Řím, den čtvrtý

Ráno to opět vypadalo na hezký den. V plánu nebylo nic, krom courání se ulicemi s tím, že je důležité se minimálně dvakrát courat kolem naší nejlepší zmrzlinárny ve městě...

Začaly jsme ve Vatikánu. Fronta do baziliky sv. Petra byla opět obrovská, hlavně asi díky našemu zdržení, které bylo vyvoláno snahou o zaplacení ubytování. Federika měla nefunkční terminál pro platby a tak jsme se pokoušely o platbu PayPal, což ale pro mne znamenalo navýšení limitu pro platby a chvíli to vzalo...

Z Vatikánu jsme se vydaly k Andělskému hradu, přes Andělský most k Piazza Nuova a fontáně čtyř řek, až k naší zmrzlinárně. Pak nazdařbůh do města a zpátky ke zmrlinárně. pokaždé šampaňská zmrzlina, doplněná vždy nějakou další dle volby (já poprvé karamelizovaný fík, podruhé višňová).

Cestou jsme potkaly tatínka s dítětem na ramenou, který neodhadl podchodnou výšku pod stromy a dítko krásně omlátil o větve. Když jsme s Vandou padly smíchy, nejraději by nás tenhle otec pohledem probodl, ale nepovedlo se a my přežily.

Další naší oblíbenou činností v Římě bylo usmívání se do cizích fotografií. Nicméně jsme obě břídilky, proti jedné stařence, která to udělala u fontány čtyř řek asi nechtěně, ale o to krásněji (povedlo se jí postavit se přímo před objektiv...)

Na Andělském mostě se Vanda projevila jako celý dědeček, když vymyslela důvod, proč se Tibera jemenuje Tibera (dle Vandiny verze celé město umíralo na tuberu, mrtvoly házelo do řeky a tak na počest mrtvým řeku pojmenovalo Tubera. Na zmírnění vyznění se pak název řeky změnil na Tibera...).

Po zmrzlině jsme se vypravily k fontáně de Trevi. Jaké bylo naše překvapení, že z fontány zmizela včera napuštěná voda, ale nezmizelo oplocení...

Další cesta vedla na Piazza de Venezia. Tam jsme přišly pomalu se západem slunce, který jsme pozorovaly z terasy. Na té jsme také počkaly na to, až slunce úplně zapadne, my si vyfotíme Koloseum osvícené ve tmě a pak dojdeme přímo ke Koloseu. pak už jsme se vypravily na večeři do námi oblíbené Stregy a pak domů.

Druhý den už nás čekal jen let zátky do Prahy...

Řím, den třetí

V noci nás vzbudila bouřka. Lilo jak z konve a blesky práskaly jak na běžícím páse.

Ráno ale už nepršelo a vypadalo to na hezký den. Federica nás upozornila, že možná nebudou fungovat některé stanice metra, protože když v Římě prší, je to pro Řím kalamita asi stejná jako sníh na Sahaře. Riskly jsme to. Průjezdné byly všechny stanice. Musely jsme tentokrát i přestoupit na druhou Římskou linku. Dojely jsme ke Koloseu a šly na Forum Romanum už jen proto, že to mělo údajně nabízet menší frontu než Koloseum, přitom ale nabízí kombinovaný lístek i do Kolosea. Zkušenosti jiných turistů byly správné. Fronta minimální. Prohlédly jsme si tedy Forum Romanum, Palatin a pak jsme se vydaly do Kolosea. Tím, že jsme měly lístek, jsme přeskočily frontu a byly uvnitř. První jsem ovšem musela vystát frontu na záchod. Ta se přeskočit nedala :)

Pak jsme si vyšlapaly velké schody do druhého patra a prohlédly si arénu.

Když jsme skončily s antikou, sedly jsme na metro a vypravily se k fontáně de Trevi s tím, že konečně si ji prohlédneme v plné kráse. Houbeles. Skleněný plot zmizel, to ano. Ale nahradil ho plot zelený a sem tam zase nápis že "only today". Na fontáně se však čile pracovalo a dokonce se napouštěla. Zcela určitě už zítra bude fungovat...

Dál jsme se vypravily k Panteony, prohlédly si ho a vyrazily a místu, kde podle průvodce mají nejlepší zmrzlinu v Římě. A to vážně mají. Osobně hlasuju pro to, že nejlepší zmrzlina všech dob je zmrzlina šampaňská. Nejen, že chutná, jako šampaňské, ale dokonce jsou v ní cítit i bublinky...

Pak již byl čas na večeři. V centru jsme nic rozumného nenašly a tak jsme se rozhodly jíst poblíž domu. To byl ale nakonec problém. Poblíž domu byly asi tři restaurace,a le všechny zavřené s tím, že otevírají v sedm večer. Jinak "fast food" s pizzou s buchtoidním základním těstem. Půl hodiny jsme chodily a hledaly, až jsme zase došly zpátky k první restauraci, kterou jsme zkoušely. Tam nás už vzali na milost a my se mohly v klidu najíst. Problém byl se šnečí obsluhou, ale vzhledem k názvu restaurace STREGA (tedy stejný název, jako naše oblíbená restaurace v Benátkách), jsme jim to odpustily. A taky bylo výborné to, že z restaurace do postele už to byl jen kousíček...

