Závěrečné shrnutí - Japonsko

...se věnuje hlavně praktickým věcem, které se mi ještě někdy mohou hodit (popřípadě se mohou hodit někomu jinému.


Doprava
Důležité je si včas pořídit Japan Rail Pass. Jeho rozsah prostudovat - nabízí se pro různý počet dní i pro různé území pohybu. Vždy je ale důležité ho zakoupit mimo území Japonska.
Ideální je, pokud není nutná platnost hned po příletu, protože na letišti je ukrutná fronta, která se vůbec nehýbe. Člověk v ní určitě zbytečně stráví několik hodin. Jinde (my konkrétně na Tokyo station) je možné pass zaktivovat bez čekání.


Pro dopravu mimo platný JR pass je vhodné pořídit si Suica card. Je to s ní bez starostí ohledně placení, protože se cena jízdného odečítá z předplacené částky (není nutné sledovat tedy jakou trasu a za kolik peněz jedu). Nevýhodou může být poplatek za vrácení (500 jenů, které jsou jako depozit se vrací komplet) - z neutracené částky to může být i poměrně dost. Suica card je však k využití i k placení v obchodech, takže lze zbytek vložených peněz utratit i za nějaké jídlo či jinou drobnost.


Lze i zvážit dopravu bez Suica karty - po Tokyu bohatě stačí již zmíněný JR pass. Objíždí všechny hlavní turistické trasy, zbytek lze případně dojít.


Aplikace v mobilu, bez které nelze žít je HYPERDIA. ( http://www.hyperdia.com/ ) Skvěle poradí optimální spojení a lze zadat i možnost využití jen JR nebo bez šinkanzenů, na které se JR pass nevztahuje. Oznamuje i čísla nástupišť, takže dokonalý pomocník.

Ubytování
V podstatě všechna místa, kde jsme bydlely byla fajn. Ideální stav je hledat ubytování poblíž nádraží, aby se člověk dlouho nevláčel s kufry. Bydlely jsme v pronajatých bytech, popřípadě v hostelu či hotelu, který byl objednaný přes booking. Jak jsem se dočetla, v Japonsku je i hostel naprosto v pořádku, a lze bydlet i v hotelu nižší kategorie, než je člověk zvyklý z Evropy. Mohu potvrdit. Úzkostlivě čisto bylo všude.
Vyzdvihla bych ubytování v Tokyu (ideální poloha u JR)
https://www.airbnb.cz/rooms/13744304

a v Kawagutchi lake (blízko dráhy a jedinečné ubytování - čisté, nové, moderní - skvělé).
https://www.booking.com/hotel/jp/guesthouse-orangecabin.html?aid=304142;label=gen173nr-1FCAEoggJCAlhYSDNiBW5vcmVmaDqIAQGYAQW4AQbIAQ7YAQHoAQH4AQuoAgM;sid=705f81cc4715c1803f03924d427b03cd

Ubytování v Kyotu:
https://www.airbnb.cz/rooms/11022973

Naopak trochu jsme nevystihly ubytování v Hiroshimě (nutné použít tramvaj, zejména s kufrem).
https://www.booking.com/hotel/jp/j-hoppers-hiroshima.html?aid=304142;label=gen173nr-1FCAEoggJCAlhYSDNiBW5vcmVmaDqIAQGYAQW4AQbIAQ7YAQHoAQH4AQuoAgM;sid=705f81cc4715c1803f03924d427b03cd

Jedinečným zážitkem byl capsulový hotel, nicméně na delší spaní, než jen na jednu noc bych to asi nedoporučila:
https://www.booking.com/hotel/jp/nine-hours-narita-airport.html?aid=304142;label=gen173nr-1FCAEoggJCAlhYSDNiBW5vcmVmaDqIAQGYAQW4AQbIAQ7YAQHoAQH4AQuoAgM;sid=705f81cc4715c1803f03924d427b03cd

nemůžu úplně doporučit ubytování v Naře, tedy nedávám odkaz.

Jídlo
Obecně nám v Japonsku hrozně chutnalo. Nejsme extra přívrženkyně ryb, ale téměř vše, co jsme jedly bylo výborné a levné. Večeře nás na osobu vyšla vždy do 1000 jenů, spíš méně. Výborné jsou i možnosti ochutnávek především sladkostí a dalších potravin, které se vozí jako suvenýry. A pak se nebát. Když už jsme si nebyly jisté, koupily jsme si něco napůl dohromady. Nicméně i to, co vypadá divně je často moc dobré.

Cesta z Hiroshimy...vlastně až domů

Ráno jsme si připravovaly poslední snídani v Japonsku. A když už - musela být památeční. Takže jsme začmoudily celý hostel. To totiž bylo tak. Vanda chtěla volská oka ke snídani. Fajn. Jenže - je olej opravdu to, co jako olej vypadá? Nebylo to úplně jisté, protože na pánvi se to chovalo spíš jako tekutina s vodou, než jako olej. Ale nebylo zbytí a vajíčka jsem na to klepla.Co to bylo nevím. Ale čmoudilo to pořádně.

No, pokusily jsme se vyvětrat, přičmoudlíky jsme snědly, pobalily a vyrazily na nádraží. Původní plán se totiž měnil. Plán byl zůstat v Hiroshimě, nakoupit suvenýry a na noc se přesunout už do Tokia a na letiště. Změna proběhla v tom, že jsme se rozhodly hned ráno přesunout do Tokia, tam se ještě na něco turisticky kouknout, nakoupit si suvenýry a večer se vydat na letiště. Takže jsme vyrazily na nádraží a nasedly na šinkanzen. Byl krapítek přeplněný, lidé tam stály, ale my měly výhodnou polohu ve frontě na vlak, takže jsme seděly. Po dvou hodinách jsme přestoupily na jiný šinkanzen a ten už byl volný a sedělo se bez problémů. V Tokiu jsme první hledaly volnéé skříňky pro úschovu zavazadel. Ty ale nebyly. Takže jsme musely vzít zavděk úschovně obyčejné, s paní co to obsluhuje. Bylo to stejné, jenže úschovna s paní zavírala v osm a bylo bezpodmínečně nutné to tedy do osmi stihnout. Takový tlak nemám ráda.

No, vyšly jsme z nádraží, chvíly hledaly metro, než nám došlo, že ta hledaná linka možná přes Tokio station nejezdí a tedy jsme popojely kus vlakem. Pak už jsme vylezly u nástupiště výletních lodí právě chvíli před odjezdem poslední lodě, která mířila do parku Hamarikyu.

Cesta lodí trvala asi půl hodiny a probíhala během západu slunce. Na prohlídku parku jsme měly asi tři čtvrti hodiny, ale nebyl to problém, protože nás tenhle park vlastně nijak neuchvátil.

Podle průvodce je poblíž parku ale zdarma vyhlídka na město ve 46. patře mrakodrapu. Co je vtipné, už průvodce neuváděl, kde ten mrakodrap najdeme. Naštěstí jsme holky šikovné a vylučovací metodou jsme ho našly (vyloučily jsme domy které jsou zjevně bytové a ty, které jsou zjevně menší, než 46 pater. Vyhlídka byla super. Až na to, že je ve 46. patře mrakodrapu (a já furt myslím na zemětřesení, že) a navíc k ní vede prosklený venkovní výtah.Takže jsme se tam moc dlouho nezdržely. Pak jsme našly stanici vlaku a dojely zpátky na Tokyo station, kde jsme nakoupily pár nutností (hlavně Vanda bonbony domů) a daly si poslední večeři v Japonsku (rýži, sashimi a oblíbené Gyoza).

Pak už jsme jen chvíli hledaly úschovnu zavazadel (ono Tokyo station je stanice velká jak kráva) a vyrazily na letiště. Tam jsme měly rezervovanou noc v kapsulovém hotelu. Strašně se nám to líbilo. U recepce jsme vyfasovaly trestanecký mundůrek (pyžamo na spaní), ručníky, bačkory, kartáček na zuby...) prostě všechno, co můžeme potřebovat. Naše věci jsme si zamkly do skříňky, osprchovaly se a šly si lehnout. Kapsule samotné jsou dostatečně velké a člověk tam má soukromí, protože si prostě zatáhne roletku a je v kukani. Proti hluku z okolí je možné si pusit šumění příboje, každá kapsule má své světlo, eletrickou zásuvku a dokonce i hlásič ohně.

Ráno ke kapsuli náležela snídaně vydávaná v kavárně o dvě patra výše. Čekaly jsme bufet, ale bohužel - dostaly jsme toust, míchaná vajíčka a salát plus jedno kafe.

