Vracení se zpět hlavou nahoru

Cesta byla ukrutná a dlouhá. Vstávaly jsme už ve 2:40, ve tři hodiny ráno na nás čekal před domem objednaný taxík. Taxikáři jsou všude stejní. Ačkoli cesta měla stát 45-65 dolarů podle síly dopravy, stála ve tři ráno cesta 55 dolarů (aneb jeli jsme vážně nejkratší cestou), přičemž si taxikář v klidu řekl o rovných 60...ale dohadujte se o pět dolarů ve tři ráno....
Na letišti jsme tedy za poslední drobné daly kafe a toust a čekaly na let. Překvapivě utekl docela rychle. Startovaly jsme v šest ráno a takovou sérii odsledovaných filmů snad nepamatuji. Viděla jsem i takové perly jako Želvy Nijna...ale co už :-D
Filmový maratón byl prokládaný tunou jídla a pití. Jediný problematický bod byla nemožnost výběru. Ne, že by to moc vadilo, ale když už Emirates možnost výběru jídla nabízejí, proč jí neumožní. V tom případě mne i omluvy s  tím, že mají plné letadlo lidí moc neuspokojuje...
Přelet rovníku ukazuje, že tam nikde není žádná namalovaná čára na zemi a že všechny mapy jasně lžou. Nad Srí-Lankou potkáváme letušku Andreu z Čech...Jinak nic zvláštního :-D

V Dubaji byla na přestup hodina. Vyběhneme z letadla, dorazíme ke kontrole a tam fronta jak prase. Ukazujeme zřízenci letenky a ptáme se, zda opravdu musíme stát tuhle frontu, když nemáme čas. Zřízenci je to jedno, uchechtává se s tím, že tady spěchá každý. Aha. Tak jo, stojíme frontu s tím, že ať si to zařídí aerolinky jak chtějí a že pokud nám letadlo uletí, jsem odhodlaná uhádat přímý let do Prahy. Do pěti minut ale přichází jiný zřízenec, vyvolává lety co jsou "za pár" a vede nás k jiné kontrole. Tou procházíme a jdeme na bránu. Nastupujeme do letadla a cítíme se trochu rozčarovaně. Z mercedesu v podobě Airbusu A380 přesedáme do menšího Boingu. Sice sedíme samy, ale máme menší monitory, menší výběr filmů....prostě jsme najednou ve škodovce a víme, že nás druhý den ještě čeká trabant Ryanair...

Cesta do Dublinu je poměrně utrpení. Mně natekly nohy a dost bolí, Vanda neví jak se usadit...jsme unavené. Po jídle trochu usínáme. Mne ovšem asi po hodina budí, když se mne Vanda snaží přeskočit, aby mohla na záchod...Vanda usíná pak a spí až do Dublinu...Já se budím kdesi nad Prahou...

V Dublinu je to zábava. Jsme unavené a chceme spát. Zavrhujeme možnost otevřít kufry a vybalit teplé oblečení. Voláme do hotelu a žádáme odvoz, jdeme na místo, kde nás hotelový shuttle vyzvedne. Komu se povede chodit po Dublinu v prosinci v žabkách...:-D
V hotelu pobíráme kartu od pokoje, a zapadáme do postele...Byl dobrý tah změnit ubytování a rozhodnout se, že centrum města vidět nechceme a budeme spát přímo na letišti...
Ráno už to šlo ráz na ráz...jeden film ještě v posteli, pak snídani, pobalit kufry aby odpovídaly požadavkům a na letiště....Tam problém s odletem, protože nevidíme náš let. Jsme zmatené jak rybičky na pláži a koukáme na odlety v blbý čas. Paní u informací nám vysvětlí která bije, nechá nás za 5 euro vytisknout palubní vstupenky a konečně letíme domů. Letadla teď nějakou dobu fakt nechci ani vidět....

Operativní změny, lodě a Manly

Ráno bylo pobouřkově zamračené. Vyrazily jsme hned ráno k Opeře, tentokrát lodí a plánovaly výlet do Manly na pláž. Ten jsme také uskutečnily, ale nebylo dost slunečno na to se koupat. Teplo bylo a šlo by to, ale ležet na pláži by tak zajímavé nebylo. Zajímavé bylo mezinárodní bratření, protože i Němci se k nám hlásili radostně coby ke krajanům :-D
Tak jsme se jen porozhlédly a jely zase zpátky.