Řím, den druhý

Druhý den ráno vstáváme a jdeme snídat. Federika (místní paní domácí), mi včera ukázala jak si uvařit kávu i vajíčka, pokud budeme chtít. začínám kávou. Vhazuju kapsli do automatu, vařím kafe, dolévám mlékem. Teď vajíčka. Tam je to ještě zajímavější. Strojek na přípravu párků v rohlíku s udělátkem na vejce. Dovozuju, že je nutné nalít vodu. Vléváme vodu, voda protéká strojkem a v nádobě původně na párky, nyní na vajíčka, žádná nezůstává. odmítám vyhodit pojistky tím, že strojek zapnu a rozhodujeme se pro sladkou snídani, neb krom vajíček nic ze slaných možností není. Piju kávu a říkám si, že je hnusná. Přesto by to asi chtělo ještě jednu. Zkoumám stroj a je mi divné, že kapsle stále kouká. když jí vytáhnu, je suchá a nepoškozená. Chápu, že první kafe bylo druhákem po kafi, které si vařil někdo přede mnou. Vrážim znova kapsli do stroje a vařím kafe správně. Je hnusnější, než to první, ale tak to zjevně má být.
Po snídani jdeme ven a měníme plány. protože prší, míříme do Vatikánu s cílem strávit nějaký čas ve Vatikánských muzeích.
Přijíždíme k Vatikánu a od metra až na náměstí sv. Petra nás halda naháněčů zkouší přemluvit na koupit vstupenek do muzea, které nám umožní přeskočit frontu. Po chvíli je začínáme počítat a potkaly jsme jich 48 a to zdaleka nebyli počítáni všichni. Je to bezva džob. Lístek do muzea stojí 16 eur, u naháněčů za 50.
Stojíme frontu, ale začíná děsně pršet. Vzdámáme to a prcháme přes silnici do kavárny na kafe. za deset eur smíme přečkat největší slejvák pod střechou. Když se umoudří, jdeme znovu do fronty. Vcházíme do muzea a nestíháme se divit. TAK MOC narvané muzeum jsem ještě nikdy nikde neviděla. Jdeme ve štrůdlu a neexistuje, abysme se chtěly někde zastavit a kochat.
Po dlouhé šlapanici všema chodbama vcházíme do Sixtinské kaple. Pres zesiluje, lidí je moc, obsluhy určené k organizaci ještě víc. Vykřikují stále abychom byli ticho (a vykřikují to nejvíc ze všech), abysme šli a v podstatě abysme hned  kaple zas vypadli. FUJ.
Po takhle otřesném zážitku vycházíme ven a řešíme, co budeme dělat. Už moc neprší a tak se jdeme zasí podívat, zda je možné jít do baziliky sv. Petra. Ráno to nešlo. Probíhala pravidelná středeční audience u papeže a v tu chvíli je bazilika zavřená. Papež právě přijímal delegace odevšaď, například Korea se účastnila, Brazílie....
Večer už do baziliky bylo možné jít, ale fronta se táhla kolem celého náměstí a nám to už jednou stačilo. Jdeme k metru. Cestou potkáváme restauraci, sedáme si, vybíráme, máme vybráno, čekáme....čekáme...a nic. Když už číšník, který nás usadil, kolem nás po milionté prošel a nic, se zvedáme a odcházíme. Jiná číšnice kouká, tak jí sdělujeme, že odcházíme, protože jsme se nedočkaly...po italsku nás opět informuje, že má jen dvě ruce.
Jdeme a rozhodujeme se, že na večeři je ještě poměrně brzy a že dáme nejdříve zmrzlinu. Vcházíme do jedné zmrzlinárny a zaujala mne krásné sytě žlutá barva jedné ze zmrzlin. Chci ji, Vizitky jsou divně a já původně myslím, že se jedná o nějakou typickouu místní specialitu. paní říká, že to není ona. Tak tedy název vedle je banánová, Ukazuju na žlutou zmrzlinu a paní opět, že to není banánová,a ale mangová. A než stihnu říct, že chci prostě tu, na kterou ukazuju, paní se otáčí, bere banán a názorně mi vysvětluje, jak banán vypadá a že banán není žlutý. Tak jo. Zmzlinu už nechci. Jdeme pryč. o kus dále nalézáme restauraci a objednáváme si. Já špagety, Vanda pizzu.
Jedeme domů a bolí nás nohy.

Řím, den první

Podzimní prázdniny jsme s Vandou letěly oslavit do Říma. Nebraly jsme s sebou notebook, ale hned po příletu nás to už mrzelo. Začalo to totiž vypadat na dovolenou plnou zajímavých zážitků a to hned na letišti.

Vzhledem k tomu, že jsme neměly odbavené zavazadlo, byly jsme na nástupišti autobusů do města skoro první. Začala se tvořit fronta. když byla dostatečně veliká, přišla paní ve svítivé bundičce a začala frontu tlačit dozadu. Když jí více - méně odtlačila, vzala zatahovací popruh, zatáhla a tím frontu udržela ve vyznačeném koridoru. My ale zůstaly před popruhem, hned u dveří do busu.  Paráda. ne ale na dlouho. Za chvíli nás paní vykázala na konec fronty s tím, že vepředu nemáme co dělat. HE? Jít na konec fronty znamenalo dostat se do Říma až dalším, popřípadě přesdalším busem. Autobusy jezdí co půl hodiny... Naštěstí akční Vanda pozici uhájila a konstatuje, jak organizovanou zemí Itálie je. Hmmm....takový omyl. Zjevně v jisté fázi lze chaos zaměnit za organizovanost. zajímavé. V nástupu není organizace žádná. V podstatě mít jeden lístek vytištěný 5x, můžeme jet za 4 eura klidně v pěti lidech...

V Římě stačilo koupit jízdenku na metro a dojet k hotelu. Ani to nebylo snadné. Na lístky existují automaty. OVŠEM - vracejí maximálně pět euro. Tedy nelze koupit dvě jízdenky za tři eura dvacetieurovou bankovkou. No, zjistily jsme to asi po pěti minutách pokusů.

