Vietnam - přesun do Hanoje a dál, do Ninh Binh

Včera jsme na tour na vodní trh zjistily jednu věc, kterou jsem zapomněla napsat. Když jsme si v My Tho myslely, že vidíme v hotelu svatbu, tak jsme se pletly. Podle naší průvodkyně to byla jen oslava zasnoubení. Usoudila tak podle toho, že jsme neviděly slavnostní bránu. Tak prý tak. Každopádně je aktuálně prý sezona svateb, tak je šance, že ještě nějakou uvidíme...

No, ráno jsme se pobalily, zaplatily paní bytné a vypotácely se na ulici objednat si Grab na letiště. To se sice povedlo, ale ukázalo se, ža na naše místo asi nemůže zajet. Tak jsme objednávku zase zrušily, přešly na správné místo a Grab zavolaly znovu. Za chvíli jsme byly na letišti. Ukázalo se, že být tam dvě hodiny předem je přehnané lpění na detailech evropana. Místní se trousí až na poslední chvíli. Nám se to málem stalo taky, když se na cedulích objevilo odbavení úplně jinam, než do Hanoje. Vandě to divné nebylo, mně trochu jo. A tak jsem se došla podívat blíž a zjistila jsem, že ač odbavení nikde nesvítí, malinká písmenka mluví jasně a své batohy do Hanoje jsme už dávno mohly odevzdat na příslušný pás. Nicméně nic se neděje, říkala jsem, že to letiště bylo menší jak Brno.

Na letišti jsme si ještě daly kafe a bábovku, protože nic jiného neměli, pokochaly se věcmi na koupení (hlavně nudle - suché) a za chvíli už jsme byly v letadle. Let trval dvě hodiny a dostaly jsme malou vafli, vodu a kafe.

Po přistání jsme jely do centra předraženým turistickým "expresem" za 45 tisíc dongů (tj. asi 45 korun). Ono se to nezdá -jenže normální neexpres jezdí za 7 tisíc. Nicméně nejede k hlavnímu nádraží, kam jsme mířily a vzhledem k vedru, které v Hanoji panuje, jsme se rozhodly uvalit těch 40 korun na osobu navíc a jet jako páni až na místo. To se nám povedlo a za necelou hodinu jsme vstupovaly do haly s cílem koupit jízdenku. Bylo asi půl druhé a paní u okýnka tvrdila, že vlak jede v šest. To se nám úplně nelíbilo a ptaly jsme se, zda to nejde dřív a tak nás převelelela k jinému okénku, kde to dřív šlo. Už za hodinu odjížděl vlak, ale neměl místa k sezení, jen dražší k ležení. No a tak jsme pokračovaly v hýření a koupily si dva lístky do lehátkového vozu za půl milionu :-D

Protože byl čas, ještě jsme si koupily kafe a bagetu a pomalu jsme mohly nastupovat. Když se vlak rozjel, bylo to na místo cíle asi dvě hodiny jízdy.

Na nádraží se rojili taxikáři. Jenže jednak mi to vadí, druhak Grab je lepší v tom, že se jasně zadá cíl cesty a není o čem diskutovat. A tak přestože se nás jeden taxikář držel jako klíště, nastoupily jsme do objednaného Grabu a zamířily do ubytování uprostřed polí. Pravda, měl s tím trochu potíže i pán od Grabu a jednou se musel vracet, ale dal to!

Ubytovaly jsme se, a sotva nás pán nechal v chatce samotné, vyběhly jsme na terasu vyfotit si krásu okolí. No, jenže jsme u toho zavřely dveře. A netrvalo dlouho, a zjistily jsme, že ty dveře jsou zamčené, a kartička od pokoje je uvnitř. No, naštěstí jsme se s pánem spojili přes whatsApp, a měly jsme s sebou telefon. Takže jsme mu napsaly zprávu a on přikvačil nám odemknout :-D

Pak už se nedělo nic zvláštního. Došly jsme si na večeři (tím že jsme uprostřed pustiny jsou ceny všeho asi dvojnásobné, takže nebude hrozit večeře za 50 korun), pak jsme si objednaly půjčení skůtru na další dva dny a pořešily na ráno snídani.  

Vietnam - Can Tho Floating Market

Dnes jsme vstávaly v půl páté ráno. V pět už jsme vyjížděly od ubytování na dvou motorkách, které pro nás přijely, na plovoucí trh. Plovoucích trhů je ve Vietnamu, přesněji v deltě Mekongu víc, asi pět, ale skomírají a ten v Can Tho je jednoznačně největší. A tak jsme si domluvily výlet, přesněji jsme chtěly soukromou vyjížďku na lodi jen pro nás, která umožní dělat si na trhu přesně to, co chceme. Na motorkách jsme tedy dojely ke kanálu a přesedly na loď. Za svítání jsme už razily směr trh, stejně jako milion dalších lodí a lodiček s turisty. Protože začíná sezóna dešťů, není tu moc zahraničních turistů, ty bysme spočítaly na prstech jedné ruky, ale je tu dost vietnamců, kteří trhy také chtějí zažít.

