Poslední den v Miami a příliš mnoho letadel

Náš poslední hotel nenabízel snídaně. Nabízel tedy možnost dokoupení snídaňového bufetu za patnáct dolarů na osobu, což jsem vyhodnotila jako blbost, protože snídani kdekoli musíme pořídit do patnácti dolarů pro obě. Nakonec jsme si koupily tedy snídani v Subway a přemýšlely co dělat, protože v okolí hotelu nebylo nic zajímavého. Takže jsme zbytek dne proflákaly po místních obchůdcích a suvenýrárnách. Kolem třetí jsme se vypravily na letiště. Cesta byla zajímavá, protože naše lístky na místní dopravu nechtěl automat přečíst. Jeden pán ukazoval, že kufr přehodíme a samy se prosmýkneme, ale to se nám nechtělo (taky zvedat a přehazovat 20kg kufr???). Další pán nám vysvětlil, že tedy musíme koupit lístky znovu a zavolat na nějaké číslo a vysvětlit problém. NO, takže jsme koupily lístky nové a už nikam nevolaly...
Na letišti bylo veselo, když paní na check-in vyhodnotila, že náš kufr má o dvě kila přes limit. Ale že druhý je v pohodě a máme si to přehodit. Dobrý nápad. Ale už jsem měla kufry omotané folií, aby se cestou nerozpadly, takže to znamenalo odmotat folii, otevřít kufr, to nejtěžší z něj vyndat, dojít cvičně převážit, zavřít a zase omotat folií. To samé s druhým kufrem. Odmotat, otevřít, nandat, převážit, omotat.
Pak už jsme mohly vydechnout, dát rychle ještě pizzu a nalézt do letadla. Odlet v 18:30 směr Evropa.
Trochu horší letadlo, bez dotykových displejů, s několika nezajímavými filmy. Po jídle jsem usnula a vzbudila se ráno před přistáním u dalšího jídla. Vanda prý nespala skoro vůbec. I tak to v mém podání byly asi tři hodiny spánku. Přistání v Lisabonu v 8:15, přičemž další letadlo mělo nástup v 8:35. Takže úprk přes letiště za letadlem druhý a konec mým plánům, že koupím ještě portské v letištním obchůdku...
Stihly jsme to úplně těsně. Takže nástup a start do Budapešti, cesta 3,5 hodiny. Usínala jsem ještě než nosily letušky další snídani. Po ní už spala i Vanda, složená na sklápěcím stolečku Budapešti část cestujících vystoupila, část nastoupila a letělo se do Prahy. Furt mi to nevycházelo časově, ale zapomněla jsem na hodinový posun Praha - Lisabon, takže pak už mi dávalo smysl, že let bude hodinový, nikoli dvou, jak mi vycházelo v předchozích počtech. Na přeskok Budapešť-Praha už nemělo smysl podávat žádné jídlo, pití se dalo vyžádat. Takže po třech startech a přistáních, po cca 12,5 hodinách v letadle jsme přistály v Praze. Letadla jsou fajn, ale tohle už bylo trochu dost...měly jsme i radost, že jsme doma, přestože se nám z dovolené nechtělo ani trochu. Pilot hlásil -2 stupně, což tedy dává 30 stupňů teplotní rozdíl. Paráda...

Bonusový Karibik bez ladu a skladu

Protože nemůžu spát, tak pár fotek navíc...

Zase suchozemci...

Ráno šlo ještě na lodi všechno ráz na ráz...vzbudit se, Vanda ošetřit matku, která koukla na závěrečný účet, nasnidat se (téměř ve stoje, protože snídali najednou VŠICHNI)...a už volali naši barvu kufrů (tedy označení oranžovaou páskou, která znamenala, že v devět odcházíme z lodi). V hale ještě trochu prekérka, neb náš jeden kufr neunesl sílu naložení a rozjel se mu zip (tedy posbírat svršky po hale a znovu nějak zavřít).Na souši opět projít imigračním (miluji americkou pohostinnost, kdy se hned na úvod hosta ptají, kdy vypadne ze země) a byly jsme zase suchozemské.
Venku velký mumraj, ale nějaká paní se ptala zda jedeme na letiště, my že do hotelu, ona zavolala pána, ten nás naložil i s kuframa a dalšíma lidma a jelo se. Pán ovšem zjevně bloudil. Čtyřikrát jsme objeli blok a nic, pak si vyžádal přesnou adresu hotelu, znovu dokola bloku a znovu nic. Pak pán zastavil, sdělil nám, že už tam jsme a že hotel je v uzavřené ulici. HAHAHA. Nebyl. Byl o blok vedle a 5x jsme kolem něj jeli.
Ovšem hotel nabízel check-in až od čtyř, takže uložit kufry a vyrazit ven. Zjistili jsme, že Miami (alespoň naše část), je totální díra, kde nic není. Jen jedno nákupní centrum, pro Vandu neskutečně důležitá AA Aréna (hráli tam 1D) a Vánoční stromeček.
V půl třetí jsme dostaly pokoj v šestnáctém patře s krásnou vyhlídkou. Později jsme ještě vyrazily ven, ale když už jsme chtěly hledat večeři, začalo lejt, že jsme si v přilehlých potravinách jen koupily pití a sendvič a přískokama od krytí ke krytí jsme zamířily přímo do hotelu.

PS: tímto se loučíme. Ač neskutečně nerady, zítra letíme domů. Poslední příspěvek o posledním dnu v Miami tedy dopíšu až v Lounech. 

KARIBIK

Den první, nalodění se

Po snídani jsme se vypravily ještě jednou na prohlídku Miami Beach…došly jsme až na konec k vodě a zpátky jsme šly po břehu oceánu zpátky. Vycházka trvala asi hodinu a už byl čas zabalit opět kufry a vyrazit do přístavu.