V centru jsme si prošly starou čtvrť The Rock, nakoupily pár suvenýrků a daly kafe s croisantem (Vanda dortem), které bylo drražší, než naše leckterá večeře :-D
Přemýšlely jsme co dál, když koupání zklamalo a napadla nás zoologická. Takže jsme zase sedly na loď a jely se podívvat na zvířata. Významným poznatkem ze ZOO je informace, že jedna koala se jmenuje stejně, jako Vanda. Bohužel se s nimi nešlo fotit, protože focení je od desíti do jedenácti a my byly v ZOO asi ve tři. Nutno říct, že za své vstupné jsme skoro nic neviděly. Zvířata byla zalezlá a často jsme viděly jen prázdný výběh.

Po té bezva atrakci v ceně téměř třetiny podpory v nezaměstnanosti :-D jsme jely zase lodí k Opeře, opět pochodily obchůdky a rozhodly se pro poslední večeři v Austrálii stylově u Opery. Koupily jsme si fast food a rozložily se přímo pod Operou. Zábavné to bylo pro jednoho racka, který si tvrdě před ostatními bránil to, co nám případně odpadne...

Panda z pláže Bondi

Ráno bylo trochu dobrodružné. Začalo to tím, že v kuchyni lezl poměrně velký pavouk. Ale usoudily jsme, že je to pavouk domácí a že se ho nebojíme. Nejjedovatější je ten s červenou tečkou na zádech to tenhle neměl. Pak jsme vyrazily na vlak...až u něj jsem si uvědomila, že lístky zůstaly doma. Juch. Vanda s puchýřem na noze čekala, já se vracela. není to daleko, ale ten kopec je ve vedru poměrně náročný...
Pak už se nedělo nic zvláštního a my dorazily nejprve vlakem a pak busem na BONDI BEACH. Kdo to nezná, je to snad nejznámější pláž Austrálie. Tak jo. Doprava přes Sydney není moc dlouhá a pláž je to hezká...na městské poměry. Poté, co jsme viděly pláže jinde už tolik ohromené nejsme...

Bylo ukrutný vedro, což Vanda nejdřív odmítala uznat a smažila se jak o život. podporovala to voda v oceánu, která byla poměrně hodně studená. Mně to přišlo osvěžující. Pak už se podezřele často začala koupat i Vanda a pak uznala, že je hrozně vedro. Sbalily jsme se, daly ledovou tříšť a utekly do klimatizovaného obchoďáku. Tam jsem zjistila, že jsem si z pláže domů vzala pěknou pandičku...Vanda se slunila ve slunečních brýlích a tak má červeně vypálené obrysy a bílé kruhy kolem očí. Ale psssst! Nesmím to sem napsat ani zveřejňovat žádnou obrazovou dokumentaci.
V obchoďáku nic moc a tak jsme se vydaly do Chinatown, kde jsme si daly večeři (zkomplikovanou faktem, že čínani chtěli pouze keš)

...Vanda kryje pandí oči...

 a vypravily se za vzdouvajícího se větru domů. Bouřka přišla dřív, než jsme stihly domů dojet. Lilo jak z konve, bouřilo...takže domů jsme dorazily mokré jak slepice....

SYDNEY!

Ráno jsme vstaly, pobalily a povážily kufry a vyrazily na letiště. Karel zklamal. Dovedl nás někam jinam, než na parkoviště autopůjčovny a času už nebylo nazbyt. Ale nakonec jsme usoudily, že stačí prostě jet na letiště a tam bude parkoviště. Cestou jsme doplnily nádrž. Auto jsme nakonec v pořádku vrátily a vyrazily na terminál odletět do Sydney. Celý režim byl dost jednodušší, když se jedná o vnitrostátní let, takže jsme byly vyřízené velmi rychle a stihly si dát i snídani před odletem.
Během letu pak letušky nosily sendviče a pití, takže i Vanda byla spokojená...

