Želvy, želvy, želvy!

Dnešní den byl ve znamení želv.
Ráno jsme se "doma" nasnídali, pohovořili o všem možném včetně těžby uhlí a výroby cukru. Zejména bylo moc pěkné, když jsme mluvili o počasí. že jsou doma tři stupně pan domácí ještě schroupal. Informaci o tom, že jsme jednou v Alpách lyžovali v mínus dvaceti schroupat nechtěl. že to není možné být venku a lyžovat, že to musí být děsně nebezpečné. Taky řídit v zimě je nebezpečné, protože to viděl v televizi...jak je auto neovladatelné na ledu. No každopádně víme, jak to je. Pro Australany je nebezpečná zima v Evropě, pro Evropany je nebezpečná celá Austrálie...
Pobalily jsme se a vyrazily směr Mon Repos. Tam jsme vlastně celý den trochu zmatečně střídaly pobyt v Mon Repos a Bundabergu. Hlavní atrakce měla začít večer, přes den jsme se chtěly potápět u místního věhlasného potápěcího útesu. Chyba lávky. Mon Repos je konec světa. Jedna hlavní ulice o délce dvaceti metrů. Žádná nabídka atrakcí. Zástupný program bylo zkusit shopping. Taky chyba lávky. Nákupní centrum znamená obchod s jídlem, vedle obchod s kosmettikou, vedle noviny a vedle něco k jídlu. Toť vše. Kde ístní nakupují oblečení je nám záhadou. Tak zase zpět do Mon Repos, tam jsme si daly oběd (tentokrát tradičně chips and chips...reef fish) a jely se ubytovat, kde jsme s sebou švihly na postel a v leže čekaly na večerní program. Také jsme paní domácí prozradily, že nemáme lístky, ona se chytila za hlavu, a lístky objednala, vytiskla a dodala.

Asi v půl sedmé jsme už byly na želvovišti. Začalo se čekat. Skupinky se tvoří podle toho, kdy se lístky objednají, proto jsme byly až v poslední sledovací skupině, což znamenalo čekat až asi do jedenácti. K čekání pouštěli filmy o želvách a k dispozici byl stánek s občerstvením...ovšem za hotové, které nemáme :-D
V jedenáct jsme se dočkaly, vyrazily jsme na pláž a na pláži ozářené měsíce a jižními hvězdami se čekalo na želví hvězdu. Občas nějaká připlavala a vydala se do písku. Někdy se ale lekla (třeba auta na silnici, nebo jí vadil vítr (byl dost silný)) a vrátila se zpátky...nakonec jsme měli štěstí a viděly jednu (asi metrovou karetu) v hnízdě sázet vajíčka, pak postupně místo zase zasypat a doplazit se unaveně zpátky do oceánu. Vše skončilo něco před jednou v noci.

Fraser island II

Ráno po snídani jsme opět nasedli do autobusu a vyrazili. Jízda po pláži je něcco nádherného, obzváště, když ta pláž má několik desítek kilometrů. Hned na začátku nám nabídli vyhlídkový let nad ostrovem s tím, že se vrátíme zpět k autobusu. Někteří využili, Vanda letět nechtěla. Tak jsme dál jeli naším autobusem. Na místě, kde jsme zase měli nabrat cestující z letedélek se chvíli čekalo. Měli jsme tedy tu možnost vidět jedno ze zvířátek, před kterým jsme dostali velké varování už při šnorchlování v Byron Bay:

Malá, ale ukrutně nebezpečná. Pak se jelo dál, až k vraku lodi Maheno.

Další cesta vedla až na vyhlídku Indian Head. Z ní lze pozorovat velryby (když je sezóna), nebo delfíny či žraloky. My viděli jen rejnoky.

Po malé svačině na místě pod vyhlídkou jsme se posunuli ještě o kus dál po pláži na "Chapagne pool". Jediné místo, kde je možné se koupat v moři.

Poslední zastávkou byly barevné písky a pak už jen cesta domů. Pokud se sem někdo chystá, lze říct jen to, že jednodenní výlet by mne tolik nenadchnul, jako ten dvoudenní. Teprve druhý den mne přesvědčil o tom, že ostrov je něco úžasného a to přesto, že jsme neviděli jediného dinga. Nutno říci, že asi nebezpečný bude. na zpáteční cestě se ukázalo, že našeho souseda kousl v deštném pralese pavouk. Soused ukázal ránu až před koncem cesty, ale nevypadalo to moc hezky a bylo to celé oteklé. O modrých medůzách ani nemluvím. Dokonce i já na jednom záchodě, který zjevně nebyl běžně používaný jsem opatrně nadzvedávala prkýnko a necítila se moc bezpečně....ale jednoznačně Fraser island je úúúúžasný za 22 hodin letu rozhodně stál!

