje, ale protože tu ne všechny pokoje asi mají výhled, tak někoho to ohromit může. Za mrzkých asi 140 korun za snídani jsem dostala bufet (vajíčka, párečky v zelenině, zeleninu, rýžovou kaši, marmeládu a především místní vyhlášené mandarinky) no a samozřejmě kávu a džus. Ty mandarinky jsou naprosto famózní a právem jsou vyhlášené. Ne, že by mne úplně napadlo tahat je domů (nejsem Wanda a taky domů neletím hned z Jeju), ale jsou moc dobré. Obal přitom úplně hitparáda není, ta kůra ani není často úplně oranžová, ale uvnitř – výborná chuť, plno šťávy a žádné pecky.

Po snídani jsem požádala recepčního o auto. Tady je to totiž tak, že parkování u hotelu je zajištěno. Ale je tu málo místa, a tak auta stojí v řadách za sebou. A proto při ubytování host nechá klíče v recepci a recepční si pak hrají takové automobilové puzzle. Takže abych mohla odjet, muselo odjet nejprve jiné auto, pak to moje – a když jsem odjela, šlo zase to jiné auto na mé místo.

Bohužel i na dnešek byl hlášený déšť. No ale co se dá dělat. Vyjela jsem, a jela jsem asi hodinu (40 km – já říkám, že to tempo je tu vražedný) na východní konec ostrova. Až na výběžek Seongsan . Tady jsem zaparkovala a neznalá věci, si koupila lístek. Tedy, koupila bych si ho stejně, ale jsou tu dvě trasy. Jedna vede doleva k drobné vyhlídce a pak dolů k pláži, kde se konají projížďky člunem na moři (za cca 200 korun), ale spíš jsou na efekt ve smyslu „to s vámi hezky házím a vy hezky ječíte“, než aby si mohl člověk sopku prohlédnout v klidu. Tahle cesta je zdarma. Platí se cesta vpravo (asi 100 Kč – zatím zde nejdražší vstupné) a jde se až nahoru, do kaldery. Cestou jsou různé zastávky s popisy jak vznikla kaldera, jaké jsou další útvary vidět atd. No a pak se jde zase dolů. Nevím kolik je to nahoru schodů, nepočítala jsem je, ale dost jsem záviděla Asiatům, kteří nahoře sice funí, ale nejsou zarudlí a zpocení. To je dost nespravedlivá věc, tohleto. Taky proto se můžou saunovat oblečení.

Dole jsem nasedla zase do auta, a projela si ještě pár místních zastávek. Ale zrovna se to začalo honit a přišel ten slibovaný déšť. Spíš slejvák.

A tak jsem přemýšlela co by a našla jsem dobře hodnocenou kavárnu. Pražírnu. Tak tam dojedu a ohromný zklamání. Nabídka kávy je kapučíno, latté, vanilkové latté a to je skoro všechno – přitom za zády má paní vystavené tuny kávy různého původu. Kafe dává do papírového kelímku. Vydupat si porcelán bylo mé vrcholné umění.

Kafe nebylo dobrý a nedalo se pít, protože v místnosti naprosto příšerně čpěl eukalyptus. No nic. Ne pokaždé se věci povedou. A tak jsem nedopité kafe vrátila a jela dál. Sem tedy doporučuji nechodit.

Další zastávka byla naprosto nepodstatná. Kdo kdy viděl Kdrama „Vzpomínky na Samdal-ri“, jakože já studijně ano, jde o místo, kde se natáčelo. A z tabulí u místa se tam zjevně natáčelo ještě něco, jen už si nepamatuji co :-D V každém případě v širokém okolí jinak nic není, ale je to místo, kde byly hodně velké vlny.

Pak už jsem to vzala ještě okružní vyhlídkovou trasou kolem pobřeží domů. Cestou jsem ocenila korejsou pečlivost, protože mne po tom „skvělém“ kafi přepadl nějaký břichabol. Naštěstí bylo jasné, že kde je pláž je i záchod. Že na místě zrovna byla písečná pláž, byla jen zajímavost navíc.

