Rumunsko - zámek Peleš Sinaia

Tentokrát jsme po snídani nechaly auto u vily, protože náš cíl byl v pohodě dosažitelný pěšky. Razily jsme na zámek Peleš. 

A jak už to tak v Karpatech bývá, cesta vedla přímo do kopce. Vzpomněla jsem si na Madeiru a to, jak i jen ranní cesta pro rohlíky znamenala vystoupaných 7 pater. Tady je to vlastně stejné.

Cesta nejprve vedla kolem chrámu v Sinai. Prohlédly jsme si starý i nový chrám, oba jsou součástí jednoho areálu, a vyrazily výš. Další zastávkou už byl zámek Peleš. Ač bylo dnes úterý, opět jsme se trefily do zavíracího dne. Ale asi to až tak nevadilo, poměrně bych se cukala platit prohlídku v ceně 150 lei za osobu (v nejvyšším rozsahu prohlídky tedy). Opět, stejně jako u Branu, jsou zde i české stopy - a to v podobě stejného architekta (Karla Limana). Nicméně historie tohoto zámečku není až tak stará, vznik se datuje do roku 1873.

Nedaleko ještě stojí zámeček Pelisor. Oba zámky stály za to okouknutí i jen zvenčí, ze zámeckých zahrad.

Pak jsme stoupaly dál, až jsme došly na začátek místních turistických tras v městského lesíka. Tady byl místní vodopádek. Další cesta by znamenala další stoupání a po dvou kilometrech bysme došly k vyhlídce Franze Josefa, ale to už Vanda vzdala. I zde tedy byla varování před medvědy,a le přeci jen jsme tu nebyly samy - sem - tam se nějaký pár turistů objevil. Furt jsme byly vlastně ve městě.

Každopádně jsme se tedy otočily (i tak to bylo asi 5 km jedním směrem), a šly pomalu dolů, domů. Doma jsme si na chvíli odfrky a pak jsme vyrazily zpátky do města na kafe. Měly jsme vyhlédnutou jednu kavárnu, ale jak se nakonec ukázalo, nenabízela dortíky. A tak sjme skončily v poměrně předražené kavárně, zato ve vyhřívané plastové bublině a s medvídkem na jedné ze židlí. Daly jsme si tedy kávu, a pak se vrátily domů. Zvažovaly jsme večeři jinde, než u nás doma v restauraci,a le nakonec převládla lonost a neochota jít ven do zimy. Jak zajde sluníčko, už je poměrně znatelná. Takže jsme jen sešly o patro níž a povečeřely opět "doma". Tentokrát jsme dokonce v restauraci byly úplně samy.

Rumunsko - kaskáda Tamina a další nedokončené cesty

Už doma, ve fázi přípravy cesty jsme objevily kaňon "seven ladders". Obrázky třeba zde, aby si mohl každý udělat představu o tom, proč to bylo naše "must have": Kaňon sedmi žebříků 

Jenže jsme narazily na limity naší cesty. Tedy na čas. Dlouho to vypadalo, že je zavřený, nakonec jsem zjistila (ale až v pondělí), že je ještě otevřený, ale v pátek, sobotu a neděli. Škoda, mohly jsme přehodit plány, kdybysme to věděly dřív. Taky jsem si samozřejmě hezky po česku říkala, že jak asi zavřou kaňon a doufala, že tím zavřením rumuni myslí zavřené občerstvení a zip liny. Ale ne, když něco vede po žebříku a po lávce nad vodou v kaňonu, stačí mít na zavření vážně jenom dvířka. Škoda.

Takže jsme zvolily náhradní verzi, kaňon Tamina. I Tam jsou nějaké žebříky a voda, a zavřené to není (Kaskáda Tamina ). Jenže se objevila další překážka, a tou jsou medvědi. Obě zmíněné atrakce leží v místech velkého výskytu medvědů. A když jsem četla o tom, jak se zachovat při setkání, objevila jsem další "milou" zprávu - tedy tu, že před hybernací jsou medvědi speciálně nabuzení pro to, sežrat všechno - tedy jsou více aktivní,a by našli jídlo. V kombinaci s tím, že není sezóna a nebude v místě moc lidí, to neznělo moc dobře.

No, ráno jsme se nasnídaly a vyrazily. Už recenze říkaly, že google nevede dobře. Tak o tom jsme se přesvědčily. Google nás dovedl na místo, kde parkovaly asi čtyři auta, což vypadalo pro start poměrně dobře. Ale jak se později ukázalo, byla to auta místních, kteří bydlí na vršku, kam není úplně radno vyjíždět. Pán běžící z jednoho domu na kopci a stíhající ujíždějící vlak mi ale stihnul říct, že jsme o odbočku vedle.