Do Sydney jsme přilétaly asi jinou cestou, takže přistání neobsahovalo ani Harbour bridge, ani operu.
Po přistání jsme popadly věci a vyrazily do města. Podle popisu jsme našly ubytování poměrně snadno a i cesta z letištšě nebyla nijak složitá, jen škoda, že na zpáteční cestu ještě nebude MHD jezdit...
Protože bydlíme hned naproti Opeře, nabízela se cesta procházkou přes Harbour bridge. Tady odbočím k našim ubytovatelům...protože v době našeho příjezdu byly oba ještě v práci, nechali nám klíče ve schránce. Nejsem si zcela jistá, jestli bych to takhle klidně udělala doma i já :-D (navíc jejich schránka ani není v domě, ale přímo na ulici...).
No ale zpět...přešly jsme si Harbour bridge, došly k Opeře, obešly jí ze všech stran, podivily se, že vypadá jinak, než na všech fotkách, došly do města a zjistily, že
a) jsme unavené a žíznivé
b) nevidíme nic, kde se dá napít
c) vidíme vyhlídkovou věž, ale nevidíme kudy tudy do ní....

Nakonec jsme všechno vzdaly. V KFC jsme daly večeři (původně jsme chtěly jen bezedný hrnek, ale ten australané nevedou a neznají) a jely jsme domů. Vanda dokonce i odmítla nabízený shopping - udělal se jí obrovský puchýř na chodidle a nevím nevím, zda ještě kdy vůbec bude chtít chodit...
Také máme problém s foťákem. Nefotí. Tedy fotí, ale jen na automat, někdy také jen přes obrazovku a objektiv už se zase viklá....JEŽÍŠKU JÁ NUTNĚ POTŘEBUJI TAMTEN NOVÝ MODEL :-D

Delfíni a výšlap na Ranou (Australian version)

Ráno jsme vstaly za kuropění a vyběhly už v půl sedmé k autobusu. Přijel asi ve třičtvrtě. Něměla jsem snídani ani kafe a asi proto jsem řidiči hned skočila na špek, když tvrdil, že máme výlet až na zítra a že čekáme brzy. HAHA. No tak nic. Jelo nás celkem pět. Nejdřív autem, pak lodí. O téhle atrakci už nám dříve vyprávěli. Je místo, kam připlouvají volně žijící delfíni a nechávají se krmit. Takže jsme si koupili předraženou rybu a čekali, až na nás přijde řada, abysme tu rybu mohli narvat delfínovi do chřánu (připlaval dneska jen jeden delfín.

Pak jsme zase dojely domů, pobalily se, nasnídaly a vyrazily za město na doporučovanou vyhlídku. Opravdu stála za to. Je to australská verze kopce Raná, běžně tam chodí skákat paraglaidisti, ale takový výhled z Rané prostě není...

Pak už jsme jen dle plánu lehly na pláž. Jenže - paní domácí prozradila Vandě, že v Brisbane je velké nákupní centrum. Bylo vedro k padnutí a na pláži se nedalo ležet, Šlo být jen ve vodě, což mně nevadilo, ale Vandě ano. Ta ležela na pláži jak Džambulka a do vody jít odmítala, že prý jsou vlny! Ona není prostě naše! Příště jede na Mácháč.

Takže aby se mi neupekla, jsem asi ve dvě souhlasila s cestou do Brisbane s tím, že nějaký obchoďák navštívíme, Vanda že má 100 dolarů k Vánocům a je na ní, co si vybere. Kontrolní otázka tedy zní, jak rychle lze utratit 100 dolarů :-D

Pak už jen najít bydlení, ubytovat se, napsat tenhle blog, přebalit kufry a ráno na letiště. Budou z nás pěší po Sydney....

