Tam, kde vytížená železnice vede středem chrámu...

Nastal čas odjezdu z Kjota. Moc se nám nechtělo. Mně osobně se Kjoto líbí i víc, než Tokio. Ale dnes jsme se přesunovaly o kousek vedle, do Nary. Původně mne napadlo jít ještě před cestou do onsenu pod Kyoto tower, ale tento nápad Vanda vetovala. Při přemýšlení co dál jsme nakonec po zvážení všech pro a proti (nutnost opustit byt do 10 hodin, cena úschovy zavazadel...) rozhodly, že jedeme rovnou do Nary. Pobalily jsme tedy své saky-paky a vypravily se na nádraží. Ani jsme moc nezjišťovaly časy vlaků, protože víme, že vlak no Nary jezdí každou chvíli. Dokonce vlak dvojího druhu - courák a rychlejší vlak. Expres se tomu úplně říkat totiž nedá. Vybraly jsme si ten rychlejší, protože jsme předpokládaly, že bude míň narvanej turisty, protože nestaví právě na turisty vyhledávaných místech. Ale i tak byl narvanej až až.

Cesta do Nary trvala asi 45 minut a náš nový byt jsme našly hodně rychle. Právě se zde uklízelo. Tak jsme jen šouply kufry za dveře a vyrazily ven. Cílem byl chrám, který leží na druhé straně od hlavní turistické atrakce ve městě (tam se chystáme zítra). Vyrazily jsme a šly a šly...zjevně dobře, podle map, které jsme potkávaly po cestě, ale furt nic. Až jsme potkaly obchodní dům. Chopila jsem se šance odskočit si na záchod. Nutno podotknout, že zatímco Kjóto nemělo vyhřívaná sedátka, Nara je má. Navíc tu má i konečně ty záchody co hrajou (na jedno zmáčknutí čudlíku se line melodie 25 vteřin) plus další vychytávku - odsavač pachů přímo z mísy.

No než jsem zase otestovala záchod, Vanda objevila zmrzliny - a nekupte to s 30% slevou vzhledem k Halloweenu. Takže jsme to testly - Vanda příchuť "monster neon", já "vampire kiss". 

Pak jsme pokračovaly dál a konečně našly to, co jsme hledaly - chrám Heijo Palace. Nara byla prvním stálým hlavním městem Japonska. Proto potřebovala, logicky adekvátní chrám. Tenhle adekvátní zřejmě byl. Od severu k jihu měří zhruba kilometr, od východu k západu dokonce 1,3 kilometru. Co je úplně nejzajímavější - jeho středem vede železnice. A to treť ukrutně vytížená - každých pár minut tu prosviští vlak. A to by to nebylo Japonsko, kdyby tu neměli další ze zbytečných povolání - u trati stojí DVA(!!!) zřízenci (každý z jedné strany tratě) a upozorňují lidi, aby přecházeli, nebo naopak trať nepřecházeli (to jako kdyby lidi byli blbí a nepochopili, že červené světlo a stažené šraňky znamenají blížící se vlak).

Chrám samotný vlastně za moc nakonec nestál. Jediné, co bylo ukrutně zajímavé byla probíjhající výstava asi ikeban(?) - vlastně moc nevíme, o co šlo. Víme jen, že se slaví slouho a že včera byl v areálu koncert. Ale o co jde nám nebyl schopný říct žádný z postávajících uvaděčů. Neuměli anglicky. Tak jsme zase vyrazily směrem domů. Bylo furt poměrně brzy a tak jsme přemýšlely co s načatým odpolednem. V Naře zjevně dávají lišky (tedy spíš jelínci,ale o tom zítra) dobrou noc. Prošly jsme tedy ulici se suvenýry a zapadly do kavárny na kafe a lívanec se zmrzlinou. Jako fajn je, že tu mají kavárnu. Šílené ale je, že jeden hrnek kafe tu stojí tolik, co jedna večeře. Co je ještě vtipnější, cukr se tu asi odvažuje zlatem. když Vanda požádala o další cukr, dostala přesně jeden.

Po kafi jsme si ještě prohlédly pár suvenýrků, nakoupily si zítřejší snídani a vyrazily jsme domů. Tam jsme zjistily, že doma není jednak na čem vařit (to je fuk, protože vajíčka už umíme v konvici), ale hlavně že tu není jediný talíř, ani lžička na zamíchání čaje. Jediné, co tu vlastně je, je hrnek.

Po krátkém odpočinku jsme vyrazily zpátky k centru (lze-li oblast nádraží považovat za centrum). Vanda už při předchozí cestě objevila řízkárnu a požadovala večeři tam. Já tedy nebyla moc nadšená, ale co už. Vanda dokonce překonala svoji nechuť platit u automatu - totiž - tady se jídlo řeší asi dvojím způsobem. Buď si člověk klasicky objedná (a nejčastěji pak na stůl dostane účet, který po jídle vezme a cestou ven zaplatí u kasy), nebo objednávku vyřeší nejdřív a vše dál s kuchařem řeší jen lístečkem o zaplacení jídla. Tahle řízkárna byla varianta dvě - takže bylo nutné v automatu u vchodu navolit objednávku, zaplatit a pak už počkat na jídlo. Povedlo se a bylo to dobré. Trochu legrační bylo Vandy zjištění, že nedostala "tatarku", jako já. Šla si o ni říct. Dozvěděla se, že to není tatarka, ani majonéza. Kuchař se přišel podívat, co myslí - a nastaly dohady o cenu, protože kuchař to neuměl říct. Nejdřív se mi zdálo, že říká německy 15, což jsem vyhodnotila jako blbost. Pak furt opakoval pět. Až pak, když jsem vytáhla peníze jsme se domluvili, že za tatarku co není tatarka chce padesát.

Takže Vanda byla spokojená.

Zbývalo vyřešit problém se snídaní. Nebylo zbytí, zahnány do kouta jsme ukradly v řízkárně hůlky na zamíchání čaje. V prodejně potravin, kde mají i jídla na ohřátí a nějaká jídla i sami připravují jsme vyžebraly plastovou lžícovidličku (nože se tu prostě nevedou). Takže zítřejší snídaně je relativně vyřešená, ale stejně bude dost skautská.

