Let byl hodně únavný. Klasicky jsme začaly ginem s tonikem (já) a proseccem (Vanda). Pak přrekvapila večeře, Já si vzala kuře s rýží, které překvapilo tím, že bylo pálivé. Trochujsem si říkala, co jedí děti, Protože s nimi bývá kuře první volba. Ale nevím, v okolí žádné dítě nesedělo. Seděla vedle mne Vanda, která si už doma objednala asijské vegetariánské menu na let a tak ho dostala. Vypadalo krásně, ale prý také bylo pálivé. Po jídle jsme se snažily spát, ale mně osobně Vanda přetrhla spaní hned po večeři, kdy na mne šel totální útlum, ale ona ještě potřebovala na záchod. A jakjsem se zvedla, byl se spaním konec. Klimbala jsem tak po hodince až do konce letu. Ani ne až tak úplně, protože dvě hodiny před přistáním nosili snídani. Já si vzala vaječnou rolku a byla spokojená. Vanda ale dostala své asijské vegetariánské menu a spokojená moc nebyla, neb bylo zase pálivé. Touhle cestou to při příštích letech zjevně nepůjde :)
V Ho Či Minově městě jsme přistály v osm ráno, což je Katarské čtyři ráno. Počkaly jsme na kufr, vybraly nějaké drobné z bankomatu a udělaly pro nás nevídaný krok - koupily jsme si SIMkartu. Vědomy si potřeby komunikovat ohledně výletů a objednávat si Grab (čož je asijská verze Uberu). Nákup SIM karty byl poměrně nekomfortní (pro mne) a to i přes to, že jsem věděla, že koupená SIm se musí registrovat. Koupily jsme neomezenou datovou SIM za 190.000 (cca 190 korun) a pak přišla smršť. Pán u stánku požádal o telefon, SIM vyměnil a požádal o pas pro registraci. A v tu chvíli, kdy jsem dala telefon i pas z ruky, se přitočil druhý člověk a cpal mi před obličej jeho mobil, který se snažil mne vyfotit. Že prý pro tu registraci. Navíc jsem chtěla sledovat svůj mobil a jeho původní SIM, což ale nešlo, protože druhý pán už mi dával před obličej zase ten druhý mobil, kde tentokrát byla nějaká paní a já jí měla potvrdit něco, přičemž samozřejmě vůbec netuším co. Jakože samozřejmě asi podmínky používání, ale taky to mohl být souhlas s trestem smrti. Vůbec netuším,a le samozřejmě, čtěte malá písmenka u smluv a nepodepisujte, čemu nerozumíte - tak jsme to paní potvrdila :)
Nakonec jsem i získala svoji původní SIm v obálce a všechno dopadlo proti očekávání, ale pokud by někdo chtěl turistu okrást, tak instalace SIm tímhle způsobem je ideální příležitost. Ohlídat všechny lidi kolem sebe bylo nemožné.