Pak už jsem závodní rychlostí průměrných 40 km/h dorazila domů, nechala zaparkovat auto, a po krátkém oddechu vyrazila na večeři a na lov dalších testovacích masek. To je totiž tak – koupím masku a testuji, zda za to stojí. O některých už to víme, ale nebráníme se novým 😊

Večeři jsem tentokrát dala v místní tržnici. Já se tedy tomu snažím vyhýbat, je to předražená zábava všude, ale nakonec mne paní zlákala na masové koule. Měla dvě příchutě, jednu sladnou teriaky, druhou pálivou a nabídla, že mi dá od každé. Doplněno to bylo pár válečky toppoki a bohatě to jako večeře stačilo. Dobré byly nakonec obě varianty.

Jižní Korea - Jeju Island (den 6)

 Dnes byl dlouhý den! To jsem se totiž vzbudila dost brzy a přemýšlela co dál, protože předpověď počasí nebyla optimistická. Tvrdila, že bude pršet a že to bude horší a horší. A tak jsem raději vstala, pobalila, a protože stejně v hotelu nemám snídani, vrátila jsem klíče a vyrazila na cestu.

Nejdřív jen tak kus od hotelu na Rainbow road, na které není nic zvláštního. Je to jen cesta s barevně natřeným betonem okolo. Jak levně vytvořit turistickou atrakci 😊. Už drobně mžilo. Když jsem dojela o dva kilometry dál k červenému a bílému majáku ve tvaru koně, už v podstatě lilo. Udělala jsem tedy rychlé foto a přemýšlela kam dál, aby to bylo kompatibilní s počasím. Napadlo mne Osulloc tea muzeum. Tedy ne, že by čajovníkové plantáže nebyly volně v přírodě, ale očekávala jsem u toho i nějaký ten domeček. A taky že jo. Když jsem zaparkovala, pomalu pršet přestávalo. Nakoukla jsem na čajovníkovou plantáž (jako hezký, ale ty Srí Lanské mají víc do sebe). Tady jsou sice velké plantáže, míjela jsem je už dlouho cestou, než jsem dojela, ale jak jsou strojově česané a upravované, jsou tak nějak unifikované. No nevadí. Kavárnu měli, ale to by byla svatokrádež dávat si kafe místo čaje, že. Tak jsem posnídala  čaj a dortík s výhledem na čajovníkové plantáže. Pak jsem si prošla obchůdek, tedy spíš obchod. Nabídka všeho možného čajovníkového, zejména kosmetiky. Pak i samozřejmě ochutnávka čajů a prodejna čajů. Tohle je vtipná část – já čaj skoro nepiju. Ale strašně ráda ho nakupuju. No a tak jsem neodolala a taky si koupila :)

Protože se začínalo vyjasňovat, řekla jsem si, že zkusím stezku po pobřeží Sinchang Windmill Coastal Road. Když jsem tam dojela, moc se mi líbila. Stezka nejen po pobřeží, ale i kousek nad lávovými kameny a přílivovými jezírky byla sice monotónně černě lávová, ale moc pěkná. No a taky se tu stala taková jedna čistě česká věc :-D. Na konci stezky byla zavřená vrátka. Ale stezka zjevně pokračovala. Asi by mne nenapadlo být za zlobivého turistu, kdyby předemnou nešel otec s dcerkou. Ti vrátka přelezli a pokračovali dál. No a tak hezky po česku „k čemu jsou nesmyslné zákazy“, udělal jsem to stejně. Jak jsem pochopila, na uzavřené části stezky občas chyběl kousek zábradlí. Děsně nebezpečná věc. No nic, na druhé straně jsem přelezla znovu a bylo. Nutno ovšem podotknout, že jsme to tak udělali jen my dva (a dítě). Jinak se všichni způsobně otáčeli.