Tak jsme zase sedly do auta a zkusily odbořku jinde, tam byl ale polský památník. Až ta další to byla. Takže kdo chce na Taminu - je to odbočka těsně před polským památníkem směrem na Brašov. Z Brašova obráceně, odbočka hned za polským památníkem :-D

Nicméně - na místě neparkoval nikdo. Hmm. Pamětlivy rad dělat hluk jsme pustily Spotify nahlas (protože vánoční píseň od Mariah Carey zažene jistojistě i medvěda) a já klackem mlátila cestou do stromů, jako bonus. Najednou, kde se vzal, tu se vzal objevil se velký pes. A pak druhý a třetí. A šli kus s námi. Netvářili se nepřátelsky a tak jsme je braly jako náhradní cíl medvědů a byly trochu klidnější, ač jsme předtím četly i o tom, jaký jsou potulní psi v rumunsku také problém). Nicméně náš doprovod měl nějaké vlastní dobrodružství tak nás za nějakou dobu opustil. A my pokračovaly samy dál. Nicméně cesta stále jen stoupala a po několika kilometrech toho měla Vanda plný zuby. Už už jsme asi byly na vrcholu stoupání, ale Vanda to chtěla vzít oklikou po cestě (trochu lehčí, ale zato delší cesta) a pak už Vanda vypadala, že nedá ani to. Takže se nedalo svítit, tak někde v půli cesty ke kaskádě jsme to otočily a šly zpátky k autu. Ani vodu jsme nepotkaly, natož žebřík.

Doma jsme si trochu odpočinuly a vyrazily okouknout městečko, kde jsme ubytované, tedy Sinaiu. Bydlíme kousek nad centrem, takže netvalo dlouho a obhlížely jsme kavárny a jejich nabídku. Ale ouha! Ceny jak v Karlových Varech. Vypadalo to, že za kafe a dort dáme totéž, co jinde za večeři. Nakonec jsme ale objevily normální, neturistickou, rumunskou cukrárnu a daly si v klidu dort a kafe. Pak jsme pomalu prošly centrum, koupily si v supermarketu vodu a vyrazily domů.

Ale cestou jsem viděla směrovku na lanovku, a rozhodla si ji obhlédnout taky. Neměla být daleko, google ukazoval, že lanovka je 700 metrů od našeho domu. Ale když už jsme šly dlouho a dlouho zase jen a jen do kopce, začala to Vanda googlit a oznámila mi, že k lanovce je to ještě 1500 metrů. Ano, šly jsme k té druhé. Ono totiž je tu lanovek víc, v zimě se tu normálně lyžuje. Takové hezké lyžařské středisko. Harrachov v mnohem větším. A je to tu jako se vším v tuhle dobu - lanovky nejezdí. Respektive jezdí od pátku do neděle, v týdnu jezdí jen ta menší, kterou máme blíž. Ale zas vyjede jen do 1400 metrů a výš se člověk nedostane. A že y chtěl - na vrcholku jsou skalní útvary připomínající sfingu a houby - a je to oblíbený cíl turistů. Ale tak zase nic. Neklapne to, protože jsme tu v blbý čas.

A tak jsme ani k lanovce nedošly, otočily jsme to a vrátily se domů.

Večer už jsme jen daly večeři (Vanda si nechala ohřát včerejší zbytky od její večeře a pak dojedla moje kuře a ještě si objednala hranolky) a šly spát.

Rumunsko - Brašov

Po snídani jsme hodily batohy do auta, odhlásily se z hotelu a vyrazily do nedalekého Brašova. Cesta trvala asi půl hodiny, nicméně z jasného Branu se velmi rychle stala mlhavá cesta plná překvapení. Už při příjezdu do Brašova, při prvním sjezdu do města se z ničeho nic z mlhy na silnici vynořil prodavač kovových trychtýřů. Člověk by čekal kde co, ale tohle? No, trychtýř jsme nepotřebovaly, tak jsme pána jen objely a jely dál. V navigaci jsme měly nastavené parkoviště v centru města, ale když jsme byly skoro u něj, tak ouha - na téměř poslední odbočce policie a uzavřená cesta. Dobře, obkroužily jsme zmateně kruhák ještě jednou a uhly jinam. Tam bylo, shodou okolností také parkoviště, ale beznadějně plné. Nevadí. zastavily jsme, přenastavily navigaci na parkovací dům, kterému jsem se chtěla vyhnout, protože je podle recenzí malý (ve smyslu malého prostoru na parkování) a hrozí sedření auta někým cizím. No ale co už. Jenže cesta do parkovacího domu vedla zase k uzavírce policií. To už jsme nedaly, tak Vanda promptně vyskočila z auta, které jsem postavila opodál a vydala se k policistovi. Už zdálky na něj volala, jestli mluví anglicky, aby nevážila zbytečnou cestu, ale měly jsme štěstí. Mluvil. Takže jsme se dozvěděly, že zas tolik štěstí nemáme a parkovací dům je zavřený. Musíme si najít parkování v beznadějně plném městě na ulici, protože dneska se běží Brašovem maraton a uzavírky tam prostě jsou a budou. Jupí.

