BLUE MOUNTAINS

Na letišti jsme si půjčily auto (a ne, že by to šlo hladce - například jsem neměla mezinárodní řidičák. Zcela vědomě - dočetla jsem se, že je nutný jen pro ty doklady, které nejsou psané latinkou. Až paní mne vyvedla z omylu, že tomu nerozumí ani za mák). Další problém nastal na parkovišti. Paní nám dala vůz vyšší třídy, než jsme chtěly. Ne, že by neměly, ale podezírám jí, že do Brisbane chtěla dopravit TOHLE auto, nikoli malé. Kontrolní otázka ale zní - napadne někoho, kde má taková Toyota ruční brzdu??? No tak jsem se zase omluvila, že jsem trotl z Evropy a už to vím! :-D
Cesta do Modrých hor trvala asi hodinu a půl. Cestou padaly zvláštní náměty k k zamyšlení, jako třeba který z pruhů na dálnici může být ten rychlý....a ne, ten kde jely všechny auta to překvapivě nebyl...
Modré hory jsou nádherné a litujeme, že jsme na ně neměly víc času.

Zrovna třeba tůra pod vodopád by nás moc lákala. Ale nedalo se jinak. Alespoň jsme jako zpestření před odjezdem měly šanci vidět zásnuby v přímém přenosu na lanovce a hromadné ovace turistů oněm nešťastníkům...
Ve dvě jsme vyrážely směr hotel. A tady nastala chyba v plánech. Nutno přiznat, že bych si nafackovala, ale teď už je pozdě. Aneb plány byly stihnutelné a proveditelné, jen zanedbaly malý, malilinkatý detail v podobě lidského faktoru. Po dvou nocích (i když proběhly zhuštěně v jednom dni), s málem spánku a jet lagem....prostě dojet to bylo o hubu a sirky v očích. Nicméně dojely jsme a teď už víme pro příště...
Ovšem dojely jsme, ubytovaly se, padly do postele a spaly jak zabité už asi od sedmi, prostě ještě za bílého dne.