Na trhu jsme zahájily prohlídku nákupem ledové kávy. Dokonce ji objednala sama Vanda, když se dozvěděla, jak na to. Vietnamštinu tedy úplně neovládá, ale kafe jsme dostaly :). Trh má fakt propracovaný systém. Kotvící lodě mají vztyčené bidlo do výšky a na bidlu je upevněno to, co se na lodi prodává. Takže třeba meloun. No a do toho jsou malé obslužné loďky s občerstvením atd. Některé lodě přijíždějí jen na pár dní prodat co mají, jiné kotví dlouhodobě. Po drobné prohlídce jsme dojely k lodičce s kuchyní. Kuchyní je v prostoru víc a větší turistické lodě jezdí snídat do větších turistických občerstven, kde turisté musí vystoupit, ale my měly to štěstí, že na malé lodi nebyl problém dojet na nejlepší místo trhu a posnídat přímo na loďce. Dostaly jsme polévku, jak je tady v Asii zvykem a byla rozhodně výborná. Po snídani jsme ještě chvíli očumovaly nákupy, a pak jsme vylezly na kavárenskou loď, kde jsme dostaly ananas.

Později jsme vystoupily na pevninu a na trhu na pevnině jsme očumovaly a taky nakupovaly na oběd. Bylo tam toho všemožně. Maso, včetně žab nebo krys. Miliony bylinek a zeleniny, kterou jsme nikdy neviděly. Vanda nejprve odkývala přípravu ryby, když ale došlo na věc ukázat na živou rybu a odkývat, že ji sníme, tak couvla a rozhodla se pro vegetariánské menu.

Nicméně jsme u snídaně zjistily, že polévka obsahuje něco neidentifikovatelného (a už jsme to měly den před tím k večeři). Dotazem na naši průvodkyni jsme zjistily, že jde o rybu. A za chvíli jsme na ni na trhu natrefily a pracovně ji pojmenovaly "škrábací ryba". To je totiž ryba, kterou paní škrábe, a masi z ní vrství do koulí, ze kterých zájemcům odlupuje. A tak jsme si škrábací rybu koupily k obědu. Pak ještě nějaké ovoce, včetně kusů, které jsme nikdy před tím neviděly a název samozřejmě nevím. Každopádně to vypadalo jako malé ranné brambůrky (langsat). A Vanda si koupila kousek durianu aby zjistila, jestli se jí po covidu nezměnily chutě (nezměnily, furt jí to chutná).

Další cesta vedla do výrobny rýžových nudlí, kde jsme si vyzkoušely i výrobu a řezání nudlí. Další na programu byla kakaová forma, s vysvětlením postupu pěštování kakaových bobů. To bylo prokládáno ovocným občerstvením na lodi. V podstatě jsme furt něco jedly. 

Další v řadě byla návštěva farmy, která se zabývá pěstováním dračího ovoce.

V závěru jsme se pak přesunuly do jednoho ubytovacího zařízení, kde nám půjčili kuchyň k vaření. A vařily jsme "hot pot", což je místní, hrozně moderní typ jídla ve vietnamu. V podstatě jde o polévku, do které se vkládají kusy zeleniny či masa. Něco jako je známý fondue, ale s polévkou. Polévka byla sladkokyselá a v ní byly uvařené kuličky z naší škrábací ryby. Zelenina se tam dohazovala později. Bylo to neskutečně dobré, ale jak člověk celý den něco ujídal, byly jsme za chvíli jak sud.

No ale kafe z plovoucího marketu se do nás při cestě zpátky ještě vešlo :)

Po návratu jsme si na chvíli doma odfrkly a navečer jsme vyrazily do města obdivovat barevná světla, která jsou všude a vietnamci jich zjevně nemají nikdy dost :)

Byl to dlouhý den a zítra naše cesta po deltě Mekongu končí a přesunujeme se ne sever.

Vietnam - jedeme do CanTho

Ráno ke snídani jsme už byly zkušenější. A tak jsem sáhla rovnou po nudlové polévce a musím říct, že jsem se nespletla. Vanda se držela kokosových palačinek a bagety se sýrem. Samozřejmostí bylo ovoce, takže jsme se dopucly melounem, liči a guavou. Během snídaně jsme také měly zpestření v podobě svatby, která se šinula z hotelu a do hotelu. Naskonec nasedla do dvou autobusků (svatebčané) a do auta (novomanželé) a všechno zajímavé v okolí odjelo.