Jely jsem tedy dál a naštěstí jedno volné parkovací místo na ulici potkaly. Zaparkovaly jsme, já testla parkovací automat a nic moc, tak jsem zkusila aplikaci k témuž parkování, ale ta se pro jistotu ani nechtěla stáhnout. Takže zpět k automatu. Zvládla jsem naťukat číslo auta, ale nechtělo to po mne jak dlouho chci parkovat. Za mnou stáli nějací dva místní, tak jsem je chtěla pustit nechat parkování zaplatit s tím, že to okoukám, ale nebyli to majitelé auta. Nicméně mne poučili, že dnes se parkuje zdarma. Super. Vzaly jsme si věci, já znovu okoukla automat kdeže se to o parkování zdarma v rumunštině píše a fakt - cena parkovného je pondělí až sobota. Dnes je neděle. Hurá, ušetřily jsme asi 10 lei, tedy asi 50 korun.

Vyrazily jsme do centra. Na náměstí byly trhy, tak jsme si je prošly a nešlo minout svařák. Nejdřív jsem k němu neměla důvěru, ale nakonec jsme ho daly - kelímek 400 ml (!) za 7 lei. A svařák chutnal skvěle. Obešly jsme zbytek stánků a okoukly nabídku trhovců, sem tam i ochutnaly sýr, který prodávali. Pak nás zaujal pravoslavný kostel ukrytý v jednom z domů. Už zvenčí to vypadalo jako kostel, ale jak se otevřely dveře, tak jsme zjistily, že se musí domem projít a kostel stojí až vzadu, za domem na dvorku.

Další cesta vedla k hlavnímu lákadlu - k černému kostelu. Říká se mu tak od požáru, který kdysi utrpěl, ale jde o největší evangelický kostel v Rumunsku, zajímavý i tím, že měl být ještě větší, než je, ale stavitelé se báli, že bude lákat k dobývání o to víc a tak ho zmenšili oproti plánům. Uvnitř je také největší sbírka tureckých motlitebních koberečků na světě, kterou kdysi turecko kostelu věnovalo. A to furt není všechno, ještě je uvnitř řada náhrobků místních, kteří dříve byli u kostela pohřbeni, ale když se hřbitov rušil, přišly náhrobky do kostela, aby bylo zajištěno stálé spojení pohřbených s Bohem, jak původně plánovali.

Z kostela jsem se vyprravily k lanovce. Nevím, co mají místní s ooobr nápisy na kopcích, ale Brašov, postavený v údolí, má kolem sebe kopců dost a dost a na jednom z nich se skví veliký nápis BRASOV. A tam jezdí i lanovka. Dojde se k ní sympatickým městským parkem a tak jsme netušily zádrhel. Koupily jsme si cestu jen nahoru s tím, že to projdeme procházkou dolů, ale překvapení! Už cestou nahoru jsme zjistily, že asi bude někde chyba. Stezka dolů vede i pod lanovkou a my viděly, že je to fakt blátivá cestička v prudkém kopci a lidé, kteří se po ní vypravili mají poněkud potíže to ustát. No ale furt jsme doufaly, že bude dolů i jiná cesta. Nahoře jsme si obhlédly z vyhlídkové plošiny u nápisu město a okolí a hledaly cestu dolů. Jako jsou i jiné cesty. Jsou samozřejmě delší, než přímá cesta pod lanovkou a jedna z nich vypadala i schůdně - jenže po ní zas jezdilo dost cyklistů downhill. To jsme jako taky nechtěly najednou sedět někomu na řídítkách a řítit se z kopce. Vandě navíc nebylo moc dobře a když si ověřila, že fakt neexistuje dolů civilizovaná cesta, jakou jsme čekaly, rozhodly jsme se vrátit zpátky k lanovce. Tam jsme nasedly do kabinky a libovaly si, že se cena jízdného pořeší dole a nemusíme hledat vstupenky nahoře, když tu se otočil místní řidič kabinkové lanovky a ptal se, ze jsme z Polska. Vysvětlily jsme mu tedy jeho omyl, on nám vysvětlil, že u nás byl na Gerlachu (zjevně jsme mu jeho omyl nevysvětlily dostatečně) a domluvil si s námi další výlet na Gerlach. Tak jo, ruku jsme si na to podali :)