Pak už jsme se vydaly na check-in, odevzdaly kufry a samy sedly do letadla. Cesta to byla ukrutně dlouhá. Vlastně jsme vůbec nespaly. Viděly jsme tunu filmů - Rusko samotné je dlouhé na tři filmy a ještě s přestávkama na start, jídlo a poslouchání hudby.

Po těžkých 13 hodinách jsme přistály v Madridu. A uvědomila jsme si chybu, kterou jsem udělala v kapsulovém hotelu. Ve snaze odlehčit batoh jsem vše nepotřebné narvala do kufru. Jenže i formulář na reklamování kufru. Takže jsme si jen v Madridu popovídaly s paní jak to udělat (někam zavolat, nebo najít patřičný odkaz na webu). a kufr jsme nevyreklamovaly.

Vyrazily jsme do hotelu. Původní plán byl si hodit věci na hotel a jít se podívat na Madrid. Jenže po dlouhém letu zmlácené jsme to vzdaly. Jen jsme si u hotelu koupily pití a napůl jeden kebab k večeři a šly s sebou mrsknout do postele.

Ráno jsme vstávaly v šest, doběhly na letiště a začala naše oblíbená hra !!naštvi se na španěla". Už to začalo tím, že jsme (naše chyba), koupily na letišti na poslední jeny sojovou omáčku. Jenže to je tekutina. Chtěly jsme tedy poprosit o odbavení. Jenže španělka za přepážkou, ochota sama, nám za to napočíátala 60 eur. tak jsme jí poděkovaly za spolupráci a omáčku vyhodily. U kontroly se předvedl sekuriťák, který mi asi stokrát španělsky něco říkal a divil se, že netuším co po mě chce. Nám se prostě letiště v Madridu nelíbí ani trochu. A vlastně ani Iberia - když jsme přiletěly do Frankfurtu, zjistily jsme - že máme opět rozbitý kufr. Ten nový. te fatálně, ale vzhledem k tomu že byl fungl novej, tak už mě to naštvalo. Tak jsme rovnou vyreklamovala i kolečka u kufru Vandiného. Paní se snažila říct, že Iberia za to nemůže,, to že pracovníci letiště - jako chápu - ale sakra nikdy jindy se nám to nestalo. Takkže máme formuláře na reklamaci z Tokia a formuláře na reklamaci z Frankfurtu. bude ještě veselo asi. Furt mi cpali telefonní čísla, tak jsme zvědavá, zda s nimi půjde komunikovat přes mail, což vidím jako mnohem lepší postup. Už jen proto, že ty formuláře může poslat.

Kdyby to byl konec anabáze, bylo by to fajn. Ale - nastala poslední fáze "jedeme domů" Lístek na vlak říkal, jeďte vlakem nejdříve na hlavní stanici ve Frankfurtu. To by ale neměly být na letišti dvě vlakové zastávky. Pán v informacích nám poradil. Jak jsme ale stihly zjistit ještě včas - poradil blbě. Tak jsme přeběhly, pánovi jsme ještě v běhu stihla říct, že je úplně blbej - a čekáme na náš vlak. Paráda, měl deset minut zpoždění. Což ovšem znamenalo, že jsme na hlavní nádraží ve Frankfurtu dojely o deset minut později, než jsme měly a asi o tři, než měl odjíždět navazující vlak. Běžet z nástupiště na nástupiště (tj. po schodech dolů a zas nahoru) s 20 kg kufrem je fakt lahůdka. Ze studeného nadýchaného vzduchu jsem tu tak kašlala, až si paní sedící předemnou znechuceně  přesedla do jiného vagonu.

No, vlak počkal, teď nás čeká přestup v Norimberku - a protože se zpoždění hromadí a táhneme ho s sebou, snad na nás počká i další, poslední přípoj do Prahy....

Den jak stvořený pro výlet k moři

Naše nové ubytování má poměrně slabé matrace na tatami, takže pro mne bylo spaní poněkud tvrdé. Vanda říkala, že jí to nijak nevadilo...

Snídaly jsme míchaná vajíčka a pak vyrazily na vlak. V plánu totiž byl výlet vlastně k moři - na ostrov Miyajima. Nejdříve jsme jely kousek vlakem a později jsme přešly na ferry, které nás na ostrov během deseti minut převezlo. První cesta z ferry  vedla přes nezbytné turistické atrakce typu nabízíme všechno možné jídlo a suvenýry. Než jsme turistickou uličkou prošly, byly jsme chudší asi o tisíc jenů, neb jsme testly rybí "sušenku" a pak místní sladké pečivo (já plněné fazolovou pastou, Vanda plněné čokoládou).

První cesta vedla k velké červené torii, která stojí kousek od břehu v moři. Než jsme tam došly, objevily jsme možnost povozit se loďkou. A vypadalo to dost exoticky. Místní lodička ovládaná bidlem z bambusu a každý cestující dostane rýžový kloubouk (což jak se ukázalo, je děsně praktická věc - stíní to proti sluníčku). Loďka měla i svoji průvodkyni. V podstatě netušíme, co povídala - ale byla u toho ukrutně roztomilá. Po většinu času mluvila japonsky, ale patřičně to prožívala. Nám sem-tam nahlásila něco pokusem o angličtinu. Vůbec jsme jí nerozumněly, ale ona vždy čekala odkývání, Tak jsme jí kývaly a tvářily se patřičně podle toho, jak se tvářila ona. Takže jsme kopírovaly úsměv, překvapení, zaujetí...byla to sranda. Loďka jela chvilinku - projely jsme torii a zpátky. Pak jsme s samotné slavné bráně došly blíž a patřičně se vyfotily. taky jsme prosily někoho, aby nás vyfotil - ale opět se potvrdilo naše známé - nikdy neprosit Japonce. to co předvedli by se zarámovat nedalo. Fakt, že ohromná červená brána ve vodě nebyla vidět, byla jen drobnost.

Od moře jsme dál pokračovaly do vnitrozemí - ke stanici lanovky, kterou jsme se nechaly vyvézt na kopec nad mořem. Je to zhruba 500 výškových metrů a lanovka je rozdělená na dvě části. Ve spodní části jezdí vajíčka jako třeba v alpách - do jedné kukaně narvou osm japonců. Druhá část je kabinka, kam narvou neuvěřitelný počet turistů. To je dost kontraproduktivní, když to prezentují jako lanovku se scénickým výhledem. při tom množství turistů není vidět nic. Nahoře je možnost turistických tras - buď jít ještě cca půl hodiny do kopce na vyhlídku a další chrámy, nebo cca hodinu dolů, nebo jet dolů zase lanovkou. Vzhledem k tomu, že byl nad mořem opar a nic moc nebylo vidět, vzdaly jsme se myšlenky na cestu nahoru. Vyrazily jsme tedy turisticky zpátky dolů. Byla to poměrně náročná cesta s hodně schody, ale pěkně lesem.

Dole jsme si daly zmrzlinu ve sladké teplé housce. Sotva jsme si s ní sedly, Přihasil si to k nám jelen. Na ostrově žijí podobně, jako v Naře, naprosto v poklidu mezi lidma. Zmrzlinu jsme mu dát odmítly. Tak chňapnul po mapě ostrova, co mi koukala z kapsy tašky na foťák. I tu jsme mu tedy odmítla nechat sežrat. Chvíli jsme se o mapu přetahovaly bez zjevného vítězství. Já uhájila půlku, jelen půlku sebral. Pak přišla paní od stánku s koštětem a jelena zahnala.

U moře jsme si chvíly sedly, já i otestovala vodu - na koupání pro otužilce, ale na nohy v pohodě šlo brouzdat mořem. Pak už jsme zamířily zpátky na ferry a na vlak do Hiroshimy.

V Hiroshimě jsme přemýšlely, co k večeři. Vanda prosazovala sushi a já ostatně nebyla proti. vygooglily jsme nejbližší a vyrazily. Uvnitř to bylo divné. Vlastně bez jídelního lístku, kuchař neuměl anglicky. Vždycky jsme ukázaly na nějakou vystavenou rybu (a že jsme často netušily co to je) a kuchař ukňahňal sushi. to postavil na stůl před nás. Žádnej talířek, hezky na desku stolu. Byly jsme dost zmatené. Ve výsledku - neměly jsme hlad, to ne. Sushi bylo výborné. Nicméně taky dost drahé na naše představy . Vypadly jsme poměrně rychle. Vlastně jsme vůbec nevěděly, jak se tam chovat, zjevně jsme tam nepatřily ani omylem.

Tramvají jsme dojely domů, nakoupily snídani na zítra, daly si ještě čaj před spaním a odpískaly jsme návštěvu onsenu, který máme za rohem. Zítra nás čeká poslední den, který z velké části strávíme přesunem zpět na sever, do Tokia...