Rainbow Beach

Ráno jsme posnídaly a vyrazily směr Rainbow Beach. Cesta nebyla nijak dlouhá a ubíhala docela vesele, Vanda mi pokládala testovací otázky k hudbě, kterou pouštěla. Nespokojila se jen s tím, kdo danou písničku zpívá, ale chtěla vědět i takové podrobnosti jako kde bydlí, kdy se narodil a jaké má číslo bot. Inspirovaly jí asi kontrolní otázky u silnice. Australani to mají vymakané. U silnice je testovací otázka a po pár kilometrech odpověď. Sranda. Pak je také srandovní, že mají všechno pojmenované. Silnice, potoky…třeba dnes jsme přejížděly Little pig creek, pak jen Pig creek a pak Null feet creek…

Když jsme dorazily do Rainbow Beach, ubytovaly jsme se a „šly to zkusit“. Cestou jsme si ještě koupily na zítra „výlet“…vstáváme ukrutně brzy ráno a jdeme krmit delfíny. Pak už jsme si jen daly kafe (u kterého měla Vanda milion řečí, že i Palacký by koukal s pusou na podlaze, protože nedostala úplně přesně to kafe, které si objednala a navíc si dovolili do něj narvat BANÁNOVOU zmrzlinu…

no chápete to???) a pak už jsme se jen placatily na pláži, koupaly se v úžasných vlnách a čas na suchu si krátily hraním slovního fotbalu s upravenými pravidly (směla se použít jen slova týkající se názvů písniček).

Po pláži jsme cestou domů daly večeři (opět fish and chips) a zkoušely jsme lovit signál wi-fi. Je ale ulovitelný jen na mobilu, takže píšu blog off-line a zveřejníme se později…

Želvy, želvy, želvy!

Dnešní den byl ve znamení želv.
Ráno jsme se "doma" nasnídali, pohovořili o všem možném včetně těžby uhlí a výroby cukru. Zejména bylo moc pěkné, když jsme mluvili o počasí. že jsou doma tři stupně pan domácí ještě schroupal. Informaci o tom, že jsme jednou v Alpách lyžovali v mínus dvaceti schroupat nechtěl. že to není možné být venku a lyžovat, že to musí být děsně nebezpečné. Taky řídit v zimě je nebezpečné, protože to viděl v televizi...jak je auto neovladatelné na ledu. No každopádně víme, jak to je. Pro Australany je nebezpečná zima v Evropě, pro Evropany je nebezpečná celá Austrálie...
Pobalily jsme se a vyrazily směr Mon Repos. Tam jsme vlastně celý den trochu zmatečně střídaly pobyt v Mon Repos a Bundabergu. Hlavní atrakce měla začít večer, přes den jsme se chtěly potápět u místního věhlasného potápěcího útesu. Chyba lávky. Mon Repos je konec světa. Jedna hlavní ulice o délce dvaceti metrů. Žádná nabídka atrakcí. Zástupný program bylo zkusit shopping. Taky chyba lávky. Nákupní centrum znamená obchod s jídlem, vedle obchod s kosmettikou, vedle noviny a vedle něco k jídlu. Toť vše. Kde ístní nakupují oblečení je nám záhadou. Tak zase zpět do Mon Repos, tam jsme si daly oběd (tentokrát tradičně chips and chips...reef fish) a jely se ubytovat, kde jsme s sebou švihly na postel a v leže čekaly na večerní program. Také jsme paní domácí prozradily, že nemáme lístky, ona se chytila za hlavu, a lístky objednala, vytiskla a dodala.

Asi v půl sedmé jsme už byly na želvovišti. Začalo se čekat. Skupinky se tvoří podle toho, kdy se lístky objednají, proto jsme byly až v poslední sledovací skupině, což znamenalo čekat až asi do jedenácti. K čekání pouštěli filmy o želvách a k dispozici byl stánek s občerstvením...ovšem za hotové, které nemáme :-D
V jedenáct jsme se dočkaly, vyrazily jsme na pláž a na pláži ozářené měsíce a jižními hvězdami se čekalo na želví hvězdu. Občas nějaká připlavala a vydala se do písku. Někdy se ale lekla (třeba auta na silnici, nebo jí vadil vítr (byl dost silný)) a vrátila se zpátky...nakonec jsme měli štěstí a viděly jednu (asi metrovou karetu) v hnízdě sázet vajíčka, pak postupně místo zase zasypat a doplazit se unaveně zpátky do oceánu. Vše skončilo něco před jednou v noci.