Dole jsme tedy doplatily cestu lanovkou dolů a vrátily se do centra, kde jsme si daly kávu. O kus dál si Vanda ještě vymrnila sýrový preclík, sedly jsme do auta a zadaly cestu do nového bydlení. Trochu nás překvapilo, že má být cesta 40 km na hodinu a půl, ale když jsme poskakovaly přískoky v zácpě, pochopily jsme, že je to vinou dopravní situace. Vlastně nechápeme, proč ty zácpy vznikají. Ano, cesta má serpentýny, ale postávat v nich? Jinak nic na silnici nebylo, žádná nehoda, žádné opravy, prostě se jen bez důvodu stojí v koloně. K novému bydlení jsme tedy dorazily až za tmy, ale zjistily jsem, že je tu přímo restaurace, a tedy se nemusíme kodrcat někam na večeři a hledat, kde by mohli dobře vařit. Hodily jsme tedy batohy na pokoj a sešly dolů se najíst. Pak se Vanda ještě snažila zprovoznit Netflix na televizi a sešla kvůli tomu znovu dolů na recepci, aby se dozvěděla, že nemají chytrou televizi (mají, jen to tedy recepční zjevně neví, ale televize nemá internetové připojení, takže nic). Tak to vzdala, vydala ještě nějaké instrukce do ČR Františkovi, a mohlo se jít spát.

Rumunsko - Bran

Po snídani jsme se vybatolily na hrad Bran. Recenze říkaly, že když se tam nejde hned ráno, tak lze čekat brutální fronty a když jsme vylezly z hotelu a viděly ten mumraj, tak jsme byly ochotné i věřit. Už tahle ráno bylo všude plno lidí, aut i autobusů. Nicméně tedy žádná fronta u pokladny nebyla a i nahoru k hradu se šlo vlastně volnou cestou.

Co budu povídat, hrad je velké zklamání. Já tedy moc nečekala, ale i tak jsem furt zklamaná byla. V hradu není průvodce. Cestu označují šipky a u všeho jsou velké tabule s popisem toho, co člověk vidí. V rumunštině a angličtině. Zjevně existuje i audio verze prohlídky, tu nám ale nikdo nenabídl a on-line na stránkách hradu dostupná není. Lidé chodí zběsile jak se jim zachce a obvykle nic nečtou. I tak se tvoří ucpávky. Místa také lidé chodí v protisměru a ucpávají ještě víc.

Hrad sám o sobě je po x-té modernizaci, jako všechny hrady. Tady se ale vývoj nezastavil a tak poslední modernizace hradu proběhla až ve 20. století, konkrétně kolem roku 1920. Je to vlastně první hrad, na kterém vidím, že tam jde reálně bydlet. Místnosti manželky tehdejšího krále jsou příjemné a budí útulný dojem. Samozřejmě tedy koupelna a podobné prostory buď není, nebo nebyly prohlídce dostupné, ale třeba terasa pro rodinné stolování venku byla naprosto super.

Každopádně převažují negativa. Hrad se snaží, krom expozice strašidel ve 4. patře má i další pokusy o vychytávky typu "časový tunel" a "expozice dobových mučících nástrojů". Expozice strašidel se snaží zakomponovat pověsti o drákolovi a dalších ve spojení s moderní technikou a promítá krátké smyčky videí a strašidelné zvuky. Děti to asi ocení. My se pobavily anglickými překlady-nepřeklady. Místní rumunský výraz lálale byl do angličtiny přeložen jako "lala" a to tedy ani Vanda neidentifikovala. Díky videoexpozici ale už víme, že je to normální víla.

Časový tunel a mučící nástroje jsou atrakce zpoplatněné zvlášť. Opět nám nikdo vstupenku u pokladny nenutil, šla ale koupit i na místě. Každopádně jsme poděkovaly a odmítly. Vzhledem k poměrně ubohé prohlídce jsme nečekaly nic, co by mohlo být zajímavé.