Oproti původním plánům jet autobusem jsme se rozhodly pro taxi. Jet busem by totiž znamenalo přestupovat a zaplatit asi 11 dolarů na jízdném, taxi do přístavu jsem odhadovala tak na 20 dolarů a bez tahání kufrů, neb se dalo předpokládat, že řidič si ty těžké kufry narve do kufru auta sám. Předpoklady vyšly J a v přístavu taxametr ukazoval 18,6 – takže vyšel i můj odhad…

Hned po vystoupení z taxiku se nás ujali naháněči kufrů, kteří si zapsali číslo kajuty, kufr oblepili stejně jako na letišti a vyžádali si tringelt za ochotu… V odbavovací hale proběhla stejná procedura jako na letništi, tedy kontrola zavazadel a fronta na check-in. Pak jsme obdržely kartičku skupiny, protože naloďování neprobíhá nijak chaoticky, ale má svůj řád. Čekaly jsme v hale, opět velmi podobné té letištní, asi 30 minut a pak už na palubu.

Na palubu jsme už byly vpuštěny dost nekoordinovaně, stylem „kajutu si najdi sám“. Našli jsme. Taky jsme hned našly paní, která zařizovala neomezenou možnost konzumace koly a podobných serepetiček, k čemuž jsme dostaly každá svůj hrnek. Vanda jásá, že v tom bude nosit pití do školy…

Pokoj je maličký, ale se 100% využitím místa, je tu dost útulno.

Na posteli byly připravené i ručníky k bazénu, tak jsme je popadly a šly ven. Vanda byla trochu nervózní z toho, že stále nemá kufry a tedy nemůže do plavek a „zkusit“ bazén… Podle propozic jsme měly začít šílet až pokud by se kufry neobjevily do 19:00, což už ovšem je čas tři hodiny po vyplutí a to Vandu neuklidňovalo…

Před vyplutím jsme stihly několikrát naplnit své bezedné kalíšky na pití, protože bylo ukrutné horko. Pak také proběhlo simulované cvičení evakuace, kde nás nahnali do předem určených skupinek k evakuaci a ukázali nám, jak si nasadit plovací vestu.

Pak už nic nebránilo vyplutí. Během něj probíhala u bazénu velká šou s odpočítáváním startu a s tancem a s grilováním. Vandu jsem v tu dobu tak nějak viděla naposledy, asi na celý týden…

Zmizela cvičit aerobic, nabrat si další pití a prozkoumat loď…

Zklamání přišlo v posilovně, kde jí vysvětlili, že nemůže chodit cvičit, když jí nebylo šestnáct. Ale doporučili jí běhat kolem paluby J

Pak už byla Vanda hladová a vybíraly jsme kam na večeři. Neuměla jsem si představit, že zmlsanici nabídnou menu a navrhovala jsem bufetovou večeři, ale Vanda chtěla servírovanou. Tak jsme tedy došly do hlavní jídelny, nechaly se uvést ke stolu, vyfasovaly svého číšníka a dostaly menu na výběr z asi šesti předkrmů, šesti hlavních jídel a šesti dezertů.

Vanda pak už hlásila unavenost, ale to jí nebránilo ještě dojít na obhlídku, načerpat si další pití a z hlavní bufetové jídelny donést palačinku…

PS: Loď se houpe. Překvapivě mi to trochu vadí J

Den druhý – BAHAMY

Moc dobře se nám spalo. Jsou jemně slyšet motory, ale uspávacím způsobem. Ráno jsme si na snídani poručily vaječné palačinky a pak už seběhly do čtvrtého patra nalodit se na převozní loď. Naše loď nekotví v přístavu u pevniny, ale celý den pendlovaly lodě, které vozily tam a zpátky. Přestože ostrov působil děsuplně pohledem na pláže, kde bylo lehátko na lehátku, našly jsme si osamocené místo. Pravda, Vanda trochu protestovala, přístup do moře byl po kamenech, nikoli po písku. Ale využila jsem síly autority a zavelela…

Den proběhl ve znamení koupání se a lenošení. Paráda. Ke konci už mi cizí paní oznámila, že jsem růžová. Na lodi pak Vandu přepadl záchvat smíchu s tím, že jsem jak rajče…No co nadělám, Vanda je zas jak moucha, okolo očí bílá místa od slunečních brýlí….

Hlavní zajímavosti z Baham byly dvě. Něco mne žahlo a dost dlouho a dost hodně to bolelo. Protože jsem viděla dost dokumentů o čtyřhranech v Austrálii, informovala jsem Vandu, co má hlásit, až upadnu do komatu. Nestalo se.

Těsně před tím, než se muselo na ostrově končit, jsem v moři potkala rejnoka. Jako na potvoru jsem s sebou neměla foťák…ale normálně si klidně plaval, jakoby se nechumelilo…

Večer jsme tentokrát daly večeři v bufetové místnosti, vynechaly jsme roznášenou, Vanda vybrala a myslím, že především kvůli větší nabídce dezertů. Prošly jsme si loď a já zjistila, že tu mají tajnou místnost na výměnu dětí. Představuju si tu nádheru. Člověk tam odvede svoje dítě a dostane jiné, zajisté hodnější a vychovanější…Vanda mi představy kazí tím, že pod oním nápisem si nemám představovat zrovna tohle….

Večer jsem Vandu donutila navštívit divadlo. Zpruzele šla a dávala to okázale najevo. Vůbec jak byla zlatá celou dobu, tady je poněkud…no, na výměnnou místnost.

Divadlo bylo moc pěkné a velmi okázalé. Jednalo se o muzikál, hodně tance a kostýmů, ale i tak to s Vandou nehlo. Zítřek bude asi ještě horší – je den na moři, to asi už místnost na měnění dětí fakt navštívíme…

Den třetí – NA MOŘI

Opět jsme snídaly přímo u okna s výhledem na široširý oceán. Moc hezké. Pak jsme se přesunuly na terasu do stínu, protože jsme po včerejšku měly sluníčka obě dost. Nechápu, proč mne všichni celý den zastavují a ptají se, zda jsem usnula na sluníčku, nebo jiné podobné duchaplnosti. Vanda mi říká rajče. Když chci trochu inovace, zamyslí se a řekne, že vypadám jak pelikánův zadek…

Den utíká klidně. Já si čtu a pozoruju obzor, kde nic není. Vanda zmizela tančit a od té doby jsem jí až k večeři neviděla…Prý tedy nejen tančila, ale také absolvovala pleťové poradenství. Pak jsme si zahráli suchozemskou verzi curlingu (moc dobře vědí, proč mít zábrany na boku lodi – pokud by nebyly, nasázela bych hrací kameny do moře během chvilky…), jednou dámu a šly se upravit na večer.