Pak už nezbývalo než vylézt z letištní haly do vietnamského života. Venku před halou jsme ignorovaly taxi a našly místní autobus z letiště. Cena za svezení do města 5.000. Paní si vzala deset na osobu, protože započítala i platbu za každý batoh. Co se dalo dělat, zaplatily jsme tedy 10.000 na osobu (cca 10 korun) a vyrazily jsme. Cestu jsem sledovala na mobilu a když jsme byly v centru, začřalo mi být divné, že autobus nestaví. Projel hladce i kolem místa, kde jsem chtěla vystupovat, a jel dál. Paní průvodčí neuměla žblebtnout, nicměně jak autobus jel, a vzdaloval se mé představě o výstupní stanici, pochopila, že chceme ven a prostě zastavila. OK. Jenže o dost dál, než jsem chtěla být. No a tak jsme hodily batoh na záda a vypravily se na pochod horkým Saigonem k paláci nezávislosti. Samozřejmě jsme ještě trochu zabloudily, takže když jsme k paláci dorazily (a ano, jely jsme před tím autobusem z letiště okolo), už jsem měla horka, batohu na zádsech i chození poměrně dost. Program prohlídky Saigonu jsme tedy akčně zredukovaly už jen na katedrálu Notre Dam, která se ale (jak se ukázalo) opravuje. A je celá pod lešením. A my tedy nic neviděly. OK, ukončily jsme prohlídku města, objednaly si ve stánku u cesty ledové kafe a koukly na možnost objednání autobusové jízdenky do delty Mekongu. Jenže. Ačkoli autobus měl jezdit co hodinu, aplikace ukazovala, že volné jízdenky jsou až na čtvrtou odpoledne. A bylo jedenáct. Zmateně jsme na to koukaly, že jsme se tedy asi trochu přepočítaly v plánech. Snažily jsme se poptat u pána ze stánku, ale jeho angličtina moc nestačila ani na to, aby si řekl o platbu za kafe (chtěl podle svých slov 60,000 ale ve skutečnosti chtěl (i podle ceníku na budce) 80.000). A tak jsme se usnesly, že vezmeme Grab na místo společnosti, odkud autobusy jezdí, a uvidíme. A tak jsme udělaly. Obejdnaly jsme Grab a měl přijet bílý Huinday, jehož SPZ začínala E07... A nebudete tomu věřit, ale za chvíli se objevit bílý Huinday s SPZ začínající E07..., Vanda na něj mávla, on zastavily, my narvaly batohy dovnitř, usadily se....a v tu chvílimi volá řidič Grabu a tenhle na nás kouká.... No prostě jsme se narvaly do úplně jiného auta. Náhoda jak blázen. No, takže pán koukal ještě divněji, když jsme se zase vypoklonkovaly. Mezitím ale "náš" Grab zrušil cestu a odjel. No nic, my se to naučíme. I zkusily jsme to znovu a tentokrát to klaplo. Asi 4 km za cca 60 tisíc (cca 60 korun). Dovezl nás přímo k autobusové společnosti, kde jsme si koupili jízdenku (90 tisíc, tedy cca 90 korun na osobu) na autobus, který měl jet asi za 40 minut. I posadily jsme se do čekárny a počkaly. Asi za půl hodiny přijel minivan, naložil nás a odvezl o pár ulic dál k autobusu, do kterého jsme přestoupily, abysme pak vyrazily směr My Tho zase kolem této čekárny autobusové společnosti. Moc tomu nerozumím, ale podstatné je, že se jelo. I vodu jsme vyfasovaly k cestě. Ideál. Netrvalo dlouho a obě s Vandou jsme vytuhly. Já se vzbudila ve chvíly, kdy jsme se vymotaly ze Saigonu a zastavili jsme na občerstvovací zastávce. Než mi došlo, že bych taky mohla něco k zakousnutí koupit, už měli všichni nakoupeno a vyráželo se dál. No jo, nevyspalý mozek reaguje pomalu. Asi dvě hodiny jízdy a byly jsme v My Tho. Zastávka, kde nás vyklopil autobus ale byla asi zase 4 km od objednaného hotelu a tak jsme zase objednaly Grab a nechaly se k hotelu dovézt.
Na pokoji přišlo ohromení. Ono se o tom člov+ěk učí a chápe, že delta Mekongu a Mekong samotný je něco velkého. Ale. Ale první setkání s realitou přišlo už v letdle, když nad deltou letíte. Letíte poměrně dlouho a vidíte tu rozlohu. No a teď jsme vlezly na pokoj a koukly z balkonu. Tady nutno říct, že původně jsme měly bydlet jinde, ale pak s ohledemna rozhlehlost městečka a tak jsem ubytování změnila i za cenu příplatku za hotel. A zjevně se vyplatilo,. protože ze země by to člověkneměl šanci obsáhnout. Bydlíme v šestém patře a máme Mekong jak na dlani. Vidíme jeho šířku a mohutnost a ten první pohled byl jednoznačné Wau!