K hradu patří i park, tak jsme prošly i ten a nakonec zamířily ven. Venku nával zhoustnul ještě víc a fronty na vstup do hradu se už začaly tvořit. Kolem poledne v mimosezoně. Nechtěla bych to tu vidět v sezoně a to ani před hradem, ani na hradě.

Okoukly jsme místní stánkaře, krom klasických pouťových kravin nabízí i sýry, místní sladkosti, svařák a vyřezávané rumunské lidové cokoliv.

Vyrazily jsme na kafe. Takže v celém podhradí není kavárna?! Tedy je. Jedna. Dohromady s restaurací a v jednu hodinu zoufale plná. Nakonec jsme vyrazily obhlédnout poslední možnou restauraci, kterou jsme ještě měly v rukávu pro případnou večeři. Vypadala dobře a ani nebyla plná a tak jsme vlezly dovnitř s dotazem, zda si můžeme dát jen kávu. Prý ano. Tak jsme se usadily a objednaly si. Když objednávka přišla, už od pohledu jsem nebyla spokojená (jak mi někdo cpe promíchané drahé latté jsem říčná), ale to kafe bylo navíc studené. Vanda měla to samé, takže jsem šla vrátit kafe dvě. Pán se omluvil, zpěnil mléko a dolil :). No, nepomohlo to. Takže jsem mu šla kafe vrátit znovu. Pak tedy udělal nové. Furt promíchané, ale alespoň teplé. Dalším plusem pána bylo, že se tedy omlouval asi stomionkrát.

Po kafi jsme vyrazily ven. Plán byl si projít okolní les, protože ze skal okolo je krásně vidět hrad. Jenže počasí tomu nepřálo. Krom toho, že po včerejším dešti bylo mokro, je na zemi i spadané listí a to cestě do hroznýho krpálu moc nesvědčí. Vanda to vzdala rovnou s tím, že na mne na louce na sluníčku počká. Já se na kus svahu vyšplhala, ale pak mi došlo, že se asi nedostanu zpátky, tak jsem to vzdala. 

Prohlédly jsme si místní kostelík patřící k hradu a místní kostel, který je hned poblíž. Mezi oběma kostely stojí jen nějaká bouda, ve které zjevně někdo bydlí (na dvorku bylo v lavoru prádlo). Starý kostel je kamenný, malý a hezký. Kostel vedle vypadá opraveně ve smyslu, že má novou fasádu. Uvnitř se opravuje a na google recenzích je patrné, že dlouho (už před šesti lety někdo psal, že se snaží na opravách pracovat). Co je ale záhada je to, že u kostela, téměř hned před vchodem jsou čtyři čerstvé hroby. Jakože fakt čerstvé. Poslední je z října 2022 a ještě na něm jsou všechny květiny a věnce. Další hrob je ze září 2022 a nejstarší z roku 2021. Do kostela se nedá jít, pohled dovnitř dával jasně najevo, že tam probíhají práce na opravě. 

Pomalu jsme se procházkou vrátily zpátky do hotelu (se zastávkou na trdelník) a před večeří si trochu odfrkly. Pak jsme zvažovaly, zda dát pánovi s mizernou kávou šanci. Překvapivě se nám i zaplnil hotel (asi hodně rumunů vyjelo na sobotu za drákulou) a asi by šlo jíst i v hotelu. Menu napovídalo, že bysme si i vybraly - ale nakonec jsme vyrazily k pánovi, co neumí vařit kafe. Když jsme tam přišly, nikdo v hospodě nebyl. Krom kytaristy, který hrál prázdnému lokálu. Pán byl poměrně rád, že nás zase vidí a my si objednaly. Já zkusila místní transylvánskou fazolovou polévku, Vanda si dala hamburger. Spokojené jsme byly obě a byly jsme rády, že hospoda dostala druhou šanci.

Rumunsko - přesun do Transylvánie

Prší. To jsme tedy věděly předem, ale plán byl strávit deštivý den pobytem v termálech. Jenže to by Vanda nemohla být nemocná. Termály by asi nebyly to pravé. A tak měníme plány. Ráno po snídani už ani neodpovídáme urputnému domácímu na dotazy kdy vypadneme, balíme a odcházíme dát věci do auta (před hodinou určenou k opuštění bytu, nevím tedy co tak plašil). Před autem nám výjezd kdosi blokuje jiným autem, ale nevadí, stejně je plán ještě skočit do města. Když se asi po půl hodince vracíme, už je možné normálně vyjet.