Na večeři jsme chtěly zkusit další z restaurací, ale prý bychom musely čekat 20 minut. To Vanda nechtěla a tak jsme šly do již otestované. A ejhle…taky čekačka, prý minut 15. Překvapilo nás pokračování. Dostaly jsme pager s tím, že máme jít vedle do baru počkat. Bar jak jinak, než moc pěkný, obsluhoval číšník s jednohubkami a dostaly jsme (já) šampaňské, aby se lépe čekalo…

Večeře výborná, což už ani nepřekvapuje. Tady je výborné bohužel všechno jídlo, včetně všech melounů, ananasů a vůbec. Velkovýkrmna turistů.

Po večeři jsme riskly koupit výlet na zítra. Ačkoli se prý dá na souši koupit levněji, průvodce jamaikou doporučuje na náš vybraný zážitek rezervovat lístky. Takže Van prosazovala raději koupit na lodi. Takže zítra pojedeme na vodopády a pak do místního akvária, nebo jak to nazvat, absolvovat setkání se žraloky, u kterého slibují 15 minut bezpečnostního zaškolení a pak nejen možnost krmit a hladit, ale i se s nimi koupat. Furt čekám někde nějaký hák. Ani ne tak u žraloků, to mohou mít v nádrži nějaké vegetariány, ale spíš v tom, že to vůbec není nadšeně prezentováno nikde, ani na místním výletním televizním kanálu…uvidíme

Den čtvrtý – JAMAICA

Vytáhnout Vandu z postele byl nadlidský výkon, ale již v 8:15 jsme se měli sejít v divadle. Ačkoli je vše organizováno naprosto dokonale, tohle jsem moc nepochopila. V divadle vyvolávali skupiny lidí podle druhu zakoupeného výletu a ty pak posílali ven z lodi. Jenže divadlo je v sedmém patře, východ z lodi ve čtvrtém…tedy se ty skupinky zas hezky promíchali….

Ale překvapivě to nevadilo a všichni asi našli své správné busy.

První se jelo do Dolphin Cove, kde se část lidí měla věnovat laškovánní s delfíny a my s Vandou laškování se žraloky. Upřímně – nechápu to. Jako ano, delfíni jsou milá zvířata, nelze jim nic vytknout. Ale proč je plavání se žraloky tak děsně opomíjené??? Fakt jsme z celé lodi byly s Vandou samy. Dostaly jsme školení jak žraloka hladit a jak schovávat zbylé ruce a k mému překvapení se šlo do vody. Předcházela tomu šou pro ostatní typu „ukážeme Vám žraloky, plno krve a táááámhle sedí naše dnešní oběti…“ Nejdřív jsme žraloka (jednoho ze čtyř ve vodě), hladily a pán nám ho držel. Pak jsme ho i krmily a to přiznávám, když sklapla čelist, nadskakovala jsem téměř nad hladinu…Nakonec nám dal žraločí místní pán žraloka na klín a samy jsme ho držely. Pravda, když se začal kroutit, bylo to dost divné. Celá atrakce byla zakončená navlečením masek a šnorchlů a plaváním se žraloky v jednom bazénku…

Ačkoli jsem nikdy s delfínem neplavala, troufnu si říct, že kam se delfíni se svou roztomilostí hrabou!

Z téhle atrakce pokračovala cesta na Jamajskou atrakci číslo dvě, vodopády. Opět, přestože mne tahle atrakce děsila už doma – ano, je to turistická ZOO – ale svůj půvab má. Ve štrůdlu jsme vylezly dle průvodce 183 metrů kaskádovitých vodopádů a zábava to byla. Pak následovala cesta zpátky, přičemž nás hodný řidič zavezl ještě do města, ačkoli to v popisu práce už nebylo.

Shrnuto: asi vážně předražený zájezd, ale stál za to. Těžko chtít koupit něco na místě, když to tam člověk nezná a nemá čas. S organizací času je to navíc fakt divný, takže k mé lítosti jsme byly na lodi zpět cca 1,5 hodiny před dobou nutného návratu.

Po návratu nás čekalo překvapení na pokoji – talíř s pralinkami jako poděkování za to, že jsme včera při večeři zahuhlaly pár vět na kuchaře…

Chtěly jsme se vrhnout u bazénu do whirpoolu, ale voda je v něm tak horká, že to fakt nejde. Takže jsme sledovaly odjezd od břehu Jamajky a později se hrnuly do další restaurace, kterou jsme ještě nevyzkoušely. Historie se opakovala, dostaly jsme pager a šampaňské. Šampaňské bylo nabídnuto i Vandě,ale k její lítosti se číšník zeptal na věk. To donutilo nějakou američanku sdělit mi, co si myslí o pití dětí vína a šampusu, nepochopila jsem ale přesně, zda jí to vadí nebo ne. Každopádně je to jedno :-D

U večeře jsme opět poklábosily s podkapitánem a Vanda se tedy těší na zítřejší talíř pralinek…J

MMCH podkapitán mi opět sdělil, že jsem dokonale rudá. Už to začíná být dost monotónní.

Den pátý – KAJMANSKÉ OSTROVY

Ráno opět nutnost tahat Vandu z postele, dokonce ještě dřív, než včera. Loď nekotví v přístavu, ale opět se dopravujeme na pevninu loďkou. V přístavu přesedáme do busu a přesunujeme se do jiného přístavu a vyrážíme na moře, navštívit Stingray Citi. Na jednu stranu je tahle atrakce dokonalá. Stojí se po pás v nádherně modrém moři a kolem se tetelí plno rejnoků. Moje teorie je, že rejnočí rodinka na dovolené dostala doporučení zajet se podívat na „planinu lidí“, kde si můžou na člověka bez potíží sáhnout a ještě dostanou najíst…Zpestřením byl delfín, který sem a tam proplul, udělal mezi lidmi pár skoků a zmizel. Ač si tedy nemyslím, že delfíny musíme mít rádi, protože jsou roztomilí, tenhle se mi líbil. Jednak tam byl dobrovolně, druhak měl svou temnou tvář…počkal na místě jen pokud se nevytáhly foťáky…ovšem dřív než se stlačila spoušť, byl fuč.