Šly v Japonsku žebrotou...

Ráno proběhlo klasicky: poslední vajíčka v rychlovarné konvici, zázvorový čaj, popohánět Vandu, ať vyrazíme v rozumný čas. 

Nejprve jsme koupily celodenní jízdenky na autobus. ten byl dneska v plánu jako přibližovadlo. A protože jedna jízdenka stojí 230 jenů a celodenní 500, bylo jasné, že potřebujeme celodenní. První jízda vedla do budhistického chrámu Kiyomizudera. Vedla k němu typická ulička pro turisty, plná různých lákadel. třeba zmrzliny. A protože bylo hezky, musely jsme ji testnout. S příchutí matcha čaje. Překvapivě výborná. Nejdřív mi hlava spojila zelenou s pistácií a fakt jsem ji tam i cítila, ale při druhém pokusu už to bylo jasně něco jiného. Dál jsme cestou nahoru využívaly nabídek na ochutnání všeho možného, až jsem si říkala, proč jsme vlastně snídaly. Co nás ovšem hodně překvapilo, byla ochutnávka čaje. Nic netuše, jsme si od hodné japonky vzaly kelíšek a - ten čaj byl slaný!

Chrám samotný byl překrásný. V zeleni, se spoustou aktivit typu kdo přejde poslepu od kameni k druhému kameni najde v životě lásku (Vanda prošla), nebo kdo se napije určené vody, bude dlouho živ (prošly jsme obě). Tak uvidíme...

Dokonce byla uvnitř chrámu i malinká kavárnička, tak jsme neváhaly, hezky po japonsku jsme si přičuply k malému stolečku a daly alespoň kolu (kafe neměli). Cesta zpátky opět mezi stánky a krámečky, takže jsme se kochaly a samozřejmě - Vanda už pocítila potřebu utratit část kapesného :)

Další autobus nás zavezl k dalšímu chrámu - Ginkakuji. 

Ještě bylo potřeba si odskočit na záchod (těch je tu pro turisty plno na každém rohu) -což poměrně trvalo. K dispozici byly jen dva a co čert nechtěl, ve frontě stály i holčiny v kimonech. Neumíte si představit jak ukrutně dlouho je na záchodě každá Japonka v kimonu....

Opět nezbytná cesta mezi krámky se suvenýry, opět jsme se rozvášnily, protože nám došlo, že někdo bude mít svátek (a Vanda si napsala narychlo Ježíškovi....)...až jsme u pokladny zjistily, že nemáme peníze. Mám stranou mimo běžně používané hotovosti peníze o hodnotě deset tisíc jenů. A viděla jsem furt jednu bankovku, tak jsem myslela, že jsme furt bohaté - ale ta poslední byla jen tisícovka, co se tam dostala nedopatřením. No a teď nám chybělo celých "ukrutných" třicet jenů na vstup do chrámu. Podle paní pokladní je o kus dál pošta, jenže nemá otevřeno. Přemýšlely jsme co dál, až jsem si řekla, že zkusíme paní pokladní vysypat, co máme. Že když chybí jen takový drobek (na naše je to asi sedm korun), že by to mohla přejít. Vanda se styděla opodál a dělala, že mne nezná. No paní pokladní na to chvíli koukala, koukala a koukala, konzultovala s paní pokladní vedle - až nám prodala pro Vandu dětský lístek (platí do 16 let) a ještě nám pár fufniků zbylo. Tak jsme jí vylovily z batohu oplatku jako poděkování a šly se podívat na tu vyžebranou nádheru. Stříbrný chrám žádné stříbro nepobral. Až jsme si říkaly, jestli nejsme ve špatném chrámu. Ale ověřeno - byl to on. Taková chaloupka v zenových zahradách. Ty zahrady tedy nahradily chybějící stříbro, protože byly krásné.

Po prohlídce jsme šly na další autobus. Protože v okolí nebylo kde získat peníze (v Japonsku je možné se jich domoci jen na poště nebo v obchodech 7 eleven), rozhodly jsme se jet autobusem k dalšímu plánovanému chrámu a cestou u prvního obchodu 7/11 vystoupit, vybrakovat bankomat a pak jet dál. To se nám taky povedlo - všímavá Vanda zaregistrovala ceduli, že je obchod za rohem. Vystoupily jsme, vybraly a vrátily se zpět k zastávce počkat na další autobus.

Poslední dnešní zastávkou byl chrám Kinkakuji, tedy zlatý pavilon. Ten už opravdu zlatý byl. Pokochaly jsme se, prohlédly zahradu a jely zpátky přeplněným autobusem, že skoro potřeboval šlapače.

Vystoupily jsme poblíž našehoo domu a hned u jednoho japonského bufetu, kde jsme si daly večeři. Tentokrát kuře sweet and sour, nicméně v úplně jiné verzi, než známe s domácí "číny". S Vandou jsme se shodly, že jsme zvědavé do Nary - zatím každé místo, kde jsme byly, mělo v našem okolí bydliště jiný typ restaurací ajídel. zatímco Tokio šlo hlavně po nudlích a rámenu, tady v Kjotu je to rýže a omáčka nebo rýže a nějaké maso k tomu.

Zítra se přesunujeme dál, do Nary, tak uvidíme co nabídne ta.

V Kjótu jako v Bibione

Ať se snažíme vstávat jakkoli brzy, nikdy se pořádně ven před desátou nedostaneme. Než si Vanda udělá vlasy a obličej, vezme to měsíce. Stejně tak i dneska. Tedy byly jsme venku trochu dřív - vstávaly jsme v půl osmé, vajíčka v konvici už máme nacvičená, plus jsme si koupily místní zázvorová čaj...jenže jsme se zdržely kus od domu. Je tam chrám Hongan-dži, kde jsme se zdržely prohlídkou. 

