Husy odletěly na jih :)

Ráno jsme sbalily, daly poslední snídani v New Yorku a vyrazily na letiště JFK. Paráda J!

Osm terminálů, které spojuje jezdící vláček a dokonce mi i pán v metru pomohl s kufrem. New Yorské metro nedisponuje jezdícími schody. Což nevadí, protože schodů je jen pár a ani přestupy neznamenají dlouhé cesty jako v Praze…ale na kufry fakt blbý, zvlášť když věci naskládáte tak nevyrovnaně, že jeden kufr má osm kilo a druhý dvacet (ověřeno na hotelové váze).

Náš let byl z terminálu osm. Vše probíhalo automaticky. Pomocí stroje jsme si z letenky načetly kód a po pár dotazech typu zda letíme obě a zda nechceme jiná místa, nám stroj vytiskl letenky. Nastal problém kam s kufrem. Tak i na to mají stroje. Děsně to ušetří zaměstnance. A tak co s nima, tak budou v dvojnásobném počtu radit zmateným turistům. Přesně to dělají. Hodně se jich poflakuje u strojů, které tisknou letenky. Další dva stojí u váhy na zavazadla. Jeden váží, druhý inkasuje (zavazadla se platí až na místě). Další dva stojí u pásu, kam se zavazadla hází a kde je tedy člověk vidí naposledy…

Pak jsme se tedy nechali prohlédnout. Běžný stav. Let také nebyl ničím speciální.

V Miami nás přivítalo příjemných 77 stupňů F J J

Vystály jsme oooohromnou frontu v půjčovně aut (Vanda stopovala, takže prý 25 minut) a došly do garáží, kde nám pán řekl „támhle si vyberte, jen ne toho fialového). Tak právě tím nás zmátl, protože fialový byl nakonec až úplně jinde, než pán ukázal…Ale pán viděl, jak bloudíme a dovedl nás ke správné řadě dvou bílých kabrioletů. Vanda chtěla jednoho, já druhého. Hádejte, kdo měl hlavní slovo? :-D

Máme tedy bílého mustanga, co víc amerického si přát.

Nastal problém jak s tím odjet. Mustang stál až u zdi, když se v hejblátkách spletu, můžu tou zdí projet…Nebylo zbytí, raději jsem pánovi, který zrovna parkoval třetí kabrio vysvětlila, že jsem ten trotl z Evropy co zná jen manuál a dostala jsem krátkou instruktáž, která zahrnovala i to, jak sundat střechu. Což se bude hodit. V den příletu ale ne, páč pršelo…L

Tak jsme vyrazily směr někam, protože v garážích nefungovala navigace. Bylo to neskutečně dobrodružné. Pět pruhů v jednom směru, dopravní špička a do toho Vanda, která chytila signál zavelela, že se mám přesunout na úplně druhou stranu pruhů. Do toho pršelo, zadním okénkem nebylo vidět nic, zrcátka ne ideálně nastavená a já v autě, které nemám moc osahané. Ale super, i problém se začínajícím mlžením skla se vyřešil za jízdy…

Chvíli to trvalo, ale pět pruhů se ztenčilo na čtyři, pak na tři a v oblasti našeho hotelu na dva. Hned vedle hotelu je opět série fast foodů a já už neměla sílu hledat něco lepšího, takže zas večeře v Taco Bell, ubytovat a lehnout.

Hotel je ten klasický, kde si člověk zajede před pokojíček autem, zaparkuje a jde spát. Je taky o kategorii horší, takže tu mírně trpím, deky jsem se odmítala vůbec dotknout…

Jsme tak daleko, že internet nechytáme, musíme za signálem blíž k hlavní budově, ale alespoň tu je. Další varianta připojení by byla vzít noťas s sebou a připojit se u McDonalda nebo Burger Kingu…