Vandu přepadla puberta!

Ráno v hotelu jsme si kvalitně užily pořízenou snídani. Doteď jsme se o ní staraly samy, teď nám připravili snídaňový bufet. Takže jsme vyzkoušely skoro všechno - míchaná vajíčka, párečky, zeleninový salát i ovocný salát...

Po snídani si Vanda ještě umyla vlasy a skoro jsme pak nestíhaly šinkanzen na jih :) Jet šinkanzenem do Hiroshimy znamenalo vybrat si, zda chceme přestupovat, nebo ne. Náš šinkanzen jel asi oklikou a tudíž se naskýtala možnost cca v první třetině cesty vystoupit a dojet to šinkanzenem jiným. Bylo by to rychlejší o cca 20 minut. Usoudily jsme, že je nám to jedno. Připloužily jsme se do Hiroshimy kolem jedné hodiny po obědě. Skočily jsme na tramvaj a vystoupily cca 200 metrů od našeho nového domova. Paní v recepci říkala, že ubytovávají až od tří, ale že máme štěstí a náš pokoj je připravený. opět japonský způsob - spíme na tatami.Náš pokoj je (hurá :( ) ve čtvrtém patře bez výtahu. takže jsme nahoru dotáhly kufry, převlékly se (je tu poměrně teplo) a vyrazily ven. Cílem bylo dát si někde kafe, ale to jsme nepotkaly. Zato jsme hned vpadly do "Piece memorial park". Takže vlastně hned jsme vyrazily do muzea. Nutno říct, že Vandu to nebavilo. Už asi v tu chvíli se začal projevovat puberťák, ale zatím to nebylo tak markatní. Tiše chodila, dívala se na exponáty a tvrdila, jak je to trapný, popřípadě nechutný.

Za mne osobně - špatně se mi to neslo. netušila jsem, že to místo tak špatně ponesu, ale muzeum i celý park byl tedy dost temné místo. Všude plno turistů, hlavně tedy japonských škol. Opět proběhla povinná konverzace s turisty, ale tentokráte jsme nezaváhaly, takže víme, že školáci, kteří s námi mluvili byly z Ósaky. V podstatě to probíhalo stejně, jako poprvé. ten nejodvážnější a nejprůbojnější školák mluví, kolem něj stojí hlouček ostatních a pochechtává se.

Muzeum bylo zajímavé. Jednak ukazovalo Hiroshimu po výbuchu, jednak ukazovalo co dělá radiace s lidským tělem a jednak ukazovalo příběhy lidí. To bylo asi nejhorší. Vždy byl exponát, bylo uvedeno jak daleko od epicentra ten dotyčný člověk byl, zda přežil, popř. jak rychle umřel nebo že se nikdy nenašel. Exponáty byly nejen kusy oblečení, ale třeba bota (kterou maminka poznala podle toho, že si jí holčička dělala sama tak, aby jí ladila ke kimonu - holčička se nikdy nenašla), Nebo svačina, kterou si chlapeček už nesnědl, protože byla totálně na uhel. Exponáty ukazovaly i mostní konstrukce pokroucené horkem, zdi do kterých jsou zaražené střepy nebo vstup do banky, kde zůstal jen stín člověka, který seděl na schodech. Dost depresivní místo.

Z muzea jsme se chystaly projít si celý park, ale potkaly nás dvě japonky a daly se do řeči o tom, zda jsme byly v muzeu, jaké z toho máme pocity a jak se díváme na možnost světového míru.

Pak už jsme si prošly celý park až k Atomovému dómu. Tam je několikrát uvedeno, že dům postavil český architekt. Dóm jsme obešly a protože se začalo stmívat, počkaly jsme do tmy, abychom ho viděly nasvícený. Pak jsme se vydaly směrem k našemu domu, a předpokládaly jsme, že cestou potkáme večeři. Ale ne. To se buď nelíbilo mně nebo Vandě. Vanda postupem cesty začala být zamlklá a jízlivá. Potkaly jsme samoobsluhu a koupily jsme si snídani na ráno. pak jsme dál hledaly večeři. Furt nic. Už to vypadalo, že se budeme muset otočit a jít zpátky - a v tu chvíli tam byla. Restaurace. Rodinný podnik. Mělo to jen jednu vadu. Uvnitř nabízeli jen okonomiyaki. To je Hirošimská specialita - ale Vanda nafoukla držku a že to jíst nebude. tak jsem si objednala jenom já a čekala jsem, že až to Vanda ochutná, objedná si taky. Vypadalo to skvěle, mohly jsme sledovat celou přípravu - jenže Vanda se sekla a že to ochutnávat nebude a začala řvát. 

Když večeři pán připravil, ochutnala jsem a bylo to výborný. Donutila jsem to Vandu ochutnat - ta ale ostentativně vzala do pusy suchou nudli a hotovo. Tak jsem jí z podniku poslala čekat ven, protože kdo se na ní má koukat. Výsledek je ten, že tu teď bulí do polštáře, zatímco já píšu blog. Plus má zabavenej mobil.

Kdyby nehrozilo, že si těžkej batoh budu muset nosit sama, tak bych jí snad i zabila.... :)

...a takové má Vanda kamarády - VYRAZILI NÁS!

Ráno začalo úžasnou snídaní, dokonce včetně zeleninové polévky. K ní byla míchaná vajíčka, slanina, páreček, sladký toust s mandlovým máslem a ovoce. Po královské hostině jsme se sebrali a vyrazili všichni do centra, kde byla v plánu prohlídka místního hradu a to v kompletní sestavě všech japonců, kteří se programu účastnili. Hrad je skvělý - jedná se o největší hrad v Japonsku. Zajímavé je, že stejně jako všude - při vstupu do hradu se návštěvníci zují a absolvují prohlídku jen v ponožkách. Hlavní budova hradu má pět pater a do všech se během prohlídky návštěvníci podívají. Schody jsou hodně příkré, trámy někdy překáží hlavě a hlavně se člověk trochu bojí, aby mu ty ponožky nepodjely. Výhled je úžasný do okolí - majitelé museli mít sakra přehled, co všechno se v okolí hradu děje a kdo se tam pohybuje.

Po prohlídce hradu jsme se zastavili na malou svačinku. Místní nás vzali do jedné uličky, kde paní prodávala prý něco moc dobrého - knedlíčky plněné chobotnicí. Dobré to bylo a i Vandě to chutnalo, přestože chobotnici nemusí. Jen to bylo ukrutně horké a spálila jsem si patro. po chobotnici byl potřeba ještě zákusek, takže volba padla na belgické vafle :-D

Další cesta vedla do obchodního domu. Měly jsme v plánu koupit nějaký suvenýr, ale to, co se dělo nás překvapilo. Vlezly jsme do čajového krámku. Přesněji řečeno nás tam odvedli - paní nám dala ochutnat nejen asi tři druhy čajů, ale i želé z čaje sypané matcha čajem a vůbec kolem nás poskakovala, jako kdybysme byli její první zákazníci. Když jsme si vybraly čas, začalo teprve divadlo - paní nás obřadně posadila, začala koupené zboží balit, zmateně u toho pobíhala sem a tam - všechno vypadalo, jako kdybychom byli nejváženéjší zákaznice obchodu a chtěly ho celý skoupit. Když po ukrutné době vše zabalila a obřadně předala, ještě nám nabídla k ochutnání pravý matcha čaj - obecně bych řekla, že jsme snad musely projíst a propít víc, než jsme utratili.

Po čaji jsme se vrátily k hradu a vyrazily do místní zahrady. Vanda stále povídala s kamarády a pro mne se jednalo poměrně o nudné odpoledne. Nicméně když jsme prošly zahradu, už bylo asi půl páté a my začčaly řešit večeři. Japonci nás postupně opouštěli a my nakonec zůstaly jen s naší hostitelkou, Risou. Plán byl zajít někam na večeři. začaly jsme vybírat, ale pak měla Risa telefon, a že je tatínek na parkovišti, že se tam zastavíme. 

Tím okamžikem nadstalo pravé vzrušení dne. Když jsme došly na parkoviště, řekl nám tatínek, že mají rodinné setkání u babičky Risy. A že nás odveze domů, my si vezmeme kufry a on nás zase hodí zpátky na nádraží. Překvapeně jsme koukaly. zmohly jsme se jen na to, že ale neodjíždíme dneska, ale zítra. To zas překvapeně koukal tatínek i Risa. Nějaký šum v informacích. Nicméně trapno bylo dost, takže jsem říkala že fajn, jedeme domů, já si najdu hotel a bude. Takže jsme jely, já doma rychle našla hotel - původní plán byl, že zajedeme rovnou do Hiroshimy, ale náš hotel, kde budeme zítra je plný a hledat něco dalšího, na to jsem byla dost ve stresu. takže jsem našla hotel v Himeji u nádraží, Vanda mezitím rychle pobalila - a jsme tu.