Dál nás zdržely místní - už cestou jsme viděly běhat japonky s krabicema ovoce, něco lidem vysvětlovat a pak pobíhat zase dál. Když jsme vylezly z chrámu, natrefily i na nás - vysvětlovaly, že vzhledem k oslavě ovoce nabízejí místní ovoce lidem v Kjótu za výhodné ceny. Dlouze jsme se nejdřív dohadovaly, že nabízené ovoce neznáme, až jsme se ujednotily na tom, že sice neznáme japonský výraz, ale "kaki" známe. A prý je z jihu Japonska a to nejlepší... a tak jsme si jedno koupily, přestože stojí asi jako tři u "kaki" u nás. 

Pak už jsme pokračovaly zase na nádraží a vlakem do oblasti Arašijama. Tam bylo v plánu prohlédnout si chrám Tenrjú-dži a jeho zahrady. Zase turistická atrakce číslo jedna, takže davy lidí. Nicméně asi oprávněně - zahrady byly krásné. Za chrámem pak začínal bambusový háj. Háj s jednou hlavní cestičkou napěchovanou turisty. Ale co člověk nadělá, když jinde to ještě neviděl...

Další plánovanou zastávkou měl být opičí park. Ten jsme mírně hledaly, ale pak jsme našly - přes most Tógecu-kjó a byly jsme tam. Most vede přes řeku, po které jezdí lodičky - ale zase - cena za tu kratochvíli mi přišla trochu přemrštěná, zejména v porovnání s lodním výletem pod Fuji. A navíc trochu foukalo a bylo chladno, tak jsme lodě vypustily a vyrazily rovnou k opicím. Průvodce varoval, že je cesta do kopce. To taky byla. Něco jako výšlap na Milešovku.

Opice se scházejí na vršku a volně chodí mezi turisty. Tedy volně chodí - chodily by, kdyby jim to hlídači dovolili. Ti je trochu hlídají, aby nic turistům neudělaly. Ale jinak tam žijí opice volně. Hlavní atrakcí pak je klec, kde je možné opice krmit. Sranda je, že v kleci nejsou opice, ale turisti. Kdo chce opici krmit (za 100 jenů pytlík jablek, banánů nebo arašídů), ten musí do klece. Opice protahují ruce a žebrají o jídlo. Ale zas jsou zmlsané, takže třeba arašídy rovnou zahazujou, bez ochutnání.

Navíc z opičí vyhlídky byly krásná vyhlídka na celé Kjóto.

No a pak tam taky Vanda napočítala asi deset dalších čechů...Bylo to přesně takové, jako ve filmech: "Blankóóó, stoupini si ještě sem, ať tě vyfotíííím..."

Když jsme se opic dost nakochaly, vyrazily jsme zpátky dolů. Cílem bylo dát si kafe. To nebylo jen tak, ale nějakou kavárnu jsme našly. Pak jsme nakukovaly do obchůdků - paráda je, že často dávají lidem ochutnat to, co nabízejí - asi aby si vůbec někdo něco koupil. A takhle jsme Vám ochutnaly sušenky, které byly moc dobré. A chtěli vám je i dovézt. Ale smůla - trvanlivost jen do 18.11. Tak jsme na vás tedy ušetřily :-D

Jak jsme přijely, tak jsme se vlakem zase hezky vrátily. Pomalu se začínalo stmívat a my se rozhodly pokochat pohledem na Kjóto z výšky ještě jednou a nechaly se vyvézt na Kjóto tower. Tam jsme vydržely do setmění, pak už jen večeře (rýže a curry) a spát. Večeřeli jsme kousek od domu a co čert nechtěl - další češi. Přesněji slováci. Dneska jsme prostě na krajany měly "štěstí". Tihle se během večeře hádali, kdo bude platit. "Vyhrála" slečna.

Vajíčka natvrdo a promeškaná příležitost edunomádit

Včera večer jsme si nakoupily věci ke snídani. Abysme udělali snídani pestřejší, koupily jsme vajíčka s tím, že tedy můžeme dát míchaná. Jaké bylo ráno překvapení, když jsme zjistily, že náš Kjótský byt nemá žádný vařič, dokonce ani nádobí. Má jen dva hrnky, dvě misky, dva talíře a příbory. Naštěstí se řešení našlo, jako se najde vždycky. Vajíčka jsme připravily pěkně po skautsku, v rychlovarné konvici. Nemáme moc možností jak určit dobu přípravy, takže je možné je v podstatě mít jen natvrdo nebo méně natvrdo. Ale i tak to svůj účel plní.

Ke snídani nám ještě trochu vadí absence zeleniny. Ne, že by tu zeleninu neměli. Mají - ale pekelně drahou. Můj duch skota odmítá zaplatit za jedno rajče nedozrálé barvy skoro 300 jenů. Pod Fuji jsem ještě urvala okurku - asi 2 cm v průměru a délky 15 cm za 130 jenů. I to bylo dost, ale čert to vem. tady zatím nic. takže snídáme jen toustový chléb, sýr, šunku a teď tedy vajíčka.

Po snídani jsme se vydaly ke Kyoto station na vlak a vydaly se do Inari. Tady je šintoistická svatyně, respektive komplex svatyň. Ty jsou zasvěceny božstvům rýže a saké a cesty zde lemují tisíce červených torii. Hlavně jsou tu vyobrazeny lišky, jako poslů Inary s tím, že mají v tlamách klíč, jako klíč od rýžových sýpek.Bylo tam moc pěkně - jenže - je to prostě známé turistické místo. Takže turistů tolik, že se nedalo vcelku hnout. To mi zrovna radost nedělá, takže jsme se snažily podívat a pak honem pryč. Co se nám tu líbilo byla místní výuka angličtiny. Sypeme si popel na hlavu, že jsme nevyužily poznatků z Adélčina edunomádění a nezkusily to taky. přistoupil k nám japonský chlapeček s tím, že Hello - Koničiva. A začala série otázek, které četl z papíru: How are you? Can I ask you some question? Where are you from? Do you like Kyoto? Thank you for answers. Bye - Arigato. Poslušně jsme odpovídaly, protože nám to přišlo děsně roztomilý. Kolem chlapečka horda dalších spolužáků - chlapeček byl asi nejprůbojnější ze třídy. Až pozdě nám došlo, že jsme se ho měly taky na něco zeptat, i když já myslím, že by nedal ani jednoduchou otázku jak se jmenuje...Protože všechno jen četl z papíru. Ale jako systém výuky mi to přišlo super - vyrazit za turisty a mluvit s někým opravdovým.