Nevadí. Kousek vedle je paní v lístkové kukani. Fronta jak blázen, každý je u okýnka sto let, ze čtyř okýnek funguje jedno. Navíc vše funguje tak, že si člověk u strojku vezme lístek s pořadovým číslem. Jenže - ve strojku došly lístečky. Tedy lidé způsobně mačkají knoflík na lístek, čekají, mačkají, čekají...a pak jim to dojde, tak si jen stoupnou do fronty. Paní v kukani to ale ještě nedošlo. takže mačká čísílka, odmítá lidi z fronty, že nemají čísílko....Fronta řve po italsku na paní, paní řve na frontu, všichni zuřivě gestikulují...po nějaké době chápe. Přichází jiná paní s novými papírky. Instaluje. Chaos pokračuje. Každý, kdo je u strojku si tiskne nové čísílko a tím organizovaná fronta získává neorganizovaný chaos. Vzdáváme to. Odcházíme z fronty a stavíme se dopředu ke kukani. Nejbližší informujeme, že chceme jen dva lístky a hned zase půjdeme. To funguje a tedy konečně můžeme do metra.

Orientovat se v metru o dvou linkách není nijak složité a tedy jsme za chvíli "doma". Pokládáme tašky, podebatujeme s majitelkou o chaosu v Itálii (sama byla v dubnu v Praze a organizovanost metra si nemůže vynachválit oproti Římu, čímž vysvětluje Vandě, že její myšlenka o organizovanosti byla úplně špatně) a jedeme se jen tak cournout po městě.

Vystupujeme na Piazza de Popolo, pomalu přicházíme ke Španělským schodům a zjišťujeme, že si na ně jen tak nesedneme, protože se opravují. Sedáme si tedy na chvíli pod nimi u fontány a jdeme dál, k fontáně de Trevi. Ta se také pilně opravuje, ale naštěstí je na skleněném oplocení psáno, že se vše koná jen dnes a tak si plánujeme, že na stejné místo zajdeme ještě zítra. Nalézáme domácí cukrárnu o které informuje průvodce a dáváme si zmrzlinu. Je dobrá, ale na náš vkus nějak malinká. Kousek dál je příjemná restaurace, tak si sedáme na ulici ke stolku, objednáváme pizzu a jako bonus dostáváme od číšníka vysvětlení, že ROMA je pozpátku AMOR, amor je LOVE a tedy je Řím městem lásky. Tak jo. Láska k pizze byla uspokojena a jedeme domů. U domu ještě nalézáme další zmrzlinárnu, objednáváme si a jdeme spát...

Nocování v Oslu a konec dovolené

V noci jsme obě byly dost vzhůru. V pět ještě Vanda řešila, zda nejít už na snídani. Pak se povedlo usnout. Po chvíli (dle mého odhadu tak v sedm) telefon. Zvednu ho, tam paní z recepce něco štěbetá. Přemýšlím, zda jsem ji včera žádala o vzbuzeni. Proč? Nechápu. Ptá se, kdy odcházíme, říkám, že ve dvanáct. Zas štěbetá. Já nepobírám. Pomalinku se začínám ale probouzet. Kouknu na hodiny. Půl jedné. Kouknu na druhé. Ukazují taky půl jedné. Ptám se paní na telefonu. Ta čas potvrzuje....

Aneb díky ČSA za posunutí letu, protože jinak by odletěli bez nás.

Vypadly jsme z hotelu jak cukráři, zhroutily se v letištní hale na křesla, na kterých jsme před odletem nocovaly a smiřujeme se s realitou, že ta snídaně, na kterou jsme se tak těšily, je fuč...

A z hotelu mne taky vyhodili poprvé (nutno říct, že paní říkala, že klidně ještě můžeme zůstat (a kdybych to probrala v tom telefonu, tak to i využiju), ale když už jsme se pohly a dotáhly na recepci...).

V letištní hale jsme daly snídaní (čaj a croisant Vanda a kafe s croisantem já, přičež croisant se přesunul k Vandě), nastoupily do letadla a letěly do Prahy. Zvláštností v letadle ČSA byla absence letušek. přítomní byli jen letušáci, kteří se vyznačovali tím, že roznášeli zbylé zásoby sendvičů. To bylo fajn, protože první pokus o roznos jídla znamenal tmavý sendvič, který mi ani trochu nechutnal a opět se přesunul k Vandě. Na druhý pokus jsem ukořistila sendvič bílý, který se jíst dal.

V Praze už to šlo ráz na ráz...Pepa už byl v Praze a netrvalo dlouho, vyzvedával nás na letišti. Hodili jsme domů kufry a vyrazili na večeři. Volba padla na Černého koně, což byla chyba. Není nic lepšího, než se hned po návratu z Ameriky v restauraci od servírky dozvědět, že na nás nemá čas :-D.

Ale zas měli svíčkovou...

No, najedly jsme se a pak pár dní zdárně bojovaly s jet-lagem a těšily se do školy (Vanda).

