MILÁNO

Stalo se to někdy v únoru. Wizz air přišel zase se slevovou akcí a měl letenky za hubičku. No nekupte to. Tak jsem přemýšlela nad hlavním problémem, a to KAM.

Napadlo mne, že když jsme zhruba před rokem byli s babičkou a dědou v Benátkách, bylo to fajn. A tak tedy, proč to nezopakovat. A ještě jsme neviděli Miláno. Takže plán byl hotov, stačilo ho uvést v realitu.

V pátek, 22.4.2016 jsme se tedy sešli na letišti (Vanda jela přímo ze školy), nasedli do letadla a odfrčeli směr Miláno. Tam jsme přistáli mnohem dříve, než se čekalo a tedy i mnohem dříve, než jsme měli koupené lístky na Terravision bus do města. No naštěstí Italové nic neberou tragicky, tak jsme nasedli do prvního autobusu, který přijel a dofrčeli do centra Milána.

Podle mapy jsme to k pronajatému bytu měli jen deset minut procházkou. Hrdinně jsme vyrazili a kdybysme se nespletli v místě, kde nás autobus vyhodil, tak by to bylo asi i méně, než deset minut. Takhle jsme si ovšem obešli "centrale", tedy nádraží všeho možného (vlaky, autobu, metro..) a cesta se tedy trochu protáhla. I tak jsme ale u domu, kde jsme měli bydlet byli trochu dříve, než jsme avízovali. Chvilku jsme tedy museli počkat, než se přiřítila trochu zmatená "paní domácí", aby nás ubytovala. 

Byt byl hezký, nový a hned naproti stanici metra. Shodili jsme tašky, vyslechli spoustu rad a pokynů, zaplatili poplatek za pobyt (a paní darovali dvě eura, které neměla nazpátek) a vydali se najít nějakou restauraci s večeří. Hned vedle v ulici jsme jednu našli. Vypadala poměrně dobře, tak jsme se usadili. Trochu neprozřetelně venku, protože bylo poměrně teplo, ale s postupem času se ochlazovalo, takže jsme ke konci už dopili víno poměrně rychle a běželi domů do teplých postelí.

Sobota nás nijak hezky nepřivítala. Lilo jako z konve a zvažovali jsme, co s tím. Rozhodlo se dát snídani a počkat co bude. Zašla jsem tedy do supermarketu o blok dál nakoupit zásoby. Už když jsem se vracela, déšť ustával a než jsme dojedli, tak úplně přestal.

Vyrazili jsme tedy plní naděje, že už pršet nebude, do města. První kroky vedly k Duomo. Jedná se o pátý největší kostel na světě. Jeho stavba trvala téměř 600 let. Započala v roce 1386 na základech staršího kostela z 5. století. Na stavbě, především v počátku, pracovali francouzští architekti jako Nicolas de Bonaventura nebo Jean Mignot. Proto stavba obsahuje některé gotické prvky, které nejsou v italské architektuře typické. Dóm byl dokončen roku 1805 při příležitosti jmenování Napoleona Bonaparta králem Itálie. Hlavní loď má výšku 45 metrů. Možný je výstup na střechu budovy. Na levé straně oltáře najdeme unikátní sochu svatého Bartoloměje, staženého z kůže. Dále hrobky milánských arcibiskupů a největší varhany v Itálii s 225 píšťalami.

 Katedrálu jsme obhlédli, obešli...a dostali chuť na kafe. A zrovna tam stála cukrárna, takže jsme se v ní usadili, objednali si kafe a zmrzlinu a debužírovali. Po občerstvení se pokračovalo dále, přes nákupní galerii plnou obchodů Prada (která nabízí značkové ponožky do sandálů) a dalších, jsme chvíli obdivovali důlek, který vytočili turisté, pídící se po štěstí. Díky National Geografic ale vím, že se všichni točili blbě, takže štěstí nikdo z nich mít nebude. Je totiž nutné se točit pozpátku. Což jsem zjevně věděla jen já, tedy jsem celou denní zásobu načerpala jen já. Je zajímavé, že nikdo další z naší výpravy nechtěl mít štěstí a točit se třikrát na podpatku před davy turistů... To se nedá prostě pochopit. Ještě, že jsem tedy rodinnou reputaci zachránila já.

