ALPY!

Ježíšek přinesl lyžařskou dovolenou. Někteří byli nadšení (já a Vanda), jiní trochu protestovali, že mají moc práce Pepa. Ale pod heslem „nechceš-li to za odměnu, dostaneš to za trest“ i Pepa kapituloval a vyrazilo se.

Letošním lyžařským cílem byl Dachstein-West, středisko nedaleko hranic. Po obědě u Českých Budějovic jsme na místo dorazili poměrně brzy, asi hodinu před hlášenou dobou k nastěhování. Naštěstí hned u našeho hotelu byla odbočka na místní vodopád, tak jsme se na něj zajeli podívat. Byl veliký, pěkný a výhodou turistiky v zimě bylo i to, že se nemuselo platit vstupné J

Vrátili jsme se k hotelu a hledali jsme recepci. Omylem jsme vlezli až nějaké domorodé důchodkyni do obýváku – trochu se divila, ale nasměrovala nás správně. Recepci v hotelu naproti jsme našli už jedna-dvě.

Tady trochu odbočka. Při hledán dovolené hrála podstatnou roli cena ubytování. Jsem schopná dostat (ještě pořád) slevu na Vandu jako na dítě J. Takže jsme měli objednaný dvoulůžkový pokoj s přistýlkou. Bonusem pak bylo, že hotel neleží přímo u lyžařského střediska a tedy se snaží konkurovat službami – v ceně bylo stravování all inclusive.

Pán v hotelu v recepci se zamyslel a nakonec nás neubytoval naproti u paní důchodkyně, ale přímo v hotelu a ne na dvoulůžkovém pokoji, ale hned ve čtyřlůžkovém a ještě navíc pod šikovně umístěnou wi-fi. Prostě dokonalost. Ubytovali jsme se, a šli to „zkusit“. Tedy to all inclusive.

Tady ožil Pepa. Právě probíhal odpolední „čaj o páté“ – tedy byly k dispozici různé pečené buchty, káva, čaj a další nápoje – pro Pepu zejména několik druhů piva. Bonus byl v tom, že se hosté obsluhovali sami – tedy i obsluhovali točení piva. Pro Pepu nastaly druhé Vánoce. Radostně točil mně i sobě.

Po vydatné večeři a několik partiích kanasty jsme se odebrali do postele a těšili se na lyže.

První lyžařský den jsme dorazili na sjezdovku, přezuli se a ve vstupní stanici koupili třídenní permanentky. Zvláštností bylo, že si nás paní u pokladny vyfotografovala. Trochu zádrhel byl v tom, že Vanda si nevzala pas a tedy nemohla dokázat svůj věk pro levnější jízdné. Paní pokladní se však rozhodla pro cestu důvěry a levnější jízdné jí prodala.

Vybavení permanentkami jsme potřebovali vyřešit ještě druhou záležitost – Vandiny lyžařské brýle. Ze svých dětských už vyrostla, loni jezdila v brýlích Pepy, ale letos prostě potřebovala vlastní. V přidruženém ski-obchodě jsme tedy složitě vybrali ty nejlevnější za 50 euro a mohlo se konečně na svah. Vanda se rozhodla začít snowboardem. Nahoře na kopci ho zkušeně nazula…a od té doby byla jen na zemi. O nějakém velkém ježdění nemohla být řeč. Snažila jsem se jí vnutit myšlenku vrátit se lanovkou k autu, přezout se a vzít lyže, ale nechtěla o tom nic slyšet. Tak jsme se rozdělili. Já a Pepa jsme jeli dolů, Vanda se plácala na snowboardu někde nahoře na kopci. Sjeli jsme, vyjeli nahoru a Vanda nikde. Tak jedeme pomalu dolů a Vandu jsme našli až asi v půlce sjezdovky. Docela pokročila.

V poledne Vanda vyměnila snowboard za lyže a lyžovala s námi, ale poměrně rychle zjistila, že už toho má plné zuby. Ono pořád vstávat a padat člověka unaví. Takže jsme skončili trochu dříve, než zavíraly vleky a vrátili se domů do hotelu k našemu „all inclusive“ a kanastě.

Druhý den lyžování proběhl obdobně, jako den první. Jen jsme jeli na trochu jiné místo (stejný areál, jen jiná lanovka) a Vanda už snowboard nechala v autě.

Poslední třetí den jsme si nejdříve sbalili saky-paky, odhlásili se po snídani z hotelu a vyrazili na poslední lyžovací den. Původně jsme chtěli opět k jiné stanici lanovky, ale když jsme tam přijeli, nějak se nám tam nelíbilo. Z parkoviště daleko, všude moc lidí… takže jsme dojeli dál, ke stejné lanovce, kde jsme lyžovali den před tím. Tam tedy bylo také plno (už byla sobota), ale když se vyjelo až nahoru na vršek, dost to prořídlo. Jezdili jsme velký okruh přes dvě údolí a tři lanovky a kávu jsme dávali na již den předtím prověřené terase. Prostě značka ideál.

Asi ve dvě jsme se pak sbalili, jeli k autu, sundali lyže a vyrazili zpět domů.

Závěr? Dovolená byla fajn – ale nemůžeme si pomoct – lyžování nás ze všeho nejvíc bavilo pár let zpátky „u čarodějnice“ ve Fügenu. Je to sice dál, skoro až u italských hranic – ale za rok bysme rádi asi jeli tam. Je to naprostá změna všech našich představ, že na navštívená místa se podruhé obvykle nejezdí, ale co už. Jednou můžeme splynout s davem a následovat statistiky (lidé totiž podle statistik prý naopak velmi obvykle jezdí na místa, která znají).