Z Inari naše další cesta vedla k císařskému paláci. Ale nějak jsme byly unavené a chtěly kafe (mmch dodnes jsme tu žádné neměly). Jenže ony tu kavárny jaksi nejsou. Po nějaké chvíli jsme našly pekárnu a vedle ní stolečky. Vlezly jsme dovnitř, usadily se a zjistily, že je to spíš restaurace, než kavárna. Ale kafe měli, tak jsme si z restaurace kavárnu udělaly - jen paní vedle u stolku koukaly divně a obsluha nám nedovolila vzít si ke kafi nic z pekárny, ačkoli to byl propojený obchod. Tak jsme daly kafe a pekárnu jsme vyplenily potom, Pečivo bylo zajímavé - Vanda v podstatě měla housku sypanou cukrem a já ciabatu plněnou zelenou sladkou fazolovou pastou. Jako dobré to bylo, ale opět - vyhledávat to nebudu.

Cesta vedla kolem zámku Nidžó-džo, do kterého jsme nešly a pokračovaly jsme až k císařskému paláci Gošo. Ten jsme prošly celý a strávily tam poměrně dost času. Přestože průvodce píše, že nepatří k těm zajímavým chrámům v Kjótu, nám se dost líbil, zejména zahrady. Naopak poměrně v hrozném stavu (na japonskoú tu mají záchody. Staré, často v japonském stylu (tj. něco jako položený pisoár) a bez vyhřívaných prkýnek :)) - nicméně i tak jsou čisté.

Cestou z císařského paláce začalo ukrutně pršet, takže jsme se vydaly domů. Večeři jsme našly už blízko domu v jisté vlastně kavárně - kde vaří asi jen čest jídel a v podstatě evropských. takže Vanda dala špagety Napolitana a já maso s omáčkou a rýží a dostaly jsme k tomu i příbor. Pak už jsme v nepřestávajícím dešti doběhly domů s tím, že dneska končíme dřív.

Co se týká nového přístroje, je to hezká nová hračka. Zatím testujeme, taky mi dlouho trvalo, než jsem pochopila, že nenatáčím video, jak jsem si myslela, protože je na video jiný postup, než byl u starého...ale ono to půjde....

Kuřecí chrupavky a vyděšená servírka

Dnes jsme si chtěly přispat. Ale to by si někdo jiný nesměl usmyslet, že je dobré si jít v sedm ráno vyprat oblečení, popřípadě se vysprchovat. Prostě za dveřma pokoje byl takovej hluk, že jsme vstaly taky. Daly jsme snídani, umyly si hlavy, Vanda se začala malovat - a v tu chvíli jsem zjistila, že asi za dvacet minut nám jede vlak. Čekat na další by znamenalo přestupovat nějak víc a chaotičtěji. Budiž Vandě ke cti, že to zvládla a na vlak jsme dorazily včas. 

Také jsme zjistily, že celá cesta úzkokolejkou (na kterou se nevztahuje JR pass) vedla kolem Fuji a tedy jsme se mohly kochat výhledy. To cestou tam v zamračeném počasí nešlo.

Asi dvakrát jsme ještě musely přestoupit, než jsme se dostaly do Šinkanzenu na Kjoto. Usadily jsme se, začaly poklimbávat a v tu chvíli dorazil průvodčí. Ukázala jsem mu JR pass, ale něco na něm dlouze studoval. No ukázalo se, že jedeme Šinkanzenem NOZOMI. Na ten se JR pass také nevztahuje - jedná se o nejrychlejší Šinkanzen, který umí jet až 270 km v hodině. Také to předvedl. Ta rychlost už opravdu cítit byla a za okny se pozadí míhalo poměrně rychle. Výpravčí byl překvapivě rozumný a nechal nás být s tím, že příště si máme dát pozor. Takže jsme vlastně získaly o zážitek navíc, protože tohle fakt svištělo pořádně. 

Asi za dvě hodiny jsme byly v Kjotu. Zde, opět došlo na to, že Vanda a mapa se nesnesou. Nejen, že si mapu otáčí tak, jak stojí a nedokáže se oreintovat v normálně položené mapě, ale i rozporuje mé velení. Já chtěla z nádraží zamířit vpravo. Vanda tvrdily, že tam žádný východ není a že je jediný vlevo. No zblbla mne tak, že jsme ušly s kuframa skoro kilometr, než nám došlo, že je něco blbě. Na druhý pokus, po vrácení se na nádraží a zkusmo testnutí mnou původně navržené cesty to vyšlo. Bydlíme kousek od nádraží. Dům jsme našly rychle a relativně rychle se nám i povedlo vlámat se do chránky. Tentokrát byla odolnější a tak jsme fakt musely točit číselníkem a čekat na lupnutí.

Ubytovaly jsme se a vyrazily jsme ven. Na dnešek jsme neměly žádné velké ambice - cílem bylo jen najít obchod s elektronikou a dokoupit chybějící - tedy adaptér na SIMkartu a nabíječku na foťák, kterou jsem někde ztratila. Elektro jsme našly, to problém nebyl. Několikapatrový obchoďák od fénů po televize. Jenže - náš foťák má jednak špatný objektiv, jehož oprava by stála totéž, jak nákup nového. Plus mu chybí ta nabíječka. Nabíječku pan prodavač nemohl pochopit vůbec. Vždy došel k názoru, že potřebujeme adaptér do zásuvky. A objektiv stál tolik, co foťák. Pán tedy nabízel levnější Tamron, ale i tak mi cena přišla dost vysoká - vím, že už jsem kdysi hledala a našla o půlku levnější možnosti. Jenže co s tím? Řešení se našlo, samozřejmě - jenže znamenalo vrátit se zase domů, protože jsem zapomněla pas. A pas je velmi důležitá věc, pokud chcete nakupovat "duty free".