Galleria Vittorio Emanuele II. je krytou chodbu, spojující Piazza del Duomo a Piazza della Scala, navrhl Giuseppe Mengoni v roce 1865. Je postavena v architektonické slohu, zvaném "elektricismus". Sochy vytvořil Pietro Magni. Ocelová konstrukce střechy údajně inspirovala Gustave Eiffela. Uprostřed stavby, na křížení chodeb najdeme čtyři lunety. Znázorňují alegorii čtyř světadílů (Evropa, Amerika, Afrika a Asie). Podle tohoto vzoru byla postavena Galleria Umberto I. v Neapoli. V roce 1943 byla silně poničena bombardování. V galerii sídlí značkové obchody, kavárny, restaurace a luxusní hotely.

Další cesta vedla k opeře La Scala, která babičku vysloveně zklamala. Já už měla zklamání nastudované z průvodců, takže se mnou světoznámá pastouška moc nehla.

Vylézalo sluníčko a začínalo být opravdu hezky. V Milánu jezdí moc pěkné starodávné tramvaje a jednou jsme se vydali k  Castello Sforzesco. Hrad nechal postavit v polovině 15. století milánský vévoda Francesco Sforza na místě bývalého hradu rodu Visconti. V 16. a 17. století sloužil jako vojenská pevnost. V letech 1891 - 1905 proběhla historizující přestavba, kterou řídil Luca Beltrami. V budově dnes sídlí muzea - Museo d´Arte Antica (Muzeum antického umění) a Museo della Preistoria(Muzeum prehistorie). Můžeme zde najít také nedokončenou sochu Pietà RondaniniMichelangela Buonarrotiho. V okolí hradu se nachází rozlehlý anglický park.

Prošli jsme park, pokochali se pohledem na vítězný oblouk, který byl ale spíš obloukem "prohry" a vydali se kolem Napoleonova kolosea zpět k centru, koukli na akvárium a naskočili na tramvaj, co nás měla odvézt do centra. cestou ale Vanda zpozorovala kostel podobný tomu co jsme viděli v Rize a tak jsme promptně a elegantně hned zase vystoupili, kostel omrkli a v blízké pekárně si sedli na pizzu a nějakou bagetu. Posilnění jsme přemýšleli, co dál. Nakonec bolavé nohy vyhrály a my se vrátili domů, trochu si odpočinout. V plánu bylo, že pak Vanda vyrazí do města do galerie (která má vstup hodinu před koncem zdarma) a pak se sejdeme někde na večeři. Vandu ale bolely nohy stejně jako nás, tak se na galerii vykašlala a šla s námi na večeři rovnou.

Tady musím přiznat narušení poklidu dovolené mojí maličkostí. pizzerie nejblíž našeho bytu byla Italů. Jenže - nabídli nám slevněné menu, to nám pak zase hned vlastně bez vysvětlení odebrali ve chvíli, kdy zjistili, že jsme turisti. A tak nějak jsem pozbyla důvěru a donutila celou výpravu odejít jinam. Problém bylo kam a v jednu chvíli jsme se i bála, že už žádná jiná restaurace v celém Miláně nebude a kvůli mně všichni umřou hlady...

Hledali jsme, hledali...až jsme zase našli. Opět pravou italskou vietnamskou pizzerii. Nutno říci, že o fous lepší, než byla ta předchozí. Po večeři jsme se vydali opět na Duomo, pokochat se chrámem v noci...

Den byl završen zmrzlinou - italskou specialitou - RÝŽOVOU. Slogan v každé Milánské restauraci naznačuje, že "... když se rýže změní ve zmrzlinu..." Znělo to nadějně, ale po ochutnání vím, že se má doplnit "...chutná to stejně hnusně, jak lze očekávat..."

 V neděli ráno jsme na snídani byli připravení, protože jsme se v supermarketu zastavili už v sobotu večer. Takže se ráno mohlo rovnou začít debužírovat. Menu bylo stejné, jako den předtím. Pečivo, sýr a šunka. Po snídani jsme se vydali opět ven. tentokrát jsme jeli až k místním vodním kanálům Navigli. Přestože existuje jen málo informací věnován Navigli v většina průvodců na Milan, Navigli je jedním z nejvíce jedinečných oblastí města. Termín "Navigli" (množné číslo pro "Naviglio") znamená v italštině splavný. Navigli byla série kanálů zahájil obyvatel Milána na konci 12. století, nejprve na obranu města a později poskytovat obchodní cestu pro komerční vodní dopravu. V pozdní 15. století, Leonardo da Vinci sám pracoval na jednom z kanálů Navigli. Da Vinci navrhl systém doků, aby se vyhnula peřeje řeky, ze kterého kanálu je krmení.

