Jak ráno začalo poklidně kávou a balením kufrů, tak velmi rychle poklid zmizel.
Respektive on trochu začal mizet už den předem. To bylo totiž tak, že na cestu do USA je nutný test. Jedno jaký, ale musí být odebrán maximálně den předem. Usoudila jsem tedy, že vyčerpáme svůj příděl PCR testu zdarma. Objednala jsem nás na odběr a v požadovanou hodinu jsme ráno stepovaly na místě, kdy se odběrové centrum otevře. Přišel pan šťourač do nosu, pořešil administrativní záležitosti, kterou třeba bylo vylepení velké cedule, že už neplatí odběry zdarma a zase zalezl. O chvíli později nás zavolal, vyplnil všechny papíry, odebral nám z mozku vzorky a my se vesele rozprchly. O hodinu později telefon. „Náš“ osobní šťourač v mozku nám oznamoval, že ty testy vlastně jako nejsou zdarma. No tak nic. Když je člověk kolenovrt, proč by platil PCR test, když stačí antigen. I objednala jsem nás na test před odletem. A zase. Když má letiště antigen test v ceně PCR testu jinde, odebereme vzorek hned kousek vedle za normální cenu.
Objednáno, potvrzující mail přes reservatic obdržen, všechno v pořádku. A tak tedy jedeme na testy. Jenže. Jenže na místě jen zamčené budky v poli. Na nic telefonní čísla a poznámka, že se testování přesunulo do POP Outlet. OK. Je to hned vedle, žádný problém. Dojedeme tam, všude ještě zavřeno – jen u testů sedí paní. Tak jí vysvětluju, že jsme objednané, ale že vlastně netuším, jestli k nim. Paní vrtí hlavou s tím, že k nim určitě ne a že to „naše“ odběrové centrum je definitivně uzavřené. Super. Prosím o dva antigeny. Paní nemá. Chystá se totiž na uzavření taky. Posílá nás na letiště, ale upozorňuje na cenu. OK, trochu času máme, v běhu zpět k autu organizujeme testovací prostor na Zličíně. Fungují, doporučují se registrovat. To tedy uděláme a jedeme.
Jenže víte, že dálnice se opravuje?
A že před sjezdem na Stodůlky se jízdní pruhy dvojí, jeden vede v protisměru a druhý vypadá jakože stojí a zácpa? A že tedy na poslední chvíli velím Pepovi uhnout na ten pruh v protisměru v rámci úspory času? No tak ten pruh jel opravdu rychleji. Jen z něj nebylo možné uhnout na Stodůlky. Takže jedeme k další odbočce, kde se otáčíme a jedeme zpět. A zase. Navigace trochu zrychlená, zavelím odbočit a konec. Jsme v polích, vymotat se není tak snadné a čas kvapí. Už je jasné, že se to nestíhá. Už jen dojet na letiště znamená rozhodně nebýt na letišti doporučené dvě hodiny předem. Jedeme dalšími objížďkami ve štrůdlu aut.
Na letiště jsme ale
dorazily. Našly jsme i odběrové centrum. Vyplnily i registraci na místě.
Nechaly si pošťourat nos. A vyběhly k check-in přepážce. Než jsme vystály
frontu, měly jsme výsledek testu i s certifikátem. A protože fronta trvala
dlouho, stihly jsme si jen koupit snídani a už se nastupovalo do letadla. A
protože po kontrole jediný automat na vodu nefungoval, nezbylo než vydržet a
koupit si pití za letu. Dvě a půl hodinky letu a byly jsme v Dublinu.
Tam jsme opět vystály velkou
frontu na letenky dál. Předložily jsme všechny papíry, vyplnily veledůležitý
formulář na vstup do států (o kterém letecká společnost nijak nedala vědět, že
bysme ho mohly mít, ale pak se v podobě děsně nerudné irky za přepážkou
divila, že ho nemáme) a pokračovaly jsme ke klasickému vstupnímu pohovoru na
vstupu do USA. Jen byl ještě na starém kontinentu. Zajímavé.
Nabitý terminál
nedovoloval se normálně najíst (na vstup do restaurace stála fronta) a tak jsme
zas jen popadly sendvič a kolu a za chvíli se nastupovalo do letadla. Protivná
irka Vandě na žádost o sedadla vzadu a u okna sdělila, že není volné místo a
tak smůla. Vanda se ale nevzdává tak snadno, takže se před vstupem do letadla
ptala ještě na změnu sezení letušky přímo z letadla a dozvěděla se, že
letadlo není plné a změnit místo nebude problém, ať to řešíme až v letadle.
Tam tedy Vanda požádala o sedadla u okna a dostala je J.
Osobně si nejsem jistá, že to byla výhra – zjevně jsme mohly mít prostřední
řadu čtyř sedadel samy pro sebe a za mne by to bylo pohodlnější. No ale co by
člověk neudělal pro spokojeného potomka, že.
Let vcelku utekl, ale
spát jsem nemohla. Na JFK už jsme nemusely jít přes vstupní formality, když už
jsme si je odbily v Irsku a rovnou jsme si vyzvedly kufry a šly na
AirTrain a pak metro. Tady trochu polevila moje ostražitost. Vanda se sice
běžně ztratí v Brně, ale v NYC nikdy. A tak jsem šla poslušně za ní.
No jo. Jenže jsme z metra vylezly na stanici metra Queens Plaza. To nebyla
zrovna ta, kterou jsem čekala. Hotel máme v dosahu tří různých stanic
metra. Vím jak se k hotelu dostat. Ale to se nesmím dostat na čtvrtou
stanici, že. Takže jsme vylezly z metra, mozek moc nefunguje po dlouhé
cestě a prší. Zjišťuji, že tam není dobré být, protože neznám cestu. Vanda
zapne navigaci a vyrazí. V dešti. Velkém. Jdu za ní, ale mám pocit, že
něco je špatně. Vracíme se zpátky. Nechci bloudit po Queens v dešti a
unavená. Navrhuji náhradní řešení dojet metrem na přestupní stanici a vrátit se
zpátky na stanici, kterou potřebujeme. Realizujeme.
Pak už jsme na správném
místě, zkušeně vystupujeme, rovnou i bez navigace volíme správný směr. Jen
zastavujeme v potravinách cestou, kupujeme si sendvič a vodu a pak už
míříme přímo k hotelu. Ubytovat se je věc chvilky. Pak už jen sprcha a
konečně spát. Hurá.
Žádné komentáře:
Okomentovat