Trapné okamžiky od samého počátku trvaly asi hodinu. Vypadly jsme jako cukráři a jen doufáme, že jsme v tom fofru nic nezapomněly. Bylo to trapné, divné a "přátelskou" rodinu vlastně nijak nenapadlo hledat řešení. V podstatě, vzhledem k dárkům a tak to byl dost drahý hotel na jednu noc :)

Hodily jsme kufry na pokoj a šly se někam najíst a vzpamatovat ze šoku. Našly jsme poblíž jen cosi se špagetama, tak jsme si pak na nervy ještě daly sladkou palačinku a těšíme se do postele.

Zítra tedy přesun do Hiroshimy - poslední zastávky naší cesty po Japonsku. 

Oblékly jsme kimona (a jukatu)

Poslední ráno v Naše s emi povedlo rozmlátit poslední vajíčko. Takže snídaně byla o něco chudší. Zabalily jsme si a přesunuly jsme se na nádraží, odkud odjížděl vlak do Osaky. Tam jsme přesedly na vlak do Himeji, kde nás měla čekat na nádraží naše hostitelka, Risa.

Podle plánu tam také čekala, další vývoj událostí ale ukazuje, jak nepřemýšlím - nebo přesněji jak přemýšlím blbě. Jako zjistila jsem si, že v Himeji platí Suica karta na autobusy. Ale ani za boha mne nenapadlo, že pro náás na nádraží někdo přijede autem. Přitom tedy nutno říct, že jet někdo k nám, asi pro něj na letiště taky zajedu. No nevadí. Takže před nádražím na nás čekala Risy maminka v autě. Bylo to legrační, protože měla takové úsporné japonské autíčko - ale když otevřela dveře, ukázalo se, že auto sice nemá kufr - ale má TOLIK místa u zadních sedaček, že se tam v pohodě vešly naše kufry i my.

Dojely jsme do našeho nového bydliště, do Risy domu. Odnesly kufr do pokoje, předaly dovezené dary (překvapivě přežily všechno hrozivé zacházení) a vydaly se zpátky do města - tam na nás jednak byli zvědaví v centru, které organizuje výměnný pobyt ve Phoenixu, jednak jsme se měly sejít s další Vandy kamarádkou z výměnného pobytu. 

Předtím jsme ještě navštívily místní muzeum, kde jsme si prohlédly tradiční japonský dům a výstavu fotografií z dob před válkou a během války. Poté už jsme zamířily centrum, které organizovalo výměnný pobyt ve Phoenixu. V centru nás zdravili, vyfotili si nás a vyfasovali jsme všichni lístky na prohlídku místního hradu. Úžasné. Nedá mi to, abych opět nepoukázala na to, jaký je česká strana břídil. Nicméně hrad bude zítra. Při čekání na Maho jsme s Vandou testly ledový matcha čaj (dobrý až na ozdobu v podobě kuliček z podivného těsta). Pak se ukázala Maho. Společně jsme pak čekaly na poslední dnešní účastnici setkání - Karen. Netrvalo dlouho a ukázala se i ta. I s babičkou. K té jsme nasedly do auta a babička si nás odvezla domů. Tam nás navlékla do kimona (první Vandu, já odolávala, ale netrvalo dlouho a už mi druhé kimona babička šoupla také na sebe). Po kimonu přišla na řadu jukata. Dlouhé oblékání, pak pár fotek a převléknout zpět :)

Bylo to zajímavé. S oblékáním jsme si (babička si) nedala tolik práce jako když se obléká doopravdy, ale i tak to stálo za to.

Potom nás babička zase odvezla zpátky do centra, kde jsme zamířily k restauraci, kde jsme měli zamluvený stůl. Malá zastávka ve speciální japonské zábavě - automat, který vykouzlí japonské panenky na počkání. Holky se nechaly vyfotit a na mail už jim přišla vyhlazená fotka. Zajímavá kratochvíle. Dveře se tam netrhnou.

Následovala večeře. Neskutečně zajímavý zážitek. Dorazily jsme na místo, které bych ani já, ani Vanda rozhodně za restauraci nepovažovaly, kdybysme šly okolo. Zouvalo se hned u dveří, boty se dávaly do botníčku v zádveří. Dál už se pokračovalo jen v  ponožkách. K večeři se opékalo maso - něco na způsob, když děláme fondue - jen s tím rozdílem, že místo mísy s olejem byl vlastně stolní gril (opravdu s ohněm) a na ten si každý pokládal kousky masa. Maso bylo všeho druhu a velmi tence krájené. Překvapivě i Vanda nakonec pohrdla kuřecím a nejvíc ze všeho jí chutnal hovězí jazyk. Mně tedy taky. K masu byly různé omáčky podle typu masa. Zajímavé také bylo, že rýže dorazila o mnoho později a do toho v průběhu jídla i polévka. Nicméně byla to strašně dobrá večeře a úžasný zážitek.

Teď už jsme v posteli a chystáme se spát.

Zítra nás čeká prohlídka hradu a přilehlých zahrad.

Kdo kousal Vandu do zadku?

Jak jsem předpovídala, ráno bylo poměrně skautské. Čaj jsme uvařily, jídelní hůlkou zamíchaly. Ale vajíčka nám tentokrát v konvici praskla, navíc místní konvice je nějak rychlejší, tedy tři vařící cykly stačí tak na vajíčka naměkko :)

Ale povedlo se a po nezbytném Vandině namalování jsme vyrazily ven. Cílem byla největší místní atrakce poblíž parku Nara koen. Jak už jsem včera naznačila, jsou to jelínci. Jeleni se zde procházejí naprosto volně mezi lidmi. Jsou stále divocí a volní, ale pohodlní. Na lidi si zvykli a ti je za to krmí. A ne jen tak obyčejně, ale jeleníma sušenkama. Deset jich lze koupit za 150 jenů na každém rohu.Sotva jsme viděly jeleny, tak jsme narazily na festival jídla. Okoukly ho a zjistily, že je až do pěti hodin a proto jsme jeho návštěvu odsunuly až na cestu zpátky.

První naše zastávka byla v budhistickém chrámu Todai-dži. Zde je ohromný, téměř patnáctimetrový budha (váží asi 500 tun) a jedná se o největší bronzovou sochu na světě. Pravdou je, že teprve když se do chrámu vkročí, člověk si uvědomí, jak moc ohromná je to socha. Navíc chrám samotný je jednou z největších dřevěných budov světa.

V chrámu jsou samozřejmě i další sochy, největší atrakcí ale je otvor za sochou jednoho z budhových ochránců. Ten otvor je  50 cm a kdo se jím prý protáhne, ten v životě dosáhne osvícení. No jde to samozřejmě hlavně japoncům a to ještě především dětem. Bavily jsme se dost dlouho představou, jak otvor zašprajcneme a bude se kvůli nám muset chrám, který vydržel někdy od roku 700, zbourat. padesáticentimetrový otvor tam není jen tak - padesát centimetrů také měří nosní dírka sochy obrovského budhy, který v chrámu stojí. Takže jde vlastně o to protáhnout se budhovi nosní dírkou....

Po návštěvě chrámu jsme navštívila místní záchody - ne neměly ani vyhřívané sedátko, ani žádnou techniku, byly to ještě horší záchody než v Kjotu v císařském paláci - zmiňuju je hlavně proto, že to byly záchody na plném parkovišti - vždy přijede autobus, turisti vyčůrat a běžet do chrámu. A zde je naprosto volně, na poličce u každého záchodu volně ložený toaletní papír, který lze vzít, když dojde hlavní rolička u mísy. No je pro Čecha dost zvláštní podívaná...u nás by nevydržel ani po dobu návštěvy prvního autobusu...

Po návštěvě chrámu taky nastal ten čas, kdy jsme i my koupily sušenky pro jeleny. Hezky jsme si je rozpůlily s tím, že první bude krmit Vanda, já to zaznamenám - a pak opačně. Jenže člověk míní, jelem mění. Jak jelez zjistil, že má Vanda sušenku, začal se k Vandě stahovat. Přicházel další a další a ten co přišel zezadu, Vandu kousnul do zadku. Vanda kapitulovala a všechny sušenky radši hned vydala. Tím bylo krmení rychle ukončeno.

Následovala procházka k dalšímu chrámu, k Tasuga Taiša. Ten je známý především tím, že cestu k němu lemuje plno lucerniček, které se dokonce dvakrát do roka rozsvěcejí.