Pak jsem si ještě odskočila na pánský záchod (dámský byl zavřený a když už jsem rebel, tak komplet, opět tedy potřebuji dodat, že mne k tomu mohutně pobízela jedna turistka co stála opodál. Ale vlastně měla pravdu).

A pak už jsem vyrazila k hotelu. Budu teď bydlet pár dní na jižní části ostrova. Jednak to průvodci doporučují, jednak to bude blíž k některým zajímavostem a jednak mne Jeju City moc neuchvátilo. Nicméně on ostrov není veliký, co je ale příšerné, jsou dopravní limity a vůbec způsob dopravy. Musím přiznat, že ho nechápu. Už včera jsem pozorovala (a pak s Wandou googlila) jak je to taky s křižovatkou. Ona totiž není často značená. Rozum velí pravidlo pravé ruky, ale na to tu zjevně moc nehrají. Takže nevím. Jedu a doufám, někde raději čekám.

Další příšerná věc jsou rychlostní limity. Obec 50, ale to je málokdy. Většinou je to nějaká obydlená zóna, škola, nebo stříbrná zóna důchodců, a tam je limit 30 km/h. Což uznáte, je vražedný, podle mne to musí generovat spoustu chyb plus nevím vůbec jak to funguje. Všude jsou kamery (doufám, že se k pokutě nedopracuji), ale místní na to často nedbají a jedou víc. Já jsemzjevně za debila, na druhou stranu, nevím jak to chodí a když se řekne třicet, jedu třicet. Bohatě stačí ty chyby, o kterých nevím. Každopádně je to děs a není divu, že 40 km trvá víc než hodinu jízdy.

No nakonec jsem k hotelu dojela, jen jsem ho napoprvé přejela, takže jsemho jen obkoužila a podruhé to vyšlo. Ubytovala jsem se, koupila si i snídaně (v ceně kimbapu a kafe v 7/11 což je fajn cena – booking vyhrožoval mnohem vyšší cenou snídaní), uklidila jsem si kufr na pokoj a vyrazila obhlédnout městečko. Jmenuje se to tu Seogwipo a je to naprosto bombastické město na útesu nad mořem s mnoha vodopády, pobřežní vyhlídkovou cestou a i temnou historií – býval tu zajatecký tábor, a 3.dubna (ovšem nevím kolikátého roku, to jaksi informační tabule zamlčela (poznámka: vrátím se k tomu později za pár dní :)) bylo 248 vězňů svrženo z útesu nad mořem.

Stezka byla boží.

Dokud jsem se nedostala k prvnímu vodopádu (je jich tu víc, ale tady konkrétně jsou dva za sebou). Vstupné mne neodradilo, za 40 korun by přeci chtěl vidět vodopád každý. A to je právě ten problém. Nejhezčí výhled byl hned za pokladnou :-D, když se sešlo dolů, byla tam hlava na hlavě. Nejvíce čínské. Ale stačilo počkat, výprava se dofotila a na místě za dalo lépe dýchat, nicméně nějak mne to odradilo od cesty na druhý vodopád.

A tak jsem se otočila, vrátila se k hotelu a začala hledat něco k jídlu. Nejvíce lidí bylo v místní tržnici, ale jednak jsem neměla na fast food (i když korejský) moc chuť, jednak už jsem měla lidí dost. Ale našla jsem malou provozovnu s řízky na sto způsobů, tak jsem si jeden dala (s rýží a pálivou směsí s bůčkem). Než jsem dojedla, začalo zase pršet. Nejvyšší čas vypravit se zpátky do hotelu.

Jižní Korea - Jeju island (den 5)

Sice mám hotel kousek od letiště a s letadly se tu dveře netrhnou, ale letecký provoz ustává před půlnocí a pak se spí jak v bavlnce jen se šuměním moře.