Fraser island I.

Ráno jsme vstaly asi v šest, abychom se pobalily a vyrazily k místu, kde nás měl vyzvednout autobus, svážející turisty na Fraser island. Přijel, pak (podle nás) dost zmateně jezdil po městě (některá místa jsme viděly 3x), až dorazil k trajektu na ostrov. Na ostrově nás už čekal náš terénní autobus a začalo dobrodrůžo...
První zastávka Lake McKenzie...krásné jezero, jediná vada na něm je, že tam začínají svůj výlet všichni. Tedy náš dvoudenní zájezd (16 lidí v autobuse, všech možných národností - Němci, Angličani, Francouzi a asi Brazilci...), ale i dva autobusy jednodenních turistů.
Zastávka na koupání asi hodinu. Jezero se vyznačuje bílým pískem a nádherně modrou vodou.

Další cesta od jezera vedla do deštného pralesa. Dostali jsme všichni instruktáž, jak se chovat, pokud potkáme dinga (dělat fotky - to jako vážně. Postavit se k sobě zády, v klidu si fotit a volat na ostatní, aby nás byla větší skupinka), pak nám průvodce popřál hezkou cestu a hodně hadů a vyslal nás na stezku. Vanda viděla jednoho maličkého hada, já nic. Prostředí ale krásné.

Po deštném pralese jsme vyrazili do místního rezortu na oběd a po něm začala zajímavější část dne (alespoň pro mne). Vyrazilo se k dalšímu jezeru. Cesta byla dost krutá. Asi jen 2,5 km cesty, ale v přímém slunci a hlubokém písku. Doplazili jsme se tam s jazykem na vestě, ale stálo to za to:

Po koupání v jezeře jsme vyrazili zpět do resortu, ubytovali se a šli na večeři. Po večeři jsem ještě obětovala 8 dolarů za třetinku piva a šly jsme spát. 

Želva není žralok

Ráno jsme se vykýblovaly ukrutně brzy, abysme už na osmou byly v potápěčském centru, kde jsme se narvaly do neoprénů a vyrazily jsme k vodě. Člunem jsme dojeli k ostrůvku a začali šnorchlovat.

Před cestou jsme ještě dostaly instruktáž o jedovatých příšerách na které je lepší nesahat.

Želvu jsem ve vodě neviděla ani jednu. Vanda prý ano, ale těžko říct. Zato se oceán hemžil žraloky. Asi metr a půl měl každý kousek a minimálně dva druhy....předpokládáme že nebyli nebezpeční, protože i potápěči kolem nich kroužili dost nevrzušeně...Tak jsme si je také v klidu prohlíželi. Ale želvy, které inzerovali prostě nic.

Při vylézání z vody jsem také málem navždy utopila malý modrý foťák. Za něco se zadrhnul, poutko se urvalo a foťák získal volnost. Naštěstí ho to samého také překvapilo, chvíli váhal co s nenadálou volností  dělat a tak jsem si ho stihla vylovit zpět...
Po želvách jsme se vykoupaly, zahřály (oceán byl hodně studený i přes neoprén), koupily si něco k obědu a poobědvaly na trávníku před domem.

Pak už jsme se vypravily na dlouhý přesun do Hervey Bay. Cestu jsme si zpestřily jen zastávkou u další skvělé atrakce. Protože kdo si myslel, že vše s Big Banana skončilo, ten se pletl! Potkaly jsme i OHROMNÝ ANANAS!

Asi kolem páté jsme dorazily "domů". A protože byl relativně čas, poslala nás paní domácí do nedalekého lesíka, že jim tam žije asi 80 klokanů. Tak jo. Věřím, že žije. Bobků jsme viděly hodně. Klokana žádného.

Únava byla ohromná (jet leg dělá své - kolem osmé jsme mrtvé, kolem páté vzhůru), takže jsme se nezdržovaly hledáním něčeho normálního k jídlu, vzaly zavděk McDonaldem a vrátily se domů. Ještě jsme chtěly vybrat nějaké peníze, i protože jsme byly domluvené, že za ubytovaní zaplatíme hotově, ale bankomat, přestože vítal všechny karty, naše nějak rád neměl a nedal nám ani dolar. No tak nic. Ubytování zaplaceno přes pay-pal a doufáme, že zítřejší Fraser island nebude žádnou hotovost vyžadovat.
Současně hlásím dvoudenní výpadek zpráv - jedeme mimo civilizaci :-D

SURFING...in the Australia

Dnešní den byl určený na plážový relax. Ráno jsme posnídaly (prvně v životě jsem si vařila kafe v pytlíku jako čaj) a vyrazily na pláž.