Když jsme s epokochaly, akorát začalo pršet. Usoudily jsme, že spát nepůjdeme, abysme se co nejvíc srovnaly s časem a že vyrazíme do ulic. Hned za rozhem měla být podle google čajovna. A byla. čajovna myšleno bubble tea, na kterém místní ujíždějí. A my asi nově taky. Bylo to strašně dobré. Já měla jasmínový čaj (s mlékem a želé i kuličkami) a Vanda mléko s hnědým cukrem a kuličkami. Výborné!
Pak jsme vyrazily trochu na obhlídku s myšlenkou, že se asi už někde navečeříme. Potkaly jsme banku a vyměnily peníze (bez problému eura směnily - Marku!!! :-D) Nicméně se to bez veselé historky neobešlo. Vlezeme do banky, ujímá se nás místní ochranka a cpe nás na židli k okénku. Druhou židli vřináší vzápětí. Cpu paní peníze, ale ona, že musíme na směnárnu k jinému okénku. A tak se zvedáme a jdeme jinam. Tam dávám pánovi peníze a ochranka nám zas přesunuje židle. Ale ani pán není správný a máme prý jít vedle. Takjdeme k paní, která taky zjevně není ráda, že tam jsme. Opět se přesunují židle. Paní nakonec tedy bere peníze a chce pas. Sakra. Ten si nechali na hotelu. Blbou situaci ale zachraňuje moje občanka, kterou v peněžence mám,. Paní vypisuje tunu papírů. Já podepisuju tunu papírů. Směněnou hotovost (12 milionů a půl) nám ale vyplatí pán vedle. U něj už jsme dnes jednou byly. Židle už si přesunujeme samy. Poslední podpis a jsme milionářky. Hurá. Teď tu večeři.
O kus dál vidíme podnik, který vypadá, že by mohl být ten pravý. Lidé tam jedí a vypadá, že si vybereme. Nakonec se ukazuje, že nic není snadné. Podnik je jen polévkárnou. Nevadí, já si klidně Pho dám.Jen se neorientuji jaké. Mají asi šest typů a nic z toho není ani kuřecí, ani hovězí. Nevadí, náhodným výběrem vybírám. Ale Vanda. Ta sděluje obsluze, že by chtěla něco bez masa. Nerozumí ani s překladačem. Přicházím na pomoc s univerzálním ukázáním prstem a slovem "vegetarian". Tak ne. Ani to nepomáhá. V nabídce nemají ani tofu. Navíc tofu se samozřejmě taky neřekne tofu. Nakonec přijíždí asi nejvíc zdatná část rodiny, Vanda chlapci znovu sděluje, co potřebuje a on na to, že ať deset minut počká, že tofu dojede koupit. A tak já dostala polévku a Vanda čekala. Moje polévka přišla v nahřátém kameninovém hrníčku, ještě bublala. K tomu nudle s pousta přísad, bylinky si natrhej čerstvé z košíku. Nádhera až na maso. Objednala jsem si totiž zjevně flaksovou polévku bez masa. No nic. Flaksy jsem nechala v polévce povařit a pak je postupně zase vyndala. Každopádně moje první autentická Pho polévka byla úžasná. A netrvalo dlouho, a dostala svoji polévku i Vanda. Dva typy tofu, tuna zeleniny a výborná chuť. Samozřejmě jsem její verzi polévky (Pho to nebyla) ochutnala taky. Spokojenost veliká. Cena za večeři 85 tisíc, tj asi 85 korun komplet.
Vyrazily jsme pomalu k hotelu s cílem ukončit den brzy. Potkaly jsme ještě smažený banán a neodolaly. Trochu tápeme v místních cenách a Vanda má tendence smlouvat :) takže nám cena 8 tisíc za jeden banán přišla strašně moc (8 korun) a Vanda prohlásila, že jeden banán stačí, protože je přecpaná z večeře. takže jsme koupily jeden banán, načež mi ho Vanda celý snědla :-D
Pak už jsme došly do hotelu, poptaly se na možnost tour na zítra, objednaly si výlet a šly do sprchy a spát. Byl to dlouhý den.
Žádné komentáře:
Okomentovat