Tak jsme si po snídani pobalily, odhlásily se z hotelu a vyrazily nazdařbůh. Včera na tour jsme totiž říkaly pánovi naše plány s tím, že ale nevíme, jak jezdí autobusy. Všechny vyhledávače, které máme, nám buď říkají, že nic nejede, nebo nás ženou zpátky do Saigonu na přestup. A to je zjevně blbě, když všechny cesty do Delty ze  Saigonu vedou přes My Tho. A pán se zamyslel a ukázhal nám, kde je zastávka autobusu. A protože ani recepční v hotelu neuměli poradit lépe, vlastně neuměli poradit vůbec, rozhodly jsme se zkusit to nazdařbůh. A tak jsme si zavolaly Grab, zadali jsme do něj adresu a jely. A za chvíli jsme byly na místě a překvapivě - bylo to správně. A co ještě líp, tak do pěti minut se ukázal autobus. A překvapil. Byl lehátkový a zouvalo se do něj. A protože spodní lehátka byla plná, vyfásly jsme vrchní místečka. A moje ani nešlo zvednout do pololehu, takže jsem cestu absolvovala vleže. A ano, ukolébávalo to děsně, ale řidič furt troubil a tak furt budil. Na občerstvovací zastávce jsme ani nevylezly a cca za dvě hodiny jsme vystupovaly v Can Tho. Těsně před tím vlezl ale do autobusu prodejce všehomožného občerstvení. A lidé kupovali, a my to jen sledovaly. Až mi paní podemnou podla dva takové malé polštářky něčeho. Tak jsem slušně poděkovala a načala to. Mělo mě varovat, že to smrdí. Noi ale nedáš dárci košem, že jo. Tak jsem si hrdinně ukousla a sdělila jsem, že super dobrý. Přitom tedy ve skutečnosti to bylo něco neuvěřitelného. Bohužel jsem se prozradila brzy, protože pán mi chtěl vnutit balení a to jsem tedy s díly odmítla. Paní mi ještě přes translator sdělila, že jako "spring rolls" v kostce. No asi možná vzdáleně ano. Ale fakt hodně vzdáleně a ještě při špatné viditelnosti. No hnus velebnosti. Vandě jsem doporučila to vůbec neotvírat...:) Naštěstí jsme ale už brzy vystupovaly v Can Tho. I tady je zastávka mimo město, taže jsme zase volaly Grab. Všechno funguje skvěle, takže zanedlouho jsme byly v našem novém domově. Vede ho stařičká pení bez špatky znalosti angličtiny, ale plně jí stačí translator. Dala nám vodu, sušenky a klíče od pokoje. Ten je tentokrát maličký, takže naše roztahovací tendence z minulého hotelu musíme krotit.

Hodily jsme batohy do kouta a šly se projít. Nejdřív jsme potkaly ledový čaj, který nás zaujal klamavou reklamou. Tedy ona asi nebyla klamavá, ale neumíme vietnamsky. Leták sliboval kuličky do ledového čaje zdarma. No jo, ale (jak se ukázalo) platí to jen v pondělí. A ono ejhle - je středa. No ale daly jsme si ledový čaj i toping navíc. Já měla lotusový na obláčku (obláček byla asi kokosová smetana našlehaná se solí(!) a jako kuličky uvnitř byla cizrna. No, to bylo trochu divné. Vanda si dala broskvový čaj s citronovou šťávou a spokojená byla velmi. Paní si nás i fotila na místní facebook, aby asi měla reklamu, jak strašně dobří jsou, že i turisté je vyhledávají :)

Pak jsme si v okolí prohlédly pár pagod a vylezly na nábřeží mekongu. Začalo to vypadat na déšť,a le nakonec nepřišel. Prochíázely jsme se, až nás zaujal další podnik s ledovým čajem (já vím, hýříme - čaj pro obě cca 60 tisíc dongů tj. asi 60 korun) a tak jsme si ho objednaly a pozorovaly cvrkot. Nakonec jsme se pomalu začaly vracet domů, přičemž jsmepotkaly vegetariánskou restauraci. A tak jsme ji zkusily. Vanda smaženou rýži a zkusmo jeden jarní závitek, já smažené nudle. Spokojenost veliká. A to celá večeře stála 55 tisíc dongů (cca 55 korun).

Cestou domů jsme ještě stihly potkat cukrárnu s výrobnou plněných rybiček, takže jsme ještě daly jako dezert jednu rybičku napůl a vrátily se domů. Protože zítra vstáváme ukrutně brzy, chceme zkusit jít spát dřív...