Místní hotel nenabízí snídaně, takže jsem si musela někam dojít, nicméně před tím jsem si ještě odnesla prádlo do přízemí do pračky. Šla jsem sice s brokovnicí na medvěda, protože mých pár šatiček spadlo do pračky na 15 kg prádla jako nic, ale co nadělám. Byl trochu problém pračku zapnout, protože se tvářila, že prosté start nestačí, ale šel zrovna kolem pán (asi host) a toho jsem přepadla s dotazem o pomoc. Jako chápu, že chtít po pánovi pomoc se zapnutím pračky může být divné,a le když mně nápisy nepřekládal ani překladač, tak co s tím? Nakonec si pán hrdinně pomohl, pračku spustil a za hodinu mělo být vypráno.

Počkala jsem si, vyzvedla si prádlo i sušák, kterých je několik u pračky také k dispozici a odnesla vše do pokoje sušit (na koreu tu mám pokoj velký, takže sušák vůbec nepřekáží a ještě bych tu mohla tančit.

Pak už jsem se vypravila na snídani do nedaleké kavárny a pak se šla cournout městem. Nejdříve ke skále, která vypadá jako drak . Marně jsem podobu draka hledala. pak jsem se vypravila přes kaňon přímo ve městě po pobřeží, až k majáku . Čekala jsem, že až se dostanu víc do centra, začne to na pobřeží žít, ale ne. Celé pobřeží je spíš velká sportovní zóna. Na procházky, kolo, běh, ale život plážového povaleče žádný. Asi to bude tím, že to vlastně žádná pláž není. Jen skaliska.

U majáku jsem si koupila v 7/11 pití a pán se ptal odkud se a pak říkal, že už tam bylo víc lidí z České republiky a že proč je u nás takový zájem o Koreu. No co já vím, že jo. Asi levné letenky :-D

Pak jsem zabrousila víc do města a tam našla to lepší centrum. Říkám lepší, protože mne úplně neuchvátilo. Obchody, lidi, pár kaváren, ale nemělo to pro mne žádný náboj.

Zašla jsem ještě do Jejumok Gwana Government Office. Jde o původní správní sídlo oblasti. Moc lidí tam nebylo, ale právě proto je to zjevně dobré místo na fotky v hanboku (místním kroji). Focení tohoto typu tam probíhalo dost.

Pak jsem to pomalu prošla zase dolů k údolí a sunula se k hotelu. Už jsem měla pořádný hlad, ale problém je s restauracemi. Prostě tu nejsou. Jako jsou, ale rybí. A já se toho dost bojím, zejména když nabídka začíná výrazně dráž, než na co jsem zvyklá. Když bych si dala jídlo za pětistovku, a bylo by to podobně nechutné jako ledový vývar, asi by mne to mrzelo víc, než u vývaru za dvě stovky.

Takže jsem nakonec skončila na hotelu s nákupem ze samoobsluhy v podobě pití a kimbapu.

Zítra má pršet. Doufám, že se předpověď plete... :)

PS: doplnění k autu. Auto bylo rezervováno přes SK car rental , které jsem si nejdříve našla přes rentalcars. Když se na webu SK car rental zvládne udělat registrace stálého zákazníka, povedlo se mi cenu auta i s plným krytím stlačit na půlku nabídky rentalcars. Neuvědomila jsem si také potřebu mít auto obvykle kryté kreditkou a zaplatila jsem kartou Revolut a ve výsledku s tím nikdo neměl problém, v půjčovně kartu ani vidět nechtěli. Naopak chtěli vidět mezinárodní řidičák, přičemž je vůbec nezajímal řidičák pravý. Fakt, že mi paní na úřadě na mezinárodním řidičáku zkazila jméno, ale zas taky nikoho netrknul.

Jižní Korea - Busan (den 4)

Ráno se mi silně nechtělo vstávat, přestože v noci moc motorek nejezdilo. A tak jsem obnovila původně zavrhnutý plán. 

Dnes večer totiž z Busanu odlétám. Jenže. Jenže to zdaleka není celý den k dobru. Ono je nutné na letiště včas dojet, což znamená vyrazit poměrně brzy, protože cesta na letiště vezme tak zhruba hodinu a půl. No a jet se někam podívat v rámci města klidně taky může zabrat několik hodin. Jenže. Jenže vím, že asi tři stanice metrem od "mojí" pláže je korejská sauna. Kdo kdy viděl nějaké korejské drama, jistotojistě na korejskou saunu narazil. Takže by byla škoda to netestnout. Časově sto vychází, takže jdu na to.

