Posnídali jsme opět velmi dlouze. My se prostě před desátou z domu nedostaneme.
Pak se konečně nasedlo do auta a vypravili jsme se křížen na druhý konec ostrova (tedy na sever a na západ). Cílem byly opět serpentýny na útes. Konkrétně útes u Achada da Cruz. Tam je lanovka, která jede dolů pod útes a to skoro kolmo dolů. Tam je procházková cesta kolem oceánu podél místních políček a zahradních chatek těch dobrodruhů, kteří tam něco pěstují.
Během procházky se k nám přidala místní kočka, takže jsme rajzovali pěkně v pěti. Zastavovali se, kochali a fotili. Když jsme došli na konec stezky, vyrazili jsme zpět. Nasedli do lanovky, a vyjeli zase nahoru k autu. U horní stanice lanovky je kavárnička, takže jsme dali kávu a místní sladké a pili kávu a kochali se výhledem na nekonečný oceán a útesy nad ním.
Pask už jsme zas nasedli do auta, sjeli serpentýny zase dolů, a vyrazili k městečku Seixal.Zde jsou přírodní bazénky s mořskou vodou. Známější jsou tedy ty v Porto Moniz. Ale Vanda vygooglila, že tam se platí vstupné a tedy se tam nyní nesmí koupat v rámci restrikcí. Takže přírodní a neplacené místo bylo sázkou na jistotu. A také že ano. Jedná se o asi dva bazénky na pobřeží. Vanda byla natolik odhodlána ulovit fotku na instagram, že do té vody i vlezla. Tvrdila, že to není nijak studené, ale my všichni tam několik prstíků vnořili, takže víme.
Když už se Vanda dost vycachtala, vrátili jsme se strmýk krpálem (jiné tu ani nejsou) zpátky k autu a vyrazili na cestu zpátky přes ostrov, domů.
Doma jsme jen zaparkovali, přebalili si saky paky a vyrazili na večeři. Ale ejhle. V plánu byla zase pallea, ale naše oblíbená restaurace měla dnes zavřeno. Vyrazili jsme tedy do druhé oblíbené restaurace, kde sice dobře vaří, ale mají horší Sangrii. Dědeček si pobjednal tuňáka, Vanda rybí špíz, babička lasagne a já opět chobotnici. Všichni jsme si libovali. Ale bohužel klasicky - sangria byla horší. Co už se dá dělat.
Po večeři jsme večer v barvách červánků zakončili na terase a punčem z maracuji.
Žádné komentáře:
Okomentovat