Z téhle písčiny jsme popojeli asi o 100 metrů dál, kde začínal bariérový útes a šnorchlování se začalo brát vážněji. Nutnost nasadit krásnou žlutou vestičku. Egyptské korálové útesy to nebyly, ale i tak hezký. Zejména Vanda se vyřádila a lovila mušle. Pak jich většinu vyházela, když na lodi zjistila, že jsou obydlené…

Po návratu do městečka jsme prošly pár suvenýráren, Vanda koupila pár nutností jako třeba žraločí zub na krk, daly jsme čerstvý kokos (vzpomněla jsem si, jak Marek v Austrálii několik hodin sekal a sekal a tady to pán měl během pár mocných seků…) a zase jsme se nalodily.

Obecně – Kajmanské ostrovy mne nijak neuchvátily. Připadají mi dost nudné a placaté.

Na lodi nás opět, dle Vandiny předpovědi, čekaly pralinky. Pak jsme na pokoji vytuhly únavou ze sluníčka. Přeci jen je furt 35 nad nulou. Večeře tentokrát v bufetu a zase jsme potkaly zas jiného podkapitána a tedy Vanda opět zítra čeká pralinky J

Máme si určit našeho nejoblíbenějšího zaměstnance. Asi to bude jistá Sheryll s odůvodněním, že nám denně posílá pralinky J

Výlt na zítra byl problém. Původně, ještě doma, jsme plánovala plavání s delfíny, ale to teď jaksi nemá smysl. Mrzí mne, že o poznávání tu vůbec nejde a že to prostě nijak není možné vzhledem k času v přístavu. Takže jsem to vzdala a usoudila jsem, že se chci jen koupat. Nakonec mne Vanda umluvila na další šnorchlování na útesech. Na mayské ruiny je to 7 hodin výletu na pevninu, to by se Vanda ukousala a dala by mi to jasně najevo, další možnost jízda na koni padla na nutnosti patřičného oděvu, který tady prostě kupodivu nemám…

Den šestý – COZUMEL

Dnes jsme měli přistát až v 11 hodin, byl tedy čas si ráno přispat. Pak jsme vyrazily na snídani d restaurace v šestém patře – žádný bufet, hezky na objednání. Jenže jsme si neobjednaly sladké  a tak, neměla bych to přiznávat, jsme poté vyrazily na doražení do bufetu na lívanečky (MMCH banánový kompot je dobrá věc…)

Pak už loď přistála a já Vandu deptala prozpěvováním „Všichni jsou už v Mexiku…“. Pak už jsme tam byly i my. Lodní výlet začínal ve dvě, takže předtím jsme absolvovaly zase uličku po suvenýrech. Dobře to mají zařízené, vyhnout se tomu nedá. V jedné zapadlé uličce jsem objevila místního umělce, který měl k prodeji šperky z toho, co moře dalo. Ale jeden hezčí, než druhý. Investovala jsem, a koupila si náramek, dostala slevu, protože pán byl před šesti lety v Praze a ekologickou přednášku. Zabaleno do ekologického pytlíku.

Pak už šnorchlovací výlet, který jsme si řádně užily. Ryb sice moc nebylo, ale ve vodě jsme byly fakt dlouhoa Vanda si hrála na lovkyni perel. Furt byla na dně, až jí i pán vysvětloval, že by mohla někdy i dýchat nad hladinou…

Po cestě do lodi byla před lodí závěrečná párty na poslední zastávce. Pak už jen večeře (tentokrát bez dotazů, tedy zítra nebudou pralinky). V deset je v hlavní jídelně ráj pro čokaholiky, ale Vanda už leží v posteli a čokoládu prý vypouští…

Den sedmý – MOŘE

Dneska se nám moc dobře spalo. Vzbudily jsme se o hodinu později než obvykle a podle toho vypadal i nátřesk u snídaně – poprvé jsme neurvaly stůl o okna. Také počasí nevypadalo nic moc, místo slibovaného polojasna bylo zcela nejasno a déšť. Výborné počasí na vířivku, která už se teplotně dala snést. Zajímavé, že stejný nápad nemělo moc lidí a tedy nebylo ani přeplněno…

Po nějaké době jsme z vířivky vylezly a zahrály si šachy. Vanda je dobrá, skončily jsme remízou. Pak už se ukázalo sluníčko, takže jsme se rozhodly ho naposledy využít a prostě se jen opalovat. Tuhle činnost jsme dělaly až do večera, kdy jsme se podívaly na poslední západ slunce, znovu remízově zahrály šachy a šly na večeři, do naší oblíbené restaurace, kde si Vanda dala své oblíbené těstoviny s pestem, pokud dobře počítám, tak počtvrté v tomto týdnu J

Po večeři nastalo kruté balení. Zvolily jsme si, že v devět opustíme loď, což problém nebude, ale narvat věci do kufru problém byl. Zvažuju nákup dalšího kufru…

Vanda chtěla na párty, ale protože jí nezaujala, hned po nakouknutí do jednoho z barů jsme se zase otočily a šly jsme spát…

Shopping, shopping a shopping!!!

Ráno jsme sbalily a vyrazily na snídani, abysme v malé snídaňové cimřičce urvaly místo, neb se hotel přes noc zjevně zaplnil k prasknutí. Pak jsme dobalily, narvaly kufry do auta v přesném pořadí (jinak to nejde) a vyjely...
Při balení jsme se ovšem potýkaly s uzamčeným kufrem, protože máme kufry rozdělené na věci teplejší do NY a věci na jih, kufr z NY jsme na jihu neotevíraly. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistily, že to nejde. Zámek se zasekl. Vzpomněla jsem si, jak Pepa doporučoval šroubovák pro tyhle případy...jenže to by jistě i tak byl v tom kufru...Nakonec za pomoci hrubé síly a nůžek z manikůry (opět se divím, že kladivo není součást běžného vybavení hotelového pokoje...) jsme kufr otevřely...
Pak už ubíhala cesta zpět do Miami v klidu a za hezkého počasí a bez dopravní zácpy mi nevadilo ani pět proudů silnice, navíc Vanda vážně naviguje skvěle.
Dojely jsme do Dolphin mall, kde jsme utratily nechutně moc peněz a způsobily si problém na cestu zpět s váhou zavazadel. Vanda si vybrala Vánoční dárky a je velmi spokojená... Dokonce i sama nosila tašky a velmi si tu plnou náruč užívala...