Fraser island II

Ráno po snídani jsme opět nasedli do autobusu a vyrazili. Jízda po pláži je něcco nádherného, obzváště, když ta pláž má několik desítek kilometrů. Hned na začátku nám nabídli vyhlídkový let nad ostrovem s tím, že se vrátíme zpět k autobusu. Někteří využili, Vanda letět nechtěla. Tak jsme dál jeli naším autobusem. Na místě, kde jsme zase měli nabrat cestující z letedélek se chvíli čekalo. Měli jsme tedy tu možnost vidět jedno ze zvířátek, před kterým jsme dostali velké varování už při šnorchlování v Byron Bay:

Malá, ale ukrutně nebezpečná. Pak se jelo dál, až k vraku lodi Maheno.

Další cesta vedla až na vyhlídku Indian Head. Z ní lze pozorovat velryby (když je sezóna), nebo delfíny či žraloky. My viděli jen rejnoky.

Po malé svačině na místě pod vyhlídkou jsme se posunuli ještě o kus dál po pláži na "Chapagne pool". Jediné místo, kde je možné se koupat v moři.

Poslední zastávkou byly barevné písky a pak už jen cesta domů. Pokud se sem někdo chystá, lze říct jen to, že jednodenní výlet by mne tolik nenadchnul, jako ten dvoudenní. Teprve druhý den mne přesvědčil o tom, že ostrov je něco úžasného a to přesto, že jsme neviděli jediného dinga. Nutno říci, že asi nebezpečný bude. na zpáteční cestě se ukázalo, že našeho souseda kousl v deštném pralese pavouk. Soused ukázal ránu až před koncem cesty, ale nevypadalo to moc hezky a bylo to celé oteklé. O modrých medůzách ani nemluvím. Dokonce i já na jednom záchodě, který zjevně nebyl běžně používaný jsem opatrně nadzvedávala prkýnko a necítila se moc bezpečně....ale jednoznačně Fraser island je úúúúžasný za 22 hodin letu rozhodně stál!

Fraser island I.

Ráno jsme vstaly asi v šest, abychom se pobalily a vyrazily k místu, kde nás měl vyzvednout autobus, svážející turisty na Fraser island. Přijel, pak (podle nás) dost zmateně jezdil po městě (některá místa jsme viděly 3x), až dorazil k trajektu na ostrov. Na ostrově nás už čekal náš terénní autobus a začalo dobrodrůžo...
První zastávka Lake McKenzie...krásné jezero, jediná vada na něm je, že tam začínají svůj výlet všichni. Tedy náš dvoudenní zájezd (16 lidí v autobuse, všech možných národností - Němci, Angličani, Francouzi a asi Brazilci...), ale i dva autobusy jednodenních turistů.
Zastávka na koupání asi hodinu. Jezero se vyznačuje bílým pískem a nádherně modrou vodou.

Další cesta od jezera vedla do deštného pralesa. Dostali jsme všichni instruktáž, jak se chovat, pokud potkáme dinga (dělat fotky - to jako vážně. Postavit se k sobě zády, v klidu si fotit a volat na ostatní, aby nás byla větší skupinka), pak nám průvodce popřál hezkou cestu a hodně hadů a vyslal nás na stezku. Vanda viděla jednoho maličkého hada, já nic. Prostředí ale krásné.

Po deštném pralese jsme vyrazili do místního rezortu na oběd a po něm začala zajímavější část dne (alespoň pro mne). Vyrazilo se k dalšímu jezeru. Cesta byla dost krutá. Asi jen 2,5 km cesty, ale v přímém slunci a hlubokém písku. Doplazili jsme se tam s jazykem na vestě, ale stálo to za to:

Po koupání v jezeře jsme vyrazili zpět do resortu, ubytovali se a šli na večeři. Po večeři jsem ještě obětovala 8 dolarů za třetinku piva a šly jsme spát. 

Želva není žralok

Ráno jsme se vykýblovaly ukrutně brzy, abysme už na osmou byly v potápěčském centru, kde jsme se narvaly do neoprénů a vyrazily jsme k vodě. Člunem jsme dojeli k ostrůvku a začali šnorchlovat.