Takže okolnostmi donucené, máme nového mazlíka - D5300. Už se nabíjí, zítra můžeme fotit.

Nicméně k ničemu to průběžným čtenářům asi nebude, protože je tady děsně pomalá wi-fi a tedy asi bude možné zadávat text na blog jen bez obrázků....

Po nákupu, kdy jsme získaly ještě další slevu za to, že platíme kartou VISA, ač nechápu proč, jsme hledaly něco k večeři. Nic moc jsme nenacházely - až najednou restaurace. Vlezeme tam a ono echt japonská. U dveří se klaní, vedou nás na místo, nesou nám teplé ručníky. Nevíme co s nima a tak soudíme, že je to na utření rukou před jídlem. Ostatně tak to fungovalo třeba v letadle Emirates. Že je něco blbě poznáváme už podle lidí, co sedí vedle. Divně koukaj. Úplně nám to dochází, když jeden z číšníků začne cosi japonsky na pár sedící také kus od nás. Evidentně evropani taky nevěděli a tak se zachovali stejně, jako my. No blbě to bylo. Měly jsme si do toho utřít ruce nakonec asi.

Objednáváme jídlo. Dlouho váháme, ale já nakonec testuju rybu a Vanda kuře s hranolkama. Přinesou ještě jakousi neznámou zeleninu nakládanou v něčem poměrně dobrém - Vanda to nechce, protože zelenina vypadá podivně. Pak přinášejí to, co jsme si objednaly z anglického jídelního lístku. Začínáme jíst. Já rybou echt unešená nejsem. Vandě ale chutná a domlouváme se na půlení porcí. Pak Vanda ochutná své jídlo. Ochutná podruhé a tváří se divně. Podle ní dostala jen kuřecí chupavky. Kontrolujeme jídelní lístek. A ono jo. Ono si je objednala. To je tak, když se koukne na jídelní lístek, vidí se že kuře a víc se nečte a rovnou se předpokládá, že je to kuřecí pokorn jako mají v KFC. Vanda ztrácí chuť k jídlu. Už nechce ani mojí rybu, jen dojídá hranolky. 

Žádáme o účet, platíme za večeři tolik, co jinde za večeře dvě. Na tácek dávám bankovky a drobné, chybí vrátit pár fufníků. Balíme se a odcházíme. To však vyvolává infarktovou situaci u naší servírky. Chytá se za hlavu, prosí, ať zůstaneme a pečlivě nám vrací našich pár fufníků (v přepočtu asi dvacetikoruna). Ano. Víme, že tady se spropitné nedává. Že tomu systému japonci nerozumí. Ale že dvacka vyvolá až takové vášně, to jsme nečekaly. No tak získáváme své drobné, s úklonamy vycházíme z podniku kam už asi nepůjdeme a těšíme se zase do postele....

Fuji ze všech koutů

Ačkoli jsme dneska spaly jako mimina víc,, než 12 hodin, vstávat se nám ráno moc nechtělo. Po osmé jsme se neochotně hrabaly z pelechu na snídani. Poté se Vanda ještě musela namalovat, takže na desátou jsme vesele vyrážely ven. Venku svítilo sluníčko jak o život a bylo děsné horko, což mi Vanda neustále opakovala - donutila jsem ji totiž se obléknout - v plánu byla lanovka na kopec a co já vím, jaké je počasí tady v horách...

Nejdříve jsme ale zamířily na parkoviště u jezera, kde tlampač vesele vítá turisty jásavým "welcome to Kawagutchi-ko lake". Vanda tvrdila, že takhle za slunečného dne je to ještě hororovější, než včera za deště a mlhy. Právě odjížděla výletní loď po jezeře, takže jsme si koupily vstupenky (to by nebylo japonsko, kdyby se neprodávaly v automatu) a rovnou jsme se nalodily. Projížďka byla spolu s dalšími asi šesti cestujícími asi dvacetiminutová šup sem-šup zpátky, ale účel splnila. Konečně jsme viděly Fuji.

Po vystoupení z lodi jsme se přemístily o kousek dál, na stanici lanovky. Vanda se zamilovala do jejího názvu - KACHI KACHI YAMA ROPEVAY a asi to celé byla atrakce zejména pro děti, protože na lanovce byli zajíčci, stejně jako u vchodu a nahoře u stanice lanovky byl zaječí chrám. Vše nahoře se týkalo toho, co udělat, abysme byly šťastný a splnily se nám přání - takže hladit zajíce po prdelce, bimbat na zvon v ohromném srdci s výhledem na Fuji, nebo koupit sádrový talíře a prohazovat je slaměným věncem. Když jsme se dostatečně vyjásaly a pokochaly výhledem na Fuji, přemýšlely jsme co dál. Vše jsme stíhaly v poměrně rekordním čase a protože Vanda furt prudila, z vyhlídky byl výhled také přímo do čertova údolí a nahoře na kopci byl v 1000 metrech asi nedostatek kyslíku, já přistoupila na myšlenku, že sjedeme lanovkou dolů, dojdeme na nádraží a odjedeme do čertovy kolébky - zábavního parku Fuji-Q.

V tu chvíli přestalo být Vandě horko, ochotně nesla batoh a jásavě téměř běžela k nádraží. Dojeli jsme jednu stanici a byly jsme tam. Zaplatily vstupné (tento park má několik možností - základní je zaplatit jen vstup a pak si atrakce případně vybrat jednotlivě. To jsme zvolily my. Hlavním cílem totiž byl strašidelný dům. Údajně největší na světě. No, abych to trochu shodila už v úvodu - japonci se mají co učit třeba od Hollywoodu. Tolik nevyužitých šancí co tam bylo!

Strašidelný dům jsme našly poměrně rychle, když jsme se mapy chopila já - Vanda nás vedla úplně na druhou stranu parku - z toho vyplývá - nikdo Vandu nepouštějte samotnou do lesa, když se umí ztratit i v zábavním parku.