Jediný problém nastal, když jsme zjistily, že psssst - trika koupená Pepovi k Vánocům, jsou oproti také koupeným našim nekřesťansky drahá. Pán nám pak vysvětlil, že sleva 50% platí pro dvě trika, tak jsem si vracení rozmyslela s tím, že tedy vezmu ještě jedno, což ale vyvolalo další poprask u pokladny s tím, že to tak není, protože jakkoli to tak u holčičích trik bylo, u klučičích byla strategie jiná a druhé triko samotné mělo slevu 50%, první se platilo celé. Tak jsem usoudila, že to tedy nechceme a věci vrátili...teď jen doufám, že se mi ty peníze objeví zpátky na účtu a nebudu si muset pracně dopisovat přes oceán z domova...
Chudák Pepa tedy trika pod stromečkem nenajde.
Po nákupech nastal problematický okamžik narvat nakoupené do kufrů a to přímo na parkovišti. Jak jsme pak zjistily, nebyly jsme zdaleka jediné a tyhle podivné kousky tam provádí kde kdo. Až se divím, že pro to nezajistí nějaké místo jako službu pro záoceánské zákazníky.
Na letiště to pak bylo cobydup, vrátily jsme auto a staly se opět pěšími.
Počkaly jsme tedy na autobus, dotáhly naše kufry do hotelu na Miami Beach a "šly to zkusit".

Moře - pardon, oceán - byl skvělý. Velké vlny, paráda. Jen tedy špinavé, což citlivce Vandě hodně vadilo a odmítala se koupat. Plno chaluh a tak, potkala jsem i dvě medůzy. Taky Vanda zjistila, že jí od dovolené v Řecku zpuchřely plavky.
I pláž nebyla skvost čistoty a musím říct, že tedy kam se Miami Beach hrabe na chorvatské pláže. Opět například po "božolé" další příklad toho, že značka je někdy lepší, jak věc sama....
Večer jsme daly večeři nedůvtipně v Burger Kingu, obešly Ocean Drive potmě a těšíme se na zítra...

Tímto se tedy na týden odmlčujeme. Zítra se naloďujeme a vyplouváme. Osobně se těším. Po smršti zážitků a neustálé činnosti a běhání odněkud někam přijde klidnější část dovolené a týden v kuse v jedné posteli...Taky už se těším na normální jídlo :)
Takže po námořnicku ahoooj a zkusíme poslat alespoň z pevniny SMSku, pokud to půjde.

PS: Aby Mareček neumřel, tak máme pro něj bonus: vydupal si ukázku našeho Mustanga:

PPS: Dnes Vanda potkala svou první celebritu v Americe...překvapivě se nechtěla ani fotit, ani nechtěla autogram:

Ryby na stromech

Dnešní den byl ve znamení aligátorů. Po snídani jsme se vypravily na aligátoří farmu. Cestou jsme ještě natankovaly, což znamenalo dloue zapřemýšlet kudy k nádrži a pak ještě jednou, co se do toho vehiklu vůbec leje…Nicméně celý systém se mi líbí – zasune se karta, načerpá se dle libosti a jede se.

Na farmě jsme postupně viděli hadí šou, aligátoří šou, krmení aligátorů a absolvovaly jízdu na airboatu. Airboat mne trochu zklamal. V podstatě to byla přehlídka co to dovede a jak to cáká...naivně jsem si myslela že nám cestou ukážou aligátory a další zvěř...

Hadí šou se líbila mně - podržela jsem si malého pythona J - to Vanda odmítala. Zato si později podržela aligátora a nechtěla ho pustit J. Krmení aligátorů probíhalo formou ukázky krmení, najíst rozhodně nedostali všichni. Zato jsme je slyšeli dost zlověstně syčet. Osobně jsme si krmení zkusily taky, u mláďat. Jejich krmení fungovalo jako běžně v ZOO – za drobný peníz nasypeš do dlaně za zásobníku a tím krmíš…

Po vyřádění se na aligátoří farmě jsme vyrazily k národnímu parku Everglades. Farmy i projížděči na airboatech leží mimo, protože v parku takové legrácky provozovat nejdou. V parku jsme se prošly, dojely na jižní stranu, kde zrovinka odplouvala loď kolem pobřeží. Slibovala žraloky. No, nebyli. Asi tak, jako všude slibují jízdu za delfíny a delfíni si vzpomenou, že se just neukážou. Tak nám alespoň vyprávěli plno historek, jak jim žraloci málem ukousli ruku, nejčastěji kladivouni. Pak tedy pan kapitán přidal spoustu pozoruhodností o fauně i floře, z čehož jsme téměř nic nerozuměly, páč ornitologové nejsme. Ale bylo to hezké i tak a zejména soukromí projížďky – loď pro 30 lidí byla obsazena námi a dalšími třemi cestujícími. I tak jsme viděly hrozně moc, zejména ryby na stromech…

Pak už se začalo šeřit a my zbaběle z Everglades prchly, před nálety hladových moskytů. Den zakončen v Aligátořím grilu, kde si Vanda dala zbaběle kuřecí hamburger a já aligátoří talíř…

Pozor, přecházejí krokodýli

Snídaně byla skromnější, než v NY. Tedy jen na výběr toust se sýrem, toust s marmeládou nebo muffin. K tomu kafe a džus, nikoli čokoláda pro zmlsanou Vandu.

Po snídani jsme zkusily navázat spojení, ale je dost nestálé, s fotkami obzvláště je potíž, doložím je později. Pak už jsme nahuply do Mustanga a odjely směr Key West, nejjižněji, kam to tu jde…

Byla jsem upozorněna, že cílem je samotná cesta, což tak opravdu bylo. Díky rychlostním limitům se cesta neskutečně vleče, ale je úžasná. Milion mostů, kolem jen modro a zeleno…moc hezké. Tedy ne, že by to Van echt ocenila. Snad jen, když měla možnost dělat své „duck face“ (aneb pysky na fotky).