Před cestou jsme ještě dostaly instruktáž o jedovatých příšerách na které je lepší nesahat.

Želvu jsem ve vodě neviděla ani jednu. Vanda prý ano, ale těžko říct. Zato se oceán hemžil žraloky. Asi metr a půl měl každý kousek a minimálně dva druhy....předpokládáme že nebyli nebezpeční, protože i potápěči kolem nich kroužili dost nevrzušeně...Tak jsme si je také v klidu prohlíželi. Ale želvy, které inzerovali prostě nic.

Při vylézání z vody jsem také málem navždy utopila malý modrý foťák. Za něco se zadrhnul, poutko se urvalo a foťák získal volnost. Naštěstí ho to samého také překvapilo, chvíli váhal co s nenadálou volností  dělat a tak jsem si ho stihla vylovit zpět...
Po želvách jsme se vykoupaly, zahřály (oceán byl hodně studený i přes neoprén), koupily si něco k obědu a poobědvaly na trávníku před domem.

Pak už jsme se vypravily na dlouhý přesun do Hervey Bay. Cestu jsme si zpestřily jen zastávkou u další skvělé atrakce. Protože kdo si myslel, že vše s Big Banana skončilo, ten se pletl! Potkaly jsme i OHROMNÝ ANANAS!

Asi kolem páté jsme dorazily "domů". A protože byl relativně čas, poslala nás paní domácí do nedalekého lesíka, že jim tam žije asi 80 klokanů. Tak jo. Věřím, že žije. Bobků jsme viděly hodně. Klokana žádného.

Únava byla ohromná (jet leg dělá své - kolem osmé jsme mrtvé, kolem páté vzhůru), takže jsme se nezdržovaly hledáním něčeho normálního k jídlu, vzaly zavděk McDonaldem a vrátily se domů. Ještě jsme chtěly vybrat nějaké peníze, i protože jsme byly domluvené, že za ubytovaní zaplatíme hotově, ale bankomat, přestože vítal všechny karty, naše nějak rád neměl a nedal nám ani dolar. No tak nic. Ubytování zaplaceno přes pay-pal a doufáme, že zítřejší Fraser island nebude žádnou hotovost vyžadovat.
Současně hlásím dvoudenní výpadek zpráv - jedeme mimo civilizaci :-D

SURFING...in the Australia

Dnešní den byl určený na plážový relax. Ráno jsme posnídaly (prvně v životě jsem si vařila kafe v pytlíku jako čaj) a vyrazily na pláž.

Cestou jsme zakoupily pro Vandu lekci surfingu a pak se jen válely u oceánu a koupaly se. Tedy jednou. Byly ohromné vlny a Vandu neuchvátily. 

V jednu hodinu už stála Vanda připravená na zastávce na svoji lekci surfingu. Nastoupila do autobusu a odjela. Kdyby nepřijela, už jí asi nikdy nenajdu, protože na zájezdový voucher napsali tak dokonale cizí jméno, že by nebyla dohledatelná. Příjmení si nepamatuju, křestním je údajně Valida.

Já surfovat nepotřebovala, tak jsem zůstala osamocená a šla se projít. Původně jsem chtěla jít k místnímu majáku, ale bylo to do kopce ve velkém horku, tak jsem procházku krapet zkrátila. I bez toho jsem viděla moc pěkných míst.

Před pátou jsem počkala na Vandu, která totálně unavená vypadla z autobusu a to dokonce bez jediné fotky, protože sama na focení neměla čas a fotky organizované se musely platit.......a spadnul. K Vánocům si prý Vanda od tatínka přeje surf a taky aby se postavil do rybníka, a poskokama nahoru dolů vyráběl vlny...:-D
Prý to celé ale probíhalo tak, že se lehlo na prkno, čekalo na uklidněné moře, pak přišla střední vlna, člověk se rozjel
Koupily jsme si pizzu k večeři, snědly ji na terase a rozhodly se pro zbytek dne udělit volno. Jsme unavené ze sluníčka (spálené taky) a zítra vstáváme brzy, protože ještě před dalším dlouhým přesunem máme koupené šnorchlování se želvami....

