Ráno jsem vyrazily na snídani. Byla hodně bohatá, hotel se snažil jak o asijskou, tak evropskou klasiku, ale. Já se snažila zůstat u té klasiky evropské a nijak nadšená jsem ve výsledku nebyla. Nebyly dobré ani párečky, ani slanina a vlastně ani vaječná omeleta. Tak asi zítra zkusím Pho.
Po snídani netrvalo dlouho a už byl na recepci náš průvodce na tour. V Plánu byla cesta lodí na místní ostrovy. Konkrétně se nejprve jelo na ostrov jednorožce, ze kterého náš průvodce pocházel. Tady jsme se dozvěděly o chovu včel, jak místní mění rýžová pole za pěstování ovoce (ale stejně si nějaké rýžové pole musí nechat na úplatky kde komu), jak se pracuje v deltě se záplavami a jaká je paráda, že je voda kalná a plná živin. Pak jsme dostaly ovoce, vypily si u něj čaj a zaposlouchaly se do místní muziky. Dál vedla cesta k výrobně medu a ochutnaly jsme med, propolis a kumquat zalitý čajem. To tedy bylo vážně moc dobré. Na želvím ostrově jsme se jen prošly a ochutnaly kde co ze stromů, včetně toho, že se jen tak utrhla papája a hned zakrojila... Kokosový ostrov zase zahrnoval prohlídku výrobny kokosového cukroví, které chutná tak trochu jako turecký med a dělají ho ve všech možných příchutích. No a poslední byl Phoenixův ostrov se starým dřevěným domem, který je 200 let starý. K tomu jsme si vyslechly tuny historických okének. Pán se narodil na ostrově jednorožce a jako malý (14 let mu tehdy bylo) si pamatuje, jak u břehů v My Tho kotvily americké vojenské lodě a jak se tu střílelo. Nicméně amíci odtáhli, ale číňani, ty jsou za sousedy pořád. A pořád zjevně nic moc. Nejen historicky, ale i teď. Aktuálně jde například o to, že hlídají oceán a vietnamce, ani filipínce na něj nepustí. Navíc se v moři u břehů vietnamu teď našla ložiska ropy a kdopak si na ně dělá nároky, že? No a nikoho asi nepřekvapí, že kromě Číny je to nově i Rusko, prý...
Takže výlet plynul v poklidném politologickém rozjímání pana průvodce. Projely jsme se i menší lodí po malých kanálech Mekongu a jako bonus se dozvěděly, že kdysi sem vedla železnice, jejíž stanice byla kousek od našeho hotelu. Ale rozvoj aut a dopravy obecně prý ukončil i činnost železnice. I koleje už nejsou k dispozici...
Po návratu na hotel se Vanda vrhla do školního zápisu, ale bylo to trochu složité, bylo nutné upravcit přístupy do datové schránky, a tak jsem mezitím na chvilku vytuhla. Když se všechno podařilo, zašly jsme zase vedle do kavárny na bubble tea, a pak jsme vyrazily k pagodě kousek od nás. Cestou si Vanda dala bagetu Banh mi, i když dalo trochu práce přesvědčit místní, že do ní nechce žádné maso. Ale dostala co chtěl, ono na lodi trochu poladila s průvodcem požadavky, které může vznášet. Takže třeba místo "jsem vegetarián" bude oznamovat "chci jíst soju" a prý to bude fungovat...
Pagoda byla rozlehlá a obsahovala tři ohromné sochy budhy. Prohlédly jsme si ji a vyrazily na cestu zpátky. na veřeři jsme se rozhodly vyzkoušet restauraci, kterou nám průvodce doporučil. Vanda si objednala tofu s citronovou trávou a rýží a já něco, co se sice jmenovalo Bun cha gio, ale ukázalo se, že je to vlastně něco jako bun nam bo, jen se závitky. Spokojené jsme byly obě. Jen ke smaženému banánu na dezert to bylo poměrně daleko, a tak jsme skončily na terase našeho hotelu na jednom mojitu (a pinacolade). Sranda je, že večeře stála 70 tisíc dongů, dva drinky pak 200 tisíc. (tedy cca 70 korun za večeři a 200 za koktejly).
Žádné komentáře:
Okomentovat