Vietnam - My Tho

 Ráno jsem vyrazily na snídani. Byla hodně bohatá, hotel se snažil jak o asijskou, tak evropskou klasiku, ale. Já se snažila  zůstat u té klasiky evropské a nijak nadšená jsem ve výsledku nebyla. Nebyly dobré ani párečky, ani slanina a vlastně ani vaječná omeleta. Tak asi zítra zkusím Pho.

Po snídani netrvalo dlouho a už byl na recepci náš průvodce na tour. V Plánu byla cesta lodí na místní ostrovy. Konkrétně se nejprve jelo na ostrov jednorožce, ze kterého náš průvodce pocházel. Tady jsme se dozvěděly o chovu včel, jak místní mění rýžová pole za pěstování ovoce (ale stejně si nějaké rýžové pole musí nechat na úplatky kde komu), jak se pracuje v deltě se záplavami a jaká je paráda, že je voda kalná a plná živin. Pak jsme dostaly ovoce, vypily si u něj čaj a zaposlouchaly se do místní muziky. Dál vedla cesta k výrobně medu a ochutnaly jsme med, propolis a kumquat zalitý čajem. To tedy bylo vážně moc dobré. Na želvím ostrově jsme se jen prošly a ochutnaly kde co ze stromů, včetně toho, že se jen tak utrhla papája a hned zakrojila... Kokosový ostrov zase zahrnoval prohlídku výrobny kokosového cukroví, které chutná tak trochu jako turecký med a dělají ho ve všech možných příchutích. No a poslední byl Phoenixův ostrov se starým dřevěným domem, který je 200 let starý. K tomu jsme si vyslechly tuny historických okének. Pán se narodil na ostrově jednorožce a jako malý (14 let mu tehdy bylo) si pamatuje, jak u břehů v My Tho kotvily americké vojenské lodě a jak se tu střílelo. Nicméně amíci odtáhli, ale číňani, ty jsou za sousedy pořád. A pořád zjevně nic moc. Nejen historicky, ale i teď. Aktuálně jde například o to, že hlídají oceán a vietnamce, ani filipínce na něj nepustí. Navíc se v moři u břehů vietnamu teď našla ložiska ropy a kdopak si na ně dělá nároky, že? No a nikoho asi nepřekvapí, že kromě Číny je to nově i Rusko, prý...

Takže výlet plynul v poklidném politologickém rozjímání pana průvodce. Projely jsme se i menší lodí po malých kanálech Mekongu a jako bonus se dozvěděly, že kdysi sem vedla železnice, jejíž stanice byla kousek od našeho hotelu. Ale rozvoj aut a dopravy obecně prý ukončil i činnost železnice. I koleje už nejsou k dispozici...

Po návratu na hotel se Vanda vrhla do školního zápisu, ale bylo to trochu složité, bylo nutné upravcit přístupy do datové schránky, a tak jsem mezitím na chvilku vytuhla. Když se všechno podařilo, zašly jsme zase vedle do kavárny na bubble tea, a pak jsme vyrazily k pagodě kousek od nás. Cestou si Vanda dala bagetu Banh mi, i když dalo trochu práce přesvědčit místní, že do ní nechce žádné maso. Ale dostala co chtěl, ono na lodi trochu poladila s průvodcem požadavky, které může vznášet. Takže třeba místo "jsem vegetarián" bude oznamovat "chci jíst soju" a prý to bude fungovat...

Pagoda byla rozlehlá a obsahovala tři ohromné sochy budhy. Prohlédly jsme si ji a vyrazily na cestu zpátky. na veřeři jsme se rozhodly vyzkoušet restauraci, kterou nám průvodce doporučil. Vanda si objednala tofu s citronovou trávou a rýží a já něco, co se sice jmenovalo Bun cha gio, ale ukázalo se, že je to vlastně něco jako bun nam bo, jen se závitky. Spokojené jsme byly obě. Jen ke smaženému banánu na dezert to bylo poměrně daleko, a tak jsme skončily na terase našeho hotelu na jednom mojitu (a pinacolade). Sranda je, že večeře stála 70 tisíc dongů, dva drinky pak 200 tisíc. (tedy cca 70 korun za večeři a 200 za koktejly). 