Po procházce parkem a po prohlídce chrámů jsme vyrazily zpět. Cílem další zastávky byl food festival. Vanda konečně objevila sladkost, kterou jí doporučili její japonští kamarádi. Je to něco jako buchtička ale s tvrdší skořápkou, plněná fazolovou pastou. Doporučení nebylo jen tak do větru. Opravdu to bylo moc dobré. Dokonce tak moc, že jsme si další koupily na večer domů (stačí jedna, protože je to moc sladké, ale výborné). Já vím, že pojem fazolová pasta zní divně. Ale už jsme tu snědly fazolové pasty dost na to, abysme věděly, že jakkoli je to divné, je to fakt dobré.

Další zastávkou na food festivalu bylo sushi. Pán u stánku prodával po jednom kousku, vždy samostatně balené a vždy balené do listu wasabi, místo mořské řasy. Koupily jsme si každá jeden kousek - Vanda s krevetou, já s lososem. Oba byly opět výborné. Festival Vanda zakončila tím sladkým rýžovým, co jsme si už kupovali v Nikkó - jen tady to nebylo ohřívané nad ohněm a za mě - já raději teplou verzi.

Z festivalu jsme pak šly do centra městečka, procházely krámky a v podstatě čekaly, až bude pět a my budeme moci na večeři (otevřou restaurace). Dnes jsme se, pod vlivem food festivaly, rozhodly pro sushi. Vlezly jsme do podniku running sushi a každá si brala z pásu to sushi, na jaké měla chuť. Přesněji já jsem si brala. Vanda studovala jídelníček a pak si objednávala talířky přímo u kuchaře, protože ty, co chtěla, zrovna nejezdily. Stačily čtyři talířky sushi, abysme měly dost. Zaplatily jsme a vyrazily domů. Už i docela vymrzlé, protože zrovna dneska se udělalo dost chladno.

Nicméně tím se s Narou loučíme a zítra se opět přemisťujeme. A bude to velké - další zastávkou je Himeji. Místo, kde má Vanda kamarády z amerického programu a kteří se nemohou dočkat (a Vanda taky). Zítra se tedy ještě všichni nepotkají, ale i tak nás bude čekat na nádraží jedna, tak která se nás ujala a u které budeme bydlet - Risa.

Tam, kde vytížená železnice vede středem chrámu...

Nastal čas odjezdu z Kjota. Moc se nám nechtělo. Mně osobně se Kjoto líbí i víc, než Tokio. Ale dnes jsme se přesunovaly o kousek vedle, do Nary. Původně mne napadlo jít ještě před cestou do onsenu pod Kyoto tower, ale tento nápad Vanda vetovala. Při přemýšlení co dál jsme nakonec po zvážení všech pro a proti (nutnost opustit byt do 10 hodin, cena úschovy zavazadel...) rozhodly, že jedeme rovnou do Nary. Pobalily jsme tedy své saky-paky a vypravily se na nádraží. Ani jsme moc nezjišťovaly časy vlaků, protože víme, že vlak no Nary jezdí každou chvíli. Dokonce vlak dvojího druhu - courák a rychlejší vlak. Expres se tomu úplně říkat totiž nedá. Vybraly jsme si ten rychlejší, protože jsme předpokládaly, že bude míň narvanej turisty, protože nestaví právě na turisty vyhledávaných místech. Ale i tak byl narvanej až až.

Cesta do Nary trvala asi 45 minut a náš nový byt jsme našly hodně rychle. Právě se zde uklízelo. Tak jsme jen šouply kufry za dveře a vyrazily ven. Cílem byl chrám, který leží na druhé straně od hlavní turistické atrakce ve městě (tam se chystáme zítra). Vyrazily jsme a šly a šly...zjevně dobře, podle map, které jsme potkávaly po cestě, ale furt nic. Až jsme potkaly obchodní dům. Chopila jsem se šance odskočit si na záchod. Nutno podotknout, že zatímco Kjóto nemělo vyhřívaná sedátka, Nara je má. Navíc tu má i konečně ty záchody co hrajou (na jedno zmáčknutí čudlíku se line melodie 25 vteřin) plus další vychytávku - odsavač pachů přímo z mísy.

No než jsem zase otestovala záchod, Vanda objevila zmrzliny - a nekupte to s 30% slevou vzhledem k Halloweenu. Takže jsme to testly - Vanda příchuť "monster neon", já "vampire kiss". 

Pak jsme pokračovaly dál a konečně našly to, co jsme hledaly - chrám Heijo Palace. Nara byla prvním stálým hlavním městem Japonska. Proto potřebovala, logicky adekvátní chrám. Tenhle adekvátní zřejmě byl. Od severu k jihu měří zhruba kilometr, od východu k západu dokonce 1,3 kilometru. Co je úplně nejzajímavější - jeho středem vede železnice. A to treť ukrutně vytížená - každých pár minut tu prosviští vlak. A to by to nebylo Japonsko, kdyby tu neměli další ze zbytečných povolání - u trati stojí DVA(!!!) zřízenci (každý z jedné strany tratě) a upozorňují lidi, aby přecházeli, nebo naopak trať nepřecházeli (to jako kdyby lidi byli blbí a nepochopili, že červené světlo a stažené šraňky znamenají blížící se vlak).

Chrám samotný vlastně za moc nakonec nestál. Jediné, co bylo ukrutně zajímavé byla probíjhající výstava asi ikeban(?) - vlastně moc nevíme, o co šlo. Víme jen, že se slaví slouho a že včera byl v areálu koncert. Ale o co jde nám nebyl schopný říct žádný z postávajících uvaděčů. Neuměli anglicky. Tak jsme zase vyrazily směrem domů. Bylo furt poměrně brzy a tak jsme přemýšlely co s načatým odpolednem. V Naře zjevně dávají lišky (tedy spíš jelínci,ale o tom zítra) dobrou noc. Prošly jsme tedy ulici se suvenýry a zapadly do kavárny na kafe a lívanec se zmrzlinou. Jako fajn je, že tu mají kavárnu. Šílené ale je, že jeden hrnek kafe tu stojí tolik, co jedna večeře. Co je ještě vtipnější, cukr se tu asi odvažuje zlatem. když Vanda požádala o další cukr, dostala přesně jeden.

Po kafi jsme si ještě prohlédly pár suvenýrků, nakoupily si zítřejší snídani a vyrazily jsme domů. Tam jsme zjistily, že doma není jednak na čem vařit (to je fuk, protože vajíčka už umíme v konvici), ale hlavně že tu není jediný talíř, ani lžička na zamíchání čaje. Jediné, co tu vlastně je, je hrnek.

Po krátkém odpočinku jsme vyrazily zpátky k centru (lze-li oblast nádraží považovat za centrum). Vanda už při předchozí cestě objevila řízkárnu a požadovala večeři tam. Já tedy nebyla moc nadšená, ale co už. Vanda dokonce překonala svoji nechuť platit u automatu - totiž - tady se jídlo řeší asi dvojím způsobem. Buď si člověk klasicky objedná (a nejčastěji pak na stůl dostane účet, který po jídle vezme a cestou ven zaplatí u kasy), nebo objednávku vyřeší nejdřív a vše dál s kuchařem řeší jen lístečkem o zaplacení jídla. Tahle řízkárna byla varianta dvě - takže bylo nutné v automatu u vchodu navolit objednávku, zaplatit a pak už počkat na jídlo. Povedlo se a bylo to dobré. Trochu legrační bylo Vandy zjištění, že nedostala "tatarku", jako já. Šla si o ni říct. Dozvěděla se, že to není tatarka, ani majonéza. Kuchař se přišel podívat, co myslí - a nastaly dohady o cenu, protože kuchař to neuměl říct. Nejdřív se mi zdálo, že říká německy 15, což jsem vyhodnotila jako blbost. Pak furt opakoval pět. Až pak, když jsem vytáhla peníze jsme se domluvili, že za tatarku co není tatarka chce padesát.

Takže Vanda byla spokojená.

Zbývalo vyřešit problém se snídaní. Nebylo zbytí, zahnány do kouta jsme ukradly v řízkárně hůlky na zamíchání čaje. V prodejně potravin, kde mají i jídla na ohřátí a nějaká jídla i sami připravují jsme vyžebraly plastovou lžícovidličku (nože se tu prostě nevedou). Takže zítřejší snídaně je relativně vyřešená, ale stejně bude dost skautská.

Šly v Japonsku žebrotou...

Ráno proběhlo klasicky: poslední vajíčka v rychlovarné konvici, zázvorový čaj, popohánět Vandu, ať vyrazíme v rozumný čas. 