Lístek se opět kupoval v automatu a u vchodu hlídal nemocniční personál v zakrvácených mundůrech - šlo o děsivou nemocnici. Vystály jsme krátkou frontu a uvedli nás asi v deseti lidech dovnitř. Nejdřív běžel film o ztracené dívčině v nemocnici plné krve, odřezaných rukou, nohou a hlav. Když chytili i holčinu a pila se jí zakousla do hlavy, film skončil a my šli dál. Nezbytné focení se zajímavým efektem, kdy zazní děsivý zvuk a podsekne se židle. Dál už pak byly pouštěné skupinky postupně - my tedy šly samy dvě. Nutno říct, že děsivé to nebylo ani trochu. Třeba po Londýnském dungeonu byl tohle hodně slabý odvar. Jde se přítmím až tmou, všude okolo zašlé nemocniční vybavení, občas někde leží figurína s oříznutou končetinou nebo vykuchaným břichem. Realistické to ale není ani trochu. Sem tam občas někde zaječí z reproduktoru nějaká paní. Sem.tam se objeví maskovaný zřízenec a snaží se člověka vyděsit. Pár světlých momentů to mělo, třeba když se přešlo na prkna co sama vrzala, ale to asi bylo všechno. Nic moc.

Vanda pak přemýšlela, jakou horskou dráhu "zkusí". Jenže obě největší znamenaly čekání ve frontě dvě hodiny kontra dvě minuty jízdy. To i Vanda uznala, že to je moc. Vyměnila horskou dráhu za zmrzlinu a jelo se zpátky.

Závěrem dne byl v plánu ještě onsen. V našem městečku jich je několik - jeden i přímo s výhledem na Fuji, ale podle průvodce má svá dobrá léta za sebou, plus nemá venkovní sekci. Vybraly jsme si tedy jiný, který má bazénky i venku. Překvapivě jsme ho našly docela snadno. Zaplatily vstup a vešly dovnitř - tam jsme se cachtaly ve venkovních termálních pramenech, nicméně byly na nás moc horké - nejvíc horkou vodu uvnitř onsenu jsme téměř ani netestly. i tak jsme vylezly ven spařené jak kuřata a těšily se na večeři. Jenže ouha - vyhlídnutá restaurace byla plná, vedle taky - prostě malé městečko s málo restauracemi. Takže jsme stejně jako včera koupily v samošce špagety, ty jsme si doma ohřály a po ukrutně nabitém dni se těšíme do postele. Zítra se odsud přesouváme do Kyota.

Vlakem přímo do středu japonského hororu

Dnes jsme spaly déle. Nebylo kam spěchat, vlaky jezdí každou chvíli. Ráno nás ovšem ještě před přesunem čekalo to nejdůležitější - přebalit kufry z rozbitého kufru do kufru nového. při tom nám došlo, jak je naší rodinnou tradicí nejen po celém světě rozvážet kočičí chlupy - ale i odpadky. A to už od Vandina nejútlejšího mládí, kdy převážela kameny z Řecka do Loun a nevybalené je pak vyhazovala na Mallorce. Pokračovat můžeme mojí bundou, která skončila v Miami, nebo keckama v Las Vegas. Tak náš kufr holt skončil mezi odpadky v Tokiu.

Po tomto smutném úkonu už nebylo na co čekat. Vzaly jsme své saky-paky a vyrazily na vlak. Nevím čím to je, ale zdálo se nám všechno nějak strašně těžké. Vanda soudí, že je to tím, že tu furt jenom běháme po schodech a jíme jenom rýži - jakože je pak výrazně oslabená. Tokijským vlakem jsme přejely na sběrné nádraží a nasedly na vlak směr Fuji. Sotva jsme se usadily, už jsme se skamarádily. Vlastně ještě před tím nám bodrá japonka ukázala, že japonci nejsou vořezávátka a mají fígl na všechno - tedy i na kufry ve vlaku. Vždy po pár sedadlech je na ně místečko. Takže jsme kufry uhnízdily, usedly a japonka měla potřebu se kamarádit dál - dala nám dva balíčky čehosi. Tedy přesně víme čeho - ono se to prodává i u nás jako japonský snack. Kdysi jsem to i koupila, a pak nám to doma hrozně dlouho leželo, protože to nikdo nechtěl. Tak přesně tohle nám podala, vylepšené o to, že každý kus snacku byl obalený mořskou řasou. A teď problém. Člověk to vlastně ani nechce, ale když už nám to cpe, tak si to vezme. A pak to vlastně ani vůbec nechce ochutnat, ale když už to dostal...

No ve výsledku se to jíst dalo a snad i pomalu mořské řase přijdu na chuť...ale že bych to musela opakovat, to asi ne... Abysme se japonce pomstily, darovaly jsme jí naše dvě tyčinky, které prý Vandě taky extra nechutnají. Prý to chutná jako syrové těsto říkala (a tak jsme usoudily, to musí japoncům chutnat)...

Po hodině jízdy nás čekal další přestup, na místní úzkokolejku, která nás vyvezla do výšin hor kolem Fuji. Sotva jsme po další hodině jízdy vylezly z vlaku, začalo pršet. Paráda. Kopce v mlhách, Fuji ani koutkem oka nikdo z nás nezahlédl...

Došly jsme do hotelu a chtěly se ubytovat, to ale šlo až ve tři. takže jsme si jen uložily kufry vydaly se to oblídnout.

Městěčko Kawagučiko je jak z japonského hororu. Nebo brácha Pripjati. Prostě vypadá, jako by se tu zastavil čas, všechno je divné a do toho rozhlas vyhrává optimistické hlášky "vítáme Vás v Kawagutchiko"...Každého hned napadne, že by si měl jít do místních suvenýrů zajít koupit lano. A to jako vážně, protože kousek odsud je les sebevrahů. Vanda mi o něm vyprávěla nadšeně celou procházku kolem jezera. Do roku asi 1960 nikdo neřešil mrtvoly v místních lesích. Teď už jsou místní lesy vybavené cedulkami s telefony na psychiatry... Bezpečné je prý chodit po vyznačených cestách, jinde se může o nějakou mrtvolu zakopnout. Za rok prý běžně 200 kousků...

