Cesta nebyla ničím zajímavá. Dostali jsme oběd, pak se povinně zatemnilo a mělo se spát....pak ještě přišla svačina před přistáním. Zajímavé na letu bylo snad jen to, že monitor ukazoval místa různých katastrof. Například Titanik jsme míjely taky:
Na území USA jsme přošly kontrolama, nechaly si sejmout otisky a byly jsme v zemi netušených možností. Bohužel hned se ukázalo, že netušené možnosti neplatí pro autobusy. Ten, co nás měl odvézt z letiště a jezdí po 15 minutách měl výpadky a nevešly se mu na palubu lidi. Probojovaly jsme se do něj až po víc, než hodině čekání a to ještě díky bodré američance, která někam volala, aby supervizora zpucovala...Takže víme, že běžně to funguje, ale tentokrát náááhodou. Známe to. Chyba, co se stane maximálně jednou, za deset let...
Dojely jsme do centra a já osobně hlásím, že metro v NY je mnohem lepší, než to v Londýně. Je srozumitelné a jasné, lidi se kamarádí a tak. Je tedy divné, že se mne ptají na cestu, když stojím s očima navrch hlavy, v ruce ooobr kufr...ale asi jsem holt důvěryhodná, co nadělám.
No. PC ukazuje, že je půl čtvrté ráno lounského času. Jdu spát, Vanda už oddychuje...
Doufám. že ukážeš Americe, co jsou Louňáci zač a už jsi napsala na autobusáky reklamaci s požadavkem kompenzace!? :-)
OdpovědětVymazatVyřešila to za mě paní. Já už byla rozhodnutá do dalšího autobusu vletět a nevylézt z něj, pokud mi buď nevrátí peníze za lístek nebo mne nesveze. Ono totiž oproti Lisabonu i našim představám byla ukrutná kosa. Považte, celých 38 stupňů...Farenheita
OdpovědětVymazat