Nejprve jsme koupily celodenní jízdenky na autobus. ten byl dneska v plánu jako přibližovadlo. A protože jedna jízdenka stojí 230 jenů a celodenní 500, bylo jasné, že potřebujeme celodenní. První jízda vedla do budhistického chrámu Kiyomizudera. Vedla k němu typická ulička pro turisty, plná různých lákadel. třeba zmrzliny. A protože bylo hezky, musely jsme ji testnout. S příchutí matcha čaje. Překvapivě výborná. Nejdřív mi hlava spojila zelenou s pistácií a fakt jsem ji tam i cítila, ale při druhém pokusu už to bylo jasně něco jiného. Dál jsme cestou nahoru využívaly nabídek na ochutnání všeho možného, až jsem si říkala, proč jsme vlastně snídaly. Co nás ovšem hodně překvapilo, byla ochutnávka čaje. Nic netuše, jsme si od hodné japonky vzaly kelíšek a - ten čaj byl slaný!

Chrám samotný byl překrásný. V zeleni, se spoustou aktivit typu kdo přejde poslepu od kameni k druhému kameni najde v životě lásku (Vanda prošla), nebo kdo se napije určené vody, bude dlouho živ (prošly jsme obě). Tak uvidíme...

Dokonce byla uvnitř chrámu i malinká kavárnička, tak jsme neváhaly, hezky po japonsku jsme si přičuply k malému stolečku a daly alespoň kolu (kafe neměli). Cesta zpátky opět mezi stánky a krámečky, takže jsme se kochaly a samozřejmě - Vanda už pocítila potřebu utratit část kapesného :)

Další autobus nás zavezl k dalšímu chrámu - Ginkakuji. 

Ještě bylo potřeba si odskočit na záchod (těch je tu pro turisty plno na každém rohu) -což poměrně trvalo. K dispozici byly jen dva a co čert nechtěl, ve frontě stály i holčiny v kimonech. Neumíte si představit jak ukrutně dlouho je na záchodě každá Japonka v kimonu....

Opět nezbytná cesta mezi krámky se suvenýry, opět jsme se rozvášnily, protože nám došlo, že někdo bude mít svátek (a Vanda si napsala narychlo Ježíškovi....)...až jsme u pokladny zjistily, že nemáme peníze. Mám stranou mimo běžně používané hotovosti peníze o hodnotě deset tisíc jenů. A viděla jsem furt jednu bankovku, tak jsem myslela, že jsme furt bohaté - ale ta poslední byla jen tisícovka, co se tam dostala nedopatřením. No a teď nám chybělo celých "ukrutných" třicet jenů na vstup do chrámu. Podle paní pokladní je o kus dál pošta, jenže nemá otevřeno. Přemýšlely jsme co dál, až jsem si řekla, že zkusíme paní pokladní vysypat, co máme. Že když chybí jen takový drobek (na naše je to asi sedm korun), že by to mohla přejít. Vanda se styděla opodál a dělala, že mne nezná. No paní pokladní na to chvíli koukala, koukala a koukala, konzultovala s paní pokladní vedle - až nám prodala pro Vandu dětský lístek (platí do 16 let) a ještě nám pár fufniků zbylo. Tak jsme jí vylovily z batohu oplatku jako poděkování a šly se podívat na tu vyžebranou nádheru. Stříbrný chrám žádné stříbro nepobral. Až jsme si říkaly, jestli nejsme ve špatném chrámu. Ale ověřeno - byl to on. Taková chaloupka v zenových zahradách. Ty zahrady tedy nahradily chybějící stříbro, protože byly krásné.

Po prohlídce jsme šly na další autobus. Protože v okolí nebylo kde získat peníze (v Japonsku je možné se jich domoci jen na poště nebo v obchodech 7 eleven), rozhodly jsme se jet autobusem k dalšímu plánovanému chrámu a cestou u prvního obchodu 7/11 vystoupit, vybrakovat bankomat a pak jet dál. To se nám taky povedlo - všímavá Vanda zaregistrovala ceduli, že je obchod za rohem. Vystoupily jsme, vybraly a vrátily se zpět k zastávce počkat na další autobus.

Poslední dnešní zastávkou byl chrám Kinkakuji, tedy zlatý pavilon. Ten už opravdu zlatý byl. Pokochaly jsme se, prohlédly zahradu a jely zpátky přeplněným autobusem, že skoro potřeboval šlapače.

Vystoupily jsme poblíž našehoo domu a hned u jednoho japonského bufetu, kde jsme si daly večeři. Tentokrát kuře sweet and sour, nicméně v úplně jiné verzi, než známe s domácí "číny". S Vandou jsme se shodly, že jsme zvědavé do Nary - zatím každé místo, kde jsme byly, mělo v našem okolí bydliště jiný typ restaurací ajídel. zatímco Tokio šlo hlavně po nudlích a rámenu, tady v Kjotu je to rýže a omáčka nebo rýže a nějaké maso k tomu.

Zítra se přesunujeme dál, do Nary, tak uvidíme co nabídne ta.

V Kjótu jako v Bibione

Ať se snažíme vstávat jakkoli brzy, nikdy se pořádně ven před desátou nedostaneme. Než si Vanda udělá vlasy a obličej, vezme to měsíce. Stejně tak i dneska. Tedy byly jsme venku trochu dřív - vstávaly jsme v půl osmé, vajíčka v konvici už máme nacvičená, plus jsme si koupily místní zázvorová čaj...jenže jsme se zdržely kus od domu. Je tam chrám Hongan-dži, kde jsme se zdržely prohlídkou. 

Dál nás zdržely místní - už cestou jsme viděly běhat japonky s krabicema ovoce, něco lidem vysvětlovat a pak pobíhat zase dál. Když jsme vylezly z chrámu, natrefily i na nás - vysvětlovaly, že vzhledem k oslavě ovoce nabízejí místní ovoce lidem v Kjótu za výhodné ceny. Dlouze jsme se nejdřív dohadovaly, že nabízené ovoce neznáme, až jsme se ujednotily na tom, že sice neznáme japonský výraz, ale "kaki" známe. A prý je z jihu Japonska a to nejlepší... a tak jsme si jedno koupily, přestože stojí asi jako tři u "kaki" u nás. 

Pak už jsme pokračovaly zase na nádraží a vlakem do oblasti Arašijama. Tam bylo v plánu prohlédnout si chrám Tenrjú-dži a jeho zahrady. Zase turistická atrakce číslo jedna, takže davy lidí. Nicméně asi oprávněně - zahrady byly krásné. Za chrámem pak začínal bambusový háj. Háj s jednou hlavní cestičkou napěchovanou turisty. Ale co člověk nadělá, když jinde to ještě neviděl...

Další plánovanou zastávkou měl být opičí park. Ten jsme mírně hledaly, ale pak jsme našly - přes most Tógecu-kjó a byly jsme tam. Most vede přes řeku, po které jezdí lodičky - ale zase - cena za tu kratochvíli mi přišla trochu přemrštěná, zejména v porovnání s lodním výletem pod Fuji. A navíc trochu foukalo a bylo chladno, tak jsme lodě vypustily a vyrazily rovnou k opicím. Průvodce varoval, že je cesta do kopce. To taky byla. Něco jako výšlap na Milešovku.

Opice se scházejí na vršku a volně chodí mezi turisty. Tedy volně chodí - chodily by, kdyby jim to hlídači dovolili. Ti je trochu hlídají, aby nic turistům neudělaly. Ale jinak tam žijí opice volně. Hlavní atrakcí pak je klec, kde je možné opice krmit. Sranda je, že v kleci nejsou opice, ale turisti. Kdo chce opici krmit (za 100 jenů pytlík jablek, banánů nebo arašídů), ten musí do klece. Opice protahují ruce a žebrají o jídlo. Ale zas jsou zmlsané, takže třeba arašídy rovnou zahazujou, bez ochutnání.

Navíc z opičí vyhlídky byly krásná vyhlídka na celé Kjóto.

No a pak tam taky Vanda napočítala asi deset dalších čechů...Bylo to přesně takové, jako ve filmech: "Blankóóó, stoupini si ještě sem, ať tě vyfotíííím..."

Když jsme se opic dost nakochaly, vyrazily jsme zpátky dolů. Cílem bylo dát si kafe. To nebylo jen tak, ale nějakou kavárnu jsme našly. Pak jsme nakukovaly do obchůdků - paráda je, že často dávají lidem ochutnat to, co nabízejí - asi aby si vůbec někdo něco koupil. A takhle jsme Vám ochutnaly sušenky, které byly moc dobré. A chtěli vám je i dovézt. Ale smůla - trvanlivost jen do 18.11. Tak jsme na vás tedy ušetřily :-D

Jak jsme přijely, tak jsme se vlakem zase hezky vrátily. Pomalu se začínalo stmívat a my se rozhodly pokochat pohledem na Kjóto z výšky ještě jednou a nechaly se vyvézt na Kjóto tower. Tam jsme vydržely do setmění, pak už jen večeře (rýže a curry) a spát. Večeřeli jsme kousek od domu a co čert nechtěl - další češi. Přesněji slováci. Dneska jsme prostě na krajany měly "štěstí". Tihle se během večeře hádali, kdo bude platit. "Vyhrála" slečna.