Foto Oslo:

https://picasaweb.google.com/104344270513754560663/OSLO

Foto Kalifornie, Nevada a Arizona

https://picasaweb.google.com/104344270513754560663/CALIFORNIA2015

příliš dlouhý den - aneb návrat na starý kontinent

Poslední den ráno Vanda projevila touhu jít se vyfotit na pláž. Bylo jí vyhověno a po chvilce trdlovani na písku jsme se vrátily do hotelu na snídani, zabalit si věci a naskládat kufry do auta.
Na letišti jsme byly asi za půl hodiny, problém ale nastal s benzínem. Paní pokladní se nevedlo načíst kartu. Ani kartu druhou a ani třetí. Zběsile odmítala verzi, že chyba je u ní. Navrhovala vybrat peníze z bankomatu - což jsem zase odmítala já, protože bankomat hlasil poplatek za výběr šest dolarů.
Navíc by to moc nevyřešilo, protože já nevěděla, kolik benzínu do auta potřebuju...
Skončilo to tak, že jsem vypenila a za mohutného nadávání na ameriku jsem odjela o pumpu dál. Tam hodný pán pumpar stojan odblokoval, já natankovala potřebný počet galonu a pak zaplatila. Tou kartou, co vedle nefungovala...
pak už jsme jen vrátily auto, a ani jsme nemusely vysvětlovat, co jsme mu provedly (kolo vypadalo dost ošklive, ale ve skutečnosti jen vyskočil kus poklice...)
No a následoval let do Evropy. V půl jedné jsme odletaly a letely jsme celkem asi 14 hodin s přestávkami v Dallasu a Londýně.
Do Osla jsme přiletěly asi v půl páté místního času, my měly bůh ví kolik ráno. Máme hotel hned na letišti, takže jsme hned zapadly do postele...

Huntington Beach a plno velryb

Ráno jsme posnidaly v hotelu. Zajímavostí byl jen stroj na livanecky - zmáčkl se cudlik a vyjely dva...
po snídani jsme se vydaly do městečka asi dvacet kilometrů vedle - měly jsme jet na výlet s cílem sledovat velryby. Problém začal už u pokladny. Paní tvrdila, že nemáme rezervaci. Pak ji tedy našla, zkasla nás o pět dolarů palivového příplatku a vyrazili jsme.
Nutno říct, že jsme viděly plno delfinu a že tolik delfinu pohromadě jsem nikdy neviděla. Taky jsme viděli lachtany. Ale velrybu??? Ani jednu.
no, v austrálii by vraceli peníze...
odpoledne jsme pak strávily na plazi. Nekoupaly jsme se, ale. Nebylo to kvůli varování před zraloky, ale kvůli vlnám.. Nebyly velké, ale byly tak silné, že dál do moře se jít nedalo.
K večeři hamburger a Vanda si vyžádala i dezert. Novej nápad. Apple pie mi teď leze i ušima....

Přesun zpět k LA a route 66

Ráno jsme vstali neobvykle brzy. Sbalily kufry, odhlasily se z hotelu a před devátou jsme už byly na cestě s Las Vegas.
Snidaly jsme u benzínky cestou. Hot dog a kafe.
Cesta byla dlouhá a celkem nudná, do té doby, než jsme konečně potkaly odbočku na Route 66. Bohužel v Nevadě jsme na ní nenarazily, což mne mrzelo už kvůli okolí cesty - kulisy mohly but mnohem zajímavější.
Uhnuly jsme a několik desítek kilometrů jsme se po matce cest projely.
Asi ve tri už jsme byly v našem posledním hotelu. Ubytovaly se, a šly se placnou. k oceánu.
Večer jsme pak vyrazily hledat jídlo. Proběhla výměna názorů, kdy Vanda tvrdila, že doma ji furt jen čínu a je tedy oprávněné jíst jen tacos.
Vymekla jsem a vlezly jsme do mexické restaurace. Nutno říct, že výborné. Musely jsme cchvíli čekat na stůl, ale vyplatilo se. Jako začátek jsme dostaly ještě teplé nachos s výbornou omáčkou a i vybrané jídlo nezklamalo.
Po večeři jsme se vrátily na hotel a asi se dnes di postele dostaneme před půlnocí...
Nepovedlo se mi alé připojit PC k wi-fi a tak to tu krátce klepu z mobilu a fotky dolozim později...

Válení u bazénu, pomotaný Karel a procházka po Stripu

Ráno se nechtělo (zejména Vandě), vstávat. Nebylo ani moc divu, když do postele se dostala až před druhou hodinou ranní. Nevím čím to je, ale ve Vegas ať děláte co děláte - jít spát v normální čas nejde.

Takže Vandě se nechtělo vstávat, mně zase snídat, Nějak nebyla hlad. Tak jsme se vykodrcaly asi kolem desáté k bazénu, kde jsme se povalovaly. Nejčastější náplní mého dne bylo pozorovat zespodu (lze-li to u bazénu v osmém patře říci) věž, kde ve 108 patře nešťastníci podstupovali řízený volný pád. Až mne překvapilo, kolik jich během dne bylo. Do toho jezdily atrakce v patře 109 a ani pohled zespodu mi osobně moc dobře nedělal.

Asi ve čtyři hodiny Vanda zavelela k odchodu. Převlékly jsme se a vyrazily jsme na večeři. Tentokrát kousek stranou od hotelu, zase na slevu ze slevomatu :-D

Tady si musíme postěžovat na Karla. Nejen, že nás nevedl, ale navíc mluvil z cesty. 3/4 cesty hledal signál a když ho náhodou chytil, mapu ukázal, ale slovní doprovod vůbec neodpovídal mapě ani situaci. Doufáme, že na další přesun ho to mámení z horka přejde...

Při večeři Vanda objevila krásy dabingu a bavila se dabováním amerického fotbalu do češtiny. Jen tedy nevím, proč moderátoři řešili celou dobu bárbíny a růžové šatičky... :-D

Po večeři jsme huply na autobus a odjely na spodní konec Stripu, že se projdeme zpátky a pokocháme se Vegas. Hm. Blbej nápad. Tolik lidí v ulicích snad nebylo ani při sametové revoluci na Letenské pláni. Když už začala být vzteklá i Vanda (tu načala cena horské dráhy v hotelu New York, New York - 40 dolarů nevydýchala, přestože se moc toužila svézt), zavelela jsem k ústupu a jely jsme domů.

V hotelu si pak ještě vyžádala čokoládový shake na dobrou noc (a už jsme kámošky s personálem - tedy kam se vrtnem, tam si uděláme kámoše v hospodě) a šly jsme spát.

Nicnedělání je nějak namáhavější než všechna předchozí činnost....

Vanda ještě skočila pro led, aby byl do pití a přitáhla plný kbelík, protože se zapomněla při nabírání - poslouchala hádající se španělky na chodbě a tak jí zaujaly, že mi scénku o ztracených klíčích od pokoje přehrála hned, jak za ní zaklaply dveře pokoje...

Grand Canyon a pořádný horror na dobrou noc

Dnes jsme vstaly brzy a dokonce někdy kolem půl deváté odcházely z pokoje k autu. Cílem byla snídaně zakoupená na americké verzi slevomatu. Byla dobrá. Obě jsme si objednaly omeletu, Vanda navíc ovocný talíř. Já navíc kávu, která je zde průběžně dolévána, což je skvělý vynález. Stejně tak to funguje s vodou. Pokud si někdo objedná k jídlu jen vodu, dostane jí sklenici s ledem a opět je průběžně dolévána a to vše zdarma...

Po snídani, která trvala dost dlouho a tedy naše původní časové plány přišly vniveč, jsme se vypravily směr Grand Canyon. Karel se s cestou moc nepáral a vlastně jen vytyčil směr. Na jedné odbočce jsme pak usoudily, že "asi tudy". Bylo to tak a dojely jsme. Grand Canyon je indiánské území a tedy v něm neplatí náš koupený celoroční vstup do národních parků USA a musely jsme zaplatit nové vstupné, což děsně rozčilovalo Vandu. K tomu jsme si koupily let nad kaňonem. Pilot byl srandovní, protože aplikoval schéma "jééé vy jste z Prahy, neznáte Jardu Nováka"...ptal se, zda známe jistého Poláka, když je to tam někde u nás. No, neznáme...

Každopádně ovšem byl let úžasný.

Pak jsme indiánským autobusem postupně navštívily turistickou zajímavost "postavili jsme vesničku jakože indiánský ranč", pak skywalk a pak další místečko u kaňonu. Skywalk si Vanda i prošla, já s díky odmítla a počkala jsem jí na pevné zemi. Přišla s tím, že to bylo hezké, ale zase ne až nějak úchvatné.

V každém případě jsme obě byly opět uchvácené tím, co jsme viděly a i rozlohou, kterou to zabírá. Není to jen velká díra v zemi, je to obrovská díra v zemi a asi žádná fotka to nedokáže vykreslit...

Než jsme objely všechny krásy kousku kaňonu, byl už skoro večer. Po návratu jsme se navečeřely opět v hotelu a jeho restauraci z padesátých let :-D a .... nastal skoro konec světa. jednoznačně prohlašuji, že Vanda není moje dcera.

Vyjely jsme výtahem do 106 parta našeho hotelu, jak je vzletně nazýván vrchol věže - na vrcholek světa. zatímco já vydýchávala tu výšku, Vanda už okoukla atrakce o patro výš a chtěla to jít zkusit.

Tak jo. Jsme ve Vegas.

Zatímco Vanda si užívala, já umírala hrůzou...

Naštěstí přežila a můžeme jít spát. Jsou skoro dvě ráno. Dnešek byl dlouhý. Zítra plánujeme veget u bazénu...

Hoover Dam a změny plánů

Ráno jsme vstaly a šly se nasnídat dolů, do samoobslužné restaurace. Dost nás zaskočilo, že cena byla pro obě 45 dolarů, protože Vanda je sice z nejhoršího venku a dneska prospala celou noc, ale přeci jen - snědla dva lívanečky. Prostě i když jsme chtěly, nic moc jsme do sebe nedostaly....

Bufet byl ale plný a rozmanitý, zejména krabí nohy nás zaujaly. Když si je někdo nesl na talíři, bimbaly mu z talíře venku...

Po snídani jsme se připravily na hledání auta a vyrazily. Našly a vyjely směr Hoover Dam. V plánu bylo přehradu navštívit a pokračovat ke Grand kaňonu. Jenže už toho nějak máme dost, Vanda je ráda, že je ráda, je děsné horko...

Prostě měníme plány. Dnes byla na pořadu dne jen přehrada. Cestou jsme ještě nabraly benzín, což bylo složité, protože benzínka nechtěla přijmout žádnou kartu. Paní u pokladny byla protivná jak činže, až jsme nakonec musely vytáhnout hotovost a nabrat benzín za hotové...

Pak už nebránilo nic dojet na přehradu. Tu jsme viděly a nutno říct, že to stojí za to. Jen v jiné roční době. Než jsme došly od auta na hráz a zpátky, umírala nejen Vanda, ale už i já. Nevím, kolik je stupňů, ale asi milion...

Cestou zpátky jsme přemýšlely co dělat. Já navrhovala bazén, Vanda chtěla nákupy. Vyhrály nákupy. Když jsme se vrátily domů, chtěla jsem vyzkoušet ten bazén. Oblékla jsem si plavky, a vyrazila. Tenhle hotel je dokonalá změť. Někam dojít, to je jak celodenní tůra. Stejně tak cesta k bazénu. A když jsme tam došly, zjistily jsme, že je zavřený! Chápe to někdo? Tady je vedro i o půlnoci, ale provozní doba bazénu je 9-19 hodin. Chcíp.

No tak nic. Vrátily jsme se na pokoj, zase se převlékly a vyrazily na večeři mimo místní mraveniště.

Původně bylo v plánu taco, ale naše milované Taco Bell nebylo v dohledu. Využily jsme King Burger. Pak jsme nahlédly do suvenýrárny a šly domů spát.

Zítra snad pojedeme ke kaňonu, ačkoli se nám moc nechce, v tom vedru ani klimatizace nechce fungovat, natož my. Nicméně podle pozměněných plánů poslední den ve Vegas nebudeme zcela jistě dělat nic....

Death Valley - poušť uprostřed léta, prostě paráda...

Noc proběhla zhruba jako včera. Vanda se budila, trpěla a ládovala se paralenem. Ráno jsme vstaly a já rozhodla, že jdeme na snídani. Vanda chtěla bojkotovat a zase nejíst, ale já už usoudila, že hladovky bylo dost.
Náš dnešní hotel uprostřed ničeho nabízel snídaně roznášen, výběrem z jídelníčku. Já si vybrala vaječnou omeletu se špenátem, Vanda dětské menu s tím, že nemá hlad. Přála bych si vidět to dítě, které tohle malé menu do sebe narve. Na talíři byly dva lívance, javorový sirup, něco, co jsme mylně pokládaly za zmrzlinu (ve skutečnosti slané našlehané máslo), míchaná vejce a slanina. Vanda zvládla asi čtvrtku lívance, ale i tak lepší něco, než nic.
Po snídani jsme zase narvaly kufr do auta a vyrazily směr Death Valley. Tady zklamal Karel. Podle všeho to nebylo daleko, cestu ale křížila americká vojenská základna. U vchodu vojáček hlásil, že tamtudy neprojedeme, ale když zahneme doleva....
Ne. Karel doleva jet odmítal. Takže jsme si zajely asi 150 km podle Karla.
Death Valley se takhle nejmenuje pro nic a za nic. Klimatizace v autě jela naplno a stejně bylo vedro a venku bylo ještě větší. Hezké byly cedule s nápisy, že být venku po 10 hodině se nedoporučuje. Národní park Death Valey není ale žádné tintítko. Vlastně žádný z parků. Projet ho je záležitost desítek, až stovky kilometrů. Občas jsme fotily i jen z auta, občas jsem vyskakovala jen já.
Vandě přestával působit paralen a ven odmítala chodit. Nadchla ji jen část nazvaná umělcova paleta, kdy písečné skály hrají všema barvama, jinak jí v podstatě park obsahující jen písek nezajímal.
Z parku to bylo do Las Vega coby dup na místní poměry, tedy asi 200 km. Dojely jsme dálnicí o sedmi pruzích. Karlovy hlášky typu "přeřaďte se do pruhu na druhé straně silnice" byly téměř infarktové :-D
Dojely jsme k hotelu, zaparkovaly (parkoviště o asi 5, možná 6 patrech a nedohledné šířce) a doufáme, že až budeme auto hledat, tak ho najdeme...
Mezi tunou automatů a dvěma tunama lidí jsme našly recepci, ubytovaly se, odpočinuly si a vyrazily ven. Hned jsme ale zjistily, že to nebude jen tak. Tady je totiž poušť, víme. Tedy i v osm večer je nedýchatelno. Vanda začala kolabovat - točila se jí hlava, chtělo se jí zvracet...koho by napadlo lézt s angínou do pouště.
Vrátily jsme se do jistoty klimatizovaného hotelu a povečeřely. Už nějakou dobu jsem si říkala, že by nebyl špatný klasický americký burger - tak se nám to poštěstilo. Hned ve vstupní hale je restaurace ve stylu 50 let. Tak jsme si u blonďaté Marylin objednaly (já burger, Vanda salát) a porce jsme ani jedna nedojedly.
Vanda původně jíst nechtěla, ale dostala to příkazem a nakonec ožila a tvrdí, že se jí dost ulevilo. Tak snad už se to bude lepšit...

americké zdravotnictví a Sequoia park

Noc byla zajímavá. Asi ve dvě ráno byla Vanda zase vzhůru a trpěla. Nabízela jsem opět nemocnici, ale prý vydrží do rána. Nový paralen a nové usnutí.

Vzhůru byla v sedm a opět trpěla, bolely jí uši. Hotel měl v koupelně zářivku (předchozí hostel nikoli) a já se mohla Vandě podívat do krku. To rozhodlo. Krk kropenatý hnisavými ložisky, že by Zelenda, milovník puntíků, zaplesal.

Dojely jsme do nemocnice a byly úspěšné, protože byli ochotní nás ošetřit. Celé to bylo zajímavé. Jednak probíhá dělba práce. Vanda „prošla rukama“ celé řady lidí. U jedné paní jsme vyplnily vstupní formulář o tom, kdo Vanda je. Pak Vanda dostala náramek s kódem, kterým ji identifikovali. Další paní se Vandy vyptala, co jí je a případně co jí není. Zdravotní bratr nás odvedl na vyšetřovnu. Další sestra zjišťovala, zda chceme zprávu. Další sestra se ptala na co je Vanda alergická, zda prodělala nějaké operace atd.  Pak přišel doktor a Vandu prohlédnul. Zjistil v krku to, co já a nabídl dvě možnosti řešení – buď tablety, nebo jednorázově injekci penicilínu. Zvolily jsme jednoznačně injekci. Tak přišla další sestra a odvedla nás na ošetřovnu a usadila do čekárny. Netrvalo dlouho a zavolali nás, zdravotní bratr řekl Vandě, že injekce bude do zadku a že jestli jí vadí, že je to zdravotní bratr, zavolá jinou sestru. Nám to nevadilo. Další zdravotní sestřička informovala, jak to celé proběhne a že chvíli tam pak budeme sedět kvůli případné alergické reakci…

Bratr píchnul injekci a průběžně na nás furt někdo chodil koukat. Další cesta vedla do kanceláře ohledně papírů. Tam měla paní problém všechno vyplnit, až jsem nevydržela, stoupla si jí k monitoru a ukazovala do jaké kolonky co narvat. Veselé bylo, že ČR stále vedli jako Československo…

Až pak celá anabáze skončila a my mohly domů. Celé to trvalo asi hodinu.

Shrnutí? Americké zdravotnictví je nesrovnatelně lepší v osobním přístupu. Každý, kdo s námi mluvil se představil a opravdu jsme vnímaly, že je lidsky zajímáme. Ptali se průběžně, zda něco nepotřebujeme, Vandy se stále ptali jak jí je, jak snáší injekci atd.

Na druhou stranu, jak se u nás řeší soukromí pacientů – tady žádné není. Vyšetřovna jsou židle oddělené závěsem. Ošetřovna stejně tak. Nevidíte, ale slyšíte co se děje vedle. Nemocniční chodby plné pacientů na postelích..

Ale co se týká přístupu, u nás se mají co učit. I ta dělba práce mi připadá ve výsledku efektivní.

Samozřejmě nevíme, nakolik jsme měly péči jinou, než běžný uživatel.

Do hotelu jsme přijely asi v deset. Rychle pobalily a zjistily, že už jsme zmeškaly snídani. Odhlásily jsme se a vyrazily pryč z města. Do Sekvojového parku jsme přijely asi ve dvanáct. Vyjely stoupání do 2000 m.n. a kochly se sekvojemi. Ze začátku bylo na Vandě vidět, že se jí ulevilo. Chtěla se fotit, lezla po šutrech…ale za čas už jí to unavovalo. Proto jsme návštěvu odpískaly, sjely opět krásnou mnohakilometrovou serpentinou dolů a vyrazily směr hotel. Vanda usnula skoro hned, jak sedla do auta. Přesun byl dlouhý a do hotelu jsme dojely kolem osmé. Vanda neměla hlad a já byla líná dojít si pro něco k večeři, takže opět jdeme spát bez večeře…

Yosemite - kapající vodopád a věci, které se neříkají

Vstaly jsme ráno poměrně brzy a protože náš hostel (ano hostel, ovšem čistější a uživatelsky vlídnější, než hotel v SF) nabízel snídaně formou „udělej si sám“ a to lívanečky, do jejihž výroby se nám nechtělo, namazaly jsme si chleba zbytkem sýra a vyrazily směr Yosemitský národní park.

Jakkoli se nám donesly zvěsti, že kus je uzavřený kvůli moru, my žádné omezení nepotkaly. Cestou od vstupu jsme musely zastavovat na každé vyhlídce a kochat se výhledem. Později, když jsme se dost nabažily jsme zamířily k mohutnému Yosemitskému vodopádu. Zábava začala hned na parkovišti, kde byly cedule varující turisty, aby k vodopádu nelezli. Varovaly důkladně! Kam se hrabou naše zprávy s utrženýma prstama před Silvestrem. Tady byly rentgenové snímků nešťastníků, kteří přes zákaz k vodopádu lezli a nedolezli. Zlomené ruce, nohy, fraktura lebky.

Když jsme dorazily k vodopádu samotnému, brada nám poklesla. Ten pohled se nedá popsat slovy. Z výšky dolů…nepadalo nic. Sem tam něco ukáplo. To bylo všechno. Podle popisků měl takový stav být někdy na podzim. Sucho ale udělalo svoje. Takže jsme se vyfotily tam, kde nic nebylo a co napadlo Marcelu? Vlézt pod vodopád. Vanda se postupně stávala apatickou a tak čekala slušně mezi lidmi a já se vypravila nahoru.

Konverzace v podobě řečí o bolesti v krku či uší byla zakázána a tedy jsme s Vandou v průběhu dne vlastně nemluvily...

Nahoře pod vodopádem bylo malilinkaté jezírko. Spíš louže. Lidi si v ní cachtali nohy. Tak jsem se taky pocachtala a vypravila se zpátky za Vandou. Ruce, nohy i lebku mám celé. Ale komu se kdy povede stát přímo pod yosemitským vodopádem. K druhému bratříčkovi jsme ani nešly, to nemělo smysl.

Vyděly jsme i další zajímavosti, jako El Capitan (kus skály na které hrozně vysoko povlávali horolezci) atd., ale Vanda byla unavená a my se vypravily pomalu zpátky do civilizace.

V hotelu začala veselejší část dne. Vandě nebylo dobře, stěžovala si na uši, brečela bolestí. Já volala naší pojišťovně jak postupovat, pán mi poslal formulář pro doktora. Problém byl ovšem ten, že hotel měl neskutečně blbou wi-fi. Po několika pokusech protlačit formulář drátama panu recepčnímu jsem to vzdala a zaplatila si u Vodafonu vlastní mobilní data. Pak pan recepční formulář obdržel a vytisknul. Celá tahle drobnost trvala víc, než hodinu a já vážně nechápu, proč pojišťovna ten formulář nedává lidem preventivně ještě před cestou.

Mohly jsme vyrazit do nemocnice. Problém byl ten, že Fresno je velké město. Nemocnic habakuk. Když jsme k jedné dorazily, byla zavřená a podle paní na telefonu musíme jinam. Moc jsme ale nepochopily kam a problém byl i ten, že už byla noc, my měly papíry pro lékaře, ale neměly papír od ubytování a otočit se někde ještě jednou, už netrefíme zpátky do hotelu. Taky jsme nevěděly, zda další nemocnice (vzdálená 10 km) bude ta pravá nebo budeme jezdit jak slepička s kohoutkem.

Usoudily jsme, že se vrátíme a uvidíme. Vanda se nadopovala paralenem a dokonce i usnula. Ani jsme v tom všem nevzpomněly na večeři.

odjezd ze San Francisca

Odjezd ze San Francisca byl opět nervydrásají.
Ráno se Vanda vzbudila horká a s tím, že nemůže polykat. S rýmou se potýká už druhý den a máme za to, že hlavním viníkem je megabus, který na nás několik hodin chrlil zimu, která nešla regulovat.
No ale po paralenu se jí trochu ulevilo, tak doufáme, že to není angína a nebudeme testovat kvality amerického zdravotnictví.
Z hotelu jsme se odhlásily (a zatajily jsme, že jsme ztratily jeden klíč od pokoje -z původně předaných dvou jsme vracely jeden. Kam se poděl druhý je ve hvězdách...), našly jsme si svoji zastávku autobusu č. 19 a dojely do centra, kde jsme za pomoci japonky, která také hledala dopravu na letiště, našly stanici rychlodráhy. Nebylo ovšem v našich silách koupit lístek. Musely jsme žádat o pomoc paní v kukani, ale jak už to tak s paními v kukaních bývá, nechtěla poradit ani BŽ.
Poradil až pán v kukani. Ovšem fakt by nás nenapadlo, že si musíme najít cenu, tu naťukat do přístroje atd. atd.
Na letišti jsme našly půjčovnu aut, vystály ohromnou frontu a dozvěděly se, že máme smolíka. Pán chtěl můj řidičský průkaz (ten, co o něm paní v Austrálii prohlásila, že neví, zda je to řidičák, nebo průkazka do knihovny). předkládaný mezinárodní řidičák prostě odmítal uznat. Propadaly jsme beznaději, protože už je karambolů celkem dost. Vanda na pána skoro ječela a já neměla moc sil jí brzdit. Vyžádala jsem si tedy supervizora. Ten tedy opakoval to samé, ale domluvili jsme se, že půjde vše zařídit, pokud budu mít fotku řidičáku.
A v tuto chvíli nastupuje na scénu rytíř v bílém brnění v podobě Pepy, který byl naštěstí díky časovému posunu doma, řidičák podle instrukcí našel, naskenoval a poslal a tedy jsme do 15 minut půjčení auta vyřídily.
Vanda mezitím seděla zhroucení pod přepážkou, protože už toho na ní bylo opravdu moc...

Pak tedy ještě trochu zahaprovalo odjíždění z parkoviště, kde opět paní z budníku chtěla k autu vidět řidičák a řidičák v mobilu se jí nelíbil stejně jako řidičák mezinárodní...chvíli brmlala, ale pak asi usoudila, že tolik jí neplatí, a pustila nás...
Vyrazily jsme tedy směr yosemity, kde dnes nocujeme. Večeři jsme si koupily cestou jen v podobě sýra a chleba a Vandě se přitížilo, takže zatímco já tohle dopisuju, ona lehá a s novým paralenem usíná...

San Francisco II. - dočkaly jsme se!!!

Ráno jsme ještě ležely v posteli a pomalu se probíraly a najednou to přišlo! Dva otřesy - pokud to k něčemu přirovnat, tak asi jako když dům u silnice míjí těžký náklaďák. Jenže náklaďák to nebyl. Rámus u toho nebyl, ale slyšet to bylo, jak se otřásl celý dům, takový hučivý zvuk. Podle internetu to zemětřesení mělo intenzitu 1,7.

Když jsme sem jely, říkala jsem, že zemětřesení chci zažít. Jen malé a ukázkové. Takže to přišlo jako na objednávku. Malá ukázka toho, jak to vypadá. Nutno dodat, že z větší ukázky bych už asi měla nahnáno...

Poté, co jsme na google zjistily o co šlo a kde bylo epicentrum, jsme zašly na snídani. Tentokrát byly donuty a kafe - snídalo se opět na pokoji.

Po snídani jsme vyrazily směr Lombard street - nejklikatější ulice světa:

Pak jsme se vydaly směr stará tramvaj, cestou jsme to ovšem vzaly přes obchod, kde já ulovila kabelku a Vanda Martensky, mimo jiné. Nutno říct, že ty jí já osobně moc závidím.

Pak už jsme se vydaly tramvají zase zpátky přes kopec na naší stranu. Tam jsme měla trochu problém dostat Vandu z obchodů (a asi i proto si nic nekoupila, protože prostě matka prudila) a vydaly jsme se hledat bus okružní jízdy městem. Našly a vydaly se na téměř tříhodinovou okružní jízdu, při které jsme viděly snad všechny čtvrti ve městě (čínskou, japonskou, ruskou, italskou..) a projely si i Golden Gate.

Tam ukrutně foukalo, konce mostu byly v mlze...prostě počasí zrovna moc nepřálo. Ale viděly jsme a zmrzlé jsme dorazily zase na výchozí místo. Domů jsme došly pěšky (už se trochu orientujeme - ne moc, ale mírně jo), koupily si opět sendvič v Subway k večeři (a měly jsme už potřetí ten samý) a chystáme se do postele.