Z dopravních značek byla nejzajímavější ta „pozor, přecházejí krokodýli“. Jednak mne mrzelo, že zrovna žádný nepřecházel, jednak si myslím, že je to zábava pro turisty…krokodýl by musel bejt blbej hrnout se pod auta a přelejzat betonové zábrany mezi jednotlivými pruhy…

Na samotném Key West fakt nic není. Exotická turistická přímořská vesnička. Plno suvenýrů, plno lidí. V přístavu kotvila Majesty of the seas. Vanda, zmlsaná ohromností New Yorku začala tvrdit, že je ta lodička vlastně malinká J

Okoukly jsme nejjižnější bod Floridy, vystály frontu na fotku a vydaly se na cestu domů. Večeři jsme dali ve „WENDYS“, což Vanda údajně musela mít, když se podnik jmenuje stejně. Mohlo nás zarazit a varovat, že je prázdno, ale riskly jsme to. No, dalo se to sníst, ale opakovat to nebudeme…

PS: Vanda je skvělý navigátor. Občas si plete strany, ale i tak je její pomoc skvělá. Když jsme vyjeli z Florida City, řekla „teď celou cestu rovně“ a tak to taky bylo :-D

Husy odletěly na jih :)

Ráno jsme sbalily, daly poslední snídani v New Yorku a vyrazily na letiště JFK. Paráda J!

Osm terminálů, které spojuje jezdící vláček a dokonce mi i pán v metru pomohl s kufrem. New Yorské metro nedisponuje jezdícími schody. Což nevadí, protože schodů je jen pár a ani přestupy neznamenají dlouhé cesty jako v Praze…ale na kufry fakt blbý, zvlášť když věci naskládáte tak nevyrovnaně, že jeden kufr má osm kilo a druhý dvacet (ověřeno na hotelové váze).

Náš let byl z terminálu osm. Vše probíhalo automaticky. Pomocí stroje jsme si z letenky načetly kód a po pár dotazech typu zda letíme obě a zda nechceme jiná místa, nám stroj vytiskl letenky. Nastal problém kam s kufrem. Tak i na to mají stroje. Děsně to ušetří zaměstnance. A tak co s nima, tak budou v dvojnásobném počtu radit zmateným turistům. Přesně to dělají. Hodně se jich poflakuje u strojů, které tisknou letenky. Další dva stojí u váhy na zavazadla. Jeden váží, druhý inkasuje (zavazadla se platí až na místě). Další dva stojí u pásu, kam se zavazadla hází a kde je tedy člověk vidí naposledy…

Pak jsme se tedy nechali prohlédnout. Běžný stav. Let také nebyl ničím speciální.

V Miami nás přivítalo příjemných 77 stupňů F J J

Vystály jsme oooohromnou frontu v půjčovně aut (Vanda stopovala, takže prý 25 minut) a došly do garáží, kde nám pán řekl „támhle si vyberte, jen ne toho fialového). Tak právě tím nás zmátl, protože fialový byl nakonec až úplně jinde, než pán ukázal…Ale pán viděl, jak bloudíme a dovedl nás ke správné řadě dvou bílých kabrioletů. Vanda chtěla jednoho, já druhého. Hádejte, kdo měl hlavní slovo? :-D

Máme tedy bílého mustanga, co víc amerického si přát.

Nastal problém jak s tím odjet. Mustang stál až u zdi, když se v hejblátkách spletu, můžu tou zdí projet…Nebylo zbytí, raději jsem pánovi, který zrovna parkoval třetí kabrio vysvětlila, že jsem ten trotl z Evropy co zná jen manuál a dostala jsem krátkou instruktáž, která zahrnovala i to, jak sundat střechu. Což se bude hodit. V den příletu ale ne, páč pršelo…L

Tak jsme vyrazily směr někam, protože v garážích nefungovala navigace. Bylo to neskutečně dobrodružné. Pět pruhů v jednom směru, dopravní špička a do toho Vanda, která chytila signál zavelela, že se mám přesunout na úplně druhou stranu pruhů. Do toho pršelo, zadním okénkem nebylo vidět nic, zrcátka ne ideálně nastavená a já v autě, které nemám moc osahané. Ale super, i problém se začínajícím mlžením skla se vyřešil za jízdy…

Chvíli to trvalo, ale pět pruhů se ztenčilo na čtyři, pak na tři a v oblasti našeho hotelu na dva. Hned vedle hotelu je opět série fast foodů a já už neměla sílu hledat něco lepšího, takže zas večeře v Taco Bell, ubytovat a lehnout.

Hotel je ten klasický, kde si člověk zajede před pokojíček autem, zaparkuje a jde spát. Je taky o kategorii horší, takže tu mírně trpím, deky jsem se odmítala vůbec dotknout…

Jsme tak daleko, že internet nechytáme, musíme za signálem blíž k hlavní budově, ale alespoň tu je. Další varianta připojení by byla vzít noťas s sebou a připojit se u McDonalda nebo Burger Kingu…

INFO

Jak jsem teď při balení zjistila, budeme mít na Floridě na pokoji mikrovlnku, nikoli však internetovou :)
Tudíž asi nečekejte do 16.11 spojení...