Vietnam - Saigon a přesun do My Tho

 Let byl hodně únavný. Klasicky jsme začaly ginem s tonikem (já) a proseccem (Vanda). Pak přrekvapila večeře, Já si vzala kuře s rýží, které překvapilo tím, že bylo pálivé. Trochujsem si říkala, co jedí děti, Protože s nimi bývá kuře první volba. Ale nevím, v okolí žádné dítě nesedělo. Seděla vedle mne Vanda, která si už doma objednala asijské vegetariánské menu na let a tak ho dostala. Vypadalo krásně, ale prý také bylo pálivé. Po jídle jsme se snažily spát, ale mně osobně Vanda přetrhla spaní hned po večeři, kdy na mne šel totální útlum, ale ona ještě potřebovala na záchod. A jakjsem se zvedla, byl se spaním konec. Klimbala jsem tak po hodince až do konce letu. Ani ne až tak úplně, protože dvě hodiny před přistáním nosili snídani. Já si vzala vaječnou rolku a byla spokojená. Vanda ale dostala své asijské vegetariánské menu a spokojená moc nebyla, neb bylo zase pálivé. Touhle cestou to při příštích letech zjevně nepůjde :)

V Ho Či Minově městě jsme přistály v osm ráno, což je Katarské čtyři ráno. Počkaly jsme na kufr, vybraly nějaké drobné z bankomatu a udělaly pro nás nevídaný krok - koupily jsme si SIMkartu. Vědomy si potřeby komunikovat ohledně výletů a objednávat si Grab (čož je asijská verze Uberu). Nákup SIM karty byl poměrně nekomfortní (pro mne) a to i přes to, že jsem věděla, že koupená SIm se musí registrovat. Koupily jsme neomezenou datovou SIM za 190.000 (cca 190 korun) a pak přišla smršť. Pán u stánku požádal o telefon, SIM vyměnil a požádal o pas pro registraci. A v tu chvíli, kdy jsem dala telefon i pas z ruky, se přitočil druhý člověk a cpal mi před obličej jeho mobil, který se snažil mne vyfotit. Že prý pro tu registraci. Navíc jsem chtěla sledovat svůj mobil a jeho původní SIM, což ale nešlo, protože druhý pán už mi dával před obličej zase ten druhý mobil, kde tentokrát byla nějaká paní a já jí měla potvrdit něco, přičemž samozřejmě vůbec netuším co. Jakože samozřejmě asi podmínky používání, ale taky to mohl být souhlas s trestem smrti. Vůbec netuším,a le samozřejmě, čtěte malá písmenka u smluv a nepodepisujte, čemu nerozumíte - tak jsme to paní potvrdila :)

Nakonec jsem i získala svoji původní SIm v obálce a všechno dopadlo proti očekávání, ale pokud by někdo chtěl turistu okrást, tak instalace SIm tímhle způsobem je ideální příležitost. Ohlídat všechny lidi kolem sebe bylo nemožné.

Pak už nezbývalo než vylézt z letištní haly do vietnamského života. Venku před halou jsme ignorovaly taxi a našly místní autobus z letiště. Cena za svezení do města 5.000. Paní si vzala deset na osobu, protože započítala i platbu za každý batoh. Co se dalo dělat, zaplatily jsme tedy 10.000 na osobu (cca 10 korun) a vyrazily jsme. Cestu jsem sledovala na mobilu a když jsme byly v centru, začřalo mi být divné, že autobus nestaví. Projel hladce i kolem místa, kde jsem chtěla vystupovat, a jel dál. Paní průvodčí neuměla žblebtnout, nicměně jak autobus jel, a vzdaloval se mé představě o výstupní stanici, pochopila, že chceme ven a prostě zastavila. OK. Jenže o dost dál, než jsem chtěla být. No a tak jsme hodily batoh na záda a vypravily se na pochod horkým Saigonem k paláci nezávislosti. Samozřejmě jsme ještě trochu zabloudily, takže když jsme k paláci dorazily (a ano, jely jsme před tím autobusem z letiště okolo), už jsem měla horka, batohu na zádsech i chození poměrně dost. Program prohlídky Saigonu jsme tedy akčně zredukovaly už jen na katedrálu Notre Dam, která se ale (jak se ukázalo) opravuje. A je celá pod lešením. A my tedy nic neviděly. OK, ukončily jsme prohlídku města, objednaly si ve stánku u cesty ledové kafe a koukly na možnost objednání autobusové jízdenky do delty Mekongu. Jenže. Ačkoli autobus měl jezdit co hodinu, aplikace ukazovala, že volné jízdenky jsou až na čtvrtou odpoledne. A bylo jedenáct. Zmateně jsme na to koukaly, že jsme se tedy asi trochu přepočítaly v plánech. Snažily jsme se poptat u pána ze stánku, ale jeho angličtina moc nestačila ani na to, aby si řekl o platbu za kafe (chtěl podle svých slov 60,000 ale ve skutečnosti chtěl (i podle ceníku na budce) 80.000). A tak jsme se usnesly, že vezmeme Grab na místo společnosti, odkud autobusy jezdí, a uvidíme. A tak jsme udělaly. Obejdnaly jsme Grab a měl přijet bílý Huinday, jehož SPZ začínala E07... A nebudete tomu věřit, ale za chvíli se objevit bílý Huinday s SPZ začínající E07..., Vanda na něj mávla, on zastavily, my narvaly batohy dovnitř, usadily se....a v tu chvílimi volá řidič Grabu a tenhle na nás kouká.... No prostě jsme se narvaly do úplně jiného auta. Náhoda jak blázen. No, takže pán koukal ještě divněji, když jsme se zase vypoklonkovaly. Mezitím ale "náš" Grab zrušil cestu a odjel. No nic, my se to naučíme. I zkusily jsme to znovu a tentokrát to klaplo. Asi 4 km za cca 60 tisíc (cca 60 korun). Dovezl nás přímo k autobusové společnosti, kde jsme si koupili jízdenku (90 tisíc, tedy cca 90 korun na osobu) na autobus, který měl jet asi za 40 minut. I posadily jsme se do čekárny a počkaly. Asi za půl hodiny přijel minivan, naložil nás a odvezl o pár ulic dál k autobusu, do kterého jsme přestoupily, abysme pak vyrazily směr My Tho zase kolem této čekárny autobusové společnosti. Moc tomu nerozumím, ale podstatné je, že se jelo. I vodu jsme vyfasovaly k cestě. Ideál. Netrvalo dlouho a obě s Vandou jsme vytuhly. Já se vzbudila ve chvíly, kdy jsme se vymotaly ze Saigonu a zastavili jsme na občerstvovací zastávce. Než mi došlo, že bych taky mohla něco k zakousnutí koupit, už měli všichni nakoupeno a vyráželo se dál. No jo, nevyspalý mozek reaguje pomalu.  Asi dvě hodiny jízdy a byly jsme v My Tho. Zastávka, kde nás vyklopil autobus ale byla asi zase 4 km od objednaného hotelu a tak jsme zase objednaly Grab a nechaly se k hotelu dovézt.