Vajíčka natvrdo a promeškaná příležitost edunomádit

Včera večer jsme si nakoupily věci ke snídani. Abysme udělali snídani pestřejší, koupily jsme vajíčka s tím, že tedy můžeme dát míchaná. Jaké bylo ráno překvapení, když jsme zjistily, že náš Kjótský byt nemá žádný vařič, dokonce ani nádobí. Má jen dva hrnky, dvě misky, dva talíře a příbory. Naštěstí se řešení našlo, jako se najde vždycky. Vajíčka jsme připravily pěkně po skautsku, v rychlovarné konvici. Nemáme moc možností jak určit dobu přípravy, takže je možné je v podstatě mít jen natvrdo nebo méně natvrdo. Ale i tak to svůj účel plní.

Ke snídani nám ještě trochu vadí absence zeleniny. Ne, že by tu zeleninu neměli. Mají - ale pekelně drahou. Můj duch skota odmítá zaplatit za jedno rajče nedozrálé barvy skoro 300 jenů. Pod Fuji jsem ještě urvala okurku - asi 2 cm v průměru a délky 15 cm za 130 jenů. I to bylo dost, ale čert to vem. tady zatím nic. takže snídáme jen toustový chléb, sýr, šunku a teď tedy vajíčka.

Po snídani jsme se vydaly ke Kyoto station na vlak a vydaly se do Inari. Tady je šintoistická svatyně, respektive komplex svatyň. Ty jsou zasvěceny božstvům rýže a saké a cesty zde lemují tisíce červených torii. Hlavně jsou tu vyobrazeny lišky, jako poslů Inary s tím, že mají v tlamách klíč, jako klíč od rýžových sýpek.Bylo tam moc pěkně - jenže - je to prostě známé turistické místo. Takže turistů tolik, že se nedalo vcelku hnout. To mi zrovna radost nedělá, takže jsme se snažily podívat a pak honem pryč. Co se nám tu líbilo byla místní výuka angličtiny. Sypeme si popel na hlavu, že jsme nevyužily poznatků z Adélčina edunomádění a nezkusily to taky. přistoupil k nám japonský chlapeček s tím, že Hello - Koničiva. A začala série otázek, které četl z papíru: How are you? Can I ask you some question? Where are you from? Do you like Kyoto? Thank you for answers. Bye - Arigato. Poslušně jsme odpovídaly, protože nám to přišlo děsně roztomilý. Kolem chlapečka horda dalších spolužáků - chlapeček byl asi nejprůbojnější ze třídy. Až pozdě nám došlo, že jsme se ho měly taky na něco zeptat, i když já myslím, že by nedal ani jednoduchou otázku jak se jmenuje...Protože všechno jen četl z papíru. Ale jako systém výuky mi to přišlo super - vyrazit za turisty a mluvit s někým opravdovým.

Z Inari naše další cesta vedla k císařskému paláci. Ale nějak jsme byly unavené a chtěly kafe (mmch dodnes jsme tu žádné neměly). Jenže ony tu kavárny jaksi nejsou. Po nějaké chvíli jsme našly pekárnu a vedle ní stolečky. Vlezly jsme dovnitř, usadily se a zjistily, že je to spíš restaurace, než kavárna. Ale kafe měli, tak jsme si z restaurace kavárnu udělaly - jen paní vedle u stolku koukaly divně a obsluha nám nedovolila vzít si ke kafi nic z pekárny, ačkoli to byl propojený obchod. Tak jsme daly kafe a pekárnu jsme vyplenily potom, Pečivo bylo zajímavé - Vanda v podstatě měla housku sypanou cukrem a já ciabatu plněnou zelenou sladkou fazolovou pastou. Jako dobré to bylo, ale opět - vyhledávat to nebudu.

Cesta vedla kolem zámku Nidžó-džo, do kterého jsme nešly a pokračovaly jsme až k císařskému paláci Gošo. Ten jsme prošly celý a strávily tam poměrně dost času. Přestože průvodce píše, že nepatří k těm zajímavým chrámům v Kjótu, nám se dost líbil, zejména zahrady. Naopak poměrně v hrozném stavu (na japonskoú tu mají záchody. Staré, často v japonském stylu (tj. něco jako položený pisoár) a bez vyhřívaných prkýnek :)) - nicméně i tak jsou čisté.

Cestou z císařského paláce začalo ukrutně pršet, takže jsme se vydaly domů. Večeři jsme našly už blízko domu v jisté vlastně kavárně - kde vaří asi jen čest jídel a v podstatě evropských. takže Vanda dala špagety Napolitana a já maso s omáčkou a rýží a dostaly jsme k tomu i příbor. Pak už jsme v nepřestávajícím dešti doběhly domů s tím, že dneska končíme dřív.

Co se týká nového přístroje, je to hezká nová hračka. Zatím testujeme, taky mi dlouho trvalo, než jsem pochopila, že nenatáčím video, jak jsem si myslela, protože je na video jiný postup, než byl u starého...ale ono to půjde....

Kuřecí chrupavky a vyděšená servírka

Dnes jsme si chtěly přispat. Ale to by si někdo jiný nesměl usmyslet, že je dobré si jít v sedm ráno vyprat oblečení, popřípadě se vysprchovat. Prostě za dveřma pokoje byl takovej hluk, že jsme vstaly taky. Daly jsme snídani, umyly si hlavy, Vanda se začala malovat - a v tu chvíli jsem zjistila, že asi za dvacet minut nám jede vlak. Čekat na další by znamenalo přestupovat nějak víc a chaotičtěji. Budiž Vandě ke cti, že to zvládla a na vlak jsme dorazily včas. 

Také jsme zjistily, že celá cesta úzkokolejkou (na kterou se nevztahuje JR pass) vedla kolem Fuji a tedy jsme se mohly kochat výhledy. To cestou tam v zamračeném počasí nešlo.

Asi dvakrát jsme ještě musely přestoupit, než jsme se dostaly do Šinkanzenu na Kjoto. Usadily jsme se, začaly poklimbávat a v tu chvíli dorazil průvodčí. Ukázala jsem mu JR pass, ale něco na něm dlouze studoval. No ukázalo se, že jedeme Šinkanzenem NOZOMI. Na ten se JR pass také nevztahuje - jedná se o nejrychlejší Šinkanzen, který umí jet až 270 km v hodině. Také to předvedl. Ta rychlost už opravdu cítit byla a za okny se pozadí míhalo poměrně rychle. Výpravčí byl překvapivě rozumný a nechal nás být s tím, že příště si máme dát pozor. Takže jsme vlastně získaly o zážitek navíc, protože tohle fakt svištělo pořádně. 

Asi za dvě hodiny jsme byly v Kjotu. Zde, opět došlo na to, že Vanda a mapa se nesnesou. Nejen, že si mapu otáčí tak, jak stojí a nedokáže se oreintovat v normálně položené mapě, ale i rozporuje mé velení. Já chtěla z nádraží zamířit vpravo. Vanda tvrdily, že tam žádný východ není a že je jediný vlevo. No zblbla mne tak, že jsme ušly s kuframa skoro kilometr, než nám došlo, že je něco blbě. Na druhý pokus, po vrácení se na nádraží a zkusmo testnutí mnou původně navržené cesty to vyšlo. Bydlíme kousek od nádraží. Dům jsme našly rychle a relativně rychle se nám i povedlo vlámat se do chránky. Tentokrát byla odolnější a tak jsme fakt musely točit číselníkem a čekat na lupnutí.

Ubytovaly jsme se a vyrazily jsme ven. Na dnešek jsme neměly žádné velké ambice - cílem bylo jen najít obchod s elektronikou a dokoupit chybějící - tedy adaptér na SIMkartu a nabíječku na foťák, kterou jsem někde ztratila. Elektro jsme našly, to problém nebyl. Několikapatrový obchoďák od fénů po televize. Jenže - náš foťák má jednak špatný objektiv, jehož oprava by stála totéž, jak nákup nového. Plus mu chybí ta nabíječka. Nabíječku pan prodavač nemohl pochopit vůbec. Vždy došel k názoru, že potřebujeme adaptér do zásuvky. A objektiv stál tolik, co foťák. Pán tedy nabízel levnější Tamron, ale i tak mi cena přišla dost vysoká - vím, že už jsem kdysi hledala a našla o půlku levnější možnosti. Jenže co s tím? Řešení se našlo, samozřejmě - jenže znamenalo vrátit se zase domů, protože jsem zapomněla pas. A pas je velmi důležitá věc, pokud chcete nakupovat "duty free".