Proč NIKDY nežádat japonce, aby vás vyfotili a o tom, že Washington je nejznámější vesnice světa

Dnešní den začal dřív, než za kuropění. Vystartovaly jsme bez snídaně na autobus do Washingtonu. Už od hotelu mrholilo, ovšem při výstupu z metra už kvalitně lilo. Nezastřešená zastávka dovolila, abysme do odjezdu byly jak zmoklé slepice. Mělo být ale ještě hůř. Už na úrovni letiště Newark, tedy hned za NY, začala nefalšovaná lednová DC chumelenice. Začala jsem přemítat o tom, co si proboha v DC počneme v takové sibérii. Příjezd do města byl ale optimistický. Nesněžilo. Optimismus skončil při výstupu, kdy jsme poznaly děsnou zimu a vítr. Přesto jsme statečně vyrazily. Průvodne pro NY má asi milion stran, ten pro DC asi jen čtyři. Víc není potřeba, stačí jen napsat "jděte pořád rovně".
Nic tam není, krom kapitolu a pár dalších baráčků.
Mimo jiné obdivuji vynalézavost američanů pojmenovat bílý dům právě Bílým domem. Konkréto říci, že Washington totiž snad jiné, než bílé domy téměř nemá. Je to asi stejné, jako když si Vanda za orientační bod zvolí domek s vlajkou...
U kapitolu jsme právě poprosily výpravu japonských turistů, aby nás vyfotili. Spustilo to ovšem lavinu dalších fotek typu my s japonskými turisty u kapitolu a my s dalšími japonskými turisty u kapitolu...Od té doby víme, koho nežádat o focení. Zas na druhou stranu, umí zmáčknout spoušť, což se o včerejším američanovi na Empire State říct nedalo...
Od Kapitolu jsme se vydaly sibérií k Bílému domu a nutno říci, že jsme toho měly fakt brzy dost. Navíc nás ten zájezd vysloveně zklamal, protože Bílý dům je taková trochu zachovalejší pastouška uprostřed města...
Když jsme se dopotácely k sedícímu mrtvému prezidentovi, jak označovala Lincolna Vanda, myslely jsme, že zimou umřeme taky, jen ve stoje.
Dlouhou cestu zpátky k autobusovému nádraží jsme však zvládly bravurně rychle a tak najednou nebylo co s časem. Naštěstí je po cestě plno muzeí a tak jsme se vlezly ohřát do muzea letectví a kosmonautiky. Paní u vchodu z nás měla srandu a směřovala nás k občerstvení s čajem, ale nebylo potřeba, v budově bylo teplo a to nám stačilo. Mě se tam líbilo, Vanda klasicky pubertálně prudila. Přitom tam bylo dost zajímavých věcí, krom několika modulů Apolla, třeba i raketa V2 s notně pomačkanými plechy, protože, jak se ukázalo, ji skládali po kouskách, co kde našli...
Pak už tedy jen na nádraží, slupnout večeři v Taco bell a jet domů. Cestu jsme prospaly, ale z Vandiných plánů juknout na noční Time Square nic nebylo, Vanda to zamítla.
Vzhledem k přicházející zimě jsme rády, že zítra mizíme do teplých krajů.

O zrádném rohu na čtyřicáté deváté, jak se Vanda líbala a o bolavých nohách

Líbí se mi, jak Vanda snídá. Stoleček jí nestačí a mám za to, že vzbuzuje tichý obdiv spolustolovníků. Začíná křupinkami s mlékem, pokračuje před tousty (k nim vejce a masové placičky) a končí vaflí s marmeládou...
Nutno dodat, že taková snídaně zaručuje nutnost až večeře :))
Takže po snídani jsme vyrazily na naši další vyhlídkovou cestu po NY. Začaly jsme na Grand central, kde už jsme sice jednou byly, ale v noci. Teď tedy jsme viděly to samé i ve dne a neunavené po dlouhém letu. Trasa pokačovala po páté avenue, kde ovšem chystali slavnostní průvod veteránů irácké války a války v afgánistánu, tudíž byl dost omezený provoz. K tomu jedna odbočka - na to, jak je NY velké město a jak šílená je doprava, tak překvapivě nikdo nechodí na zelenou. Tedy chodí, když to vyjde, nicméně červená taky v přecházení nevadí a to ani policajtům před nosem či za zády. Prostě není-li zrovna blatník na blatník, vyráží se směr protější chodník. Překvapivě to funguje.
Po průletu některými suvenýrnami jsme došly kolem Empire State Building opět k dalšímu nákupnímu centru (ach jo...). Vanda pořídila levisky (pro Pepu: nenašli jsme klučičí obdobu dámského oddělení, ale časem určitě potkáme).
Pak už cesta směřovala k oné čtyřicáté deváté, kam se Vanda moc těšila. Byl tam totiž MaM´s svět, což Vanda jásala, já trpěla. Bonbony, co jdou běžně koupit za pár peněz, tady byly o to dražší a na váhu. Dle Vandy ovšem výhoda ve výběru barev. Podle mého chutnají všechny stejně a navíc - když si vyberu víc barev, mám pak stejně barevnou hromádku jak běžně...

No ale ano, balíček vlastní barevné kombinace máme. Když jsme konečně vyšly ven, natrefily jsme na líbací akci. přesněji to bylo "vystůj frontu, nalep pusu na papírek a prý darují dolar vojsku" (dovoleno to měla hlavně proto, že jsem vlastně netušila, co je "troops"). Nemyslím, že Vandě leželo na srdci blaho armády, ale lákali na líbání vojáčci v uniformách...

To vše na Times square:

Pak jsme chvíli přemýšlely co dál, ale rozhodly se zavézt věci do hotelu, a později se vrátit do centra s tím, že vylezeme na Empire State Building za tmy. Cestou jsme se ještě zastavily u Rockefellerova centra, kde právě upravovali kluziště. Vanda si moc přála bruslit, ale půjčovali boty za 15 dolarů, vstup asi taky 15...ale hlavně - bruslení hodinu a půl by nám poměrně narušilo plány, Vanda už měla taky dost a tak to sama vzdala. Vánoční strom už stál. Přestože vývěska informovala o stromu od 8.11., zapoměla říct, kdy sundají lešení a stromu bude i vidět. Trochu škoda, jinde už výzdobu mají, ale se stromem jsou tajuplní...

Pak už jsme vyjely rychlovýtahem na Empire state building a pokochaly se výhledem z 86 patra. Výtah byl srandovní, zaléhaly mi v něm uši. Překvapivě jsem se nahoře ani nebála, i když fučel děsivý severák...

(Mmch průvodce tvrdí, že jen v téhle budově pracuje a žije 30000 lidí, tedy jedny a půl Louny)

Pak už jen pizza v Little Italy (prý nejlepší v NY, ale víme to o samochvále...), i když dobrá vážně byla, jen s italskou pizzou moc společného neměla. Pak už jen metro a spát, nohy nás bolí ukrutně moc...

