Řím, den druhý

Druhý den ráno vstáváme a jdeme snídat. Federika (místní paní domácí), mi včera ukázala jak si uvařit kávu i vajíčka, pokud budeme chtít. začínám kávou. Vhazuju kapsli do automatu, vařím kafe, dolévám mlékem. Teď vajíčka. Tam je to ještě zajímavější. Strojek na přípravu párků v rohlíku s udělátkem na vejce. Dovozuju, že je nutné nalít vodu. Vléváme vodu, voda protéká strojkem a v nádobě původně na párky, nyní na vajíčka, žádná nezůstává. odmítám vyhodit pojistky tím, že strojek zapnu a rozhodujeme se pro sladkou snídani, neb krom vajíček nic ze slaných možností není. Piju kávu a říkám si, že je hnusná. Přesto by to asi chtělo ještě jednu. Zkoumám stroj a je mi divné, že kapsle stále kouká. když jí vytáhnu, je suchá a nepoškozená. Chápu, že první kafe bylo druhákem po kafi, které si vařil někdo přede mnou. Vrážim znova kapsli do stroje a vařím kafe správně. Je hnusnější, než to první, ale tak to zjevně má být.
Po snídani jdeme ven a měníme plány. protože prší, míříme do Vatikánu s cílem strávit nějaký čas ve Vatikánských muzeích.
Přijíždíme k Vatikánu a od metra až na náměstí sv. Petra nás halda naháněčů zkouší přemluvit na koupit vstupenek do muzea, které nám umožní přeskočit frontu. Po chvíli je začínáme počítat a potkaly jsme jich 48 a to zdaleka nebyli počítáni všichni. Je to bezva džob. Lístek do muzea stojí 16 eur, u naháněčů za 50.
Stojíme frontu, ale začíná děsně pršet. Vzdámáme to a prcháme přes silnici do kavárny na kafe. za deset eur smíme přečkat největší slejvák pod střechou. Když se umoudří, jdeme znovu do fronty. Vcházíme do muzea a nestíháme se divit. TAK MOC narvané muzeum jsem ještě nikdy nikde neviděla. Jdeme ve štrůdlu a neexistuje, abysme se chtěly někde zastavit a kochat.
Po dlouhé šlapanici všema chodbama vcházíme do Sixtinské kaple. Pres zesiluje, lidí je moc, obsluhy určené k organizaci ještě víc. Vykřikují stále abychom byli ticho (a vykřikují to nejvíc ze všech), abysme šli a v podstatě abysme hned  kaple zas vypadli. FUJ.
Po takhle otřesném zážitku vycházíme ven a řešíme, co budeme dělat. Už moc neprší a tak se jdeme zasí podívat, zda je možné jít do baziliky sv. Petra. Ráno to nešlo. Probíhala pravidelná středeční audience u papeže a v tu chvíli je bazilika zavřená. Papež právě přijímal delegace odevšaď, například Korea se účastnila, Brazílie....
Večer už do baziliky bylo možné jít, ale fronta se táhla kolem celého náměstí a nám to už jednou stačilo. Jdeme k metru. Cestou potkáváme restauraci, sedáme si, vybíráme, máme vybráno, čekáme....čekáme...a nic. Když už číšník, který nás usadil, kolem nás po milionté prošel a nic, se zvedáme a odcházíme. Jiná číšnice kouká, tak jí sdělujeme, že odcházíme, protože jsme se nedočkaly...po italsku nás opět informuje, že má jen dvě ruce.
Jdeme a rozhodujeme se, že na večeři je ještě poměrně brzy a že dáme nejdříve zmrzlinu. Vcházíme do jedné zmrzlinárny a zaujala mne krásné sytě žlutá barva jedné ze zmrzlin. Chci ji, Vizitky jsou divně a já původně myslím, že se jedná o nějakou typickouu místní specialitu. paní říká, že to není ona. Tak tedy název vedle je banánová, Ukazuju na žlutou zmrzlinu a paní opět, že to není banánová,a ale mangová. A než stihnu říct, že chci prostě tu, na kterou ukazuju, paní se otáčí, bere banán a názorně mi vysvětluje, jak banán vypadá a že banán není žlutý. Tak jo. Zmzlinu už nechci. Jdeme pryč. o kus dále nalézáme restauraci a objednáváme si. Já špagety, Vanda pizzu.
Jedeme domů a bolí nás nohy.