Na pokoji přišlo ohromení. Ono se o tom člov+ěk učí a chápe, že delta Mekongu a Mekong samotný je něco velkého. Ale. Ale první setkání s realitou přišlo už v letdle, když nad deltou letíte. Letíte poměrně dlouho a vidíte tu rozlohu. No a teď jsme vlezly na pokoj a koukly z balkonu. Tady nutno říct, že původně jsme měly bydlet jinde, ale pak s ohledemna rozhlehlost městečka a tak jsem ubytování změnila i za cenu příplatku za hotel. A zjevně se vyplatilo,. protože ze země by to člověkneměl šanci obsáhnout. Bydlíme v šestém patře a máme Mekong jak na dlani. Vidíme jeho šířku a mohutnost a ten první pohled byl jednoznačné Wau!

Když jsme s epokochaly, akorát začalo pršet. Usoudily jsme, že spát nepůjdeme, abysme se co nejvíc srovnaly s časem a že vyrazíme do ulic. Hned za rozhem měla být podle google čajovna. A byla. čajovna myšleno bubble tea, na kterém místní ujíždějí. A my asi nově taky. Bylo to strašně dobré. Já měla jasmínový čaj (s mlékem a želé i kuličkami) a Vanda mléko s hnědým cukrem a kuličkami. Výborné!

Pak jsme vyrazily trochu na obhlídku s myšlenkou, že se asi už někde navečeříme. Potkaly jsme banku a vyměnily peníze (bez problému eura směnily - Marku!!! :-D) Nicméně se to bez veselé historky neobešlo. Vlezeme do banky, ujímá se nás místní ochranka a cpe nás na židli k okénku. Druhou židli vřináší vzápětí. Cpu paní peníze, ale ona, že musíme na směnárnu k jinému okénku. A tak se zvedáme a jdeme jinam. Tam dávám pánovi peníze a ochranka nám zas přesunuje židle. Ale ani pán není správný a máme prý jít vedle. Takjdeme k paní, která taky zjevně není ráda, že tam jsme. Opět se přesunují židle. Paní nakonec tedy bere peníze a chce pas. Sakra. Ten si nechali na hotelu. Blbou situaci ale zachraňuje moje občanka, kterou v peněžence mám,. Paní vypisuje tunu papírů. Já podepisuju tunu papírů. Směněnou hotovost (12 milionů a půl) nám ale vyplatí pán vedle. U něj už jsme dnes jednou byly. Židle už si přesunujeme samy. Poslední podpis a jsme milionářky. Hurá. Teď tu večeři.