V roce 1979, vodní nákladní dopravy se zastavil, a několik kanálů Navigli byly vymýceny. Naviglio Martesana ještě běží na východ od Milána a nabízí malebné cyklistická stezka podél jejích břehů. Kanál zmizí pod zemí při vstupu do města. Dnes je součástí Milan známý jako Navigli je kde dva kanály z původního systému, Navilgio Grande a Naviglio Pavese, připojení k pánvi zvané Darsena. Jakmile centru obchodní činnosti, byla Navigli postupně se vyvinul do populárního umění a noční život okresu plné obchodů se starožitnostmi, malé galerie, bary a trattorie.

Neděle byla tím pravým místem na návštěvu této části Milána. V každé z uliček byly stánky prodávající všechno možné od špendlíku po lokomotivu. Po čase jsme našli i kotviště lodi, která pořádala výlety po kanálu a právě se chystala na další okružní plavbu. Nadšeně jsme se zúčastnili, abychom pak byli tím výletem vysloveně zklamaní...Benátky to prostě nejsou.

Po plavbě jsme si našli malou cukrárnu, dali kafe a zmrzlinu a vyhřívali se na sluníčku, které poměrně silně hřálo. Padlo rozhodnutí, že neděle je ten pravý den pro návštěvu střechy Duomo a tak jsme našli zpátky metro a vyrazili. Nejprve jsme si prohlédli kryptu, katedrálu i archeologické pozůstatky pod katedrálou a pak vyrazili na střechu. Průvodce radil jít na střechu pěšky, protože je to rychlejší. Tak jsme to testli. Babička s dědou jela výtahem, já s Vandou jsme šly pěšky. Průvodce nelhal, na střeše jsme na babičku a dědu poměrně dlouho čekaly.

Střecha je krásná a velká, nicméně já až nahoru nedošla. Schody až nahoru vedou u kraje stavby, nemají zábradlí a co bylo hlavní - davy lidí způsobili, že se na nich muselo zastavit a čekat. To jsem se svým strachem z výšek nedala. Ale Vanda i babička s dědou hrdinně vrchol střechy zdolali.

Následovala zase zmrzlina a cesta domů, trochu si odpočinout a pak povečeřet.

Tady narušila poklid dovolené Vanda - cestou do metra s sebou švihla na schodech a pochroumala si kotník. Od té doby pajdala a tedy vzdala opět myšlenku navštívit galerii. Raději si doma odpočinula a pak se dopajdala do další restaurace v okolí bytu, ve kterou jsme vkládali velké naděje. Tak opět nic. Totálně prázdný prostor, my byli jediné hosté. Víno ředěné vodou, pizza se jíst dala. V každém případě prostě víme, že v těch končinách, kde jsme bydleli, prostě normální jídlo v restauraci sehnat nelze. Výhodou bylo jen to, že to bylo domů blízko.

Pondělí přineslo dost překvapení. V první řadě nebyl otevřený supermarket, abychom pořídili snídani. Tak jsme sbalili s tím, že se nasnídáme v kavárně naproti a v blízké lékárně koupíme Vandě stahovací obvaz na kotník. Kavárnu, stejně jako lékárnu ale taky nikdo neotevřel. Došli jsme k názoru, že v pondělí Ital prostě nepracuje a vyrazili do centra s nadějí, že tam někde snídani pořídíme. Šli jsme celkem najisto k naší oblíbené cukrárně, ale vedlejší kavárna pro snídaně nabízela jen místa venku a na to bylo poměrně chladno. Našli jsme tedy malou rodinnou pekárnu o ulici vedle, poručili si "kapúčo" a vybrali sendviče. Snídani Vanda završila objednáním šťávy z granátového jablka (byla opravdu výborná). 

Po snídali došlo k rozdělení zájezdu. Babička s dědou šli na procházku, já s Vandou na "shopping". Sraz byl ve dvanáct "pod koněm" - tedy pod jezdeckou sochou naproti Duomo.

S poslední zmrzlinou jsme se pak odebrali do metra, domů, popadli věci a vyrazili k autobusu, který nás odvezl na letiště...

Shrnuto a podtrženo - bylo to krásný a jako obvykle krátký....a hlavně chceme příště zase někam!