Takže okolnostmi donucené, máme nového mazlíka - D5300. Už se nabíjí, zítra můžeme fotit.

Nicméně k ničemu to průběžným čtenářům asi nebude, protože je tady děsně pomalá wi-fi a tedy asi bude možné zadávat text na blog jen bez obrázků....

Po nákupu, kdy jsme získaly ještě další slevu za to, že platíme kartou VISA, ač nechápu proč, jsme hledaly něco k večeři. Nic moc jsme nenacházely - až najednou restaurace. Vlezeme tam a ono echt japonská. U dveří se klaní, vedou nás na místo, nesou nám teplé ručníky. Nevíme co s nima a tak soudíme, že je to na utření rukou před jídlem. Ostatně tak to fungovalo třeba v letadle Emirates. Že je něco blbě poznáváme už podle lidí, co sedí vedle. Divně koukaj. Úplně nám to dochází, když jeden z číšníků začne cosi japonsky na pár sedící také kus od nás. Evidentně evropani taky nevěděli a tak se zachovali stejně, jako my. No blbě to bylo. Měly jsme si do toho utřít ruce nakonec asi.

Objednáváme jídlo. Dlouho váháme, ale já nakonec testuju rybu a Vanda kuře s hranolkama. Přinesou ještě jakousi neznámou zeleninu nakládanou v něčem poměrně dobrém - Vanda to nechce, protože zelenina vypadá podivně. Pak přinášejí to, co jsme si objednaly z anglického jídelního lístku. Začínáme jíst. Já rybou echt unešená nejsem. Vandě ale chutná a domlouváme se na půlení porcí. Pak Vanda ochutná své jídlo. Ochutná podruhé a tváří se divně. Podle ní dostala jen kuřecí chupavky. Kontrolujeme jídelní lístek. A ono jo. Ono si je objednala. To je tak, když se koukne na jídelní lístek, vidí se že kuře a víc se nečte a rovnou se předpokládá, že je to kuřecí pokorn jako mají v KFC. Vanda ztrácí chuť k jídlu. Už nechce ani mojí rybu, jen dojídá hranolky. 

Žádáme o účet, platíme za večeři tolik, co jinde za večeře dvě. Na tácek dávám bankovky a drobné, chybí vrátit pár fufníků. Balíme se a odcházíme. To však vyvolává infarktovou situaci u naší servírky. Chytá se za hlavu, prosí, ať zůstaneme a pečlivě nám vrací našich pár fufníků (v přepočtu asi dvacetikoruna). Ano. Víme, že tady se spropitné nedává. Že tomu systému japonci nerozumí. Ale že dvacka vyvolá až takové vášně, to jsme nečekaly. No tak získáváme své drobné, s úklonamy vycházíme z podniku kam už asi nepůjdeme a těšíme se zase do postele....

Fuji ze všech koutů

Ačkoli jsme dneska spaly jako mimina víc,, než 12 hodin, vstávat se nám ráno moc nechtělo. Po osmé jsme se neochotně hrabaly z pelechu na snídani. Poté se Vanda ještě musela namalovat, takže na desátou jsme vesele vyrážely ven. Venku svítilo sluníčko jak o život a bylo děsné horko, což mi Vanda neustále opakovala - donutila jsem ji totiž se obléknout - v plánu byla lanovka na kopec a co já vím, jaké je počasí tady v horách...

Nejdříve jsme ale zamířily na parkoviště u jezera, kde tlampač vesele vítá turisty jásavým "welcome to Kawagutchi-ko lake". Vanda tvrdila, že takhle za slunečného dne je to ještě hororovější, než včera za deště a mlhy. Právě odjížděla výletní loď po jezeře, takže jsme si koupily vstupenky (to by nebylo japonsko, kdyby se neprodávaly v automatu) a rovnou jsme se nalodily. Projížďka byla spolu s dalšími asi šesti cestujícími asi dvacetiminutová šup sem-šup zpátky, ale účel splnila. Konečně jsme viděly Fuji.

Po vystoupení z lodi jsme se přemístily o kousek dál, na stanici lanovky. Vanda se zamilovala do jejího názvu - KACHI KACHI YAMA ROPEVAY a asi to celé byla atrakce zejména pro děti, protože na lanovce byli zajíčci, stejně jako u vchodu a nahoře u stanice lanovky byl zaječí chrám. Vše nahoře se týkalo toho, co udělat, abysme byly šťastný a splnily se nám přání - takže hladit zajíce po prdelce, bimbat na zvon v ohromném srdci s výhledem na Fuji, nebo koupit sádrový talíře a prohazovat je slaměným věncem. Když jsme se dostatečně vyjásaly a pokochaly výhledem na Fuji, přemýšlely jsme co dál. Vše jsme stíhaly v poměrně rekordním čase a protože Vanda furt prudila, z vyhlídky byl výhled také přímo do čertova údolí a nahoře na kopci byl v 1000 metrech asi nedostatek kyslíku, já přistoupila na myšlenku, že sjedeme lanovkou dolů, dojdeme na nádraží a odjedeme do čertovy kolébky - zábavního parku Fuji-Q.

V tu chvíli přestalo být Vandě horko, ochotně nesla batoh a jásavě téměř běžela k nádraží. Dojeli jsme jednu stanici a byly jsme tam. Zaplatily vstupné (tento park má několik možností - základní je zaplatit jen vstup a pak si atrakce případně vybrat jednotlivě. To jsme zvolily my. Hlavním cílem totiž byl strašidelný dům. Údajně největší na světě. No, abych to trochu shodila už v úvodu - japonci se mají co učit třeba od Hollywoodu. Tolik nevyužitých šancí co tam bylo!

Strašidelný dům jsme našly poměrně rychle, když jsme se mapy chopila já - Vanda nás vedla úplně na druhou stranu parku - z toho vyplývá - nikdo Vandu nepouštějte samotnou do lesa, když se umí ztratit i v zábavním parku.

Lístek se opět kupoval v automatu a u vchodu hlídal nemocniční personál v zakrvácených mundůrech - šlo o děsivou nemocnici. Vystály jsme krátkou frontu a uvedli nás asi v deseti lidech dovnitř. Nejdřív běžel film o ztracené dívčině v nemocnici plné krve, odřezaných rukou, nohou a hlav. Když chytili i holčinu a pila se jí zakousla do hlavy, film skončil a my šli dál. Nezbytné focení se zajímavým efektem, kdy zazní děsivý zvuk a podsekne se židle. Dál už pak byly pouštěné skupinky postupně - my tedy šly samy dvě. Nutno říct, že děsivé to nebylo ani trochu. Třeba po Londýnském dungeonu byl tohle hodně slabý odvar. Jde se přítmím až tmou, všude okolo zašlé nemocniční vybavení, občas někde leží figurína s oříznutou končetinou nebo vykuchaným břichem. Realistické to ale není ani trochu. Sem tam občas někde zaječí z reproduktoru nějaká paní. Sem.tam se objeví maskovaný zřízenec a snaží se člověka vyděsit. Pár světlých momentů to mělo, třeba když se přešlo na prkna co sama vrzala, ale to asi bylo všechno. Nic moc.

Vanda pak přemýšlela, jakou horskou dráhu "zkusí". Jenže obě největší znamenaly čekání ve frontě dvě hodiny kontra dvě minuty jízdy. To i Vanda uznala, že to je moc. Vyměnila horskou dráhu za zmrzlinu a jelo se zpátky.

Závěrem dne byl v plánu ještě onsen. V našem městečku jich je několik - jeden i přímo s výhledem na Fuji, ale podle průvodce má svá dobrá léta za sebou, plus nemá venkovní sekci. Vybraly jsme si tedy jiný, který má bazénky i venku. Překvapivě jsme ho našly docela snadno. Zaplatily vstup a vešly dovnitř - tam jsme se cachtaly ve venkovních termálních pramenech, nicméně byly na nás moc horké - nejvíc horkou vodu uvnitř onsenu jsme téměř ani netestly. i tak jsme vylezly ven spařené jak kuřata a těšily se na večeři. Jenže ouha - vyhlídnutá restaurace byla plná, vedle taky - prostě malé městečko s málo restauracemi. Takže jsme stejně jako včera koupily v samošce špagety, ty jsme si doma ohřály a po ukrutně nabitém dni se těšíme do postele. Zítra se odsud přesouváme do Kyota.