O kus dál vidíme podnik, který vypadá, že by mohl být ten pravý. Lidé tam jedí a vypadá, že si vybereme. Nakonec se ukazuje, že nic není snadné. Podnik je jen polévkárnou. Nevadí, já si klidně Pho dám.Jen se neorientuji jaké. Mají asi šest typů a nic z toho není ani kuřecí, ani hovězí. Nevadí, náhodným výběrem vybírám. Ale Vanda. Ta sděluje obsluze, že by chtěla něco bez masa. Nerozumí ani s překladačem. Přicházím na pomoc s univerzálním ukázáním prstem a slovem "vegetarian". Tak ne. Ani to nepomáhá. V nabídce nemají ani tofu. Navíc tofu se samozřejmě taky neřekne tofu. Nakonec přijíždí asi nejvíc zdatná část rodiny, Vanda chlapci znovu sděluje, co potřebuje a on na to, že ať deset minut počká, že tofu dojede koupit. A tak já dostala polévku a Vanda čekala. Moje polévka přišla v nahřátém kameninovém hrníčku, ještě bublala. K tomu nudle s pousta přísad, bylinky si natrhej čerstvé z košíku. Nádhera až na maso. Objednala jsem si totiž zjevně flaksovou polévku bez masa. No nic. Flaksy jsem nechala v polévce povařit a pak je postupně zase vyndala. Každopádně moje první autentická Pho polévka byla úžasná. A netrvalo dlouho, a dostala svoji polévku i Vanda. Dva typy tofu, tuna zeleniny a výborná chuť. Samozřejmě jsem její verzi polévky (Pho to nebyla) ochutnala taky. Spokojenost veliká. Cena za večeři 85 tisíc, tj asi 85 korun komplet. 

Vyrazily jsme pomalu k hotelu s cílem ukončit den brzy. Potkaly jsme ještě smažený banán a neodolaly. Trochu tápeme v místních cenách a Vanda má tendence smlouvat :) takže nám cena 8 tisíc za jeden banán přišla strašně moc (8 korun) a Vanda prohlásila, že jeden banán stačí, protože je přecpaná z večeře. takže jsme koupily jeden banán, načež mi ho Vanda celý snědla :-D

Pak už jsme došly do hotelu, poptaly se na možnost tour na zítra, objednaly si výlet a šly do sprchy a spát. Byl to dlouhý den.

Cesta do Vietnamu - Katar

Tentokrát dovolená začala postupným příjezdem na letiště. Obalily jsme foliínaše batohy, předaly je k odbavení a vyrazily do tranzitní zóny. Netrvalo ani dlouho, a už se nastupovalo. Do Doha jsme letěly klasickým Boingem, který byl beznadějně plný, a poněkud nepohodlný na tak dlouhý let. Nicméně Qatar airwais se snažil let zpříjemnit co to šlo. Takže jsme na úvod daly gin s tonikem (já) a prosecco (Vanda). Pak přišla večeře (hovězí po burgundsku (já) a ravioly se sýrem (Vanda). Personál průběžně furt nosil nápoje i snacky, a tak jsme poměrně komfortně, s půl hodinovým zpožděním, přistály v Doha.

Letištní formality trvaly dost dlouho, a tak až někdy kolem jedné jsme se vypotácely z letiště. „Příjemných“ 38 stupňů. Protože v tuhle hodinu už metro nejezdí, ani jsme se pokusy nezdržovaly, a došly si na stanoviště taxi. Netrvalo dlouho, a byly jsme v hotelu. Pán recepční poněkud zvedal obočí nad našimi plány jít se druhý den podívat do města, a nabízel možnost pozdního check-outu, ale protože hotel nemá bazén (Marcely chyba), ani jsme tu nabídku nebraly moc vážně. Nadšeně jsme zapadly do postele.

Nicméně, mně se spalo dost špatně a moc jsme toho nenaspala. V devět jsem Vandu vzbudila a šly jsme na snídani. Ta byla poměrně bohatá, a trochu nás na ni vyváděl z míry personál, který se snažil všechno zařídit za nás, ideálně nám i nandat na talíř. Jedinou chybku snídaně měla, a to kafe. To nebylo vůbec dobré.

Po snídani jsme se pobalily, hodily batohy na záda a vyrazily k blízké stanici metra. Počasí tvrdilo, že je 44 stupňů, a očekávalo maxima kolem poledne ve výši 47 stupňů. K metru jsme došly, ale jít pěšky dál jsme vzdaly. A to tedy i když musím přiznat, že jsem to celkově čekala horší. Vlastně mne až překvapilo, že se venku vlastně i pohybovat dalo. Okoukly jsme místní budovu muzea, a vyrazily do metra. Chtěly jsme jeden lístek, ale místní pán pracující v metru nás informoval, že webové stránky metra trochu lžou, a jednotlivé jízdné (údajně za 2 QAR) už koupit nelze. Je nutné celodenní lístek. Ten zase ale oproti informacím z webu (9 QAR) zlevnil a celodenní jízdné v Doha tedy stojí asi tolik, jako jedno delší jízdné po Praze (6 QAR).