Cestou jsme zakoupily pro Vandu lekci surfingu a pak se jen válely u oceánu a koupaly se. Tedy jednou. Byly ohromné vlny a Vandu neuchvátily. 

V jednu hodinu už stála Vanda připravená na zastávce na svoji lekci surfingu. Nastoupila do autobusu a odjela. Kdyby nepřijela, už jí asi nikdy nenajdu, protože na zájezdový voucher napsali tak dokonale cizí jméno, že by nebyla dohledatelná. Příjmení si nepamatuju, křestním je údajně Valida.

Já surfovat nepotřebovala, tak jsem zůstala osamocená a šla se projít. Původně jsem chtěla jít k místnímu majáku, ale bylo to do kopce ve velkém horku, tak jsem procházku krapet zkrátila. I bez toho jsem viděla moc pěkných míst.

Před pátou jsem počkala na Vandu, která totálně unavená vypadla z autobusu a to dokonce bez jediné fotky, protože sama na focení neměla čas a fotky organizované se musely platit.......a spadnul. K Vánocům si prý Vanda od tatínka přeje surf a taky aby se postavil do rybníka, a poskokama nahoru dolů vyráběl vlny...:-D
Prý to celé ale probíhalo tak, že se lehlo na prkno, čekalo na uklidněné moře, pak přišla střední vlna, člověk se rozjel
Koupily jsme si pizzu k večeři, snědly ji na terase a rozhodly se pro zbytek dne udělit volno. Jsme unavené ze sluníčka (spálené taky) a zítra vstáváme brzy, protože ještě před dalším dlouhým přesunem máme koupené šnorchlování se želvami....

PS: Dědeček může být klidný. Koupaly jsme se výhradně v hlídané části pláže a na surfu byla Vanda poučená, že když se objeví žralok, má pádlovat směrem ke břehu...:-D

PPS: Zvířat se tu volně potuluje dost. Ačkoli průvodce sliboval na cestě k majáku i klokany, tak tam nebyli...

Klokani a požární poplach

Ráno, když jsme vstaly, jsme chtěly snídat. Vanda se rozhodla pro toasty a protože nebylo co na ně (myšleno něco normálního), uvolila jsem se je sníst s burákovým máslem. Najednou pískot jak blázen...výroba toustů spustila poplašné požární zařízení....po chvíli poskakování s hadrem pod čidlem a spuštění odsávání ale čidlo pochopilo, že se jedná o planý poplach a zastavilo paniku...
Pak už se nedělo nic zvláštního, dosnídaly jsme, pobalily a vydaly se do místní ZOO.
Tam jsme vyfásly za dolar jídlo pro klokany a za 50 dolarů vstupenky. Zajímavý je místní přístup. Povětšinou všude je dítě počítáno do 14 let. Nikomu nic nevnucuju, jen hlásím Vandy věk a oni i přes to, že je silně limitní, počítají dětskou cenu. Tady v ZOO jsem hlásit zapomněla a pán naúčtoval dva dospělé. Líná huba holý neštěstí a tak jsem se zeptala zda i 14letý puberťák je dospělý. Pán se velmi omlouval a vrátil peníze. To tedy znamenalo, že jsem prvně držela v ruce australské dolary...
Pak už jsme jen krmily klokany a pozorovaly koaly.

Bylo ukrutné horko (Vandy mobil hlásil 38 stupňů) a to nás ze ZOO vyhnalo vlastně dříve, než jsme plánovaly. Vydaly jsme se na dlouhý přesun do Byron Bay (5 hodin jízdy).

Cestou pár nedůležitých zastávek. Především u Big Banana...význam vcelku nechápe ani průvodce, který máme, ale zmiňuje ho (spolu s dalšími ohromnými věcmi), jako něco co se prostě musí vidět!

Takže BIG BANANA:

Pak už jsme jen dojely "domů", ubytovaly se, trochu se prošly a šly spát. Zítra Vanda plánuje lekci surfingu...

První koupel v Pacifiku a sáňky v létě...

Ráno jsme vstaly a vyrazily do přístavu, kde jsme si našly přístavní bar se snídaní.

 po snídani už byl čas vyrazit na loď, která s námi měla pozorovat delfíny. Trochu divná zábava, vím...ale když to nabízeli k hlavní atrakci, tak proč to nevzít. Tak jsme jely. Opět trochu zádrhel, když nám pán vzal u vstupu voucher s tím, že "don´t worry"...ale protože jsem si dělala, tak mi paní dala mapku a vystavila potvrzení na druhou atrakci. (MMCH netuším, jak bysme bez toho jen tak prošly...)
Loď potkala pár delfínů

 a turisté (zejména japonci) nadšeně hýkali. My nadšeně hýkaly později, když se koupalo v síti za člunem. Bylo to zajímavé.