Míříme do Rašnova. Mapa ukazuje cestu na tři hodiny, počítala jsem dvě. To bude tím, že jsem to měřila od termálních lázní na kraji Bukurešti. Takže ještě hodinu bereme přískokama po městě. Taková velkoměstská klasika. Jedeme, a podle plánu, přestává asi v poledne pršet. Paráda. Kdyby pak ovšem asi ve dvě zase nezačalo. Takže v Rašnově parkujeme a prší. OK. Nevadí, google tvrdí, že neprší, tak se toho budeme držet :-D. Jdeme do kavárny. Výborné hodnocení, ale jsme v ní samy a pán obsluhující v ní sedí v bundě. Netopí. OK, dáváme kafe. To dobré je a navíc potřebuji nabít telefon (svoji nabíječku jsem si nevzala a Vandy kabel není USB, tedy jsem jely podle navigace bez připojení ke zdroji energie a mobil to dost vyčerpalo). Dopíjíme kafe, fotíme si citadelu nad městem (bohužel uzavřenou) a plánujeme odjet, když tu vidíme další kavárnu. A výrazně lepší, než byla ta první. No, co se dá dělat. Furt prší, kavárna nás láka...musíme dát ještě jedno kafe. Vybíráme bankomatu pár drobných pro případ, že by někde nešlo platit kartou (ač se nám to ještě nestalo) a jdeme.  Mají i plno zákusků. Tak neodoláme a objednáváme Pavlova dortík. Tak aby bylo jasno - ač je to Pavlova dort snad celosvětově, tak v Rumunsku ani náhodou. No, ale máme ukazováčky, které byly pro tento případ stvořeny. Takže ukazujeme, objednáváme druhé kafe a spokojeně si lebedíme v teple, u okna s výhledem na citadelu.

Pak už je opravdu čas vyrazit směr drákulov. Za dvacet minut jsme v Branu. Místní klasika. Asi jako když si představíte Hřensko. Plno stánků, obvykle s plyšovou koalou (neptejte se, nevím proč) a i trpaslíci se našli. Ubytováváme se. Pokoj s výhledem na hrad je skvělý, jen si říkáme, že pro zachování pověsti pro turisty (pravý Dracula tu nikdy nežil) by bylo fajn mít na pokoji věnec česneku a nějaký ten kříž. No nic, mezery v podnikatelském plánu.

Mezitím se setmělo a tak se jdeme projít blíž k hradu. Uděláme pár fotek a razíme na večeři. Ale ouha. Naastává hon na večeři, jaký jsme už dlouho nezažily. Podle google dobrá restaurace za rohem. Jdeme tam. Branka sice zavřená, ale nezamčená, na zdi svítí neon podniku, uvnitř se svítí a sedí tam lidi. Přesto, když tam vejdeme, se dozvídáme, že je zavřeno. Aha. Vypadá to skoro jako "postavili si hospodu u cesty na Písek, ale chodili jim tam lidi". Trochu to potvrzují i některé recenze. Nevadí, jdeme jinam. Vynecháváme ty okázale turistické v centru a jdeme do další, dobře hodnocené hospody, cca 400 metrů odsud. Tak jo. Přijdeme tam, už ve dveřích nám pán říká, že je to určené jen pro rezervace. pokud ji nemáme, tak smůla. Noooo, ale dneska asi můžeme milostivě dovnitř. Uvnitř jeden stůl hostů. Dostáváme další informaci, že nemůžeme platit kartou. To by nevadilo, když už jsem si vybrala peníze, ale i tak bysme musely počítat, co si můžeme dát, navíc mne pánovo chování už fakt dost štve. Terminál tam mají, jen jakože "nefunguje". OK, jdeme jinam a Vanda začíná být nespokojená. OK, zaplujeme do restaurace, o které google neví. Sedneme si, vezmeme si jídelní lístek a - jídla drahá i na turistické poměry a nabídka jen na stránku. Nesměle Vandě navrhuji, jestli mě zabije, když budu chtít jít pryč. Nezabije, ale nemá k tomu daleko. Jdeme zpět do centra a zvenčí okukujeme nabídku turistických hospod, kterými jsme na začátku pohrdly. Pak to bere Vanda do vlastních rukou a vede mne za roh. Tam restaurace a já odhodlaná se tam najíst. Jdeme dovnitř, sedáme si, bereme si jídelní lístek, a - zase nic. Většina jídel z jehněčího, pro Vandu vůbec nic, já bych si ze zoufalství objednala špagety s houbami z předkrmů. To je totiž další problém - jídla jsou hrozně velká. Bohatě by stačila poloviční porce všeho vlastně. Nakonec jsem zase Vandě navrhla odejít a protože by tu i Vanda měla problém se tu najíst, tak to odkývala a jdeme. Víme, že vedle je další tratoria. Tam se vrháme přímo po jídelníčku, než si sedneme. OK - mají těstoviny, pizzy, výběr. Sedáme si, nicméně už to naše vrhnutí se po jídelníčku z nás asi udělalo hosty, na které je potřeba dát si pozor. A pokračujeme v tom i dál. Objednáváme si a protože je tu pivo levnější jak voda, objednávám si pivo. Přijde pán, Vandě naleje colu do malé broušené dvoudeckové skleničky. Mně přinesl láhev piva (jupí, dostanu Staropramen :-)) a natahuje se po té samé skleničce. To ho tedy brzdím s tím, že to není sklenička na pivo a chci jinou. to se zas nepozdává pánovi, který se i před tím se slušnosti zeptal odkud jsme, tedy by mohl vědět, že mám pravdu :-D. Tvrdí mi, že půllitry má na piva jiná a ne na tohle. Jsem odhodlaná tedy raději demonstrativně pít z lahve, ale nakonec svůj půllitr do patřičného skla dostanu. Když pak dostaneme jídlo, vypadá všechno skvěle, jen já nedostala chleba. A pán si chodí, obsluhuje jiné a chleba furt nikde. Když si o něj říkám, opět jsem divná, když mi říkal, že bude za chvíli. Oponuji tím, že jídlo mám na stole a nevím proč čekat na chleba. Tak ošatku dostanu, ale tím tedy přátelství nevybuduji, to dá rozum. Nicméně já jsem spokojená, moje maso s hořticí a chlebem je výborné (pán mi ještě vnutil zeleninu, ale úplně zbytečně). Vanda má mírné výhrady k pizze, kterou si objednala. Platím kartou a i bych dala dýško, kdyby se to nějak nabídlo. Ale pán to naťukal do terminál a plať, tak platím. Asi tam druhý den na večeři už nesmíme :-D