V metru jsou tři různé vagony – standardní vagon, family vagon pro rodiny a gold class, když si připlatíte. To my nepotřebovaly, tak jsme jezdily nejvíce ve family třídě. Dojely jsme nejprve ale jen jednu stanici na Souq wagif – místní staré historické tržiště. To bylo fajn – místní prodejci nejsou vnucovací a stánky jsou ve staré budově ve stínu, ideál. Prošly jsme si trh, prohlédly, o kus dál obhlédly ještě trh s jestřáby (to je tady symbol vysokého statusu – chov jestřába vyžaduje hodně času a tím, že člověk jestřába má, dokazuje, že má tedy čas (a peníze navíc)). Pak už jsme zamířily zpět k metru, jenže cestou v podloubí u obchůdků… no nebudu to protahovat, zaujala nás nabídka kašmírových šál. Tvrdil pán, že jsou z kašmíru. Zapalovat jsme mu krám nechtěly na ověření,a le jsou příjemné, a za tu cenu vlastně byla jakákoli šála dobrá. Takže má šálu Vanda i Marcela. Aneb co si přivézt z letního Kataru jiného, než šálu…

Pakuž jsme šly zpátky na metro, jenže v metru se Vanda zalíbila jednomu místnímu dědkovi. Chtěl se družit s Vandou natolik, že nejen, že hulákal pár anglických větiček na celé kolo, ale taky málem spadl z jezdících schodů :-D Vážně. Skoro jsme ho chytaly, ale nakonec to ustál.

Pak už jsme v poklidu dojely na místo, kde měla být místní galerie. Ta se vyznačuje tím, že je (mimo jiné) zdarma. Ideální místo, kde trávit čas. Jenže v tu dobu vrcholilo vedro a galerie byla poměrně daleko od metra (chápej třeba 10 minut chůze). Zkusily jsme to, ale po asi sto metrech to vypadalo, že tam ani po čtyřech nedolezeme.  Toje vůbec zajímavé. Místní lidé metrem nejezdí, Tedy je v metru málo lidí, ale co hlavně - metro nemá moc podchodů, tedy není možné se skrytě před sluncem dostat třeba z metra do muzea (v tomhle případě). Prostě 90% přechodůjsou venkem na slunci. Pohoda. Vlastně jsme potkávaly i klasická parkoviště. Sice pod plachtou, ale furt na slunci a ve vedru. Tady se prostě nikdo neschovává. Notakže jsme pobyt na přímém slunci vzdaly, vrátily se do metra a jely do místního nákupního centra. To se zase vyznačuje koloritem Benátek. A to takovým, že mezi obchody je bazén, jakože benátský kanál, a jezdí po něm gondoly. A za mrzkých 10 QAR (asi 55 korun) se může každý svézt. No neberte to. A tak jsme se taky projely. Výrazně levnější zážitek, než v Benátkách 😊

Pakjsme si jen centrum trochu prošly, a usoudily jsme, že už toho máme dost. Vedro udělalo svoje. A tak jsme se sebraly, došly na metro a dojely na letiště.

Tady máme zařízený letištní salonek. Naše životní premiéra. Po všech porovnáváních cen, i po aktivaci zkušební vyšší verze Revolut členství jsme našly maníka ze Slovenska, který nabízí letištní salonky kdekoli na světě, vstup za 15 euro. Spolehlivě nejlevnější možnost. A protože jsme věděly, že budeme mít hlad a hlavně budeme chtít sprchu, vzaly jsme to všema deseti. A tak jsme poseděly v salonku, jedly a pily  jak je libo a čekaly poměrně v pohodlí na další let. Samozčejmě i s tou sprchou, která byla po celém dni naprosto labůžo. Zkouknutím cen sendvičů ve stánku na letišti jsme pak zjistily, že 15 eur bysme na osobu uvalily bez problémů jen za sendvič a kafe, takže stejná cena za sprchu, kafe, dort, večeři, pití a víno navrch byl hodně dobrý nákup. Vanda už plánuje stejný postup po cestě zpátky :)

Pro milovníky Flightradaru :)

 24.6.2023    Praha - Doha               QR292       16:35 - 23:20

25.6.2023    Doha - Ho Chi Minh    QR 974      20:00 - 7:55

30.6.2023    Can Tho - Hanoi           VN 1200    10:10 - 12:25

8.7.2023    Hanoi - Doha                  QR 983       9:40 - 13:03    (Vanda)

9.7.2023    Doha - Vídeň                  QR 198       02:10 -7:00    (Vanda)

13.7.2023    Hanoi - Doha                QR 983       9:40 - 13:03   (Marcela)

14.7.2023     Doha - Vídeň               QR 198       02:10 -7:00    (Marcela)