PS: Dědeček může být klidný. Koupaly jsme se výhradně v hlídané části pláže a na surfu byla Vanda poučená, že když se objeví žralok, má pádlovat směrem ke břehu...:-D

PPS: Zvířat se tu volně potuluje dost. Ačkoli průvodce sliboval na cestě k majáku i klokany, tak tam nebyli...

Klokani a požární poplach

Ráno, když jsme vstaly, jsme chtěly snídat. Vanda se rozhodla pro toasty a protože nebylo co na ně (myšleno něco normálního), uvolila jsem se je sníst s burákovým máslem. Najednou pískot jak blázen...výroba toustů spustila poplašné požární zařízení....po chvíli poskakování s hadrem pod čidlem a spuštění odsávání ale čidlo pochopilo, že se jedná o planý poplach a zastavilo paniku...
Pak už se nedělo nic zvláštního, dosnídaly jsme, pobalily a vydaly se do místní ZOO.
Tam jsme vyfásly za dolar jídlo pro klokany a za 50 dolarů vstupenky. Zajímavý je místní přístup. Povětšinou všude je dítě počítáno do 14 let. Nikomu nic nevnucuju, jen hlásím Vandy věk a oni i přes to, že je silně limitní, počítají dětskou cenu. Tady v ZOO jsem hlásit zapomněla a pán naúčtoval dva dospělé. Líná huba holý neštěstí a tak jsem se zeptala zda i 14letý puberťák je dospělý. Pán se velmi omlouval a vrátil peníze. To tedy znamenalo, že jsem prvně držela v ruce australské dolary...
Pak už jsme jen krmily klokany a pozorovaly koaly.

Bylo ukrutné horko (Vandy mobil hlásil 38 stupňů) a to nás ze ZOO vyhnalo vlastně dříve, než jsme plánovaly. Vydaly jsme se na dlouhý přesun do Byron Bay (5 hodin jízdy).

Cestou pár nedůležitých zastávek. Především u Big Banana...význam vcelku nechápe ani průvodce, který máme, ale zmiňuje ho (spolu s dalšími ohromnými věcmi), jako něco co se prostě musí vidět!

Takže BIG BANANA:

Pak už jsme jen dojely "domů", ubytovaly se, trochu se prošly a šly spát. Zítra Vanda plánuje lekci surfingu...

První koupel v Pacifiku a sáňky v létě...

Ráno jsme vstaly a vyrazily do přístavu, kde jsme si našly přístavní bar se snídaní.

 po snídani už byl čas vyrazit na loď, která s námi měla pozorovat delfíny. Trochu divná zábava, vím...ale když to nabízeli k hlavní atrakci, tak proč to nevzít. Tak jsme jely. Opět trochu zádrhel, když nám pán vzal u vstupu voucher s tím, že "don´t worry"...ale protože jsem si dělala, tak mi paní dala mapku a vystavila potvrzení na druhou atrakci. (MMCH netuším, jak bysme bez toho jen tak prošly...)
Loď potkala pár delfínů

 a turisté (zejména japonci) nadšeně hýkali. My nadšeně hýkaly později, když se koupalo v síti za člunem. Bylo to zajímavé.

Po lodním výletu jsme se přesunuly o pár kilometrů dál, k místním dunám, kde se sáňkuje v písku. Krom toho tam také mají nádhernou pláž, u které jsme litovaly, že se nestíháme smočit - byly úžasné vlny a celý to tam bylo k sežrání. Ostatně řekla bych, že tady v Austrálii je jedna pláž hezčí, než druhá. Ale tahle zatím vede:

Když jsme se pokochaly, vydaly jsme se sáňkovat do dun. Zvládly jsme to sjet 4x. Víckrát to Vanda odmítla v tom vedru šlapat nahoru...Nevím proč nemají vlek :-D

Pak už jsme zase nasedly do auta a popojely asi 300 km severněji, kde jsme okoukly místní pláž (jak jinak, než krásnou) a ubytovaly se na noc. Dneska máme luxus dvou pokojů, takže i když mi přišlo zbytečné špinit dvě postele (široké) na jednu noc, Vanda mne vyhodila, že chce spát sama :-D