Sbalila jsem si, nasnídala se, kufr nechala v recepci a hupky dupky do metra. Ještě se mi povedlo přes agodu koupit asi o stokorunu levnější vstupné.

Hodně rad je, že při letu z Evropy po dlouhé noci, než hotel připraví pokoj, je korejské spa geniální řešení, jak si odpočinout. Vidím to tak, že by to mělo fungovat i opačně. Je to levnější než hotel a stejně funkční. Já odlétám po půlnoci a platím si hotel o noc déle, ale jít do lázní je varianta, která je jistě schůdná. Vysvětlím v průběhu proč.

Na recepci načetli můj lístek a dali mi klíč od skříňky na boty. Ten klíč pasoval i do stejné skříňky na převléknutí, před tím jsem ale vyfasovala šortky a tričko a dva ručníky. No, ručníky. Všeobecně je o Koreji známé, že její ručníky jsou velikosti půlky našeho běžného ručníku. Takže ručníčky. Převlékla jsem se do šortek, ale první jsem narazila na koupele. Tam se vstupuje bez oblečení, je nutné se nejdřív umýt (a doporučuje se i umýt si vlasy - ale ne každý to dodržuje).

Lázeňská část je oddělena na muže a ženy a obsahuje celou řadu bazénků o různé teplotě. Teplotu vždy ukazuje displej. Většina bazénků i různě bublá jako vířivka.

Také je možné v oddělené části si objednat masáže. Původně jsem to neměla v plánu, ale pak jsem prohodila pár slov s nějakou turistkou, která šla na celotělový peeling a rozhodla jsem se, že to dám taky. Domluvila jsem si termín, chvilku počkala, a šla na to.

Masíruje se všechno v jedné místnosti, asi osm lehátek tam je. Lehla jsem si, dostala jsem pleťovou masku a paní mne začala drhnout. Nejdřív drátěnkou a pak ještě šmirglem. Alespoň tak to vypadalo :)

Ne, měla rukavice z lufy a ojela mne od hlavy k patě. Bylo to vlastně moc příjemné. Na konec mne omyla a bylo hotovo. Trochu jsem pak měla potřebu se namazat, ale to nebyl problém, protože v předsálí bazénků, u šaten, byl nejen krém na tělo, ale i na obličej a komplet vybavení, které by si kdo mohl přát. Fény, kartáče, uchošťoury...všechno.

Když jsem se oblékla, šla jsem prozkoumat zbytek lázní. Dole v přízemí byla ještě venkovní zóna s bazénky na koupel nohou, včetně bazénků s různými přísadami a bazénků, které měly na dně oblázky.

V patře pak byly samotné sauny. Byly zajímavé, uvnitř se leží na tatami - ale. Ale je v nich horko. A vy máte ty šortky a tričko. Pro nepotící se asiaty asi žádný problém, já bych měla za chvíli oblečky durch. Pár relaxačních místností s teplotou kolem 30 stupňů a různou meditační hudbou nebo různým osvětlením tam ale také bylo. Plus spousta lehátek v různých sekcích - měkká, tvrdá (tatami) ukrytá v šeru nebo na denním světle...tím chci říct, že se zde dá klidně po příletu nebo před odletem, hodit levný krátký šlofík naprosto bez problému a se vším komfortem.     

Ve třetím patře je pak další odpočinková zóna s dalšími křesly i s televizí, kde je možné sledovat různé programy a kde je také občerstvení a restaurace, nebo prostor na jógu, na hry atd.

Potkala jsem tam i taková velká masážní křesla a nedalo mi to - za asi 70 korun na 15 minut jsem to testla. Bylo to příjemné, křeslo fakt promasírovalo nohy, chodidla, záda, ruce i krk. 

