Ráno jsme opět posnídali z vlastních zásob a řešili jaký je plán. Ve chvíli, kdy jsem říkala, že se počasí asi umoudřilo a podle telefonu nemá pršet, jsem zvedla oči od displeje a zjistila, že venku opravdu neprší. Pro jistotu rovnou sněžilo. Paráda.
Rozhodli jsme se to tedy rovnou vzít opět na kávu, ale ouha. Vybraná kavárna (a pražírna kávy v jednom) měla uvnitř jen dva stolečky a oba byly plné. Zkusili jsme další kaavárnu, ale ta byla zavřenáí a tak jsme končili ve třetí kavárně, která poměrně překvapila. Krom svého neotřelého interiéru nabízela hodně druhů káv, včetně káv degustátorských ze všech koutů světa.
A tady se přihodila historka, kterou jsem i vypíchla na facebook. Rozhodla jsem se totiž neobjednat si lákavou kávu Blue Mountains z Jamajky ze strachu, že bude stará (cena byla dvojnásobek kávy jiné a tak jsme měla obavy). Bylo to zbytečné jak jsem později zjistila, protože kávy tohoto typu připravují z jednotlivě balených podů, ale to jsem nevěděla. A tak jsem si objednala kávu ze Sumatry a těšila se. Když ale byly hrnky na stole, začala jsem schraňovat cukr, který vozím kolegům. Jenže jeden pytlík cukru mi chyběl. Moje shánění cukru zaregistroval děda a na dotaz "chceš cukr" jsem ani nestačila zareagovat a šup! Už jsem měla vysypané balení v kávě. V té své Sumatře. Degustátorské. O objemu 20 ml! Normálně jsem skoro začala plakat. Celým pytlíkem cukru zkazit mých 20 mililitrů výběrové kávy! No, naštěstí ta káva stála 2,99 leva. Je fajn být někdy téměř za dolarového cizince, protože to pak prostě není problém si objednat kafe znovu. Servírka asi moc nechápala,a le zachovala dekorum a novou kávu přinesla. O cukru jsem ten den před dědečkem už ani necekla :)
Po kávě jsme vyrazili do města. Obhlédnout katedrálu, operu, hlavní promenádu ve městě....a za ani ne hodinu už nám byla taková zima, že jsme se rozhodli to vzdát. Došli jsme opět ke zlaté ovci, tam jsme se usadili s čajem a opět objednávkou mnoha předkrmů a debužírovali několik hodin s plánem už nevytáhnout nos z domu. Až asi v půl páté jsme zaplatili, zavolali si taxi na letiště a vyrazili vstříc letu domů.
Byl to krátký výlet, mám pocit že většinu z něj jsme seděli buď v kavárně nebo v restauraci, ale rozhodně to stálo za to. Pro příští případný návrat do Varny víme, že nejlepší bude si půjčit auto, Varnu vynechat (parkuje se tu totiž kvůli zónám asi stejně blbě jako v Praze), a objet s ním okolí.
Další průšvih této cesty čekal v Praze. Vanda zjistila, že zapomněla knížku v letadle. Nevadilo by to tolik, už jí stejně stihla dočíst - ale jako záložku používala fotku z polaroidu. A ta pro ní měla hodnotu. A i když to zjistila hodně brzy, ještě jsem stále byli na letišti - letadlo se už stihlo otočit a odletět pryč. A šéf úklidu nebyl k dosažení, takže jsme nevěděli, jestli knížku objevili nebo ne. Byla z toho dost smutná,a le na druhou stranu - už jsme toho v letadlech nechali poměrně dost, knížka není jedinou ztracenou věcí.
Žádné komentáře:
Okomentovat