Včera cestou z večeře jsme rovnou kopili pečivo na snídani. Tudíž nebylo nutné ráno běžet pro čerstvé pečivo a s tím absolvovat výběh 7 pater.
Posnídali jsme opět na terase s výhledem na oceán a velmi pomalu se vypravili ven. Dneska bylo v plánu jen zůstat ve Funchalu. První zastávkou měla být místní tržnice. To se také povedlo. Prohlédli jsme si místní rybí trh a pak se nechali lapit prodejci ovoce, kteří cílí vysloveně na turisty a nabízí jím předražené ovoce, Ale co dělat, babička si přála mango, takže jsme předražené mango koupili. K němu i pár maracují a Vanda pak ještě trochu kytiček.
Když bylo nakoupeno, zastavili jsme se za tržnicí na antigenní testy. Původně jsme to chtěli nechat na den odletu, ale babička z toho byla krapet nervózní a tak jsme šli dnes. Celá akce trvala asi hodinu, od vstupu do zařízení, přes sepsání jmen, až po stěr a převzetí potvrzení o negativních výsledcích. V tomto ohledu škoda, že letíme do Berlína, protože v Praze už by naši očkovaní důchodci test nepotřebovali.
Po testu jsme se zašli odměnit kávou do kavárny u hotelu, kde při předchozí návštěvě babička s dědou bydleli.
Po kávě jsme chtěli vyrazit autobusem ke kostelíku v oblasti Monte. Jenže jsme hledali, odkud bus jede, až už bylo docela dost hodin a Vanda musela být v pět odpoledne doma kvůli zápočtu. Rozhodla se tedy na poslední chvíli, že už s námi raději nejede.
Přijel autobus, my nastoupili a zjistili, že to není správný autobus. No ale pan autobusák nás odvezl vlastně na správnou zastávku a my nasedli do autobusu správného. Za chvíli se jelo a hurá - konečně řídil někdo jiný a já si mohla užívat jízdu v serpentýnách.
Když jsme vystoupil, prohlédli jsme si zahrady, kostelík a lelkující řidiče madeirských saní. To se nedalo odolat, zejména, když jsme si ještě pořádně nevybrala narozeninový dárek od Pepy. Takže letos jsme k narozeninám dostala jízdu na saních! Litovali jsme, že s námi není Vanda, ale jak se pak ukázalo, asi nebylo čeho litovat. Vandu by ten zážitek asi nenadchnul. Jízda je hezká a rozhodně mne dost bavila, Vanda by ale čekala mnohem vyšší adrenalin.
Po jízdě jsme se jen prošli zpět, dolů do města, dali si zmrzlinu a potkali kluka, který měl půl hlavy nabarvené na červeno. Dědeček hned začal, že by to chtěl taky a že kdyby potkal ještě kadeřnictví,...
Cestou domů jsme si koupili snídani a šli jsme si pro pečivo, když tu najednou - kadeřnictví!!! Dedeček do něj vcelku rychle zamířil. Ne tedy pro červenou hlavu, ale pro pokaranténní sestřih. My s babičkou jsme si sedli do, velmi strategicky umístěného baru hned vedle kadeřnictví a daly si tonik (babička) a gin tonik (já).
Netrvalo dlouho, dědeček byl ostříhán, my dopily a domů jsme dorazili zrovna, když Vanda skončila se školou. Mohli jsme tedy vyrazit na večeři a poslední Sangrii.
Žádné komentáře:
Okomentovat