K jídlu jsem si pak vybrala restauraci s rámenem - v podstatě klasický prodávaný rámen se vybere, zaplatí, pak si člověk vybere co chce do něj (vajíčka, párečky, rybí nedlíčky, zeleninu, sýr atd) a to celé pak zalije vodou a krátce povaří. Hotovo.

Po jídle už byl čas se rychle obléct, zaplatit útratu (necelých tisíc korun, ale jak říkám, to už si člověk navolí sám a nemusí ani doplácet nic). a dojela si do hotelu pro svůj kufr a tradááá! Na letiště.

Na letišti koukám, můj let je opožděný. To nemám moc radost. Ale paní, která přebírala kufry mi hned nabídla jiné lety. Dostala jsem na výběr asi tři lety, ale zase mám na Jeju v půjčovně na čas auto, takže být tam výrazně dřív by asi nepomohlo. Takže jsem si vybrala jen let o půl hodiny dřívější, než byl můj původní. Jakkoliv to není nejvytíženější linka světa, asi se jí hodně blíží. Lety z Busanu na Jeju jsou jak na běžícím páse asi co 15, možná 20 minut.

Let trval asi hodinku, nicméně před odletem jsem ještě samozřejmě musela letadlo upozornit, že letím já. A tedy udělat rošambo. On mi totiž někdo seděl na místě. Zajímavé bylo, že celá řada byla plná. Jen jsem to paní sedící u okýnka na mém sedadle řekla, už jsem měla za zády letušku, která to odkontrolovala, pak odkontrolovala paní u okýnka, pána vedle ní a pak i zbytek řady :-D. Ukázalo se, že jeden pán z řady seděl na místě asi o tři řady jinde a ostatní tak posunul. No ale tak co by, vybojovala jsem si své okýnko :-D. Paní nebyla nadšená, ale zas když jsem si ho u letušky u kufrů vymrnila, tak je moje, že jo.

Na Jeju jsem přistáli zrovna, když zašlo slunce. Vyzvedla jsem si kufr, došla na stanoviště shuttle busu, který vozí pasažéry k půjčovně aut a dojela k ní. Auto už na mne čekalo. Nadávala jsem ovšem jak špaček, protože ho neumím ovládat. A nikdov dosahu. Nedokázala jsem třeba vůbec zapnout zpětná zrcátka. No, Popojela jsem od zdi, abych naložila kufr a dojela jsem na kontrolní stanoviště. Tam mi trochu nepříjemná paní zapla zrcátka a po pěti dotazech i ukázala kde. Odkontrolovala řidičák (zajímavé, vůbec nechtějí vidět řidičák, stačí jim mezinárodní - a ani jim nevadí, že ho mám vystavený blbě na cizí jméno :-D. Tedy...paní na úřadu v Lounech se upsala za pomněla jedno písmeno. Ale kdo by byl malicherný).

Pak už stačilo jen vyrazit. Věděla jsem, že bude navigační problém, protože od toho jsem vždycky měla Wandu a navíc v Koreji je problém s navigací i když nejedete (Google nefunguje a navigaci korejské, jménem Naver, neumím zadat cílovou stanici). No ale protože jsem problémy čekala, a taky jsem věděla, že přijedu za tmy, připlatila jsem si za hotel nedaleko letiště, takže cesta zabrala pár minut. Na navigaci v autě jsem dala směr "asi tudy" a když jsem se začala blížit, začala jsem pošilhávat po mobilu, kde jsem to měla nastavené celé. Taky jsem to předem ojela už doma. Takže se to celkem dalo, jen jsem to o ulici přejela, ale to je drobný zádrhel.

Každopádně to časem budu muset vychytat. I to ovládání auta :-D 

Pak už jsem se ubytovala, zjistila, že v okolí moc restaurací není a když jsou, nabízí ryby, což jsem nějak neměla v úmyslu testnout. Tak jsem si v sámošce koupila vodu a kimbap a dneska skončím. Stejně už je devět.