Proč NIKDY nežádat japonce, aby vás vyfotili a o tom, že Washington je nejznámější vesnice světa

Dnešní den začal dřív, než za kuropění. Vystartovaly jsme bez snídaně na autobus do Washingtonu. Už od hotelu mrholilo, ovšem při výstupu z metra už kvalitně lilo. Nezastřešená zastávka dovolila, abysme do odjezdu byly jak zmoklé slepice. Mělo být ale ještě hůř. Už na úrovni letiště Newark, tedy hned za NY, začala nefalšovaná lednová DC chumelenice. Začala jsem přemítat o tom, co si proboha v DC počneme v takové sibérii. Příjezd do města byl ale optimistický. Nesněžilo. Optimismus skončil při výstupu, kdy jsme poznaly děsnou zimu a vítr. Přesto jsme statečně vyrazily. Průvodne pro NY má asi milion stran, ten pro DC asi jen čtyři. Víc není potřeba, stačí jen napsat "jděte pořád rovně".
Nic tam není, krom kapitolu a pár dalších baráčků.
Mimo jiné obdivuji vynalézavost američanů pojmenovat bílý dům právě Bílým domem. Konkréto říci, že Washington totiž snad jiné, než bílé domy téměř nemá. Je to asi stejné, jako když si Vanda za orientační bod zvolí domek s vlajkou...
U kapitolu jsme právě poprosily výpravu japonských turistů, aby nás vyfotili. Spustilo to ovšem lavinu dalších fotek typu my s japonskými turisty u kapitolu a my s dalšími japonskými turisty u kapitolu...Od té doby víme, koho nežádat o focení. Zas na druhou stranu, umí zmáčknout spoušť, což se o včerejším američanovi na Empire State říct nedalo...
Od Kapitolu jsme se vydaly sibérií k Bílému domu a nutno říci, že jsme toho měly fakt brzy dost. Navíc nás ten zájezd vysloveně zklamal, protože Bílý dům je taková trochu zachovalejší pastouška uprostřed města...
Když jsme se dopotácely k sedícímu mrtvému prezidentovi, jak označovala Lincolna Vanda, myslely jsme, že zimou umřeme taky, jen ve stoje.
Dlouhou cestu zpátky k autobusovému nádraží jsme však zvládly bravurně rychle a tak najednou nebylo co s časem. Naštěstí je po cestě plno muzeí a tak jsme se vlezly ohřát do muzea letectví a kosmonautiky. Paní u vchodu z nás měla srandu a směřovala nás k občerstvení s čajem, ale nebylo potřeba, v budově bylo teplo a to nám stačilo. Mě se tam líbilo, Vanda klasicky pubertálně prudila. Přitom tam bylo dost zajímavých věcí, krom několika modulů Apolla, třeba i raketa V2 s notně pomačkanými plechy, protože, jak se ukázalo, ji skládali po kouskách, co kde našli...
Pak už tedy jen na nádraží, slupnout večeři v Taco bell a jet domů. Cestu jsme prospaly, ale z Vandiných plánů juknout na noční Time Square nic nebylo, Vanda to zamítla.
Vzhledem k přicházející zimě jsme rády, že zítra mizíme do teplých krajů.