Tentokrát dovolená začala postupným příjezdem na letiště. Obalily jsme foliínaše batohy, předaly je k odbavení a vyrazily do tranzitní zóny. Netrvalo ani dlouho, a už se nastupovalo. Do Doha jsme letěly klasickým Boingem, který byl beznadějně plný, a poněkud nepohodlný na tak dlouhý let. Nicméně Qatar airwais se snažil let zpříjemnit co to šlo. Takže jsme na úvod daly gin s tonikem (já) a prosecco (Vanda). Pak přišla večeře (hovězí po burgundsku (já) a ravioly se sýrem (Vanda). Personál průběžně furt nosil nápoje i snacky, a tak jsme poměrně komfortně, s půl hodinovým zpožděním, přistály v Doha.
Letištní formality trvaly dost dlouho, a tak až někdy kolem
jedné jsme se vypotácely z letiště. „Příjemných“ 38 stupňů. Protože
v tuhle hodinu už metro nejezdí, ani jsme se pokusy nezdržovaly, a došly
si na stanoviště taxi. Netrvalo dlouho, a byly jsme v hotelu. Pán recepční
poněkud zvedal obočí nad našimi plány jít se druhý den podívat do města, a
nabízel možnost pozdního check-outu, ale protože hotel nemá bazén (Marcely
chyba), ani jsme tu nabídku nebraly moc vážně. Nadšeně jsme zapadly do postele.
Nicméně, mně se spalo dost špatně a moc jsme toho nenaspala.
V devět jsem Vandu vzbudila a šly jsme na snídani. Ta byla poměrně bohatá,
a trochu nás na ni vyváděl z míry personál, který se snažil všechno
zařídit za nás, ideálně nám i nandat na talíř. Jedinou chybku snídaně měla, a
to kafe. To nebylo vůbec dobré.
Po snídani jsme se pobalily, hodily batohy na záda a
vyrazily k blízké stanici metra. Počasí tvrdilo, že je 44 stupňů, a
očekávalo maxima kolem poledne ve výši 47 stupňů. K metru jsme došly, ale
jít pěšky dál jsme vzdaly. A to tedy i když musím přiznat, že jsem to celkově čekala horší. Vlastně mne až překvapilo, že se venku vlastně i pohybovat dalo. Okoukly jsme místní budovu muzea, a vyrazily do
metra. Chtěly jsme jeden lístek, ale místní pán pracující v metru nás
informoval, že webové stránky metra trochu lžou, a jednotlivé jízdné (údajně za 2 QAR) už koupit
nelze. Je nutné celodenní lístek. Ten zase ale oproti informacím z webu (9 QAR) zlevnil a celodenní jízdné v Doha tedy stojí asi tolik, jako jedno delší
jízdné po Praze (6 QAR).
V metru jsou tři různé vagony – standardní vagon,
family vagon pro rodiny a gold class, když si připlatíte. To my nepotřebovaly,
tak jsme jezdily nejvíce ve family třídě. Dojely jsme nejprve ale jen jednu
stanici na Souq wagif – místní staré historické tržiště. To bylo fajn – místní prodejci
nejsou vnucovací a stánky jsou ve staré budově ve stínu, ideál. Prošly jsme si
trh, prohlédly, o kus dál obhlédly ještě trh s jestřáby (to je tady symbol
vysokého statusu – chov jestřába vyžaduje hodně času a tím, že člověk jestřába
má, dokazuje, že má tedy čas (a peníze navíc)). Pak už jsme zamířily zpět
k metru, jenže cestou v podloubí u obchůdků… no nebudu to protahovat,
zaujala nás nabídka kašmírových šál. Tvrdil pán, že jsou z kašmíru. Zapalovat jsme mu krám
nechtěly na ověření,a le jsou příjemné, a za tu cenu vlastně byla jakákoli šála
dobrá. Takže má šálu Vanda i Marcela. Aneb co si přivézt z letního Kataru
jiného, než šálu…
Pakuž jsme šly zpátky na metro, jenže v metru se Vanda
zalíbila jednomu místnímu dědkovi. Chtěl se družit s Vandou natolik, že
nejen, že hulákal pár anglických větiček na celé kolo, ale taky málem spadl
z jezdících schodů :-D Vážně. Skoro jsme ho chytaly, ale nakonec to ustál.
Pak už jsme v poklidu dojely na místo, kde měla být
místní galerie. Ta se vyznačuje tím, že je (mimo jiné) zdarma. Ideální místo,
kde trávit čas. Jenže v tu dobu vrcholilo vedro a galerie byla poměrně
daleko od metra (chápej třeba 10 minut chůze). Zkusily jsme to, ale po asi sto metrech to vypadalo, že tam
ani po čtyřech nedolezeme. Toje vůbec zajímavé. Místní lidé metrem nejezdí, Tedy je v metru málo lidí, ale co hlavně - metro nemá moc podchodů, tedy není možné se skrytě před sluncem dostat třeba z metra do muzea (v tomhle případě). Prostě 90% přechodůjsou venkem na slunci. Pohoda. Vlastně jsme potkávaly i klasická parkoviště. Sice pod plachtou, ale furt na slunci a ve vedru. Tady se prostě nikdo neschovává. Notakže jsme pobyt na přímém slunci vzdaly, vrátily se do metra a jely do
místního nákupního centra. To se zase vyznačuje koloritem Benátek. A to
takovým, že mezi obchody je bazén, jakože benátský kanál, a jezdí po něm
gondoly. A za mrzkých 10 QAR (asi 55 korun) se může každý svézt. No neberte to.
A tak jsme se taky projely. Výrazně levnější zážitek, než v Benátkách 😊
Pakjsme si jen centrum trochu prošly, a usoudily jsme, že už
toho máme dost. Vedro udělalo svoje. A tak jsme se sebraly, došly na metro a
dojely na letiště.
Tady máme zařízený letištní salonek. Naše životní premiéra. Po všech porovnáváních
cen, i po aktivaci zkušební vyšší verze Revolut členství jsme našly maníka ze
Slovenska, který nabízí letištní salonky kdekoli na světě, vstup za 15 euro.
Spolehlivě nejlevnější možnost. A protože jsme věděly, že budeme mít hlad a
hlavně budeme chtít sprchu, vzaly jsme to všema deseti. A tak jsme poseděly v salonku, jedly a pily jak je libo a čekaly poměrně v pohodlí na
další let. Samozčejmě i s tou sprchou, která byla po celém dni naprosto labůžo. Zkouknutím cen sendvičů ve stánku na letišti jsme pak zjistily, že 15 eur bysme na osobu uvalily bez problémů jen za sendvič a kafe, takže stejná cena za sprchu, kafe, dort, večeři, pití a víno navrch byl hodně dobrý nákup. Vanda už plánuje stejný postup po cestě zpátky :)
Žádné komentáře:
Okomentovat