Japonci by asi nebyli japoncema, kdyby se nevyřádili pro turisty - takže na jezeře plave plno šlapacích labutí a dokonce i jedna šlapací panda. Na jezeru jezdí výletní loď, která vypadá, jako kdyby právě tahle jízda měla být její poslední a jezero lemují stánky se suvenýry. Ty jsou zajímavé, protože obsahují i plno jídla u kterého je zajímavé hádat, co to vůbec je. Například je pravda, že jsou japonci ujetí na tyčinky Kit-kat. Tolik příchutí, to člověk nevymyslí - je tu malinová, jahodová, cheesecake nebo i čaj matcha.

Ve tři hodiny jsme se ještě zastavily v supermarketu pro nákup snídaně a šly se ubytovat. Ubytování je pěkný. Bydlíme v hostelu s hodnocením asi 9,6. Jako zaslouží si to. Na hostel v Bogenu to nemá, ale i tak. Klasický japonský domeček s posuvnými dveřmi, spíme na tatami, zouvá se hned u recepce... Zatím to i vypadá, že jsme tu samy.

Po ubytování jsme přemýšlely co dělat. Den byl tak rozhrkaný, navíc se tu brzy stmívá, takže vyrazit někam na nějakou vycházku nemělo smysl. Rozhodly jsme se den předčasně ukončit, navečeřet se a jít najít co zítra. Jenže - jak bylo relativně brzy, restaurace měly zavřeno. takže jsme nakonec v samošce koupily špagety do mikrovlnky (už hotové jídlo), pak ještě želé coby dezert a vypravily se v setrvalém dešti zpátky domů se navečeřet.

Doufáme jen, že zítra pršet přestane...

206 schodů nad spícím koťátkem

Dnes se vstávalo už v šest. Luply jsme do sebe snídani a běžely na vlak. Čekal nás výlet asi 150 km za Tokio, do městečka Nikko. Plus je dnes tím šťastným dnem, od kdy nám platí Japan Train pass a my můžeme jezdit 14 dní vlakem jak se nám zlíbí. Takže jsme vyrazily na nádraží, které máme od bytu coby kamenem dohodil. Dojely jsme na větší nádraží o dvě stanice dál a tam nás čekala první atrakce dne - Šinkanzen. Kus cesty vedl právě tímhle supervlakem. Paráda. Šinkanzen má vlastní nástupiště oddělené od ostatních vlaků. Co má společné se všemi dalšími vlaky i metrem je organizace nástupiště. Na zemi jsou vyznačené dveře vlaku a žluté čáry. Na nich stojí cestující v pořadí tak, jak přišli - normální fronta na vlak. Úžasný je, že se dveře s těmi naznačenými trefí. Takže jsme nastoupily, vybraly si místo (vlak má sedadla k rezervaci a sedadla nerezervovaná - my se nechtěly zdržovat rezervací, tak jsme to riskly a v pohodě, bylo si kam sednout), a vyjely. S naším vlakem (ta-dam, ta-dam) to nic společného nemá. Prostě to hladce jede. Že jedete rychle vidíte jen podle toho, že jste rychlejší než auta, pokud jedeme souběžně se silnicí. Zatáčky jsou pak jak v letadle - vlak se trochu naklopí a je to. Takhle jsme jely asi 45 minut. Pak jsme přestoupily na místní vlak, který ale zase pro změnu vypadá jako metro. tj. málo míst k sezení na to, že se jede asi taky 40 minut. Když jsme se dokodrcaly do Nikko, většina turistů běžela na autobus. Tvořily se děsné fronty a autobusy jezdily sem a tam, fronty se nezmenšovaly. Vyrazily jsme pěšky. První zastávkou byl most Shinkyo. Na tom místě údajně Shodo Shonin překročil podle pověsti řeku Daiya na hřbetech dvou obrovských hadů. Původní most byl postavený v roce 1636 a sloužil výhradně pro šoguna a císařské posly. Ten zničila povodeň a nynější most, který je 28 metrů dlouhý a 7 metrů široký, pochází z roku 1907.

Dále jsme vyrazily ke komplexu chrámů o kousek výš. Nejzajímavější z nich je chrám Toshogu. Do každého chrámu je možné jít, jen je nutné zaplatit vstupné. Nebo je také možné koupit hromadnou vstupenku - my ale nenašly kde. Nicméně po prohlídce všeho veřejně přístupného jsme se vypravily i dovnitř chrámu Toshogu. Uvnitř je několik zajímavostí - jednak jedna část chrámu zdobená rytinami slonů, které ale řezbář nikdy neviděl - překvapivě vypadají i vcelku jako sloni. Křížení s ochechulí a divokým prasetem. Dále chrám ukrývá i známé zobrazení opic - nevidím zlo, neslyším zlo, nemluvím zlo. A pak - je zde koťátko. Největší národní atrakce. Každý japonec se u vchodu, nad kterým koťátko spinká zastaví, a fotí. Tím je vchod zabarikádovaný a trvá ukrutně dlouho jím projít. Průvodce ovšem upozorňuje na to, že roztomilost koťátka turista neocení. A fakt ne. Nerozumíme, proč je z toho národní trhák, ale je. Za koťátkem začínají příkré schody, téměř do nebe. Napočítaly jsme jich 206. Když je člověk vysupí, najde hrobku samotného velkého šoguna rodu Tokugawa.

Chrámy jsou úžasné, v jednom jsme získaly i výklad v japonštině o akustice místnosti, včetně praktické ukázky. V současné době se však hodně chrámů v oblasti opravuje. Zajímavé je, že i tak je možné je navštívit, nebo je vytažený ven "oltář" a je možné se pomodlit. Nejzajímavější však je, alespoň z našeho pohledu, oprava chrámu Sanbutsu. Kolem chrámu je totiž postavený celý nový dům - taková domová matrjoška - a dělníci chrám opravují pěkně v suchu domova... A že ten chrám není zrovna prcek...

Bohužel, místo je strašně rozsáhlé a my neviděly všechno, co jsme chtěly. Už se pomalu začalo stmívat a my vyrazily zpátky v vlaku. Cestou jsme ale potkaly pána, který na ulici vyráběl cosi zajímavého a dost lidí to kupovalo. Bylo tam napsáno, že je to z rýže, mělo to světlou a tmavou barvu a bylo to napíchnuté na špejli tak, že to připomínalo vlastně sněhuláka. Tak jsme to riskly. Zejména fakt, že se to potíralo sojovou omáčkou byl dost znepokojivý - ale ve výsledku to vlastně i bylo dobré. Asi až to příště potkám na ulici, tak nezačnu jásat nadšením, ale dobré to bylo.

Cesta zpět utekla poměrně rychle, protože jsme ji unavené prospaly. Zpáteční Šinkanzen byl podstatně víc plný, než ten ranní. Doma už zbývalo jen najít něco k večeři a jít si lehnout. Když už celý den riskujeme, tak jsme riskly i večeři. Já Rámen s něčím (ráže a kuřecí maso), Vanda neriskovala a dala si to, co včera, plus jsme si na zkoušku objednaly tři knedlíčky Gyoza. Vanda tvrdila, že je nemusí, ale mně chutnaly moc - jen jsem si je tedy nenamáčela do sojové omáčky, jako všichni okolo.

Tím s Tokiem končíme - zítra se přesunujeme do Kawagučiko.

Kimona, chrámy a svatby

Ráno jsme měly vstávat brzy, protože v plánu byla návštěva rybího trhu. V sedm mi zazvonil budík, a došlo mi, že je neděle a tedy rybí trh bude asi bez ryb. Strejda google mi to potvrdil a tak jsem na vstávání moc nepospíchala. Než jsme se nasnídaly a vykutálely, bylo devět. První naše zastávka byla Harajaku. Vylezly jsme z vlaku, obešli ulici plnou všech možných nabídek plněných palačinek (nebo něčeho na ten způsob) a potkaly chrám. Než jsme k němu došly, bodrá japonka nás přiměla přidat do kroku, protože v chrámu se něco děje. Došly jsme tam ve chvíli, kdy svatba právě zašla. Nicméně počkaly jsme a viděly - klasickou japonskou svatbu s japonkou v kimonu a tak dále.
Pak jsme zamířili k větší zajímavosti - chrámu Meiji-jinqú. I tam nakonec byla svatba, opět s japonkou v kimonu a i dalšími hosty v kimonech. Taky tam bylo tedy podstatně víc lidí. A bylo možné si koupit Omikuji. Takže jsme si zaklepaly takovou upravenou rumba koulí, z ní vypadla bambusová špejle s číslem. Podle toho čísla se koupilo samotné Omikuji - tradiční japonská báseň:

Katashi tote omoi tayumaba nanigotomo

Naru koto araji hito no yononaka

Vandě Omikuji řekla v podstatě to, že nemá při neúspěchu skončit, ale všechno má zkoušet dál a dál, znovu a znovu. (Kdo se diví, jak to víme, tak byla Omikuji verze i v angličtině).

Z chrámu jsme zamířily na nejrušnější tokijskou křižovatku Shibuya. Vypadá děsně chaoticky, když davy lidí přechází všemi směry. My musely (to snad jinak ani nejde), navštívit na této křižovatce Starbucks. Jeho výhodou totiž je umístění. Je přímo na tom nejvýhdnějším rohu křižovatky a hlavně - v patře. Ten výhled je k nezaplacení. Tedy k zaplacení - výhled má cenu dvou ledových káv. Dneska totiž bylo celý den ukrutné horko.

Po přestávce jsme hledaly sochu Hačiko (pes, který čekal na svého mrtvého pána tak dlouho, než taky sám umřel). Ale nenašly jsme. Hledání jsme vzdaly a vyrazily k císařskému paláci. Ten je tedy monumentální - ale je k vidění jen z dálky. Nedá se k němu jít - podle průvodce to lze jen dvakrát do roka. Takže tahla zastávka byla velmi rychle vyřízena a vyrazily jsme na Ueno - díky internetu jsem měla zprávy, že na této stanici, hned naproti výlezu ze stanice lze koupit levně kufr. A fakt - díky cizím lidem, kteří poskyttli informaci, MÁME KUFR v limitu za 9.900 jenů. Ať zkusí Iberia cokoli namítat. Osobně to není můj favorit na kufr roku, ale párkrát s ním někam cestovat půjde. Trochu uvázla komunikace když jsme chtěly paragon, ze kterého bude zřejmé, že jde o kufr, ale nakonec to klaplo a mnoha úklonami jsme se vyplácali z obchodu. Takže zbytek dne nás čekalo nošení kufru kam se hneme. Hnuly jsme se k dalšímu chrámu - Senso-ji. Tam postupně padla tma, my ze spousty stánků vybraly k ochutnání kraba (ten byl relativně málo rizikový, oproti jiným lahůdkám, ze kterých šel občas strach). Cestou zpátky jsme ještě z protilehlého břehu obhlédly Skytree a jely zase metrem, které upozorňuje, že v případě zemětřesení máme zachovat klid, zase domů. Poblíž bytu jsme se ještě navečeřely v podobném typu restaurace, jako včera. Jen jsme měly tentokrát obě rýži. Já se zeleninou a masem, které se nakonec ukázalo být játry (hmmmm :( ) a Vanda smažené kuře taky s rýží, jasně.

PS: Včera jsem zapomněla napsat, jak zručný jsem kasař. K bydlení jsme měly dokonalé instrukce. Přesné fotky kudy jít, kde zatočit. Paráda. Trefily jsme bez problémů. Klíč od bytu měl být ve schránce. Schránka je kódována. Stačilo na číselníku vytočit kód typu tři doleva, dva doprava a sedm opět doprava. To nás ovšem dokonale zmátlo. Chyběla možnost nějakého potvrzení otočení. Točily jsme jak divé a nic. Došlo nám, že takhle to nepůjde. Vanda se snažila klíč vylovit dírkou na vhazování dopis, ale to nešlo. Kombinace točení číselníku, hrubé síly a palce na vnitřní straně zámku jsme to ale daly!

Vadou ovšem je, že tu schránku furt neumíme otevírat a i další instrukce v dalších městech mluví o kódu na schránky....