Na druhou stranu, jsem si vědoma toho, že hledat dobrou restauraci třeba v tom již zmíněném Hřensku by taky byl asi oříšek...

Rumunsko - Bukurešť

Málem jsme neletěly. Tedy od začátku to nebylo v plánu, ale když Turkish airlines vyplatily odškodnění za poslední let, proč to nevyužít na podzimní dovolenou. Tak dlouho jsme váhaly kam, až se vyprodaly levné letenky z Prahy na Sicílii, kterou jsme zvažovaly. A tak, přestože Vanda prohlásila, že je už stará na to létat z Vídně, nebylo zbytí. A nakonec jsme se toho chytly s nadšením, protože jsme objevily letenky za 10 euro do Bukurešti. Nakoupily a těšily se.

Jenže. Jenže nás obě pomalu začalo škrábat v krku. A zatímco mne to nejhorší po dvou dnech začalo přecházet, Vandu ne. Jenže ten její moribundus nebyl moc vidět. Moc nekašlala, nesmrkala a to, že se cítí pod psa sice ventilovala, ale zas ne tak moc. A tak den před odletem, když jsem z ní tahala, jestli letíme nebo ne, se furt neuměla vyžvejknout. Večer mi přinesla i občanku pro odbavení do letadla a vypadalo to, že nakonec poletí. Takže když večer, kdy jí pravidelně bývá nejhůř, prohlásila, že nikam neletí, nechtěla jsem věřit. Když jsem uvěřila a šla stornovat co by šlo, zjistila jsem, že krom vlaku do Vídně vlastně už nic stornovat nejde. Ani auto,a ni hotel. A to se u mne projevily skrblické geny (musíme je mít, když Marek je jednotka skrblictví v naší rodině...) a zavelela jsem, že to tedy ne. A že se poletí. (Že není Vanda pozitivní jsem věděla - test si udělala už večer před tím, když jí i vylétla teplota).

Vanda to nesla těžce, ale prý neměla vůbec sílu protestovat. A tak se sebrala, šla naházet pár věcí do batohu a spát. Spánek to byl mizernej i na mé straně.  Furt jsem myslela na tu chudinku, co teď bude trpět a říkala jsem si, co budeme dělat, když se nám v Rumunsku složí nadobro. No, rozhodnutí jsem nechala na ráno, že uvidím, jak bude vypadat. Z mého pohledu vypadala docela dobře, i když zpruzele. Z Vandina pohledu jí prý bylo fakt zle. To jsem tedy pochopila až ve vlaku do Vídně, kdy cestu trávila zabalená v dece a se zimnicí. A ve Vídni už sama řekla, že domů nejede, neb je to delší cesta, než se dostat do postele v Bukurešti. A tak se letělo.