 Zítra vstáváme brzy, vyrážíme do D.C. Nestihneme ani snídani, takže jsme si koupily dva sendviče na cestu...

PS: Ano, Vandino věčné špulení pysků mi už leze tak na nervy, že jí začnu mlátit řemenem od foťáku...

Jak jsme doplatily na Vandino kiš-kiš, naletěly na Hanky bulíky a vedly konverzaci v ruštině

Ráno po snídani, stejné jako včera (tedy káva/čokoláda a vajíčka, masové placičky, sýr, vafle, marmeláda, sladké pečivo, ovoce a džus) se z Dálného Východu ozval Pepa s tím, že v Lounech prší. Vanda škodolibě vzkázala kiš-kiš (pravopisná konzultace proběhla a já fakt nevím...) a vyrazily jsme ven do slunného dne.
Na radu Hanky jsme první cestu vedly k žehličce, kde prý mají lísky na Brodway, abychom mohly za kulturou. No, Hani...dobrej fór, ne že ne...

Následovala cesta na Roosevelt Island lanovkou. A pak udělal tvůrce průvodce zásadní chybu!!! Vedl návrh trasy kolem Bloomingdale´s, což je známé nákupní centrum. Vanda začala poskakovat nadšením a jako v Jeníčkovi a Mařence..."jen nakouknout, jen nakouknout". Nakouknutí stálo asi sto dolarů. Nutno přiznat, že se mi zdály velmi vhodně utracené. Vanda si přála kožené šortky Guess už k Vánocům, já si pořídila svetr po kterém slintám už dobře rok. Zajímavé to bylo při placení, kdy prodavačku zaujalo naše dohadování a prý zda mluvíme rusky a spustila vysvětlování, že mají systém zákaznických karet a pokud ukážeme ID, tak dostaneme navíc ještě 10% slevu. Tak jsme ukázaly :))

Naproti pak GAP hlásal slevu 30%, tak Vanda přihodila ještě jedny rifle. Blbý bylo, že pak musela zbytek dne ty tašky tahat...ale překvapivě neprotestovala.

Další putování vedlo do Central parku, kde jsme se nějakou dobu poflakovaly, fotily, posedávaly a koupily si cukrové oříšky. Speciálně pro tuhle fotku se Vanda i svlékla ze svetru, aby bylo vidět tričko:

A pak přišlo to, co mělo - za to ranní Vandino posmívání. Začalo se zatahovat a poprchávat!

Napadlo nás tedy jít se schovat do Muzea Natural History (viz film Noc v muzeu), předtím ale Van nasimulovala ještě jiný film, název snad je zřejmý:

V muzeu jsme se schovaly na chvíli, ale stačilo to. Déšť se přehnal a pak už nepršelo.

Zbytek podvečera jsme se jen tak couraly po městě, okouněly po suvenýrech a Vanda usoudila, že nutně k večeři potřebujeme pravý americký HOT DOG. Takže jsme si u stánku koupily hot dog (Vanda) a cosi jiného (já). Nakonec to dopadlo klasicky - Vanda svůj hot dog slupla rychle a ujídala z mého. Zapíjela colou Dr. Pepper.

Pak už jen cesta metrem domů. Vanda teď sleduje Harryho Pottera a já jdu sledovat s ní :) Bolí nás nohy. Na netu jsem zkoukla ceny lístků na Brodway a minimum je lístek za 97 dolarů někam pod strop divadla, to smysl nemá. 

Poprvé doopravdy v NY

Včerejšek se nedá totiž počítat, když jsme pospíchaly hned po příletu spát.
Dnes jsme se budily obě vlastně od kuropění. Po půl sedmé jsem už pokusy o spánek vzdala. Ale jinak asi nemáme žádné problémy s přechodem na nový čas, dokonce čekám, že dneska už budeme spát jak mimina.
Snídaně v hotelu docela překvapila. Čekala jsem nějakou hrůzu, ale bylo všechno moc dobré a Vanda je nadšená z vlastní výroby vaflí. Jediné, co je divné, je plastové nádobí. Plastové talířky, příbory, misky i kelímky. Kafe taky v plastu. Není pak ani divu, že k Americe míří po Atlantiku ten ohromný odpadkový ostrov...

Prohlídku města jsme začaly v památníku 9/11. Pravdou je, že až na místě člověk vidí, jaká to musela být pecka. Představa, že mi nad hlavou něco vráží do baráku vedle, je dost nevábná.

Další naše cesta vedla podél řeky Hudson, k památníku korejské války a dál na State Island Fery. Z něj je hezky vidět socha Svobody, všichni se s ní fotí a nás jedna hodná Američanka vyfotila taky:

Ne, opravdu vidí všichni dobře. Socha vidět není. Ale paní to udělala prý ráda a nemáme zač...

Vanda tvrdila, že vedle mrakodrapů je socha Svobody jen za chudou a malou příbuznou. 

Podnikly jsme pak cestu přes Wall streat až k Brooklynskému mostu, který jsme přešly směrem k Manhattanu. Pak už nás dost bolely nohy a začaly jsme přemýšlet zda dáme kafe, nebo rovnou nějakou večeři. Jenže Vanda potkala tanečníky u radnice města New York a věci zas byly trochu jinak (ale to až na závěr...)

Taky jsme musely udělat mezipřestávku a snažit se koupit adaptér. Naše adaptéry co jsme pořídily ještě doma fungují...ale jen na mobily a telefony. Bohužel nešlo zapojit PC a překvapivě není ani v Americe standardní výbavou pokoje kladivo, aby to šlo připojit napevno...ale ve druhém obchodě adaptér měli, takže žádný strach, připojení vytrvá...

Večeři jsme pak daly v čínské čtvrti. Vanda si vybrala obzvláště výborné nudle, které jsem jí silně záviděla....

Pak už jsme se vypravily na cestu domů. Jen jeden poznatek právě z této cesty - ne, překvapivě když si v metru spletete směr, nestačí vystoupit a počkat na vlak na protější koleji...

PS: teď to, proč se naše plány mírně změnily a pozdržely:...a protože nahrát video jde blbě, máte smůůůlu :)

 PPS: Metro v New Yorku:

PPS: Za nenahrané video ještě tedy alespoň nějaké fotky: