Podzimní prázdniny jsme s Vandou letěly oslavit do Říma. Nebraly jsme s sebou notebook, ale hned po příletu nás to už mrzelo. Začalo to totiž vypadat na dovolenou plnou zajímavých zážitků a to hned na letišti.
Vzhledem k tomu, že jsme neměly odbavené zavazadlo, byly jsme na nástupišti autobusů do města skoro první. Začala se tvořit fronta. když byla dostatečně veliká, přišla paní ve svítivé bundičce a začala frontu tlačit dozadu. Když jí více - méně odtlačila, vzala zatahovací popruh, zatáhla a tím frontu udržela ve vyznačeném koridoru. My ale zůstaly před popruhem, hned u dveří do busu. Paráda. ne ale na dlouho. Za chvíli nás paní vykázala na konec fronty s tím, že vepředu nemáme co dělat. HE? Jít na konec fronty znamenalo dostat se do Říma až dalším, popřípadě přesdalším busem. Autobusy jezdí co půl hodiny... Naštěstí akční Vanda pozici uhájila a konstatuje, jak organizovanou zemí Itálie je. Hmmm....takový omyl. Zjevně v jisté fázi lze chaos zaměnit za organizovanost. zajímavé. V nástupu není organizace žádná. V podstatě mít jeden lístek vytištěný 5x, můžeme jet za 4 eura klidně v pěti lidech...
V Římě stačilo koupit jízdenku na metro a dojet k hotelu. Ani to nebylo snadné. Na lístky existují automaty. OVŠEM - vracejí maximálně pět euro. Tedy nelze koupit dvě jízdenky za tři eura dvacetieurovou bankovkou. No, zjistily jsme to asi po pěti minutách pokusů.
Nevadí. Kousek vedle je paní v lístkové kukani. Fronta jak blázen, každý je u okýnka sto let, ze čtyř okýnek funguje jedno. Navíc vše funguje tak, že si člověk u strojku vezme lístek s pořadovým číslem. Jenže - ve strojku došly lístečky. Tedy lidé způsobně mačkají knoflík na lístek, čekají, mačkají, čekají...a pak jim to dojde, tak si jen stoupnou do fronty. Paní v kukani to ale ještě nedošlo. takže mačká čísílka, odmítá lidi z fronty, že nemají čísílko....Fronta řve po italsku na paní, paní řve na frontu, všichni zuřivě gestikulují...po nějaké době chápe. Přichází jiná paní s novými papírky. Instaluje. Chaos pokračuje. Každý, kdo je u strojku si tiskne nové čísílko a tím organizovaná fronta získává neorganizovaný chaos. Vzdáváme to. Odcházíme z fronty a stavíme se dopředu ke kukani. Nejbližší informujeme, že chceme jen dva lístky a hned zase půjdeme. To funguje a tedy konečně můžeme do metra.
Orientovat se v metru o dvou linkách není nijak složité a tedy jsme za chvíli "doma". Pokládáme tašky, podebatujeme s majitelkou o chaosu v Itálii (sama byla v dubnu v Praze a organizovanost metra si nemůže vynachválit oproti Římu, čímž vysvětluje Vandě, že její myšlenka o organizovanosti byla úplně špatně) a jedeme se jen tak cournout po městě.
Vystupujeme na Piazza de Popolo, pomalu přicházíme ke Španělským schodům a zjišťujeme, že si na ně jen tak nesedneme, protože se opravují. Sedáme si tedy na chvíli pod nimi u fontány a jdeme dál, k fontáně de Trevi. Ta se také pilně opravuje, ale naštěstí je na skleněném oplocení psáno, že se vše koná jen dnes a tak si plánujeme, že na stejné místo zajdeme ještě zítra. Nalézáme domácí cukrárnu o které informuje průvodce a dáváme si zmrzlinu. Je dobrá, ale na náš vkus nějak malinká. Kousek dál je příjemná restaurace, tak si sedáme na ulici ke stolku, objednáváme pizzu a jako bonus dostáváme od číšníka vysvětlení, že ROMA je pozpátku AMOR, amor je LOVE a tedy je Řím městem lásky. Tak jo. Láska k pizze byla uspokojena a jedeme domů. U domu ještě nalézáme další zmrzlinárnu, objednáváme si a jdeme spát...
Žádné komentáře:
Okomentovat