Po přistání jsme půjčily auto, trochu zvláštním způsobem, předávka pod blikající žárovkou moc nedávala naději vidět případné šrámy, no ale vyjely jsme. Podivným provozem, kdy moc nechápu především místní kruhové objezdy jsme dorazily domů, nějaký místní bezdomovec nám i ukázal volné parkovací místo (a chudák nic nedostal, protože nemáme peníze v hotovosti) a ubytovaly jsme se. Já ještě zaběhla nakoupit naproti do Carefourre snídani a vedle do pekárny večeři a šlo se spát.

Ráno po snídani jsme dohodly program. A tedy zatímco Vanda se vrátila do postele, já vyrazila nejdřív koupit vedle do lékárny Drill na krk a pak metrem k vile bývalého vůdce země Ceausescu. prohlídka začínala v angličtině až za 45 minut, ale získala jsem pohled na vilu bez turistů. Nikdo tam nebyl a já si v klidu koupila v kavárně kafe a poseděla na zahradě vily. Pak už byl čas prohlídky, kdy jsme vyfasovali hezky po východoevropsku návleky na boty a vyrazily. I průvodkyně byly východoevropsky nezáživná. Většina prohlídky byla o tom, kdo který exponát Ceausescovi daroval. Prohlídka vrcholila pověstnou zlatou koupelnou a lázněmi v domě, které měly snad všechno, včetně velkého bazénu s mořským vlnobitím.

Po prohlídce jsem se vrátila domů. Zašla jsem ještě pro čaj, aby měla Vanda teplé pití a pokochala se rumunským systémem výstavby, kdy rumuni pojali myšlenku, že v totálně zdevastované části města je nejnutnější udělat chodník ze zámkové dlažby. Nutnější, než opravit tu budovu, u které je dlažba pokládána. A tak se nasype písek, začne se dláždit. Pak se dláždí z druhé strany a písek furt leží. A po takové pláži v centru města se lopotí matky s kočárky a babky s manželi na vozíčku (fakt).

No, Vandě jsem přinesla ten čaj, takže Vanda si uvařila hrnek a pak jsme vyrazily ven už obě. Cílem byla prodejna knih, která má úžasný interiér a kavárnu. Jenže kavárna byla zavřená, takže jsme se pokochaly, udělaly pár fotek a vyrazily dál. Kavárnu jsme objevily naproti, takže jsme daly kafe a pak věnovaly čas procházce po městě a prohlížení místních památek. Nejvíc nás asi uchvátil Stavropuleos Monastry. Malinký kostelík s úžasným dvorem a podloubím. No, pochodily jsme asi to hlavní, co lze v centru a nejbližším okolí vidět, ke konci jsme ale už vynechaly plánované Cimigiu Gardens a Palác Parlamentu a vrátily se k jídelním ulicím s cílem se najíst. Ale najednou jsme viděly domy, které trochu vypadaly jako atomový dóm v Hirosimě. Prostě "nedokončené" střechy. Šly jsme to okouknout blíže a zjistily jsme, že to tak mělo být a mají to vlastně všechny domy v okolí parlamentu. Tím jsme ale měly na dohled i Parlament a tak jsme to k němu stočily a při západu slunce jsme se ještě pokochaly touhle monumentálností. Jde o největší administrativní budovu na světě a zajímavé může být, že z plánovaných 1100 místností uvnitř je dnes hotovo jen 400. Ale vzhledem k tomu, jak nahodile svítila okna, tak to vypadalo, že tady se udělaly dvě místnosti, tamhle čtyři a o kus dál další tři :) Ale asi jen vypadalo, nějakou logiku to musí mít i v Rumunsku :)

Pak už byl čas najít restauraci na večeři, usadit se a objednat si. Vanda si dala těstoviny, já chtěla kuřecí prsa se sýrem, ale nikdo mi neřekl, že kuře je pod sýrem obalené. Prostě to byl řízek na kterém byl ještě sýr. Zatímco Vanda byla spokojená, já moc ne. No ale najedly jsme se, a to bylo cílem. Zaplatily jsme a dorazily domů úplně uchozené.

První poznatky z Rumunska: všude tu jde platit kartou. Nikde (krom těch největších památek a center) tu nemluví anglicky, ale i tak to nějak vždycky jde.