Po lodním výletu jsme se přesunuly o pár kilometrů dál, k místním dunám, kde se sáňkuje v písku. Krom toho tam také mají nádhernou pláž, u které jsme litovaly, že se nestíháme smočit - byly úžasné vlny a celý to tam bylo k sežrání. Ostatně řekla bych, že tady v Austrálii je jedna pláž hezčí, než druhá. Ale tahle zatím vede:

Když jsme se pokochaly, vydaly jsme se sáňkovat do dun. Zvládly jsme to sjet 4x. Víckrát to Vanda odmítla v tom vedru šlapat nahoru...Nevím proč nemají vlek :-D

Pak už jsme zase nasedly do auta a popojely asi 300 km severněji, kde jsme okoukly místní pláž (jak jinak, než krásnou) a ubytovaly se na noc. Dneska máme luxus dvou pokojů, takže i když mi přišlo zbytečné špinit dvě postele (široké) na jednu noc, Vanda mne vyhodila, že chce spát sama :-D

BLUE MOUNTAINS

Na letišti jsme si půjčily auto (a ne, že by to šlo hladce - například jsem neměla mezinárodní řidičák. Zcela vědomě - dočetla jsem se, že je nutný jen pro ty doklady, které nejsou psané latinkou. Až paní mne vyvedla z omylu, že tomu nerozumí ani za mák). Další problém nastal na parkovišti. Paní nám dala vůz vyšší třídy, než jsme chtěly. Ne, že by neměly, ale podezírám jí, že do Brisbane chtěla dopravit TOHLE auto, nikoli malé. Kontrolní otázka ale zní - napadne někoho, kde má taková Toyota ruční brzdu??? No tak jsem se zase omluvila, že jsem trotl z Evropy a už to vím! :-D
Cesta do Modrých hor trvala asi hodinu a půl. Cestou padaly zvláštní náměty k k zamyšlení, jako třeba který z pruhů na dálnici může být ten rychlý....a ne, ten kde jely všechny auta to překvapivě nebyl...
Modré hory jsou nádherné a litujeme, že jsme na ně neměly víc času.

Zrovna třeba tůra pod vodopád by nás moc lákala. Ale nedalo se jinak. Alespoň jsme jako zpestření před odjezdem měly šanci vidět zásnuby v přímém přenosu na lanovce a hromadné ovace turistů oněm nešťastníkům...
Ve dvě jsme vyrážely směr hotel. A tady nastala chyba v plánech. Nutno přiznat, že bych si nafackovala, ale teď už je pozdě. Aneb plány byly stihnutelné a proveditelné, jen zanedbaly malý, malilinkatý detail v podobě lidského faktoru. Po dvou nocích (i když proběhly zhuštěně v jednom dni), s málem spánku a jet lagem....prostě dojet to bylo o hubu a sirky v očích. Nicméně dojely jsme a teď už víme pro příště...
Ovšem dojely jsme, ubytovaly se, padly do postele a spaly jak zabité už asi od sedmi, prostě ještě za bílého dne.

Převracení se hlavou dolů...

Normálně bych o cestě nepsala, co taky na ní může být zajímavého...ale byla dlouhá, tak si svůj odstaveček zaslouží.
Cesta
DUBLIN - DUBAI 7,5 hodiny
DUBAI - SYDNEY 14 hodin.

Když jsme nasedly do letadla, Vanda byla štěstím bez sebe. Zásoba filmů i hudby v ohromném množství. Téměř jí bylo líto, že za sedm hodin vystupujeme, protože v nabídce byly i filmové novinky.
První cesta tedy utekla docela dobře. Já spala, Vanda sjížděla filmy. Do toho večeře a snídaně, obojí moc dobré.

V Dubaji jsme měly něco přes hodinu na přestup. Airbus větší jak kráva, dvě patra. Ale cesta už nás neuchvátila. Filmy jsme všechny zajímavé viděly. Snažily jsme se spát a moc to nešlo.
V Austrálii vyplnit vstupní formality a prohlášení, že nevezeme Ebolu.
A pak už jsme tam byly. V sedm ráno místního času jsme stály hlavou dolů na druhé straně Zeměkoule! A ještě jsme už při přistání všechno zajímavé z Austrálie viděly...tedy most a operu: